Jak jsem se - marně - pokusil o reportáž, jak funguje televize Nova
V první polovině června jsem požádal mediálního zástupce Novy Martina Chalupského z agentury Cepra o možnost napsat reportáž z barrandovských ateliérů. Chtěl jsem čtenářům přiblížit, co televizní podnik vlastně obnáší - od rána až po večerní Televizní noviny televize Nova. V pátek 16. června jsme se s panem Chalupským sešli. "Žádný problém," řekl mi tehdy v restauraci Jágr's na Václavském náměstí, když jsme spolu rozebírali mé představy o takové reportáži.
Nemyslel jsem si, že to bude tak jednoduché a mluvčímu Novy jsem to řekl: "Nemusí to být hned příští týden, rád počkám."
Čekal jsem víc, než týden. Víc, než dva týdny. Víc, než...
Reportáž z nováckého prostředí, to není příliš investigativní práce, říkal jsem si několikrát. Pokud chci zachytit atmosféru, jakou studia žijí, zachytit entuziasmus, s jakým dělají svoji práci, asi stěží se budu někde potají plížit zamčenými kancelářemi a kopírovat dokumenty usvědčující Vladimíra Železného třeba z případné krádeže licence. To jsem si v duchu ujasňoval několikrát a na osobní schůzce vlastně řekl i mluvčímu Chalupskému. A tak mi nebylo jasné, proč v zásadě nutně pozitivní reportáž tak dlouho televize Nova zvažuje. V čem by jim mohla uškodit? V ničem!
Proto jsem také poslal generálnímu řediteli stanice Vladimíru Železnému osobní dopis, kde jsem vše shrnul a opět jej požádal o možnost navštívit studia televize Nova, abych mohl napsat reportáž o jejich každodenním fungování.
Rozhodně to neznamená, že jsem nabízel Železnému oslavný reklamní článek. Ani náhodou! Každý soudný člověk ale asi uzná, že žánrově taková reportáž prostě příliš negativní obraz o společnosti přinést nemůže. Pokud ve firmě skutečně všechno klape a není třeba něco skrývat...
Dopis, který jsem napsal Železnému, zdánlivě pomohl. Rozhodně jej nehodil do koše.
V pátek před víkendem mi volala Miloslava Nováková z public relations Novy. Dostala k vyřízení moji žádost a bohužel mne prý musí odmítnout. Jsem druhý v pořadí.
Namítl jsem, to přeci nevadí. Každá reportáž je jiná, každý reportér má jiný pohled na stejnou věc. Trvala na svém. Namítal jsem, že jsem si zcela jistě o reportáž řekl první, že každý časopis má jinou cílovou skupinu... "My ale dodržujeme exkluzivitu, zkuste to za půl roku," prohlásila Nováková.
Usoudil jsem, že Železný asi dal přednost nějakému "prestižnějšímu" titulu. Tak jsem se na to Novákové zeptal. "A kde ta reportáž vyjde?"
Její odpověď mě uzemnila. Exkluzivní reportáž z novácké televize vyjde v nováckém self-promotion magazínu ANO. Když jsem poukázal na to, že to asi není příliš nezávislé, Nováková se proti tomu ohradila, Ano není časopis televize Nova.
Ale to už přeci známe - nic, co je spojeno s Železného impériem, s ním ve skutečnosti není spojeno. Proč by asi na oficiálních stránkách Železného Novy byla jedna z rubrik věnovaná časopisu Ano, kdyby to byl titul nijak nesvázaný s televizí? Tak jakápak exkluzivita?
Nevadí mi tolik, že jsem nezískal reportáž z Novy. Jistě, zajímala by čtenáře, ale nemohu žádnou firmu nutit, aby mi dala svůj souhlas. na to má každá společnost právo. Dá se to ale říct profesionálně, hned, co nejdřív - a nevodit novináře za nos.
"Nemáme o vás zájem!" vzkázala tak Nova mimo jiné skoro dvaceti tisícům čtenářů týdeníku, ve kterém pracuji.
Zdeněk Fekar je redaktorem týdeníku Profit.
