čtvrtek 20. července O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize: Reakce členky Rady ČT: Chmelíčkova zpráva "není utajována" (Tomáš Pecina) Pozor na reakce politiků: zpětně ovlivňují dojem z novináře (Tomáš Pecina) Monopolní PR jedné komerční televize? Jak jsem se - marně - pokusil o reportáž, jak funguje televize Nova (Zdeněk Fekar) Německo, USA a česká zahraniční politika: Americká nóta a vzpomínka na rok 1996 (František Roček) K článku Milana Šmída: Kdo je vlastně internetový žurnalista? Je podvraťák? (Ivan Sosna) "My hoši, kteří spolu mluvíme" - novináři v ČR: Blbci, blbci, blbci aneb Krocení novinářů v Česku (Ivan Sosna) Televize Nova: K licenci TV Nova: Bylo vyloučeno, aby byla udělena cizinci (Jaromír Janeček) Oznámení ČNTS: Podle Městského soudu v Praze smí ČNTS zveřejňovat rozporné Železného výroky Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Ivan Sosna

Je třeba uvítat, že se fenoménem Internetu začínají seriozně zabývat i mediální odborníci. A stejně tak je dobře, když své názory nepřetřásají jen mezi masmediálními zasvěcenci, nýbrž je předloží k všeobecné diskusi. Následující řádky jsou pohledem nezatíženým dosavadní teorií, jejíž systematické akademické podobě jsem nikdy nebyl vystaven.

Vysoká a nízká žurnalistika?

Obávám se, že s nástupem internetu bude nutné leccos přehodnotit. Nejsem si jistý, že kritéria "skutečné internetové žurnalistiky" ( viz příslušná pasáž textu, citovaná v závěru této stránky), jak je rozebírá Milan Šmíd, zcela odpovídají či zanedlouho ještě budou odpovídat skutečnosti.

Mám pocit, že i v jeho definicích tak trochu probleskuje jakési tradované oddělování žurnalistiky "vysoké" a "nízké". Ta první se odehrává hlavně v médiích dopadu skutečně masového, tam, kde se poskytuje zpravodajství a kde se hovoří o otázkách celé společnosti. Ta druhá pak je záležitostí "hobby-sektoru", zaměřeného jen na určitou tématiku a logicky i na omezený okruh čtenářů ("tematicky spřízněných duší").

Je přitom paradoxem, že i na trhu tištěných médií kvantitativně naprosto dominují právě periodika zájmová, která vesměs oslovují jen omezené skupiny a která se nezabývají politikou ani aktuálním obecným zpravodajstvím. Rovněž jejich tvůrců je, na rozdíl od elitního hloučku "vysokých" žurnalistů, ohromné množství. Pokud je jejich hlavním zdrojem příjmu novinářská práce, jsou třeba pro Syndikát novinářů novináři, ale nikdo mi nevymluví, že "vysoká" elita se na dívá skrz prsty. (Moje loňská reakce na jeden příslušný TV pořad Blbci, blbci, blbci aneb Krocení novinářů v Česku, Sněží 17/8/99, který toto elitářství podle mne názorně ukázal).

Je pravda, že ve "fan-zinech" často kulhá stylistika a občas i pravopis, ale po věcné stránce mívají někdy vysokou hodnotu! Přispívají do nich lidé, kteří o problematice - na rozdíl od novinářů, většinou typických "Jack of all trades but master of none", tedy "odborníků" na všechno a nic - mnoho a často z vlastní zkušenosti a praxe vědí. Svým způsobem tak vytvářejí kvalitu, o níž se některým autorům v zavedených titulech ani nesní.

Odbočka k Zandlovi

Vývoj internetového žurnalismu popisuje v zajímavém článku Vzestup a pád internetové žurnalistiky (www.iPort.cz) jeden z průkopníků Patrick Zandl, ale právě v tomto nemá jasno: napřed s překvapivou naivitou tvrdí, že "v případě papírových titulů je zárukou odbornosti redaktora zvučné jméno vydavatele a hora peněz, které každé vydání stojí", hned v dalším odstavci ale konstatuje známou skutečnost, že "klasický novinář se většinou pracně seznamuje s tématem, o kterém píše", a o kus dále realisticky přiznává, že "papírová média vydají podobný počet nesmyslů a hloupostí jako média internetová". To s tou "odborností" ale zřejmě opravdu myslí vážně!!!

Na druhé straně nemohu akceptovat ani Zandlovo tvrzení, že zárukou odbornosti autorů na serverech jsou "počty čtenářů". Sám totiž na jiném místě na téma Novinky připouští, že "čtenosti je tu dosahováno spíše podporou mateřského Seznamu a výběrem témat", "jež se těší obecnému zájmu". Nebudeme si namlouvat, že podpora Seznamu, Atlasu a podobných, stejně jako dobře umístěná zmínka v televizi nebo v hojně sledované tiskovině, hraje přinejmenším stejnou roli jako zásada, že "dobré zboží se chválí samo". (O kolik méně návštěv by asi měl projekt "Nekoukat", kdyby si byl nezajistil mediální kampaň v Reflexu i jinde včetně celostátních deníků?)

