Co je nového v České republice

Zdá se mi, že zde došlo k určitému nedorozumění: termíny "propagandista" a "novinář-aktivista" mají pro mě jasný význam a nepoužívám je jako znevažující nálepku (viz např. mé články o RFE a o českých médiích z loňského roku). Propagandista je ten, kdo pod rouškou novinářské činnosti (a z jiných pohnutek než kvůli osobnímu přesvědčení) propaguje určitou osobu nebo kauzu, zatímco novinářský aktivista je novinář, který je o něčem tak přesvědčen, že odkládá profesionální soudnost a přestává být - v zájmu podle něj dobré věci - nestranným. Řečeno méně srozumitelně, jde o dvě formy téhož defektu, přičemž jednou je původ objektivní, podruhé subjektivní.

Celé je to opravdu dost podobné té hypotetické kauze s Haló novinami, kterou jsem uváděl v korespondenci s panem Urbanem:

Představme si, že obviním Haló noviny ze stranění komunistům (nebo dokonce z napojení na systém komunistické propagandy). Ony mi odpovědí, že jsou nezávislé a ať přinesu důkazy.

Mně v takové situaci nezbude než říct, že stejně se jmenovala sobotní příloha komunistického Rudého práva (nahodilá shoda jmen?), a vzít některý úvodník nebo redakční komentář a na jeho základě doložit, že Haló noviny nejsou vzhledem ke komunistické straně a komunistické ideologii nestranné.

Anebo, jako druhou možnost, bych mohl říct: Omlouvám se Haló novinám, pro své obvinění nemám žádné přímé důkazy. Pro úplnost však považuji za potřebné uvést, že se stejně jako ony jmenovalo příloha Rudého práva, a zároveň čtenáře upozorňuji na několik pozoruhodných článků z tohoto deníku, aby si udělali představu sami.

Přesně to měl, myslím, udělat i Jan Čulík vůči Epicentru, a mohlo to být by to bez žalob, bez zrušených sloupků (a trapného odhalení, že JČ vlastně po celou dobu spolupráce Literárky sponzoroval) a bez emocí.

Zkusím s tím začít: Omlouvám se Jaromíru Štětinovi, Petře Procházkové a Janu Urbanovi za všechny hanlivé výroky, které jsem o nich napsal, a zároveň vyslovuji naději, že agentura Epicentrum uspokojivě zodpoví tři dotazy, které jim položily Britské listy. Nestane-li se tak, nebudu moci považovat novinářskou integritu (věrohodnost) a nezávislost pana Štětiny a paní Procházkové za nepochybné.

Tak jsem si jeste jednou precetl ten vypis z Aresu a cervenam se hanbou. Firmu Epicentrum Film vede pan Jancarek, takze pochopitelne vznikala spolu se Stetinovym Epicentrem. O ctrvrte firme nedokazu rici nic, snad jen ze ma poskytovat tiskove sluzby, a to se mi zda od tiskove agentury prece jen ponekud odtazite.

Druha cast me namitky - ze to jsou vsechno zivnostnici, kteri pouze spolecne uzivaji nalepku Epicentrum - stale trva.

Ochranne znamky lze na internetu nalezt na adrese: http://www.rejstrik.cz/ avsak ani podle tohoto zdroje nelze tuto "Agenturu" nalezt, pouze "LIDOVÉ NOVINY EPICENTRUM"

Výroční konference NetMedia, která vznikla v roce 1995, je čelná evropská internetová konference pro novináře a pracovníky sdělovacích prostředků. Zabývá se tiskem i elektronickými médii. Podrobnosti o NetMedia 2000 naleznete na adrese http://www.net-media.co.uk.

Videozáznam udílení cen je možno shlédnout na adrese http://www.virtuetv.co.uk/news/netmedia2000/index.html.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Výběr textů z posledních dní:

Jaroslav Pour

Nechceme vést kampaň proti Jaromíru Štětinovi, ale nemůžeme potlačit tento článek. Požádali jsme Jaromíra Štětinu, aby se k této záležitosti vyjádřil. Nepřišla žádná odpověď. Pokud odpověď přijde, rádi ji samozřejmě zveřejníme. - Poslali jsme článek Jaroslava Poura do Literárních novin a doufáme, že tento nezávislý týdeník otiskne tento literární text.

