obdržel jsem e-mailovou žádost paní Barbory Osvaldové, jíž mě jménem etické komise Syndikátu novinářů ČR (SN ČR) žádá o vyjádření k podnětu Jana Urbana ve věci tzv. „agentury Epicentrum“. Přestože nejsem a nikdy jsem nebyl členem SN ČR, rozhodl jsem se po úvaze této žádosti vyhovět.
Považuji však za nutné zdůraznit, že tak činím výslovně s výhradou vyjádřenou v bodě 1 stanoviska, a zároveň jsem nucen upozornit, že Britské listy, které na Internetu vydávám, se několikrát velmi kriticky vyjádřily k činnosti občanského sdružení SN ČR i jeho etické komise, zejména v souvislosti s loňským případem neodůvodněného vyloučení Jana Křečka z této organizace.
Z toho důvodu závěr etické komise, ať bude jakýkoli, budu považovat nejvýš za informativní a indikativní, v žádném případě ne za autoritativní nebo v jakémkoli smyslu účinný.
Barbora Osvaldová, FSV UK: katedra masové komunikace i katedra žurnalismu FSV UK byla v minulosti rovněž mnohokrát terčem kritiky Britských listů a u B. Osvaldové nelze tedy předpokládat nestrannost a nezaujatost v projednávané věci.
Předpokládám, že podobně i pan Štětina určil nebo určí, ke kterým členům etické komise má zvláštní vztah a kteří by tedy měli být z jednání rovněž vyloučeni, aby byla zajištěna objektivita výroku komise.
2. Mé výroky o tzv. agentuře Epicentrum
V následujícím stanovisku pomíjím tvrzení, týkající se Borise Berezovského, o němž se zmiňuje ve svém podnětu Jan Urban, protože šlo o omyl, který jsem opravil následující den v Britských listech, a který jsem ochoten uvést na pravou míru i na vlnách Radiožurnálu, pokud k tomu dostanu příležitost (zatím se tak, bohužel, nestalo).
Uvedl jsem, že tzv. agentura Epicentrum, v níž působí Jaromír Štětina a Petra Procházková, má vazby na ruského politika Grigorije Javlinského, resp. že je součástí jeho mediálního impéria, a jejím prostřednictvím se tak v České republice uplatňuje Javlinského vliv.
3. Zdůvodnění
Svá tvrzení opírám o hrubě neobjektivní, jednostranné, propagandisticky laděné a nekriticky obdivné zpravodajství, které o G. Javlinském a jeho hnutí Jabloko přinášeli J. Štětina a P. Procházková.
Produkuje-li novinář o některém politikovi zprávy, které by mohly být bez sebemenší úpravy použity ve volebních prospektech příslušného uskupení, považuje se to v zemi, kde žiji, za dostatečný důkaz toho, že daný novinář je ve spojení s tímto politikem.
Podezření do jisté míry posiluje i fakt, že novinářská organizace Epicentrum (ve skutečnosti v ČR jako právnická osoba neexistující) má název shodný s PR agenturou hnutí Jabloko, v jehož čele G. Javlinskij stojí.
Požádal jsem opakovaně Jaromíra Štětinu, aby doložil formou auditované účetní závěrky, z jakých zdrojů je tzv. agentura Epicentrum financována; dosud se tak nestalo. Podobně nemám od J. Štětiny žádné vysvětlení ohledně zkresleného zpravodajství o G. Javlinském a hnutí Jabloko. Proto musím v tuto chvíli na svých výrocích (s výjimkou výroku o B. Berezovském, k němuž došlo nedopatřením) trvat.
4. Příklady zkreslujících zpráv tzv. agentury Epicentrum
V týdeníku Týden z 21. 11. 1999 napsali Štětina s Procházkovou mj. toto (viz příloha 1):
Javlinskij a jeho poslední mohykáni (...)
Příliš zásadoví pro úspěch
Jabloko si za celou dobu existence uchovalo své hlavní bohatství - pověst principiální a nesmiřitelné demokratické opozice.(...)
Javlinskij a jeho hnutí se nikdy nezapletli do žádného korupčního skandálu, nebyl hrdinou sexuálních dobrodružství, nenechal se přesvědčit k žádné oficiální funkci, nezahrával si s žádnou finanční či průmyslovou lobby. Naopak. Jeho hlavním heslem je boj proti korupci v nejvyšších politických kruzích. Ani tyto postoje mu však nepomohly k větší popularitě. Být příliš čestným voličům zas tak neimponuje (jako ostatně všude jinde). (...)
Průzkumy slibují nyní Jabloku zhruba 11 procent hlasů. Je to úspěch. (...)
Jabloko v minulých volbách utratilo na kampaň skoro nejméně ze všech velkých bloků. (...)
V Lidových novinách byl dne 11. 4. 1998 otištěn následující text J. Štětiny (viz příloha 2):
Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí. Pokud však Jabloko nezazáří v parlamentních volbách, jeho šance v roce 2000 budou mizivé. V seznamu uchazečů o prezidentské křeslo tedy zeje díra.
Dne 10. 6. 1996 zveřejnily Lidové noviny tento hodnotící text P. Procházkové a J. Tobiáše (viz příloha 3):
Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani.
Nikdo nenapíše v seriózních a objektivních novinách o žádném politikovi, že je „příliš zásadový pro úspěch“. Absurdnost výše uvedených citátů zvlášť vynikne, nahradíte-li si jméno Grigorij Javlinskij jménem libovolného českého či západního politika. Tento způsob psaní je tím nebezpečnější, že o skutečném stavu ruské politiky se v ČR příliš mnoho neví a česká veřejnost nemá většinou možnost si tyto informace korigovat podle vlastní zkušenosti či z nezávislých zdrojů.
V podobném duchu se nesou i další texty tzv. agentury Epicentrum na toto téma. Hledal jsem články Epicentra, které by byly k Javlinskému kritické nebo aspoň objektivní, avšak bez úspěchu. Zejména v textech P. Procházkové je ve spojení s G. Javlinským nezřídka používán epiteton „demokrat“ a Jabloko je nazýváno „demokratickým hnutím“, což budí představu, že všichni ostatní ruští politici jsou založením nedemokraty, a jedná se o hrubou novinářskou manipulaci.
5. Shrnutí
Z výše uvedených důvodů trvám na tom, co jsem na adresu Jaromíra Štětiny, Petry Procházková a jejich neformální agentury Epicentrum řekl a napsal.
Jsem ochoten omluvit se jim v případě, že veřejnosti přesvědčivě vysvětlí, proč je jejich zpravodajství o Grigoriji Javlinském takto zaujaté a neobjektivní, a uspokojivě objasní, např. formou auditované účetní závěrky, jakým způsobem a kým je jejich novinářská činnost financována.
Do té doby musím trvat na tom, že jejich jednání nelze vysvětlit jinak než jejich vazbou na ruského politika Javlinského a jeho hnutí Jabloko.
6. Návrh usnesení komise
Navrhuji, aby komise pro etiku při SN ČR záležitost uzavřela s tím, že prokazatelně neobjektivní a zkreslující zpravodajství „agentury Epicentrum“ ohledně Grigorije Javlinského dává Janu Čulíkovi právo zpochybnit novinářskou integritu Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové způsobem, jak to učinil.
V Praze dne 26. července 2000
Dr. Jan Čulík
University of Glasgow
vydavatel internetových Britských listů (http://www.britskelisty.cz)
e-mail: jcu2@cableol.co.uk
Přílohy:
Text článku „Javlinskij a jeho poslední mohykáni“ z Týdne (21. 11. 1999).
Text článku „Ruští psychiatři mají obavy…“ z Lidových novin (11. 4. 1998).
Text článku „Demokrat, který nemá šanci“ z Lidových novin (10. 6. 1996).
Citace z knihy Jana Čulíka „…jak Češi myslí“ (Milenium Publishing, 1999) týkající se cenzurní praxe Radia Svobodná Evropa v letech 1994-1995. Jan Jůn býval už tehdy vedoucím vydání nebo zástupcem vedoucího vydání hlavního politického pořadu RSE „Události a názory“, který tou dobou potlačoval částečně nebo úplně příspěvky, kritické k některým aspektům české politické situace, včetně článků o ČR ze západního tisku. Přikládám výběr těchto potlačených či zcenzurovaných článků, jak vyšel v knize „…jak Češi myslí“, str. 261-284
Příloha 1
Javlinskij & jeho poslední mohykáni
Rusko - osobnosti v politice (3)
Pokud by se daly dohromady všechny pozemky, které vlastní kandidáti ucházející se o křesla v příští ruské dumě, vešlo by se na ně osm Vatikánů nebo půl Gibraltaru.
