Setkání s Jaromírem Štětinou
Jak jsem dostal (na letišti) vizitku od novináře
Nechceme vést kampaň proti Jaromíru Štětinovi, ale nemůžeme potlačit tento článek. Požádali jsme Jaromíra Štětinu, aby se k této záležitosti vyjádřil. Nepřišla žádná odpověď. Pokud odpověď přijde, rádi ji samozřejmě zveřejníme. - Poslali jsme článek Jaroslava Poura do Literárních novin a doufáme, že tento nezávislý týdeník otiskne tento literární text.
Vážený pane Čulíku,
je mi celkem jedno, proč a jak se pan Štětina věnuje investigaci v Rusku, nebo doma, v Epicentru svém nebo někoho jiného.
Já si to, co se děje v Čečně nebo Kosovu, ověřit nemohu (a když dnes srovnám reportáže a zprávy s těmi před válkou v Jugoslávii a po ní, někdy nevím jestli se píše o téže události), domnívám se však, že reportáže z povstaleckých (nebo jiných frontových) zákopů ještě nevypovídají nic o reportérovi a jeho vlastnostech - pomineme-li touhu po Pulitzerově ceně, nebo ustřelené noze.
(Kromě prohrané války není nic strašnějšího, než válka vyhraná.)
Chtěl bych Vám ale jen objektivně napsat o svém setkání s novinářem, po kterém mi zbyla jen vizitka a nepříjemný pocit :
V roce 1990, když odcházela sovětská okupační vojska z Československa a opouštěla vojenské objekty a základny, jsem měl shodou náhod na starosti jejich FYZICKÉ převzetí od sovětského velení - nikoli politické převzetí.
Bylo to několik kasáren a olomoucké vrtulníkové letiště - naše armáda měla svých kasáren a starostí dost, takže o tyto objekty nestála.
Olomouc měla historicky vždy víc kasáren, než by celkem malé město uneslo, a vzhledem ke své poloze (smluvní distance "demarkační linie" Varšavská smlouva - NATO) bylo okupačními vojsky přeplněno. Helikoptéry létaly 24 hodin nad městem, nákladní vozy a cisterny křižovaly město a nenechávaly nikoho na pochybách, jak se věci mají.
Velice rozsáhlé pozemky a budovy přímo ve městě byly obehnány vysokými ploty a kromě pár "spřátelených" kšeftařů s benzínem (v Olomouci byly obrovské sklady pohonných hmot) a jinými erárními komoditami to bylo po třicet let absolutně tabuizované území pro místní lidi, a to do poslední chvíle.
Byla to TERRA INCOGNITA.
Ve městě bylo asi 1000 bytů pro Sovětskou armádu, velitelství Střední skupiny vojsk (s protileteckým krytem v pancéřované střeše - nikoli, jak je obvyklé pod zemí, školami pro děti vojáků, speciálním obchodním domem (tzv. Zelená labuť, podle pražské Bílé labutě), na letišti 26 podzemních nádrží po 250 000 litrech kerosenu (celkem 6,5 milionu litrů!!), překladiště - terminál pro celou Moravu s dvojnásobnou kapacitou, obrovské sklady materiálu a jen na letišti např. jídelna pro 1000 osob (dnes by se jen v ní najedla na střídačku od 11.30 - 14.30 snad pětina celé naší armády v proponovaném stavu).
Zkrátka obrovské pozemky a statisíce kubíků budov.
Píšu to shora proto, že toto všechno bylo NUTNO OPUSTIT do určitého data a to ve spěchu a ze strany Sovětské armády s pocitem prohry (u většiny důstojníků), leč s alespoň zdáním důstojnosti vojáka neuvyklého prohrám.
Nicméně - a to je meritum věci - kasárna a ostatní objekty byly předány ve stavu odpovídajícím používání armádou, fluktuací vojáků a samozřejmě stylem myšlení a koloritu osob (vojenských i civilních), které v nich celkem rádi, že mimo SSSR, trávili část života.
Kromě různých komisí (které exodus připravovaly) jsem byl snad jediný, který se dostal do VŠECH objektů hned PO definitivním odchodu vojáků.
Vlastnil jsem cca 100kg klíčů s různými visačkami, pečlivě popsanými kaligrafickou azbukou nějakým mongolským staršinou, se kterými jsem si nevěděl rady, neboť dveře, k nimž (asi) patřily, byly popsány někdy jinak, i když smysl mohl být stejný. Klíče byly roztříděny v papírových krabicích a když se jim váhou protrhlo dno, stala se z nich eklektická směs, která mi nedávala jinou možnost, než do každého zámku jich vyzkoušet třeba 300, nebo 600 ...