Vážený pane Čulíku,

je mi celkem jedno, proč a jak se pan Štětina věnuje investigaci v Rusku, nebo doma, v Epicentru svém nebo někoho jiného.

Já si to, co se děje v Čečně nebo Kosovu, ověřit nemohu (a když dnes srovnám reportáže a zprávy s těmi před válkou v Jugoslávii a po ní, někdy nevím jestli se píše o téže události), domnívám se však, že reportáže z povstaleckých (nebo jiných frontových) zákopů ještě nevypovídají nic o reportérovi a jeho vlastnostech - pomineme-li touhu po Pulitzerově ceně, nebo ustřelené noze.

(Kromě prohrané války není nic strašnějšího, než válka vyhraná.)

Chtěl bych Vám ale jen objektivně napsat o svém setkání s novinářem, po kterém mi zbyla jen vizitka a nepříjemný pocit :

V roce 1990, když odcházela sovětská okupační vojska z Československa a opouštěla vojenské objekty a základny, jsem měl shodou náhod na starosti jejich FYZICKÉ převzetí od sovětského velení - nikoli politické převzetí.

Bylo to několik kasáren a olomoucké vrtulníkové letiště - naše armáda měla svých kasáren a starostí dost, takže o tyto objekty nestála.

Olomouc měla historicky vždy víc kasáren, než by celkem malé město uneslo, a vzhledem ke své poloze (smluvní distance "demarkační linie" Varšavská smlouva - NATO) bylo okupačními vojsky přeplněno. Helikoptéry létaly 24 hodin nad městem, nákladní vozy a cisterny křižovaly město a nenechávaly nikoho na pochybách, jak se věci mají.

Velice rozsáhlé pozemky a budovy přímo ve městě byly obehnány vysokými ploty a kromě pár "spřátelených" kšeftařů s benzínem (v Olomouci byly obrovské sklady pohonných hmot) a jinými erárními komoditami to bylo po třicet let absolutně tabuizované území pro místní lidi, a to do poslední chvíle.

Byla to TERRA INCOGNITA.

Ve městě bylo asi 1000 bytů pro Sovětskou armádu, velitelství Střední skupiny vojsk (s protileteckým krytem v pancéřované střeše - nikoli, jak je obvyklé pod zemí, školami pro děti vojáků, speciálním obchodním domem (tzv. Zelená labuť, podle pražské Bílé labutě), na letišti 26 podzemních nádrží po 250 000 litrech kerosenu (celkem 6,5 milionu litrů!!), překladiště - terminál pro celou Moravu s dvojnásobnou kapacitou, obrovské sklady materiálu a jen na letišti např. jídelna pro 1000 osob (dnes by se jen v ní najedla na střídačku od 11.30 - 14.30 snad pětina celé naší armády v proponovaném stavu).

Zkrátka obrovské pozemky a statisíce kubíků budov.

Píšu to shora proto, že toto všechno bylo NUTNO OPUSTIT do určitého data a to ve spěchu a ze strany Sovětské armády s pocitem prohry (u většiny důstojníků), leč s alespoň zdáním důstojnosti vojáka neuvyklého prohrám.

Nicméně - a to je meritum věci - kasárna a ostatní objekty byly předány ve stavu odpovídajícím používání armádou, fluktuací vojáků a samozřejmě stylem myšlení a koloritu osob (vojenských i civilních), které v nich celkem rádi, že mimo SSSR, trávili část života.

Kromě různých komisí (které exodus připravovaly) jsem byl snad jediný, který se dostal do VŠECH objektů hned PO definitivním odchodu vojáků.