Je jasné, že příští představitelé ruského lidu nepatří mezi nejchudší vrstvy obyvatelstva. Osmadvacet předvolebních bloků se však dělí zhruba do tří kategorií - velmi majetní, středně zámožní a chudáci. Hnutí Jabloko, jedno z nejstarších demokratických seskupení v Rusku, se řadí mezi finanční zlatý střed.
Příliš zásadoví pro úspěch
Jabloko si za celou dobu existence uchovalo své hlavní bohatství - pověst principiální a nesmiřitelné demokratické opozice. Šéf hnutí Grigorij Javlinskij je doposud jediným z demokratických politiků, kterého sociologové zařazují do seznamů kandidátů na prezidentské křeslo.
Javlinskij a jeho hnutí se nikdy nezapletli do žádného korupčního skandálu, nebyl hrdinou sexuálních dobrodružství, nenechal se přesvědčit k žádné oficiální funkci, nezahrával si s žádnou finanční či průmyslovou lobby. Naopak. Jeho hlavním heslem je boj proti korupci v nejvyšších politických kruzích. Ani tyto postoje mu však nepomohly k větší popularitě. Být příliš čestným voličům zas tak neimponuje (jako ostatně všude jinde).
Uniformy lákají
Pokusem o zvýšení prestiže Jabloka bylo uzavření spojenectví s expremiérem Sergejem Stěpašinem. Jestliže Stěpašin má Jabloku pomoci nabrat hlasy v nastávajících parlamentních volbách, bude zcela jistě konkurovat Javlinskému ve volbách prezidentských v roce 2000. Všeobecná obliba uniforem u Rusů však postavila Javlinského před těžké rozhodnutí.
Průzkumy slibují nyní Jabloku zhruba 11 procent hlasů. Je to úspěch. Ve volbách v roce 1995 se Jabloko do dumy dostalo jen taktak. Získalo 6,89 procenta hlasů. Pokud Javlinskij nechtěl riskovat, musel se spojit i s tím, kdo ho může na vedoucím stranickém postu zastínit. Dokonce i s „hrdinou“ rusko-čečenské války 1994-1996 generálem Stěpašinem.
Peníze dělají volby
Jabloko v minulých volbách utratilo na kampaň skoro nejméně ze všech velkých bloků. Skromnější byli jen komunisté. Oficiálně. Sám Javlinskij přiznal tentokrát v deklaraci, kterou byli všichni povinni předložit volební komisi, poměrně vysoký roční příjem 953 250 rublů (3175 USD měsíčně). Zato tvrdí, že nevlastní ani byt, ani auto, ani chatu, ani pozemek. Jeho kolega Stěpašin je na tom ještě hůř. Přiznal jen desetinu příjmu Javlinského: 92 344 rublů. Nejbohatším na předvolebním seznamu Jabloka je ředitel firmy GRANMA z Jaroslavli Maxim Ananijev (29). Ten si v roce 1998 přišel na 4 230 626 rublů. Měsíčně tedy dostává přes 14 tisíc dolarů. Na nejbohatšího kandidáta komunistů Valerije Šutujeva však demokrat Ananijev nemá. Šutujev přiznává měsíčně skoro o 4 tisíce USD víc (viz TÝDEN 48/99).
Petra Procházková, Jaromír Štětina, Epicentrum
Příloha 2
Ruští psychiatři mají obavy o zdraví politické elity
Počet psychicky nemocných lidí se v Rusku podle oficiálních statistik od roku 1990 zvýšil o 54 procent
MOSKVA (agentura Epicentrum pro LN) - Poslanec ruského parlamentu a předseda hnutí Duchovní dědictví Vladimír Podběrjozkin tvrdí, že koncentrace lidí s narušenou psychikou je mimořádně vysoká v politických strukturách. Závěrečné desetiletí tohoto století žijí Rusové v očekávání voleb. V roce 1999 by se měly uskutečnit parlamentní, o rok později prezidentské. Všechno však může být jinak. Poté, co prezident Boris Jelcin odvolal 23. března 1998 celou vládu, se možnost předčasných parlamentních voleb zvýšila. Pokud poslanci třikrát za sebou odmítnou Jelcinem navrhovaného kandidáta na premiéra, mladého, vymydleného a dobře vychovaného Sergeje Kirijenka, bude dolní sněmovna rozpuštěna a prezident určí datum předčasných voleb. A než se volič vzpamatuje, začne boj o "zlaté křeslo" v Kremlu.
Se srdcem je vše v pořádku
I prestižní Výbor pro oslavy třetího tisíciletí razí heslo „Do nového století s novým prezidentem“. Popularita Jelcina je dnes ještě nižší než v době jeho zdravotních problémů v roce 1996, kdy k němu sympatie chovalo šest procent občanů. Tak otevřeně jako nyní se o jeho neschopnosti vládnout zemi ještě nehovořilo. Jeden z moskevských vtipů, který zazněl i na hlavním kanálu ruské televize, naráží na tzv. „brežněvizaci“ hlavy státu: Generální tajemník OSN Kofi Annan píše do televize: „Před týdnem jsem se setkal s vaším prezidentem a musím potvrdit, že se srdcem... se srdcem má všechno v pořádku.“ Diváci vzápětí s hořkým úsměvem sledují už skutečné události. Jelcin si plete ministry, podepisuje výnosy, které neexistují, při návštěvě Stockholmu se domnívá, že je ve Finsku, později bouchá nemístně do stolu. Nejen Výbor pro oslavy třetího tisíciletí se domnívá, že Jelcin nemůže být hlavní atrakcí při oslavách v roce 2000, jejichž součástí mají být prezidentské volby. Ale kdo jiný?
Země jen pro silné povahy
Poslední bouřlivé události na ruské politické scéně zamíchaly kartami. K pětici již známých kandidátů na prezidentské křeslo se přidal expremiér Viktor Černomyrdin. Začal skromně. Spolu se starostou Jurijem Lužkovem a prozatímním místopředsedou vlády Borisem Němcovem má pouze osmiprocentní podporu voličů. Generál Alexander Lebeď má šanci na 10 procent hlasů. Pokud by se volby konaly tento týden, prezidentem Ruska by se asi stal vůdce komunistů Gennadij Zjuganov. Podporuje ho 19 procent voličů. Ředitel petrohradského Institutu psychoanalýzy Michail Rešetnikov vysvětluje podivné chování Rusů vědecky: „Dnes potřebuje pomoc psychiatra asi 20 procent obyvatelstva. V ekonomicky rozvinutých zemí jen 10 procent. Jenže nikde jinde se tak často nemění vlády, ideologie, to vše doprovázeno šokovou terapií, válkou v Čečensku, výbuchem kriminality, ztrátou iluzí, nevyplácením mezd... Z toho by se mohl zbláznit každý!“ Odborníci se navíc domnívají, že procento psychicky nemocných Rusů se bude v příštích letech ještě zvyšovat.
Díra v seznamu
Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí. Pokud však Jabloko nezazáří v parlamentních volbách, jeho šance v roce 2000 budou mizivé. V seznamu uchazečů o prezidentské křeslo tedy zeje díra. Mnozí se proto pokouší udržet v použitelném stavu prezidenta Jelcina ještě na třetí volební období, ačkoliv ústava se na tuto možnost dívá odmítavě. V Rusku však ústava nikdy nebyla příliš závazným dokumentem. Ti, kdo dobře osobně znají Jelcina, tvrdí, že dobrovolně se neomezené vlády nevzdá. Dnes už prý prožívá muka, když si představí, že po roce 2000 bude celé dny rybařit či si hrát s vnukem Glebem. Pokud bude srdce prezidenta bít alespoň trochu pravidelně, existuje reálná možnost, že Výbor pro oslavy třetího tisíciletí své předsevzetí nesplní a vstoupí do nové éry se starým vůdcem. Jestliže se unavený Jelcin skutečně pokusí za přispění svých kremelských poradců vládnout Rusku třesoucí se rukou ještě další čtyři roky, stane se teze o značné hustotě psychicky narušených osob ve státních strukturách ještě populárnější. Psychiatři však dávají Rusku přece jen naději. Michail Rešetnikov tvrdí: „Země se uzdravuje, jen s politickou elitou budou problémy i nadále.“
Kandidáti na funkci ruského prezidenta
BORIS JELCIN
vládne Rusku od rozpadu Sovětského svazu. Přestože je nyní ve funkci prezidenta už druhé volební období, je podle některých pozorovatelů možné, že se pokusí být zvolen ještě potřetí. A to i přesto, že ruská ústava tuto možnost nedovoluje. Má zdravotní problémy, trpí vážným onemocněním srdce.
ALEXANDR LEBEĎ
se, tehdy ještě jako generál, proslavil urovnáním konfliktu v Čečensku. V prvním kole minulých prezidentských voleb získal 15 procent hlasů. Ve druhém kole podpořil Jelcina, který ho za odměnu jmenoval tajemníkem Bezpečnostní rady. Této funkce byl Lebeď však za několik měsíců zbaven. Nyní ho podporuje deset procent voličů.