Navíc všechna kasárna měla zhruba stejnou strukturu místností a stejný styl.
Začal jsem tím, že jsem najal ostrahu, (armáda to odmítla, a tak objekty připadly městu), radnice ovšem neměla v rozpočtu peníze na sanaci těchto objektů, a tak je "postoupila" Dopravnímu podniku jako organizaci, kterou řídila.
Hlídat takové množství budov a pozemků, nejen z hlediska zapomenuté munice, ale i bezpečnostního, nebyla legrace - uvědomte si prosím, že to všechno bylo pod proudem, pod tlakem vody, pod parou, pod tel. spojením (často speciálním SDK), nebyla dokumentace, neboť byla tajná a někdo ji zapomněl požadovat, hlavní uzávěry energií se nedaly vystopovat a různé "úpravy" a la armáda a navíc podle sovětských norem (nebo bez) znepřehlednily tento stav na druhou.
Pozval jsem pyrotechniky (ale ti přijeli, jen když se na něco narazilo, jinak ne, ale KDO měl na něco narazit, když nevěděl JAK se tam dostat.
Dal jsem do novin zprávu o NEBEZPEČÍ, KTERÉ HROZÍ v bývalých kasárnách, v domnění, že chabá strážní služba (tenkrát vznikaly jako houby po dešti - stačilo být líný a mít vlčáka, a parta takových měla živnost...) + nebezpečí, odradí Olomoučáky od prohlídky.
Ti, co tenkrát (je to snad právě dnes 10 let a kdo si vzpomene) popoháněli odsun vojsk až k hektickému tempu, byli nesporně čestní, byli vlastenci, byli oprávněně hrdí na svou práci, vystupovali klidně, leč s převahou, kterou jim dávalo vědomí rozpadu sovětského "impéria", byli si ale vědomi, že nemůžou přestřelit (kolony tanků stále stály v zahrádkách a na stojánkách desítky bitevníků s OSTROU municí), ale MUSELI mít rychlý úspěch, neboť cizí armády na našem území, které byly 32 let potupou národa musely pryč ZA KAŽDOU CENU - národ čekal na činy.
Z technického hlediska ovšem byli DILETANTI.
Zamávali poslednímu trénu, šli na rockový koncert k odchodu vojsk a nechali si zatleskat.
A pak to přišlo.
Pár dní se nedělo nic.
Pak se osmělili první ČEŠI, kteří vlezli dírou v plotě.
To byla noc první - takřka panenská.
Za týden už jsem klíče nepotřeboval.
VŠECHNY dveře byly vypáčené, průvodci po objektech byly strážní služby (za malou úplatu).
Pak začaly chodit rodiny s dětmi jen na procházku, po nich přijela auta s přívěsnými vozíky, pak nákladní auta a pak už začalo totální a bezostyšné rabování.
První přišly na řadu obytné domy - od vypínačů, přes sporáky, dveře, okna až k radiátorům ústředního topení a zábradlí na schodech.
Vše, co šlo nějak použít - rozebíraly se hangáry (ocelové profily, střechy, potrubí, ploty, elektroinstalace vyrvána ze zdí třeba po pár metrech, kvůli pár kachličkám omláceny celé metry čtvereční, hliník z izolací parovodů do sběru, unimobuňky letištního zařízení naloženy nastojato jeřáby, rozvaděče z radarových stanic vypáčeny (k čemu asi mohly být použity), nerezové zařízení kuchyně vytrháno ze základů, armatury a kohouty uraženy (někdy pod tlakem vody, jež zaplavila budovy), promítačky z filmových sálů rozkradeny (kdo měl doma asi kino?). Když už nešlo nic ukrást (zhruba po měsíci) začali "občané" bourat některé stavby, které jim připadaly novější - na stavební materiál.
Pak přišli ti co nic nechtěli, chtěli jen rozbít zbylá okna a zdemolovat to co zbylo.
Posléze už jen ti co neměli střechu nad hlavou - chtěli se jen v ústraní opít, nebo udělat (proč vždy doprostřed místnosti ?) velkou potřebu.
Pak byl KLID a v ruinách začali hnízdit ptáci, lebeda byla 2 m vysoká a milostivě skryla trosky - z dálky to byla téměř idyla.
Když jsem v těch megasutinách zvících bývalého centra Bejrútu (nebo dnešní Groznyj?) vytahoval nádrže (průměr 5m délka 12m) ze země (místní aeroklub topil petrolejem těženým z vrtů přímo v zemi ještě dva roky - helikoptéry odvzdušňovaly palivové nádrže na stojánce přímo do trávy, o ostatní se postaraly průsaky z nádrží) a odvážel barometrické časovače dělostřeleckých granátů (byly zapomenuty za pancéřovými vraty v podzemních kobkách - stačilo někomu nastavit na bubínku tlak 600 m nad mořem - to je asi Olomouc, a už by vlastníma rukama nikdy nic neukradl) přijelo tmavomodré žiguli s cizí poznávací značkou.