Vlastnil jsem cca 100kg klíčů s různými visačkami, pečlivě popsanými kaligrafickou azbukou nějakým mongolským staršinou, se kterými jsem si nevěděl rady, neboť dveře, k nimž (asi) patřily, byly popsány někdy jinak, i když smysl mohl být stejný. Klíče byly roztříděny v papírových krabicích a když se jim váhou protrhlo dno, stala se z nich eklektická směs, která mi nedávala jinou možnost, než do každého zámku jich vyzkoušet třeba 300, nebo 600 ...

Navíc všechna kasárna měla zhruba stejnou strukturu místností a stejný styl.

Začal jsem tím, že jsem najal ostrahu, (armáda to odmítla, a tak objekty připadly městu), radnice ovšem neměla v rozpočtu peníze na sanaci těchto objektů, a tak je "postoupila" Dopravnímu podniku jako organizaci, kterou řídila.

Hlídat takové množství budov a pozemků, nejen z hlediska zapomenuté munice, ale i bezpečnostního, nebyla legrace - uvědomte si prosím, že to všechno bylo pod proudem, pod tlakem vody, pod parou, pod tel. spojením (často speciálním SDK), nebyla dokumentace, neboť byla tajná a někdo ji zapomněl požadovat, hlavní uzávěry energií se nedaly vystopovat a různé "úpravy" a la armáda a navíc podle sovětských norem (nebo bez) znepřehlednily tento stav na druhou.

Pozval jsem pyrotechniky (ale ti přijeli, jen když se na něco narazilo, jinak ne, ale KDO měl na něco narazit, když nevěděl JAK se tam dostat.

Dal jsem do novin zprávu o NEBEZPEČÍ, KTERÉ HROZÍ v bývalých kasárnách, v domnění, že chabá strážní služba (tenkrát vznikaly jako houby po dešti - stačilo být líný a mít vlčáka, a parta takových měla živnost...) + nebezpečí, odradí Olomoučáky od prohlídky.

Ti, co tenkrát (je to snad právě dnes 10 let a kdo si vzpomene) popoháněli odsun vojsk až k hektickému tempu, byli nesporně čestní, byli vlastenci, byli oprávněně hrdí na svou práci, vystupovali klidně, leč s převahou, kterou jim dávalo vědomí rozpadu sovětského "impéria", byli si ale vědomi, že nemůžou přestřelit (kolony tanků stále stály v zahrádkách a na stojánkách desítky bitevníků s OSTROU municí), ale MUSELI mít rychlý úspěch, neboť cizí armády na našem území, které byly 32 let potupou národa musely pryč ZA  KAŽDOU CENU - národ čekal na činy.

Z technického hlediska ovšem byli DILETANTI.

Zamávali poslednímu trénu, šli na rockový koncert k odchodu vojsk a nechali si zatleskat.

Pár dní se nedělo nic.

Pak se osmělili první ČEŠI, kteří vlezli dírou v plotě.

To byla noc první - takřka panenská.

Za týden už jsem klíče nepotřeboval.

VŠECHNY dveře byly vypáčené, průvodci po objektech byly strážní služby (za malou úplatu).

Pak začaly chodit rodiny s dětmi jen na procházku, po nich přijela auta s přívěsnými vozíky, pak nákladní auta a pak už začalo totální a bezostyšné rabování.

První přišly na řadu obytné domy - od vypínačů, přes sporáky, dveře, okna až k radiátorům ústředního topení a zábradlí na schodech.

Vše, co šlo nějak použít - rozebíraly se hangáry (ocelové profily, střechy, potrubí, ploty, elektroinstalace vyrvána ze zdí třeba po pár metrech, kvůli pár kachličkám omláceny celé metry čtvereční, hliník z izolací parovodů do sběru, unimobuňky letištního zařízení naloženy nastojato jeřáby, rozvaděče z radarových stanic vypáčeny (k čemu asi mohly být použity), nerezové zařízení kuchyně vytrháno ze základů, armatury a kohouty uraženy (někdy pod tlakem vody, jež zaplavila budovy), promítačky z filmových sálů rozkradeny (kdo měl doma asi kino?). Když už nešlo nic ukrást (zhruba po měsíci) začali "občané" bourat některé stavby, které jim připadaly novější - na stavební materiál.