JURIJ LUŽKOV
je starostou Moskvy. Vždy byl považován za Jelcinova člověka, ale v poslední době jsou stále zřejmější jeho prezidentské ambice. Volilo by ho osm procent lidí. Před několika týdny začal vydávat svůj vlastní deník. Vyslovuje se také pro zavedení tvrdých sankcí proti Lotyšsku, které údajně utlačuje ruskou menšinu.
VIKTOR ČERNOMYRDIN
byl donedávna premiérem Ruska. Krátce po rozpuštění své vlády se rozhodl, že bude kandidovat v roce 2000 na funkci prezidenta. V současnosti by ho podporovalo osm procent voličů. Kritici mu vytýkají přílišnou svázanost s naftařským gigantem Gazprom, který před nástupem do funkce premiéra vedl.
GENNADIJ ZJUGANOV
je vůdcem ruských komunistů. Ruská komunistická strana se doposud nereformovala. Pokud by se prezidentské volby konaly tento týden, získal by nejvíce ze všech kandidátů, 19 procent hlasů. Tvrdí, že Jelcin zbídačil zemi a ruský lid, který podle něj dlouho trpí a vše snáší, ale jednoho dne se dočkáme opravdových bouří.
GRIGORIJ JAVLINSKIJ
je ekonom a šéf demokratického hnutí Jabloko. Je skutečnou senzací uplynulých dní, protože jeho preference stouply za krátkou dobu o čtyři procenta na 12 procent. Pokud však Jabloko nezazáří v parlamentních volbách v roce 1999, jeho šance na získání prezidentského křesla budou mizivé.
Petra Procházková
Příloha 3
Demokrat, který nemá šanci
„Vyhraje-li volby Zjuganov nebo Jelcin, bude u nás velice neklidná situace. Rovněž u našich sousedů nebude klid. I České republiky se to může týkat. Tak odpověděl kandidát na úřad ruského prezidenta Grigorij Javlinskij na otázku Lidových novin.
Tiskové konference jediného skutečného představitele demokratické opozice na prezidentské křeslo se těší mnohem většímu zájmu zahraničních novinářů než zástupců ruských sdělovacích prostředků. Stejný vztah k němu má ruská veřejnost - není náš - to je nejčastější charakteristika Javlinského ústy ruských občanů. Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani. „Rusko není zemí, která by měla určovat Varšavě, Praze a Budapešti, co mají dělat a co ne. Už dávno jsme měli pochopit, že to není naše věc,“ řekl Javlinskij LN v krátkém rozhovoru po tiskové konferenci. „Hlavním úkolem Ruska je zabývat se svými problémy, kterých má více než dostatek. Například obranou svých hranic - nejdelších hranic na světě, které jsou především na jihu a jihovýchodě velmi zranitelné, protože procházejí velmi nestabilními oblastmi. Reformou armády a hledáním nového ministra obrany. Problém rozšíření NATO je odváděním veřejnosti od skutečných problémů, které nikdo neřeší,“ prohlásil G. Javlinskij. Sociologové nedávají Javlinskému velké šance. Podle většiny průzkumů se nedostane ani do druhého kola a v prvním získá maximálně kolem 8 procent hlasů ruských voličů. Sám kandidát však působí sebejistě: „Očekávám velký úspěch. Po prvním kole hodlám zvítězit ve druhém.“ Javlinskij tvrdí, že oficiální sociologické průzkumy jsou neobjektivní a že ve skutečnosti ho podporuje mnohem větší počet voličů. Stejného názoru jsou ostatně i komunisté a v podstatě kromě Jelcina všichni kandidáti. Předvolební kampaň Javlinského je na rozdíl od agitace jeho soupeřů velmi umírněná, klidná, bez obhroublostí, excesů a skandálů. Když na tiskové konferenci formuloval hlavní zásady svého programu, rozdělil je do pěti bodů - ukončení války v Čečensku, upevnění svobody v Rusku, omezení svobody v Rusku, likvidace vlivu Žirinovského, vytvoření občanské společnosti, která by měla vliv na mocenské struktury. Javlinského program se od ostatních liší také neobyčejným důrazem na vyřešení čečenské krize. Kromě obecných výzev k míru, kterými se hemží ostatní programy včetně Jelcinova, navrhuje Javlinskij přesný postup - rozhovory bez předběžných podmínek, odchod ruských vojsk z Čečenska, referendum. K Jelcinovým mírovým iniciativám Javlinskij jen suše poznamenal: „Přesně odpovídají Orwelovi, který napsal - ‚Mír, to je válka‘. Vždycky, když v Kremlu začnou mluvit o míru, válka se rozhoří s novou silou.“ Nejen Javlinskij ostře protestuje proti způsobu, jakým je vedena předvolební kampaň prezidenta Jelcina. „Zákon o volbách je zásadně porušován,“ tvrdí většina kandidátů. Javlinskij je ještě konkrétnější: „V Rusku se neuskuteční svobodné prezidentské volby. Jelcin rozdává dary za peníze z rozpočtu, existuje prezidentský monopol na sdělovací prostředky. Všechny hlavní televizní kanály jsou vlastně členy volebního týmu Jelcina...“ Javlinskij se skutečně v televizi objevuje minimálně, prostředky, které může vynaložit na kampaň, jsou jen zlomkem toho, co obsahuje kasa Kremlu. Přesto se Javlinskij voleb rozhodl účastnit. Vzhledem k jeho věku (46 let nejmladší kandidát) si může připravit půdu pro volby příští. Na rozdíl od Jelcina, který podle zákona nemůže být potřetí prezidentem, Zjuganova, kterému jeho voliči rychle vymírají, či klasika předvolebních kampaní (zvládl již 4 - dvě prezidentské a dvě parlamentní) Žirinovského, který pomalu začíná veřejnost nudit. Ostatně sám Javlinskij své soupeře - Bryncalova a Žirinovského -charakterizoval takto - případy pro lékaře. Tyto prezidentské volby podle Javlinského neřeší téměř nic. Nejde v nich ani o politický, ani o ekonomický kurz. Jen o jediném se voliči rozhodují. O kolik je Jelcin lepší než Zjuganov, respektive o kolik je Zjuganov horší než Jelcin. Skutečně ve většině výzkumů veřejného mínění je jako hlavní motivace k volbě jednoho z kandidátů dotazovanými uváděn argument - vybírám to menší zlo. „Je to stejné, jako když říkali, že Andropov je lepší než Brežněv, Černěnko lepší než Andropov, a to proto, že není horší,“ říká Javlinskij. Současný režim charakterizuje tvrdě a jasně zkorumpovaný, autokratický, monopolizovaný, kriminalizovaný, krvavý. Válka v Čečensku je podle něj nejkrvavějším konfliktem od konce Velké vlastenecké války, do kterého se Rusko zapletlo. „A tato tendence bude, vyhraje-li Jelcin, bohužel pokračovat. V roce 1991 zahynuli při puči 3 lidé, v roce 1993 při bojích o Bílý dům to byly již stovky obětí a v Čečensku zahynulo 60 tisíc lidí. Půjde-li to tímto tempem, v roce 1997 nás čekají miliony mrtvých,“ tvrdí Javlinskij a dodává, že jedinou šancí jak tento vývoj zastavit je zvolit demokratickou opozici, tedy dát hlasy jemu. Nejen Javlinskij je přesvědčen, že výsledky voleb budou zfalšovány. A to buď komunisty, nebo Jelcinovým týmem. Jen falšování půjde různým směrem.
Petra Procházková, Jan Tobiáš, zpravodajové LN v Moskvě
Příloha 4
(Fotokopie z knihy ...jak Češi jednají, blok "Cenzura ve Svobodné Evropě", str. 261-284)
Je nutno udržovat odstup mezi aktivismem a nezávislou novinářskou prací
Jan Čulík
Tento článek byl zaslán týdeníku Literární noviny se žádostí o otištění v rámci práva na odpověď, jak je definuje tiskový zákon.
V Literárních novinách č. 30/1999 z 19. července 2000 napsal šéfredaktor Jakub Patočka:
„Od tohoto čísla povede v Literárních novinách sloupek Stručně ze světa Filip Pospíšil a jeho kolegové ve Sdružení Člověk v tísni. Jan Čulík vznesl hrubá obvinění proti spolupracovníkům Literárních novin Jaromíru Štětinovi a Petře Procházkové v Agentuře Epicentrum (měli by podle něj reprezentovat ve spojení s ruskými politickými silami ruské zájmy v České republice). Svá obvinění nedokázal doložit a odmítl se omluvit.“
Uvedl jsem, že agentura Epicentrum, v níž působí Jaromír Štětina a Petra Procházková, má vazby na ruského politika Grigorije Javlinského a jejím prostřednictvím se tak v České republice uplatňuje Javlinského vliv.