Zandl hezky popisuje přesun od původních horkokrevných článků s kvapnými jednostrannými závěry k žurnalistice ctící tradiční novinářské zásady, ovšem víra, že "došlo k přesunu internetové žurnalistiky z roviny nadšeneckého amaterismu k profesionální novinařině", je přece jen přehnaná. Myslím, že postupující - zdaleka ne však ukončená - profesionalizace internetové žurnalistiky měla dva zdroje: jednak, jak Zandl správně upozorňuje, "umravnění" původních amatérů, jednak jím nezmiňovaný vstup profesionálů z médií tištěných, kteří začali vedle svých mateřských listů využívat čím dál více právě internet.

Konec elity

Do poměrně stojatých vod klasického publikování nyní vtrhl internet. Publikovat své názory na cokoliv může (technické omezení atd. nepočítám) prakticky každý. Lze se přít o to, zda a kdy se stane tím, koho označujeme nálepkou "žurnalista" či "novinář" (viz též vymezení u Zandla), budeme ale asi muset připustit, že se stane "publicistou", tedy tím, kdo veřejně publikuje své názory. Staletí trvající elitní společenství se tak definitivně hroutí: kdysi uměla číst a psát jen hrstka vyvolených vzdělanců, nyní může každý celému světu sdělovat, co si myslí. Mezi všemi důsledky, které to už pomalu začíná mít, je i "děsivé" zjištění, že být klasickým žurnalistou už přestává být jedinou možností, jak se realizovat a jak si psaním vydělávat na živobytí. Ba dokonce, na rozdíl od médií tištěných, může novodobý internetový publicista působit multimediálně: slovem, nestatickým obrazem, zvukem.

Řekl bych, že jsme právě ve stádiu, kdy se mediální věda a teoretikové učí tento konec monopolu a donedávna nepředstavitelnou demokratizaci "skousnout", vyrovnat se s nimi a vyvozovat z toho relevatní závěry. Jak to bývá, je to proces, který nějakou dobu potrvá a bude mít svůj vnitřní vývoj.

Rybář Vomáčka a Neviditelný pes

Na závěr dva příklady. Je "skutečným internetovým žurnalistou" třeba pan Vomáčka, autor rybářského e-magazinu, dejme tomu www.fishfan.cz? Píše pro omezený okruh "tematicky spřízněných duší", neprovozuje zpravodajství, ale popisuje své - subjektivní! - zkušenosti s návnadami, rybami, revíry, vybavením, přidává úvahy o lidech, vodě, rybách (třeba se v něm najde malý Ota Pavel II), publikuje názory jiných rybářů. Jeho syn rozjede internetový obchod rybářskými potřebami nebo rybářskou cestovní kancelář a ty prosperují tak, že na sebe stránky www.fishfan.cz vydělají a pan Vomáčka z publikování v nich vlastně žije. Je novinářem, žurnalistou, dokonce snad tím "skutečným"? Podle klasických schémat asi ne: do zásad M. Šmída se moc dobře nevejde. Přesto může mít mezinárodní úspěch: začne publikovat v angličtině nebo němčině a jeho příspěvky o pstruzích nebo výlovu třeboňských rybníků zaujmou spousty rybářů v řadě zemí, některé jeho příspěvky a odkaz na jeho stránky se objeví na největším světovém serveru www.fish.com, světem proběhne jeho video z výlovu Bezdrevu.

Je tedy takový pan Vomáčka "skutečným internetovým žurnalistou"? A kdo má vlastně právo stanovit příslušná kritéria a na základě čeho je zformuluje? A má do budoucna takové vymezení vůbec opodstatnění a smysl?

Příklad číslo dvě. Je internetovým žurnalistou Ondřej Neff? Prvním a nejznámějším, řekne skoro každý. Jenže: cožpak mohl po celou dobu, kdy tvořil Neviditelného psa, převážně sám, stíhat podávat "zpracované, vytříděné a agregované informace", která si navíc (jak a kdy?) dostatečně "ověřil a prověřil"? Mohl Psa psát jen tak, jak bylo v jeho fyzických a technických možnostech, a tak zcela jistě příslušná "Šmídova" kritéria neplnil. Přesto se přímo prototypem internetového žurnalisty stal a odvolává se na něho i M. Šmíd.

Troufám si tedy skromně nadhodit, že tady možná něco trochu neladí.