Pak přišli ti co nic nechtěli, chtěli jen rozbít zbylá okna a zdemolovat to co zbylo.

Posléze už jen ti co neměli střechu nad hlavou - chtěli se jen v ústraní opít, nebo udělat (proč vždy doprostřed místnosti ?) velkou potřebu.

Pak byl KLID a v ruinách začali hnízdit ptáci, lebeda byla 2 m vysoká a milostivě skryla trosky - z dálky to byla téměř idyla.

Když jsem v těch megasutinách zvících bývalého centra Bejrútu (nebo dnešní Groznyj?) vytahoval nádrže (průměr 5m délka 12m) ze země (místní aeroklub topil petrolejem těženým z vrtů přímo v zemi ještě dva roky - helikoptéry odvzdušňovaly palivové nádrže na stojánce přímo do trávy, o ostatní se postaraly průsaky z nádrží) a odvážel barometrické časovače dělostřeleckých granátů (byly zapomenuty za pancéřovými vraty v podzemních kobkách - stačilo někomu nastavit na bubínku tlak 600 m nad mořem - to je asi Olomouc, a už by vlastníma rukama nikdy nic neukradl) přijelo tmavomodré žiguli s cizí poznávací značkou.

Byli v něm dva muži a dvě ženy. Ženy byly přiopilé, jeden z mužů měl motýlka a byl suverénní.

Řekl jsem jim aby odjeli - muž s motýlkem to odmítl a dal mi svou vizitku.

Bylo na ní jméno JAROMÍR ŠTĚTINA - tenkrát jsem ho neznal a on si myslel, že bych měl.

Přesto jsem jim řekl ať jedou pryč.

Ty dvě opilé ženy mu řekly (snad s ruským přízvukem), ať mě pošle do prdele. Druhý muž pořád mlčel.

Pak mi pan J.Š. řekl, že se to musí zdokumentovat jak Rusáci zdevastovali Olomouc.

Já jsem namítl, že mám fotodokumentaci z předávání (kterou jsem dělal pro DPO, a kterou nikdo nikdy nechtěl), že letiště bylo v relativním pořádku (muselo fungovat do poslední chvíle) a že to VŠECHNO, co vidí, je dílo českých lidí až po odchodu vojáků.

Prohlásil mě za nevlastence a svini, která nadržuje Rusům, něco fotografoval a pak řekl, ať si přečtu noviny (myslím, že tenkrát Lidové, ale nejsem si jist), že tam bude ta JEHO PRAVDA, KTERÁ NÁM POMŮŽE VŠECHNO POCHOPIT a ne ty moje oportunistické kecy.

Opravdu nemám nic proti JŠ a nebýt článků v BL, tak si na něj ani nevzpomenu. Část objektů spravily soukromé firmy, někdy jen do stavu, jaký byl před tou první nocí, často však do lepšího.

Nikdo by nepoznal že to byla kasárna, jen pár domů uprostřed města zůstaly jak Pavlovův dům v bývalém Volgogradu. Z ruské školy je francouzské gymnazium, z velitelství pedagogická fakulta, z krytu galerie atd...

Většině lidí z Olomouce připomínají, kde že tu byli okupanti, někdo má z nich doma podlahu, či okna na skleník, těm mladším patnácti let neříkají vůbec nic - mně však připomínají setkání s novinářem.

Kdyby ta devastace budov pramenila z frustrace 32 let nesvobody, omluvil bych i jejich zapálení (možná, že by to bylo pro radnici tenkrát ulehčení), ale to jejich rozhrabání pramenilo z věty, kterou napsal Jan Procházka v románu PŘESTŘELKA (když ho vychovaná maminka poslala 10.5.1945 zpátky i s ukradenými nůžkami - jediné co zbylo, protože přišel pozdě - z vyrabovaných kasáren na Kraví hoře, kde byl německý světlometný pluk), umiňuje si, řka: "Příští revoluci tak blbě nepropasu".

O tom měl možnost pan J.Š. psát, mohl možná předejít spoustě věcí - ale nepsal.