Svá tvrzení opírám o hrubě neobjektivní, jednostranné, propagandisticky laděné a nekriticky obdivné zpravodajství, které o G. Javlinském a jeho hnutí Jabloko přinášejí J. Štětina a P. Procházková.
Produkuje-li novinář o některém politikovi zprávy, které by mohly být bez sebemenší úpravy použity ve volebních prospektech příslušného uskupení, považuje se to ve Velké Británii, tedy v zemi, kde již přes dvacet let žiji, za dostatečný důkaz toho, že daný novinář je ve spojení s tímto politikem.
Pro ilustraci uvedu několik příkladů zkreslujících zpráv agentury Epicentrum:
V týdeníku Týden z 21. 11. 1999 napsali Štětina s Procházkovou mj. toto:
Javlinskij a jeho poslední mohykáni (...)
Příliš zásadoví pro úspěch
Jabloko si za celou dobu existence uchovalo své hlavní bohatství - pověst principiální a nesmiřitelné demokratické opozice.(...)
Javlinskij a jeho hnutí se nikdy nezapletli do žádného korupčního skandálu, nebyl hrdinou sexuálních dobrodružství, nenechal se přesvědčit k žádné oficiální funkci, nezahrával si s žádnou finanční či průmyslovou lobby. Naopak. Jeho hlavním heslem je boj proti korupci v nejvyšších politických kruzích. Ani tyto postoje mu však nepomohly k větší popularitě. Být příliš čestným voličům zas tak neimponuje (jako ostatně všude jinde). (...)
Průzkumy slibují nyní Jabloku zhruba 11 procent hlasů. Je to úspěch. (...)
Jabloko v minulých volbách utratilo na kampaň skoro nejméně ze všech velkých bloků. (...)
V Lidových novinách byl dne 11. 4. 1998 otištěn následující text J. Štětiny:
Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí. Pokud však Jabloko nezazáří v parlamentních volbách, jeho šance v roce 2000 budou mizivé. V seznamu uchazečů o prezidentské křeslo tedy zeje díra.
Dne 10. 6. 1996 zveřejnily Lidové noviny tento hodnotící text P. Procházkové a J. Tobiáše:
Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani.
V podobném duchu se nesou i další texty agentury Epicentrum na toto téma. Hledal jsem články Epicentra, které by byly k Javlinskému kritické nebo aspoň objektivní, avšak bez úspěchu. Zejména v textech P. Procházkové je ve spojení s G. Javlinským nezřídka používán přídomek „demokrat“ a Jabloko je nazýváno „demokratickým hnutím“, což budí představu, že všichni ostatní ruští politici jsou založením nedemokraty, a jedná se o hrubou novinářskou manipulaci.
Nikdo nenapíše v seriózních a objektivních novinách o žádném politikovi, že je "příliš zásadový pro úspěch". Absurdnost výše uvedených citátů zvlášť vynikne, nahradíte-li si „Grigorij Javlinskij“ jménem libovolného českého či západního politika.
Celá záležitost odkrývá i jiný, vážnější problém.
Můj sloupek v Literárních novinách byl zrušen proto, že jsem se kritikou Jaromíra Štětiny dotkl organizace Člověk v tísni, s níž šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka spolupracuje.
Způsob práce organizace Člověk v tísni vyvolává závažné otázky, zda je přípustné spojovat aktivistickou činnost s novinářskou prací. Pracovníci humanitárních organizací nemohou činit politická prohlášení. Avšak například Tomáš Pojar, činitel organizace Člověk v tísni, která se označuje za humanitární, vystoupil nedávno v Jednadvacítce v České televizi v diskusi o politickém útlaku v Bělorusku. Pojar učinil v diskusi s politické výroky, v nichž nepřímo vyjadřoval sympatie protivládním uskupením v Bělorusku takovým způsobem, jak to činitelé západních humanitárních organizací nikdy nečiní.
Pracovníci mezinárodních humanitárních organizací, jako je Oxfam či Action Aid či Children in Need, se nikdy nevyjadřují k politické situaci v zemích, kde působí, už proto, že většinou působí v autoritářských či totalitních režimech a kdyby bylo zjevné, že na jejich domácí půdě straní určitému politickému uskupení, vlády těchto zemí by je vyhostily.
Dále: Proč sídlí organizace Člověk v tísni ve veřejnoprávní České televizi? Podle informací, které mám k dispozici (podle finanční zprávy organizace Člověk v tísni z roku 1997) je tato organizace převážnou měrou financovaná ze státních prostředků českého ministerstva vnitra a ministerstva zahraničních věcí. Její postavení, na rozhraní mezi aktivistickou a novinářskou organizací, je nejasné a znepokojující. Česká televize jednak poskytuje této společnosti ekonomické a provozní zázemí, jednak jejích pracovníků často využívá jako expertů na zahraniční politiku ve svých zpravodajských a publicistických pořadech.
Není přípustné, aby pracovníci takovéto polostátní charity vystupovali ve zpravodajských a publicistických pořadech ČT jako političtí komentátoři, tedy novináři nebo analytici, u nichž je předpokladem naprostá nestrannost a nezávislost.
Je nepřijatelné, aby novinář působil jako politický a humanitární aktivista a přitom o své práci či o situaci v oblastech, kde jeho humanitární organizace provádí dobročinnou činnost, zároveň „nezávisle“ psal.
Pochybné postavení organizace Člověk v tísni na rozhraní novinářství a aktivismu v minulých potvrdil šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka tím, že pravidelný sloupek „Stručně ze světa“ zadal právě „humanitární společnosti“ Člověk v tísni - dal ve svém listě prostor nikoliv nezávislé novinářské, ale aktivistické organizaci.
Přeji Literárním novinám úspěch jako nezávislému periodiku. Aby si však udržely svůj kredit, měly by se vyvarovat přílišné závislosti na jakémkoliv, i neformálním, politickém uskupení. Možná by jim velmi pomohlo, kdyby například kromě častých komentářů kritizujících opoziční smlouvu a dostavbu Temelína začaly zveřejňovat i fundované a racionální analýzy obhajující opoziční smlouvu či dostavbu Temelína. (Nejsem stoupencem ani opoziční smlouvy, ani dostavby Temelína.) Také by bylo přínosné, kdyby Jakub Patočka dokázal projevovat toleranci i vůči názorům těch přispěvatelů svého listu, které zpochybňují postavení jeho nejbližších spolupracovníků.
Dvojí vstupné na Karlštejně je ekonomicky správné
V tematickém archivu Britských listů je pod heslem společnost, česká, dvojí ceny více než dvacet článků na toto téma. JČ.
Ne zcela jsem pochopil (patrně hlavní) zprávu z komentovaného přehledu.
Nevím, zda více vadí rozlišení dvojí ceny číslicemi pro cizince (rozuměj:
lidi kteří nerozumí česky) a slovy pro domácí návštěvníky, nebo dvojí cena
sama o sobě. Předpokládám však, že je to spíše to druhé, neboť to je
principiální otázka, zatímco to první je jen technická záležitost.
Na úvod trochu teorie. Účtování dvojích (a v našem případě dokonce čtvero)
cen různým subjektům se v ekonomii nazývá cenová diskriminace prvního
stupně. Cena se stanoví podle toho, kolik je daný jedinec ochoten za zboží
nebo službu zaplatit.
Ideální (pro poskytovatele zboží) je účtovat každému
jednotlivému spotřebiteli právě tuto maximální cenu a tak převést veškerý
přebytek užitku (rozdíl mezi subjektivní hodnotou zboží a jeho cenou) ve
formě zisku do kapsy podnikatele. (Pokud někdo nesouhlasí s podnikáním nebo
s definicí, že podnikání je činnost za účelem dosažení zisku, nemá význam,
aby pokračoval ve čtení tohoto příspěvku).
Perfektní cenová diskriminace
však není možná, proto se zákazníci podle určitých kritérií dělí do několika
málo skupin a pro každou je vykalkulována zvláštní cena.
V dalším budu
termín cenová diskriminace zkracovat a používat pouze pojem
diskriminace.Přesto žádám čtenáře, aby si uvědomil, že tento pojem má čistě
ekonomický obsah a nemá nic společného s rasovou, náboženskou či jinou
sociální diskriminací - barvu kůže si totiž nemohu zvolit avšak mohu se
zcela svobodně rozhodnout, zda si koupím nebo nekoupím zboží za nabízenou
cenu.
Za tuto poznámku se omlouvám, ale z mnoha (jednostranných) příspěvků
v tisku jsem došel k názoru, že tento fakt není jasný ani mnohým lidem
s ekonomickým vzděláním. Dokonce i ve výroku jednoho českého soudu je tento
ekonomický problém překroucen na problém etický.