Byli v něm dva muži a dvě ženy. Ženy byly přiopilé, jeden z mužů měl motýlka a byl suverénní.
Řekl jsem jim aby odjeli - muž s motýlkem to odmítl a dal mi svou vizitku.
Bylo na ní jméno JAROMÍR ŠTĚTINA - tenkrát jsem ho neznal a on si myslel, že bych měl.
Přesto jsem jim řekl ať jedou pryč.
Ty dvě opilé ženy mu řekly (snad s ruským přízvukem), ať mě pošle do prdele. Druhý muž pořád mlčel.
Pak mi pan J.Š. řekl, že se to musí zdokumentovat jak Rusáci zdevastovali Olomouc.
Já jsem namítl, že mám fotodokumentaci z předávání (kterou jsem dělal pro DPO, a kterou nikdo nikdy nechtěl), že letiště bylo v relativním pořádku (muselo fungovat do poslední chvíle) a že to VŠECHNO, co vidí, je dílo českých lidí až po odchodu vojáků.
Prohlásil mě za nevlastence a svini, která nadržuje Rusům, něco fotografoval a pak řekl, ať si přečtu noviny (myslím, že tenkrát Lidové, ale nejsem si jist), že tam bude ta JEHO PRAVDA, KTERÁ NÁM POMŮŽE VŠECHNO POCHOPIT a ne ty moje oportunistické kecy.
Opravdu nemám nic proti JŠ a nebýt článků v BL, tak si na něj ani nevzpomenu. Část objektů spravily soukromé firmy, někdy jen do stavu, jaký byl před tou první nocí, často však do lepšího.
Nikdo by nepoznal že to byla kasárna, jen pár domů uprostřed města zůstaly jak Pavlovův dům v bývalém Volgogradu. Z ruské školy je francouzské gymnazium, z velitelství pedagogická fakulta, z krytu galerie atd...
Většině lidí z Olomouce připomínají, kde že tu byli okupanti, někdo má z nich doma podlahu, či okna na skleník, těm mladším patnácti let neříkají vůbec nic - mně však připomínají setkání s novinářem.
Kdyby ta devastace budov pramenila z frustrace 32 let nesvobody, omluvil bych i jejich zapálení (možná, že by to bylo pro radnici tenkrát ulehčení), ale to jejich rozhrabání pramenilo z věty, kterou napsal Jan Procházka v románu PŘESTŘELKA (když ho vychovaná maminka poslala 10.5.1945 zpátky i s ukradenými nůžkami - jediné co zbylo, protože přišel pozdě - z vyrabovaných kasáren na Kraví hoře, kde byl německý světlometný pluk), umiňuje si, řka: "Příští revoluci tak blbě nepropasu".
O tom měl možnost pan J.Š. psát, mohl možná předejít spoustě věcí - ale nepsal.
Na tomtéž letišti, jež jsem přebíral před 10ti lety od Rusů, složila pak olomoucká radnice po deseti letech od těchto událostí 1000 tun dlažebních kostek při rekonstrukci olomouckého centrálního náměstí (cca 100 x100 m, asi 1 hektar, jestli se nepletu), ty dlažební kostky byly v zemi přes 100 let, přes 100 let po nich chodili občané a všichni dobří rodáci.
Po půl roce uskladnění na tom letišti (na hromadě) se všechny "ztratily" - asi 900 tun !! - a dodnes se jich našlo jen malé procento.
Nějak se to zase udělá - mezi nově položenými kostkami náměstí budou větší mezery, mezi námi a Rusy mezera zvíci propasti 22 let našeho ponížení, korunovaná "objektivní" zprávou o tom, co po nich zůstalo, když táhli, mezi lidmi pak tu větší tu menší vzdálenosti položené různým pojetím téhož, které přináší denní zpravodajství médií.
Někteří ukradli radiátory, někteří pak banky a někteří iluze.
Člověčí mezery pak zarůstají zevnitř něčím, co se podobá hmotě ulity, neboť prostor pro tento růst byl již vytvořen. A tak pěkně v řadě, se správnou roztečí, (kontrolovanou a plánovanou médii mimo jejich svět) bývají lidé šťastni, že svůj malý hvězdný okamžik nepropásli, než se zase někdo po jejich hlavách nevydá na pochod.
Váš
Jaroslav Pour