Na tomtéž letišti, jež jsem přebíral před 10ti lety od Rusů, složila pak olomoucká radnice po deseti letech od těchto událostí 1000 tun dlažebních kostek při rekonstrukci olomouckého centrálního náměstí (cca 100 x100 m, asi 1 hektar, jestli se nepletu), ty dlažební kostky byly v zemi přes 100 let, přes 100 let po nich chodili občané a všichni dobří rodáci.

Po půl roce uskladnění na tom letišti (na hromadě) se všechny "ztratily" - asi 900 tun !! - a dodnes se jich našlo jen malé procento.

Nějak se to zase udělá - mezi nově položenými kostkami náměstí budou větší mezery, mezi námi a Rusy mezera zvíci propasti 22 let našeho ponížení, korunovaná "objektivní" zprávou o tom, co po nich zůstalo, když táhli, mezi lidmi pak tu větší tu menší vzdálenosti položené různým pojetím téhož, které přináší denní zpravodajství médií.

Někteří ukradli radiátory, někteří pak banky a někteří iluze.

Člověčí mezery pak zarůstají zevnitř něčím, co se podobá hmotě ulity, neboť prostor pro tento růst byl již vytvořen. A tak pěkně v řadě, se správnou roztečí, (kontrolovanou a plánovanou médii mimo jejich svět) bývají lidé šťastni, že svůj malý hvězdný okamžik nepropásli, než se zase někdo po jejich hlavách nevydá na pochod.

Váš

Jaroslav Pour

Jana Bobošíková

Vážený pane Pecino,

námět na pořad Křeslo s názvem "Horké křeslo" ve formátu o kterém hovoříte a jako náhrada "Přísně veřejné", včetně návrhu vysílacího času - tedy středa nebo čtvrtek večer v ČT už několik týdnů leží. Podala jsem ho prostřednictvím ČT Brno.

Proč prostřednictvím ČT Brno? Protože jsem po jednání s vedením televize neuspěla u pana Hodače v Praze s jiným projektem (ekonomický týdeník), jehož námět Vám v doslovném znění, tak, jak byl nabídnut ČT, posílám.

Na základě dohody s generálním ředitelem Chmelíčkem a programovým ředitelem Čapkem jsem pořad koncipovala na dodavatelské bázi.

Agenturně měl být pořad kryt ze zdrojů Reuters a BBC World Service. Následné rozhodnutí ředitelova podřízeného (Jiřího Hodače) bylo zcela opačné a znělo:

O projekt zvenčí nemáme zájem, uděláme si ho vlastními silami, odborníků na ekonomiku máme v redakci dost.

Zajímavý způsob manažerského rozhodování v ČT, že?

A tak stejně jako Vy čekám. Na sebevědomé Horké křeslo, které by politici nebrali jako media training - tak totiž s lehkým úsměvem berou dnešní "21"- ale obávali se ho, na ekonomický pořad, kde se dozvím, co zamýšlí Alan Greenspan a jak se jeho rozhodnutí promítne do vývoje cen akcií dot com firem, a třeba i na pořad, kde mi experti řeknou, jaké výhody a rizika s sebou nese rozluštění genetického kódu.

Přeji Vám i Janu Čulíkovi hodně síly a optimismu.

Jana Bobošíková

Ivan Hoffman

Nelze říct, že by naši poslanci neměli o úřad veřejného ochránce práv zájem. Ve velice slušném počtu se účastnili jeho tajné volby. Když se ovšem sečetly hlasy, ukázalo se že jejich výrazně převažujícím zájmem bylo veřejného ochránce práv nezvolit.

Někteří nyní hovoří o selhání Poslanecké sněmovny a o tom, že tento sbor pohrdá občany, jiní naopak v tomto selhání spatřují zbytečnost ombudsmana.

Tito zastupitelé nám bezelstně vzkazují, že co nezajímá poslance, je prostě nezajímavé. "Bohužel jsme se nedohodli", povzdechne si jeden zákonodárce, zatímco jiný říká, že by se prezident a senátoři měli, než příště někoho navrhnou, nejprve poslanců zeptat, zda jim bude dost dobrý.