Argumenty uváděné proti diskriminaci jsou nejrůznější. Namátkou: je to české
specifikum, stydím se, že jsem Čech. (Konkrétně autor popisoval, jak byl
s přítelem z ciziny na obědě a bylo mu trapně, když kamarád musel zaplatit
více jen proto že se chudák nenarodil v Česku).
Diskriminace je neetická,
neslučitelná s morálkou vyspělé civilizované země (důkaz: i Evropská unie ji
nedávno zakázala. Budeme-li takto pokračovat, přestanou k nám cizinci
jezdit. Jedná se o stejné zboží, tak má mít stejnou cenu.
Náklady na zboží
jsou stejné (BL) a tak není důvod pro různou cenu. Jsou diskriminováni i
lidé, kteří zde žijí a berou české platy, popřípadě Východoevropané, kteří
jsou ještě chudší než Češi. Představte si že by vás někdo takhle
diskriminoval na Západě. A asi by se dalo pokračovat.
Zkusím na těchto pár
zjednodušených argumentů poskytnout stejně jednoduché protiargumenty.
Stydíte-li se že jste Čech a že platíte méně než přítel z Německa, požádejte
číšníka, aby i vám účtoval vyšší cenu. Za pár korun si tak můžete vykoupit
čisté svědomí. Navíc můžete být klidní, není to české specifikum a už vůbec
český výmysl. Tato praktika je popsána v každé, opakuji každé, učebnici
mikroekonomie, která se zabývá tržní ekonomikou.
(Dřívější socialistické
učebnice tuto kapitolu nepotřebovaly, neboť v socialismu se tvoří cena na
jiném principu). Jak se zmíním později, je technicky diskriminace prováděna
na základě výše příjmu (i když ten se jen odhaduje).
V EU se příjmy napříč
jednotlivými státy do značné míry vyrovnávají (nějakých plus mínus 40 % je
zanedbatelné oproti rozdílu nominálních českých příjmů v řádu stovek procent) a je
těžké pak dělit lidi podle tohoto kritéria.
Nicméně v době, kdy rozdíly byly
větší, diskriminace zde existovala přesto že tyto státy byly považovány i
tehdy za vyspělé a civilizované.
Dnes už prostě tato ekonomická praktika
ztratila své opodstatnění a tak byla zrušena, čímž se vlk (čestná veřejnost
s neekonomickým vzděláním) nažral a koza (asociálové myslící ekonomicky)
zůstala celá.
Někteří cizinci možná přestanou jezdit, ale pro naši ekonomiku
(ta ve značné míře určuje blahobyt a životní úroveň českých občanů) je
důležitější, kolik tady ten zbytek utratí.
Rozhodující kritérium by měla být
výše příjmů z cestovního ruchu, nikoliv počet uspokojených návštěvníků.
Je
pravda, že v dokonale konkurenčním prostředí se cena odvozuje od nákladů.
Dokonalá konkurence ve většině podnikatelských aktivit však neexistuje,
takže toto uvažování je spíše přežitkem marxistické ekonomie.
V případě
hradů a jiných kulturních památek pak ani náklady nelze vyčíslit a většina
těchto objektů je provozována s dotacemi státu, čili ceny vstupenek jsou
hluboce pod náklady.
Otázka na ohodnocení průvodců (zda ten co provádí
v němčině má větší plat než ten co provádí v češtině) byla naprosto
legitimní, nesouvisí však vůbec s dvojí cenou.
Pokud průvodci, kteří umějí jen
česky, mají stejný plat jako ti, kteří ovládají i další jazyk (a já tomu
nevěřím), je to problém jejich a jejich zaměstnavatele.
Spíše ale
předpokládám, že jsou placeni za svou kvalifikaci a ne za konkrétní práci,
kterou právě vykonávají.
Je pravda, že např. v Praze žije poměrně velká
komunita Američanů (a jiných cizinců), jejichž plat pravděpodobně odpovídá
spíše tuzemské úrovni. Při delším pobytu se však člověk většinou přizpůsobí
a není důvod chodit do dané restaurace, když v okolí existují desítky
restaurací, orientovaných převážně na domácího spotřebitele, a ty nemají
důvod praktikovat cenovou diskriminaci. Stejně se mohou chovat všichni méně
movití cizinci. Navíc Američané si zakládají své vlastní restaurace (a
nepatří právě k nejlevnějším).
A konečně - nebojte se že vás bude takto
diskriminovat někdo na Západě. Pokud by totiž tento systém chtěl uplatnit
podnikatel např. v Itálii, musel by vám dát slevu, nikoliv účtovat vyšší
cenu. Diskriminace totiž není trest za to, že se někdo narodil v jiné zemi.
Takže shrneme-li celou otázku, lze konstatovat, že se nejedná o morální či
etický problém, ale o čistě tržní chování. Navíc o tržní chování
opodstatněné a žádoucí.
Je chybou se domnívat, že cena zboží se má odvozovat
pouze od (mezních) nákladů. Cena se odvíjí od poptávky a nabídky a dokonalá
konkurence ji může teoreticky stáhnout až k nákladům (např. u českého piva i
pod náklady).
Maximální cena, kterou je spotřebitel ochoten za dané zboží
zaplatit, se většinou odvíjí od jeho příjmů. Mám-li vyšší plat, jsem ochoten
za návštěvu divadla zaplatit více než člověk, který miluje divadlo úplně
stejně, ale má menší příjem.
Dostanu-li lístek za stejnou cenu, pak mám
(alespoň podle teoretické ekonomie) z představení větší přebytek užitku než
kolega. Jediný problém je, že prodávající většinou není schopen přesně
odhadnout majetkové poměry kupujícího.
Proto se používá pouze hrubého a
v průměru všeobecně platného dělení. Klasickým případem je: dospělí 80,- a
studenti a důchodci polovic, děti zdarma. Je divné, že tato diskriminace
nikomu nevadí. Je to snad tím, že je naprosto stejný princip interpretován
opačně: na jedné straně plná cena, sociální případy se slevou.
Takže rada
pro ty, kteří chtějí uvažovat racionálně ale mají morální zábrany: Plná cena
200,- a Češi a ostatní sociální případy polovic. Je na tom něco divného?
Vstupenka do londýnského Toweru stojí přes deset liber, tedy bratru 500,-
Kč. Je skutečně Karlštejn tak mizerný, že je 200,- Kč za vstupenku zlodějna?
Jsou skutečně čeští kuchaři tak neschopní, že jejich výrobky musí mít zlomek
hodnoty jídla připraveného kolegou v bohatší cizině? Ať si každý odpoví sám.
Já osobně si myslím že při porovnání srovnatelných produktů je rozdíl ceny
větší než odpovídá rozdílu v kvalitě. Přitom materiálové náklady jsou
prakticky porovnatelné.
Obhájce cizinců namítne: ale cena práce je tam
mnohem vyšší. A jsme u toho. Těm rádoby altruistům nevadí, že chudák Čech
musí stejnou službu cizinci poskytovat za zlomek toho, co by ten musel
zaplatit svému krajanovi, ale cítí se trapně, když vidí jak ubohý cizinec
s pětinásobným platem musí zaplatit dvojnásobnou cenu než domácí zákazník.
Vyzývám proto ochránce cizích zájmů: snažte se být aspoň trochu objektivní.
Bojujte i za práva dělníků ve Škodě Mladá Boleslav. Oni jsou prokazatelně
stejně produktivní jako jejich kolegové ve Volkswagenu, ale za jejich peníze
by německý nezaměstnaný nešel ani na úřad pro podporu v nezaměstnanosti.
Bohužel je to tak. Výkonnost naší ekonomiky je nižší, ale platy jsou ještě
mnohem nižší. A budeme-li (anti)jánošíkovsky chudým brát a bohatým dávat,
situace se bude zlepšovat jen velmi pomalu. Važme si své práce, pokud je
kvalitní, požadujme za ni cenu obvyklou ve vyspělém světě, a pokud nám zbude
ještě volná kapacita, vyrobme pro domácího spotřebitele se slevou.
Pokud se
tedy neuživí restaurace pouze z cizinců, může se přeci pomocí slevy (některé
restaurace to řeší formou zákaznické karty, kterou si můžete na počkání
nechat vystavit) snažit přilákat i domácího zákazníka, který prokazatelně na
dané jídlo za "obvyklou" cenu nemá.
Pár poznámek k článku Jana Hoška o Karlštejně
Jan Čulík
Pan Hošek v úvodu článku uvažuje nad tím, co mi v mé poznámce o dvojích cenách na Karlštejně vadilo víc: zda ty dvojí ceny, anebo jejich utajování uváděním českých cen v češtině jen slovy, aby si to cizinci nemohli přečíst. Přiznám se, že mi hlavně vadí to utajování - je to neférové. Ty dvojí ceny bych akceptoval, protože je to chytře vymyšleno: není to v tomto případě diskriminace, ale dodatečná cena za dodatečnou službu. (I když velký nápis, česky i anglicky, při vstupu do hradu ZÁKAZ TLUMOČENÍ!! mi připomíná ani ne tak návštěvu hradu, jako spíše trochu koncentrační tábor, ale nechme toho.)