Nic nebude, jak bývalo

Jak velmi případně uvádí ve své poznámce (viz citace v závěru této stránky) Jan Čulík, je emancipační vliv internetu nesporně obrovský. Upozornil bych na to, že osvobozuje nejenom novináře-profesionály, jimž umožňuje publikovat své názory bez ohledu na vůli vydavatelů-chlebodárců (není "zotročování" zbytečně silné slovo?) a bez ohledu na omezený prostor tištěných médií, ale i odborníky a znalce různých oborů, jimž umožňuje seznámit internetovou veřejnost s informacemi a zkušenostmi, pro něž by jinak nenašli publikační možnost. To už je pak většinou záležitost "narrowcastingu" a výměn zkušeností, kdy lze získat i nesmírně cenné a jinak nedostupné informace.

"Podvratný" je hezky provokující výraz, ale v češtině možná poněkud příliš (negativně) příznakový, viz donedávna "podvratné živly". Chápeme-li ho ovšem jako "staré zvyklosti bořící", "stereotypy narušující", "dosavadní myšlení zpochybňující", pak zcela sedí.

Z redakcí (a možná i kateder) můžeme opravdu sotva čekat jen jásot. Kolik stávajících "klasických" žurnalistů asi považuje internet za degradaci svého vznešeného stavu, kolik z nich je nesvých z toho, že tak přicházejí o takřka monopol na šíření názorů?

"Jestli umíte psát, pište. Jestli to neumíte, my vás to tady nenaučíme. Ale pište klidně taky. Jestli si myslíte, že z vás uděláme žurnalisty, zapomeňte na to. Na to, abyste publikovali, nemusíte mít tuhle perně vybojovanou školu a nemusíte být v prestižním periodiku. U nás se kromě toho, jak se dělají média, nic nenaučíte, nestanete se odborníky na nic, o čem budete později psát. Čekají vás možná až mindráky z toho, že na internetu budou kromě grafomanů a exhibicionistů publikovat i lidé, kteří dané problematice skutečně rozumějí a kteří vám budou ukazovat vaši nedostatečnost. Počítejte s tím, že brzy bude vše jinak, než jak si to dodneška většina z vás představuje. Nechcete se jít radši něco pořádného naučit a nerozšiřovat řady novinářů, kteří sice dokáží učesaně napsat o čemkoliv, ale vlastně tomu nerozumějí?"

Ani já si nedovedu představit, že by proslov v tomto duchu byl jednou z prvních věcí, kterou se adepti žurnalistiky na příslušné škole dozvědí. Přitom si myslím, že by to byla informace užitečná. Ještě mnohem užitečnější ale bude, když na základě diskuse odborníků (M. Šmíd) a třeba i snaživých laiků (já) vznikne nový pohled najenom na internet, ale i na média vůbec, a mladí zájemci se s ním seznámí už při rozhodování o své budoucnosti.

Internet je a bude, ale nic nebude, jak bylo a je. To je trochu aforisticky nadsazený pohled, ale snad dostatečně vystihuje roli, kterou tento fenomén nejspíše sehraje. Je dobře, že se o něm diskutuje.

Ivan Sosna, 19/07/2000

Definice webové žurnalistiky podle Milana Šmída

To, že některá webová stránka se stane médiem masové komunikace a jiná zůstane osobním sdělením, pouhou interpersonální komunikací v prostředí internetu, rozhoduje širší komunikační kontext (např. téma šířeného sdělení, veřejný charakter sdělení, jeho periodicita, aktualizace, navštěvovanost webové stránky apod.), v němž obsahová kritéria hrají významnou roli.
Ta jsou rozhodující i při posuzování toho, zda v daném konkrétním případě jde o skutečnou internetovou žurnalistiku nebo jen o nezávaznou výměnu názorů na úrovni diskusních skupin sestávajících se z omezeného auditoria názorově či generačně nebo tematicky spřízněných duší (tzv. fan-zine).
To, co odlišuje skutečnou internetovou žurnalistiku od amatérských "žurnalistů" na mnohých webových stránkách, je právě naplnění obecných požadavků kladených na žurnalistiku, zvláště na zpravodajství. Od zpravodajství se vždy žádá, aby přehlednou a srozumitelnou formou zprostředkovalo svému čtenáři, posluchači a divákovi aktuální a podstatné, tj. zpracované, vytříděné a agregované informace o událostech a nejrůznějších jevech současného světa, a aby tyto informace byly v maximální míře objektivní, tj. v souladu se skutečností, bez záměrného zkreslování autorem zprávy, který si daná fakta dostatečně ověřil a prověřil.

(Zvýraznění pro účely své reakce IS)

Poznámka Jana Čulíka, původně k textu Milana Šmída

Nechci být vůči Milanu Šmídovi neférový, ale jaksi si nedovedu představit, že by se někdo na té jejich škole postavil před studenty a vysvětlil jim, že internet je v první řadě nástrojem podvratným a emancipujícím, který rozrušuje stereotypy a dává možnost lidem necenzurovaně konfrontovat třeba i neuspořádané myšlenky - subverzí posunuje společenský vývoj kupředu. Představa, že podvratnost je pozitivní vlastnost, do mnohých českých intelektuálních kruhů, zdá se mi, ještě nedorazila.