Předseda senátorů zvolených za ODS Mirek Topolánek si hlasování dolní komory parlamentu vyložil tak, že nové kandidáty budou zřejmě muset senátoři "lovit v méně politických vodách".

Otázkou ovšem je, zda hlavní vadou u kandidátů není to, že je navrhuje právě Senát a prezident.

Pokud totiž poslance dráždí spíše navrhovatelé než navržení, pak jim vyhovět nelze, ať už budou senátoři a prezident lovit kdekoli.

Nejpikantnější na ostudě poslanců je ovšem to, že se jí mohli vyhnout už ve chvíli, kdy funkci veřejného ochránce práv uzákoňovali.

Nikdo je přeci nenutil, aby na sebe vzali břemeno volby. Kdyby byli například uzákonili, že z jejich návrhů na veřejného ochránce práv některého vybere prezident a ombudsman si pak svého zástupce zvolí sám, nemuseli poslanci včera zbytečně odebírat za asistence televizních kamer hlasovací lístky.

O tom zda veřejný ochránce práv bude pro občany přínosem se zatím můžeme pouze dohadovat. Možná bude, možná ne. V čem jsme se včera ujistili je pouze to, že pro občana žádným velkým přínosem nejsou poslanci.

Vysílá se ve středu 12. července ráno.

J.B.Aklab@post.cz

PSP ČR (podle očekávání) přehlasovala veto prezidenta Václava Havla a znovu

schválila novelu volebního zákona, která má zdůrazněním většinových prvků ve volebním systému posílit roli velkých stran. Novelu, kterou prosazují ODS a ČSSD, podpořilo 124 ze 129 přítomných poslanců. Poslanci KDU-ČSL, US a KSČM svůj nesouhlas s předlohou vyjádřili neúčastí na hlasování.

Zástupci menších parlamentních stran tuto legislativní úpravu pokládají za účelovou změnu, a uvažují , že se kvůli ní obrátí na Ústavní soud. Pouze se na obrazovkách TV (veřejnoprávní i soukromých) poněkud komicky dohadují, kdo dá komu přednost - "čtyřkoalice" panu prezidentovi, pan prezident poslancům. Velmi "žhavou" se může také v této souvislosti stát nejen deklarovaná ale i podpisy stvrzená podpora komunistů. Kdo na ni přistoupí - "čtyřkoalice" , prezident ?

Václav Klaus a Miloš Zeman se předbíhají v ujišťování, že požadavek změnit volební zákon byl a je velmi racionální. Zatím si ale popis svého "racionálna" schovávají více méně pro sebe.

Nicméně jeden fakt je obecně známý.

Koalice, které u nás vládly, "sebepohlcovaly" snahy po zviditelnění ("silácká prohlášení ve "formátu VETA - a já si dupnu nožkou..." jejichž příklady denně přinášela média jak ze strany např. J.Luxe nebo J.Kalvody, tak i posléze M.Žantovského...a dalších (!) mnohdy zcela zmrazila vládní jednání. Doslova a do písmene vedla k  permanentnímu stavu "bouře ve sklenici vody" na české politické scéně, bez konkrétních příkladů ztroskotání.

Faktické vyloučení KSČM z politického života přitom ve svých důsledcích zablokovávalo vytváření jakýchkoliv možných politických koalic (a mnohdy i "tichých spojenectví"...). V PSP ČR a následně i k údivu řady volebních expertů v Senátu, kde to podle úvah mnohých většinový systém téměř vylučoval, ale již téměř 11 let vyvíjí svou činnost "extremistická strana".

A boj o získání jejích "extremistických" voličů promýšlí téměř jako šachovou partii každý volební subjekt české politické scény.

A jedna nelogičnost na závěr.

Plných 10 let, z nejrůznějších politických diskusních pořadů TV či rozhlasu, jsme slýchávali odsudky toho, jak ta či ona strana hlasuje v Parlamentu s komunisty - "štítivost takového jednání" poznali na své kůži po kritice svých oponentů mnozí demokratičtí předáci "zleva i zprava". Dnes možná pomohou malým stranám, které je odsuzovaly "nejštítivěji" i "nejrozčileněji" změnit u Ústavního soudu volební zákon.