Podnikání je sice činnost za účelem dosažení zisku (cynikové tvrdí, že business is legalised theft, podnikání je legalizovaná krádež) - zároveň se však v současnosti na Západě i v ekonomických kruzích uznává, že etika hraje v podnikání dost výraznou ekonomickou roli, a to nejen při motivaci zákazníků či zaměstnanců .
Dvojí ceny v žádném případě nejsou jen české specifikum, například britské univerzity účtují občanům Evropské unie za rok studia na vysoké škole cca 1500 liber (platí to v Británii za britské občany místní úřad, za německé německé úřady, atd.), tzv. "neobčanům EU" pak více než 7000 liber ročně. Je to neetické, je to součást ekonomické politiky Fortress Europe, "Pevnost Evropa": bylo by i pro Evropu bezpochyby hospodářsky výhodné, kdyby pomáhala rozvojovým zemím získávat lehčeji kvalifikované elity.
Pan Hošek píše: "Rozhodující kritérium by měla být
výše příjmů z cestovního ruchu, nikoliv počet uspokojených návštěvníků." To je sice pravda, ale přece počet uspokojených zákazníků ovlivňuje následně růst či pokles výše příjmů z cestovního ruchu, nebo ne?
K výši cen a ke kvalitě jídel a obsluhy v pražských restauracích pro cizince. Ceny "lepších" restaurací pro cizince v Praze se pravděpodobně cenově rovnají asi třetině cen obdobných restaurací ve Velké Británii, ale kvalita jídel a sofistikovanost obsluhy je ve velmi podobném poměru. V pražské restauraci vás totiž velmi často při večeři překvapí hned několik nedokonalostí, ať už je to třeba nekvalitní moučník, špatný výběr vín, dlouhé čekání na jidlo, nošení jídel stolovníkům postupně, nikoliv,jak má být dobrým zvykem, najednou, takže máí host na vybranou, chce-li počkat na spolustolovníka, aby mu jídlo vystydlo, anebo ho dojí, neř číšník přinese jídlo spolustolovníkovi), argumentativnost číšníků, nepříjemné okolnosti kolem (v jedné dražší pražské restauraci začala majitelka hned vedle večeřících hostů s obrovským hlukem stěhovat během provozu stoly, jinde odmítají ztlumit ryčnou hudbu) v dobré britské restauraci se to nestane.
Češi mají nárok na levnější vstup do státního hradu Karlštejn, neboť si to dotují z daní
Vysvětlit se dá všechno, pokud se to umí
Karel Wichs, redaktor Českého rozhlasu
Čas od času se někdo pozastaví (jako včera v první zprávě) nad tím, že Češi platí jinou, tedy nižší, cenu při nákupu vstupenek na různé kulturní akce případně při prohlídce památek než cizinci. Popíšu Vám, co mi řekl prodavač vstupenek v jedné madridské galerii (nepamatuji si které), když jsem se před lety pozastvil nad stejným jevem. "Jó, milej pane, tahle galerie dostává státní podporu. A státní podpora jde, jak známo, v celým světě ze státního rozpočtu. Státní rozpočet ve Španělsku jde ze státní pokladny. A tu plníme, my Španělé, z vlastních kapes tím, že platíme daně. Ukažte mi nějaký doklad, že jste Španěl a dostanete ode mne levnější vstupenku." Bylo vidět, že opravdu nejsem Španěl. Škoda, že jsem nikdy neslyšel takto argumentovat v Čechách. Považoval bych to za čisté. A potom, takové vysvětlení se dá uplatnit opravdu jen na některých místech, nikoli při placení piva v restauraci nebo v soukromých kabaretech, kde jsme si všichni rovni.
Lumpárna dvojích cen v Čechách - korespondence s Památkovým úřadem, Praha
Vazena redakce ,
zasilam Vam dokumentaci male "prestrelky" mezi mnou a Prahou evokovanou vasim clankem o dvojich cenach publikovanem v Britskych listech.
Josef Vesely, Vídeň
Památkovému ústavu, Praha:
Sent: Thursday, July 27, 2000 9:06 AM
Subject: dvoji ceny
Damy a panove,
jestli chcete aby se na Vas obyvatele Zapadni Evropy divali jako na lidi a ne jako na dobytek , potom musite zachovat zakladni pravidla lidskeho souziti. K tomu patri taky , ze kazdy navstevnik dostane na stejne predstaveni vstupenku za stejnou cenu a ze nebude delan rozdil mei navstevnikem z Ceska a navstevnikem z ciziny. Narazim na tuto lumparnu na mnoha mistech v Cechach.
Ja vsude v zahranici me pratele na toto upozornuji a doporucuji do CR necestovat , prave z techto duvodu.
J.Vesely
Vazeny pane Vesely, dekujeme za Vasi pripominku, na niz si timto dovoluji reagovat. Dvoji ceny vstupneho na hradech zamcich nejsou diskriminaci zahranicnich turistu, ale pouze odrazi standard sluzeb, ktere navstevnik pozaduje. Pruvodce, ktery je schopen podat vyklad mimo jine i v cizim jazyce ma jine financni pozadavky, nez ten, ktery jiny jazyk krom sve materstiny neovlada. A cim vyssi standard sluzeb navstevnik pozaduje, tim vice za nej samozrejme musi zaplatit. Verime, ze nezanevrete na ceske hrady a zamky a dekujeme za pochopeni uvedene situace.
S pozdravem a pranim vseho dobreho
Magdalena Mikesova, rezervacni centrum Praha
Poznámka JČ: Potíž je, že podle sdělení průvodce a Karlštejně nedostávají průvodci v cizích jazycích na tomto hradě větší plat než průvodci, provádějící v češtině, ale pak Hošek vysvětluje na jiném místě těchto Britských listů, že to je jedno.
Spolana Neratovice: Děti Země o nás šíří nepřesné informace
Výroba PVC produkuje jen naprosté minimum dioxinů, zlomek povolené normy
Nevlamujme se do otevřených dveří, využívejme platných zákonů, diskutujme, ale nestrašme lidi!
K informacím , které se objevily v tisku od různých aktivistů a Dětí Země po úniku chloru ve Spolaně bychom chtěli uvést následující informace.
Vycházíme z předpokladu, že Děti Země vědí o povinnostech emitentů znečištění předávat informace o vypouštěném znečištění.
Tyto povinnosti jsou dány v oblasti ochrany ovzduší zákonem 389/91 v úplném znění zákona 212/94 Sb a Vyhláškou MŽP 117/97, kterými se důsledně řídíme. Znečištění vypouštěné v odpadních vodách bylo vykazováno ve smyslu Nařízení vlády č. 35/79, od roku 1999 pak podle zákona 58/98 Sb. Informace jsou v předepsaných termínech předávány příslušnému Oblastnímu inspektorátu ČIŽP. Ze zákona o právu na informace mají Děti Země i ostatní možnost vyžádat si např. tyto informace právě od ČIŽP.
Dodejme, že od roku 1995 vydává Spolana a.s. Výroční zprávu o svém vlivu na životní prostředí. Vedle emisí jsou zde i popsány mimořádné události, vnímání názorů nejbližšího okolí a podobně. Vedení Splany se k programu Responsible care nejen slovně hlásí, ale jeho zásadami se i řídí!
Proto k aktivitě Dětí Země v souvislosti se Spolanou se lze ptát: „proč se s fanfárami vlamujeme do otevřených dveří ?“
Další části sdělení Dětí Země považujeme za závažnější a záměrně zkreslující skutečnosti.
Spolana a.s. z mnoha důvodů neakceptuje názor některých ekologických iniciativ, včetně Dětí Země, že výrobu PVC a snad veškerou chlorovou chemii je nutné zastavit.
Vraťme se k části internetového sdělení, které pro jistotu citujeme (http:/www.britskelisty.cz): „Nebezpečný pro životní prostředí je v případě Spolany bohužel i její produkt: PVC. Jeho spalováním dochází ke vzniku nebezpečných dioxinů. Nejlépe to dokládá samotná spalovna odpadů umístěná uvnitř Spolany, která podle měření z roku 1998 vypouštěla do ovzduší až 96krát více dioxinů než povoluje norma, jež vstoupí i pro tuto spalovnu v platnost v roce 2003.“
V roce 1998 byly měřeny dioxiny na roštové spalovně typu SP 3202, kde skutečně byla naměřena hodnota 9,6 ng/m3. Buď z neznalosti či záměrně je Dětmi Země dávána tato spalovna do souvislosti s výrobou PVC. Domníváme se, že elementární znalosti technologie výroby VCM a PVC a s tím souvisejících odpadů (plynné a kapalné) v porovnání s konstrukcí spalovny typu SP 3202 nepřipouštějí tuto souvislost.
