Je nutno udržovat odstup mezi aktivismem a nezávislou novinářskou prací
Jan Čulík
Tento článek byl zaslán týdeníku Literární noviny se žádostí o otištění v rámci práva na odpověď, jak je definuje tiskový zákon.
V Literárních novinách č. 30/1999 z 19. července 2000 napsal šéfredaktor Jakub Patočka:
„Od tohoto čísla povede v Literárních novinách sloupek Stručně ze světa Filip Pospíšil a jeho kolegové ve Sdružení Člověk v tísni. Jan Čulík vznesl hrubá obvinění proti spolupracovníkům Literárních novin Jaromíru Štětinovi a Petře Procházkové v Agentuře Epicentrum (měli by podle něj reprezentovat ve spojení s ruskými politickými silami ruské zájmy v České republice). Svá obvinění nedokázal doložit a odmítl se omluvit.“
Uvedl jsem, že agentura Epicentrum, v níž působí Jaromír Štětina a Petra Procházková, má vazby na ruského politika Grigorije Javlinského a jejím prostřednictvím se tak v České republice uplatňuje Javlinského vliv.
Svá tvrzení opírám o hrubě neobjektivní, jednostranné, propagandisticky laděné a nekriticky obdivné zpravodajství, které o G. Javlinském a jeho hnutí Jabloko přinášejí J. Štětina a P. Procházková.
Produkuje-li novinář o některém politikovi zprávy, které by mohly být bez sebemenší úpravy použity ve volebních prospektech příslušného uskupení, považuje se to ve Velké Británii, tedy v zemi, kde již přes dvacet let žiji, za dostatečný důkaz toho, že daný novinář je ve spojení s tímto politikem.
Pro ilustraci uvedu několik příkladů zkreslujících zpráv agentury Epicentrum:
V týdeníku Týden z 21. 11. 1999 napsali Štětina s Procházkovou mj. toto:
Javlinskij a jeho poslední mohykáni (...)
Příliš zásadoví pro úspěch
Jabloko si za celou dobu existence uchovalo své hlavní bohatství - pověst principiální a nesmiřitelné demokratické opozice.(...)
Javlinskij a jeho hnutí se nikdy nezapletli do žádného korupčního skandálu, nebyl hrdinou sexuálních dobrodružství, nenechal se přesvědčit k žádné oficiální funkci, nezahrával si s žádnou finanční či průmyslovou lobby. Naopak. Jeho hlavním heslem je boj proti korupci v nejvyšších politických kruzích. Ani tyto postoje mu však nepomohly k větší popularitě. Být příliš čestným voličům zas tak neimponuje (jako ostatně všude jinde). (...)
Průzkumy slibují nyní Jabloku zhruba 11 procent hlasů. Je to úspěch. (...)
Jabloko v minulých volbách utratilo na kampaň skoro nejméně ze všech velkých bloků. (...)
V Lidových novinách byl dne 11. 4. 1998 otištěn následující text J. Štětiny:
Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí. Pokud však Jabloko nezazáří v parlamentních volbách, jeho šance v roce 2000 budou mizivé. V seznamu uchazečů o prezidentské křeslo tedy zeje díra.
Dne 10. 6. 1996 zveřejnily Lidové noviny tento hodnotící text P. Procházkové a J. Tobiáše:
Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani.
V podobném duchu se nesou i další texty agentury Epicentrum na toto téma. Hledal jsem články Epicentra, které by byly k Javlinskému kritické nebo aspoň objektivní, avšak bez úspěchu. Zejména v textech P. Procházkové je ve spojení s G. Javlinským nezřídka používán přídomek „demokrat“ a Jabloko je nazýváno „demokratickým hnutím“, což budí představu, že všichni ostatní ruští politici jsou založením nedemokraty, a jedná se o hrubou novinářskou manipulaci.
Nikdo nenapíše v seriózních a objektivních novinách o žádném politikovi, že je "příliš zásadový pro úspěch". Absurdnost výše uvedených citátů zvlášť vynikne, nahradíte-li si „Grigorij Javlinskij“ jménem libovolného českého či západního politika.
Celá záležitost odkrývá i jiný, vážnější problém.
Můj sloupek v Literárních novinách byl zrušen proto, že jsem se kritikou Jaromíra Štětiny dotkl organizace Člověk v tísni, s níž šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka spolupracuje.
Způsob práce organizace Člověk v tísni vyvolává závažné otázky, zda je přípustné spojovat aktivistickou činnost s novinářskou prací. Pracovníci humanitárních organizací nemohou činit politická prohlášení. Avšak například Tomáš Pojar, činitel organizace Člověk v tísni, která se označuje za humanitární, vystoupil nedávno v Jednadvacítce v České televizi v diskusi o politickém útlaku v Bělorusku. Pojar učinil v diskusi s politické výroky, v nichž nepřímo vyjadřoval sympatie protivládním uskupením v Bělorusku takovým způsobem, jak to činitelé západních humanitárních organizací nikdy nečiní.
Pracovníci mezinárodních humanitárních organizací, jako je Oxfam či Action Aid či Children in Need, se nikdy nevyjadřují k politické situaci v zemích, kde působí, už proto, že většinou působí v autoritářských či totalitních režimech a kdyby bylo zjevné, že na jejich domácí půdě straní určitému politickému uskupení, vlády těchto zemí by je vyhostily.
Dále: Proč sídlí organizace Člověk v tísni ve veřejnoprávní České televizi? Podle informací, které mám k dispozici (podle finanční zprávy organizace Člověk v tísni z roku 1997) je tato organizace převážnou měrou financovaná ze státních prostředků českého ministerstva vnitra a ministerstva zahraničních věcí. Její postavení, na rozhraní mezi aktivistickou a novinářskou organizací, je nejasné a znepokojující. Česká televize jednak poskytuje této společnosti ekonomické a provozní zázemí, jednak jejích pracovníků často využívá jako expertů na zahraniční politiku ve svých zpravodajských a publicistických pořadech.
Není přípustné, aby pracovníci takovéto polostátní charity vystupovali ve zpravodajských a publicistických pořadech ČT jako političtí komentátoři, tedy novináři nebo analytici, u nichž je předpokladem naprostá nestrannost a nezávislost.
Je nepřijatelné, aby novinář působil jako politický a humanitární aktivista a přitom o své práci či o situaci v oblastech, kde jeho humanitární organizace provádí dobročinnou činnost, zároveň „nezávisle“ psal.
Pochybné postavení organizace Člověk v tísni na rozhraní novinářství a aktivismu v minulých potvrdil šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka tím, že pravidelný sloupek „Stručně ze světa“ zadal právě „humanitární společnosti“ Člověk v tísni - dal ve svém listě prostor nikoliv nezávislé novinářské, ale aktivistické organizaci.
Přeji Literárním novinám úspěch jako nezávislému periodiku. Aby si však udržely svůj kredit, měly by se vyvarovat přílišné závislosti na jakémkoliv, i neformálním, politickém uskupení. Možná by jim velmi pomohlo, kdyby například kromě častých komentářů kritizujících opoziční smlouvu a dostavbu Temelína začaly zveřejňovat i fundované a racionální analýzy obhajující opoziční smlouvu či dostavbu Temelína. (Nejsem stoupencem ani opoziční smlouvy, ani dostavby Temelína.) Také by bylo přínosné, kdyby Jakub Patočka dokázal projevovat toleranci i vůči názorům těch přispěvatelů svého listu, které zpochybňují postavení jeho nejbližších spolupracovníků.