Odpověď na to, jak se Spolana vypořádá s emisním limitem na této spalovně je jednoduchá. Po zjištěných skutečnostech byl provoz tohoto zařízení k 31.12.1998 zastaven a je využíváno externích kapacit na odpovídající technické úrovni. I tuto skutečnost si může kdokoliv lehce ověřit před tím, než začne tvrdit nepravdivé údaje.
Nyní k vlastní problematice výroby PVC. Spolana a.s. vyrábí vinylchlorid monomer (VCM) a PVC. V technologickém procesu vznikají plynné a kapalné odpady, většinou chlorované sloučeniny. Na počátku 90. let jsme si uvědomili nedokonalost jejich zneškodňování. O naší prozíravosti a našem environmentálním uvědomění svědčí to, že již v březnu 1994 jsme podepsali s konsorciem KTI Rome, Klöckner Duisburg kontrakt na vybudování termického zpracování plynných a kapalných odpadů z výroby VCM a PVC (TZO) s požadavkem na garanci emisí dioxinů 0,1 ng/m3. Dne 1.7.1997 byl povolen zkušební provoz tohoto zařízení, pro potřebu dořešit dílčí problémy byl 15.12.1998 prodloužen a 29.6.1999 byl zahájen trvalý provoz. Povolení trvalého provozu bylo samozřejmě podmíněno i dodržením limitu pro dioxiny 0,1 ng/m3. Pro upřesnění dodejme, že od 3.2.1998 do 30.3.1999 bylo nezávislou laboratoří provedeno 6 měření dioxinů s maximem 0,039 ng/m3 a aritmetickým průměrem 0,0192 ng/m3.
TZO vybudované ve Spolaně patří ke světové špičce a jeho výstavba stála Spolanu více než 1 mld.Kč ! Dodavatelé technologie prezentují instalaci ve Spolaně jako svoji referenční jednotku i pro případné další zákazníky.
Ochrana životního prostředí zajímá nás všechny a ne jen určitou skupinu lidí. Vedení společnosti je dostatečně erudované a schopné a umí se s problémy v rámci možností kvalifikovaně vypořádat.
Je zbytečné zpochybňovat toto úsilí i výsledky, kterých bylo dosaženo.
Michalu Pavlatovi: Myslela jsem, že prohlašování lidí za luzu je pryč
Vy si vubec nedovedete predstavit, jak straslive me ten Pavlatuv clanek
nastval. Myslela jsem, ze doba prohlasovani obycejnych lidi za luzu,
rozboru toho, kdo je a kdo neni kvalitni volic, je uz pryc, ale nikoliv. Na
jedne strane Scylla elitarskeho Impulsu, na druhe Charybda namyslenych
partaji. Ach jo.
Muj osobni pruzkum dopada uplne jinak. Naopak jsem obcas prekvapena, jak
chytre otazky z meho oboru mi treba ve vlaku pokladaji lide bez formalniho
vzdelani. Je to zajimavejsi nez plky medialnich hvezd.
Cinoherni klub byval moje oblibene divadlo, v letech 1987-1989 jsem videla
snad kompletni repertoar (nektere veci vickrat), ale Michala Pavlatu si
nepamatuju. Mozna tam tenkrat nehral, nebo jsem si ho nevsimla.
Ted uz tam
nechodim, protoze mnozi moji oblibeni herci umreli a "Nezny barbar" bez
Petra Cepka nebo "Obsluhoval jsem anglickeho krale" bez Rudolfa Hrusinskeho
nejst. proste neni ono, a taky mam ted vice moznosti pracovnich, takze mi
na kulturu moc casu nezbyva.
PS Pavlata asi nema vhodny pristup k lidem. Mne vetsina lidi pripada
zajimavych, ale asi se kazdy pohybujeme v jine spolecnosti.
Jela jsem preplnenym vlakem, lide po sobe slapali v ulickach, volne
misto bylo pouze v kupe plnem hlucnych pubertaku. Neohrozene jsem si tam
sedla a zacala cist nejaky odborny text. "Hele, vole, vona umi anglicky."
Pak chvilku diskutovali o vhodnem postupu a nakonec me pozadali o preklad
textu nejake popmusic. Tak jsem jim diktovala preklady a nakonec mi nesli
zavazadla az k tramvaji.
K článku Michala Pavlaty, odsuzujícímu demokratická referenda
Britské listy zastupují svými názory miliony blbců - spodiny České republiky
Michal Pavlata je jako nestraník člen Rady ČRo, dohlížející na činnost veřejnoprávního rozhlasu v ČR. Podle našeho názoru nejde ani tak o to, jakou ideologii Michal Pavlata zastává, ale že je na pováženou, že jako člen Rady ČRo razantně zastává určitou ideologii, která má navíc podstatné rysy antidemokratismu. Jistěže společnost potřebuje elity, jenže mezi nimi a "veřejností" probíhá v normální společnosti informovaná debata, a na základě této debaty rozhodují pak občané a většinou překvapivě inteligentně. Níže zveřejněný článek Luboše Motla je snad dobrým důkazem, že by nikdy neměl dostat rozhodovací pravomoc jedinec, nebo skupina lidí, kteří si myslí, že věcem rozumějí lépe než všichni ostatní. (JČ)
Díky goebbelsovskému plátku Britské listy jsem dostal možnost přečíst si i
hezký článek Michala Pavlaty z Lidových novin, který mně promluvil z duše.
Pan Pavlata je stejně jako já nestraník, ale stejně jako já má poměrně
jasno v tom, kterou stranu volí. Říkejte tomu náhoda nebo důsledek
racionálního uvažování, ale každopádně volíme ODS.
Článek Michala Pavlaty byl odměněn halasnou kritikou pánů Čulíka a
Piskaly. Tito pánové vytýkají panu Pavlatovi, že si dovolil napsat, jakou
stranu volí. Jaká nehoráznost, říkají. V demokratické společnosti přece
člověk nesmí politické názory veřejně vyjádřit - natož když ten člověk má
více méně politickou funkci (v politické funkci přece nesmí mít lidé
názory vůbec žádné) - a pokud je jeho stranou vyvolenou nikoliv KSČM, ale
dokonce ODS, potom by si člověk měl svoje politické názory dovolit
vyjádřit jedině při každodenní procházce kanálem.
Páni Piskala a Čulík tím vším jen dokládají, jak moc jsou slova Michala
Pavlaty hluboká a pravdivá. Pro většinu čtenářů BL platí Pavlatovy
postřehy snad ještě lépe než pro českou společnost jako celek. Lidé v
dnešní České Republice prostě nejsou schopni rozumného rozhodnutí o mnoha
otázkách a fakt, že oficiální ideologie předkládaná Britskými listy je z
85 procent nesmyslná, falešná, neetická a hloupá, je trefným dokladem
toho, jak jsme jako národ nezralí. Britské listy nejsou pouhou hlásnou
troubou pár desítek nadutých hlupáků, nýbrž realisticky reflektují pohledy
dolního milionu občanů ČR, velké to masy lidí, lidí, kteří by nepochybně
měli na výsledek referenda nezanedbatelný vliv.
Češi nepřemýšlejí stejně jako třeba Američani. Kdyby v Americe pan Piskala
veřejně označil pana Pavlatu přívlastkem "politický agitátor nejhlubšího
zrna" za to, že si "dovolil" říci, že volí Republikánskou stranu, v
podstatě každý by hned věděl, že je pan Piskala blbec. V ČR se spíše mohu
obávat, že mně někdo vynadá za to, že vůbec veřejně napíšu, že je pan
Piskala blbec, a naopak jistě statisíce lidí pochválí pana Piskalu za
názor, že by Michal Pavlata měl svoji protisocialistickou orientaci
zakrývat, a že by pomalu měl odstoupit proto, že nezastupuje veřejnost,
jelikož neskrývá, že volí nejsilnější politickou stranu. Velmi logické.
Veřejnost je přece nasraná a politiky by nejraději postřílela a rozhlasová
rada tedy musí postupovat a vidět svět stejně.
Jaký div, že když se nezralý člověk dočte o tom, že je nezralý, nalije do
sebe pár piv nebo panáků ve své oblíbené hospůdce, vykouří pár desítek
cigaret, pokusí se o pár pohlavních styků, pomaluje zdi hákovými kříži,
schválně si koupí nějakou novou knížku Adolfa Hitlera a s pocitem hrdosti,
statečnosti a nezávislosti si ji přečte, případně připíše další hloupý a
agresivní článek do svého osobního internetového deníku - která varianta
nastane, závisí na stáří a na tom, kam vítr právě dotyčného odfoukl - jen
aby si dokázal, jak moc dospělý, nezávislý, kritický a zralý je.
Ne všichni občané ČR mají špatné názory na většinu otázek, ne všichni
občané jsou líné, závistivé, věčně nespokojené, iracionální a nenávidějící
výtvory socialismu. Ne všichni intelektuálové jsou žlučovití, neobjektivní
a věčně nespokojení otravové jako pan redaktor. Pan Čulík ovšem vydává
svoje internetové listy pro lid z ulice (pro který zavedl nové a hezčí
slovo "veřejnost"), pro týž dav, který dohnal Miladu Horákovou k popravě.
Pan Čulík ujišťuje každým svým článkem hlupáky, budižkničemy, pouliční
kapsáře a ostatní, kteří ho v jeho počínání podporují (pokud patříte čirou
náhodou mezi pár výjimek, vězte, že tato věta není o vás), že jsou zralí,
dokonale chytří, etičtí a pracovití, a že jsou to naopak rady rozhlasů a
televizí, novináři, mluvčí a ředitelé společností, vědci a čelní politici,
kteří stojí za houby. S naprostou samozřejmostí vysvětluje Čulík kamarádům
v hospodě, ?e největší blbec je jistě ředitel televize a největší lump je
bývalý prominentní disident nebo farář.
Pokud si někdo dovolí napsat jiný názor - například dokonce to, že
představa o dokonalé zralosti davu z ulice není pravdivá, že na různých
funkcích jsou často přece jen občas nadprůměrní lidé - Jan Čulík začne své
gorily svolávat a dodávat jim adrenalin. Podívej se, lide, co si pan
Pavlata dovolil: napsal o Tobě, že nejsi zralý. Je jasné, proč to učinil,
je to přece protilidový reakcionář, spolčený s těmi zlými symboly
vykořisťování ze senátu. Vždyť to sám přiznává, napsal totiž, že volí ODS.
Lide, rozcupuj pana Pavlatu na kousky! A lid rád svého vůdce poslechne.
Inu taková je ideální představa Britských listů o demokracii. Pomazat
papír a pevné disky denně desítkami lživých a agresivních hloupostí o
televizích, rozhlasech, novinách, politicích z ODS zvláště, o lidech na
libovolné jiné židli než na té židli v hospodě IV.cenové skupiny, to je
svaté poslání novináře, to nejcennější, co může velikán Čulíkova formátu
pro lid udělat. Ale když si někdo dovolí napsat cosi pozitivního - dokonce
třeba o samotné ODS - je to nehoráznost a arogance. A pokud si někdo
dovolí napsat něco ne zcela pozitivního i o lidu samotném, o tom hrdinovi,
který kriticky rozebírá svět politiky a informací ze své židle v hospůdce,
naplněn alkoholem, jde o zločin nejtvrdšího kalibru.
Britské listy symbolizují to nejodpornější na lidské společnosti. Britské
listy představují hlas lůzy: nenávist, naprosté rozladění z života, chuť
ničit. Britské listy se nikdy netají tím, že populistické oslovování a
oslavování lidí ve spodinách společnosti je pro ně posláním; podlézání a
nekritické a bezdůvodné lichocení celým vrstvám společnosti - přesněji
řeceno lichocení blbcům - je podle Čulíka dokonce "podstatou
demokratického režimu". Blisty by si nedovolily říci nic špatného o davu a
jsou na to hrdé. Jejich terčem jsou jen jednotliví lidé, svobodní občané,
kteří něco pro společnost dělají, kteří něco dosáhli a kteří si dovolí o
věcech přemýšlet jinak než podle metod šéfredaktora, okopírovaných od
komunistických revolucionářů.
Realita je ale úplně jiná. To, že někoho ujistíme, že je zralý, z něho
ještě zralého člověka neudělá. Na světě je mnoho společností, kde lidé
prostě dost zralí nejsou, nejsou dostatečně vzdělaní, zkušení, citliví a
trénovaní v samostatném životě. Česká republika na tom jistě není úplně
špatně, ale zase na tom není tak moc dobře. Čechy také nevychovávala k
samostatnosti dvě století života ve svobodě, jako třeba Američany, jistě
existují objektivní důvody pro mnohé naše nedostatky a potíže, ale
každopádně nelze skrýt, že tyto nedostatky přetrvávají. Pokud si 10leté
děcko nedokáže přiznat, že není po všech stránkách zralým jedincem, jeho
nezralost to jen zvýrazňuje. Čím více si potřebuje dokazovat, že je zralé,
tím větší kontrolu ve skutečnosti potřebuje.
Pokud by se konala referenda, o výsledku by často rozhodly zcela
iracionální vlivy a v mnoha případech by takový výsledek mohl mít
nepříjemné dopady. Za pár let tomu snad bude jinak, většina lidí bude
schopna tvořit kvalifikovaná rozhodnutí na racionální bázi. Dnes tomu tak
ale není a zastupitelská demokracie je v naší situaci nejlepším způsobem
organizace společnosti; i senát v ní má svoji úlohu. Osobně tipuji, že
pokroku docílíme až tehdy, až bude v politických stranách mnohem více lidí
než dnes, až se lidé budou k politickým názorům a stranám jasně hlásit
(jako třeba v USA), politické karty budou jasně rozdány a o politice budou
probíhat hlavně věcné diskuse, přičemž diskuse mezi politiky "nahoře"
budou odrážet otázky známé i občanům "dole". Britské listy usilují o pravý
opak: o to, aby lidé koukali dále na politiky jako na čaroděje, vznášející
se v bouřkových mracích, aby místo věcných diskusí probíhalo emocionální
nálepkování za odhalení politické orientace. Britské listy podporují
spolupracovníky StB, fašisty, vydavatele knih propagujících totalitní
režimy, oddané mluvčí pana Stehlíka, bývalé i současné komunisty (tak
"nespravedlivě" pronásledované), militantní rómské aktivisty a jiné a moc
dobře vědí, proč to dělají. Patří totiž k nim. Čím méně vlivu budou mít
bývalí agenti StB, čím méně budou lidi zajímat fašistická a komunistická
učení, čím lépe půjde ekonomika, čím zdravěji budou fungovat média, čím
věcnější diskusi budou schopni lidé vést, tím budou Britské listy slabší.
Pan Pavlata projevil i značnou dávku občanské statečnosti, když svůj
článek napsal. Díky tomu, že mu různí páni vynadali za údajnou aroganci a
kdoví co ještě, bude možná přinucen mluvit opatrněji. Alespoň si
neodpustím znovu zdůraznit, že má podle mého názoru pravdu, a důvod, proč
si dovolí o tom či onom občanovi říci, že je blbec, je v tom, že ten občan
nejspíše opravdu blbec je. Pokud Pavlata píše, že blbec by udělal lépe,
kdyby převzal politiku nějaké rozumné politické strany - třeba ODS - je to
proto, že by blbec opravdu udělal lépe, kdyby politiku ODS převzal. Vím,
že pro Blisty je nehoráznost, že si dovolím říci, že řadový alkoholik
rozumí politice či ekonomice hůře než třeba Václav Klaus, ale tak daleko
snad ještě nejsme, abych to říci nemohl. Fungující společnost má mnoho
hierarchických prvků, na různá místa se musí dostat speciální lidé, je to
pro demokratickou společnost podobně důležité jako hlas člověka a já věřím
(a mám pro to snad i doklady), že tomu leckde opravdu tak začíná být i v
Česku.
Kvanta lidí mají dnes na politiku ujeté názory, kdyby se konalo referendum
o tom, zda vrátit socialismus, možná by o návratu rozhodlo. Kdyby bylo
referendum o tom, zda mají zmizet všichni politici z politiky, možná by
také nakonec zmizet museli. Naznačují to stále šokující statistiky o
důvěře občanů v demokratické instituce. Velká část lidí má takové názory
proto, že je slyšeli v hospodě, v práci nebo na stadiónu, a přesto si
mnozí myslí, že tímto kopírováním názorů blbce ze sousedství projevují
zralost a nezávislost. Padesát let byly miliony lidí potichu a tolerovaly
totalitní režimy, ale demokratický systém je tou pravou arénou, kde člověk
může svou občanskou statečnost prokázat, že ano. Veřejně hlásat despekt k
politice a demokraticky voleným politikům se stalo módou, které se
oddávají miliony blbců, a dokud bude takových většina, nemůže být o
zralosti občana ani řeči.
Britské listy se nemají čeho obávat, stojí za nimi miliony blbců, které
nazývají "veřejností", zatímco takový pan Pavlata a Motl jistě veřejnost
nejsou, že ano. My takoví ale nejsme. Já bych třeba nikdy neměl žaludek na
to, abych tvrdil, že zastupuji svými názory celou veřejnost: v názorech na
ODS třeba zastupuji jen 30 procent veřejnosti. Naduté blbce rozhodně
nezastupuji a rád to panu Čulíkovi přenechám.
Luboš Motl
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 