Odpor k existenci 2-3 silných politických stran, ale vlastně nemá kořeny v historii.

Zavedení prvků, které posilují vítěze voleb, může být žádoucí, pokud se chceme vyvarovat např. takového politického zklamání, které kdysi popsal, i charakterizoval, ve dnech únorové krize 1948 velice přesně prezident E.Beneš.

Podívejme se podrobněji na rétoriku odpůrců nového volebního zákona:

• Volební zákon schválený Sněmovnou značně překračuje podle "malých stran" meze nejen politické kultury, ale obecné slušnosti.
• Podle nich jde o "zákeřně vypočítaný direkt politickým soupeřům".

• Tvrzení premiéra Zemana, že zákon posiluje sebevědomí politických stran, je ve světle jeho cynické účelovosti, zejména podle expertů US a KDU-ČSL, výsměchem občanům.

"Neférovost" zákona spočívá, podle čtyřkoalice, ve třech ustanoveních:

1. násobcích uzavírací klauzule pro koalice,
2. změně financování stran,
3. zvýšení dělitele při výpočtu mandátu.
1. V politice aritmetika podle politologů US a KDU-ČSL či "hradu" často neplatí.

• Teze, že když jedna strana potřebuje 5 procent, pak dvě strany mají mít hranici 10 procent, podle jejich názoru nemůže obstát.
• Na základě této logiky se jako absurdní příklad uvádí polská volební akce Solidarita (AWS), na jejímž vzniku se podílelo 22 politických stran, a která by pak potřebovala ve volbách získat nemožných 110 procent hlasů.
• Na druhé straně se poměrně úspěšně zapomíná, že protipólem úvah by ale mohla být Dzurindova SDK, která porazila Mečiarovo HZDS - ale pravda, tam šlo o volební vítězství koalice pouze na jednou jedinou politickou stranou... .

2. Změna financování postihuje strany také výrazně:

• příspěvek za hlas se snižuje z 90 Kč na 30 Kč, to je na pouhou jednu třetinu původní částky,
• na druhé straně příspěvek za poslance se zdvojnásobuje na milión Kč ročně.

• když by tedy koalice čtyř stran získala 19 % hlasů, tak by tedy z důvodu nepřekročení zákonem stanovené hranice neměla svého poslance,
• na druhé straně - když by 19 % získala jediná politická strana, mohlo by to teoreticky odpovídat zhruba 40 poslancům,
• koalice "čtyř stran" by ale takto přišla nejen o poslance, ale i o peníze za ně,
• eníze by si totiž pak rozdělily "jiné" strany,

• tedy konkrétně koalice by za poslance nedostala ani korunu (ostatní strany by si rozdaly zhruba 40 miliónů Kč ročně navíc),
• za hlasy voličů by koalice dostala místo 102 milionů jen 34,
• za čtyřleté období by tedy přišla o 220 miliónů,
• soupeři by si polepšili o 160 miliónů.

• Podle expertů "čtyřkoalice" jde údajně o snahu zardousit politické soupeře penězi.
• V následujících volbách by koalice byla u konce s dechem, na kampaň by prostě neměla finanční prostředky.

3. Konečně dělitel, jímž se přidělují hlasy, je nastaven skoro likvidačně: dělitel a počet obvodů reálně posunuje hranice získání mandátu z pěti procent na víc než dvojnásobek.

• Pokud by se podle čtyřkoalice tato ustanovení, evidentně namířená ne na racionalizaci volebního systému, ale na likvidaci politických soupeřů, ze zákona vyškrtla, volební zákon by i tak zajistil stabilnější vlády.

• V tomto bodu, i z hlediska jisté "nevyzkoušenosti" zmíněného ustanovení, mohou mít sice menší strany pravdu, na druhé straně to ale může vést k již poznané "politické vyrovnanosti", která se v období 1992-98 neosvědčila, a vedla k výměně pozic ČSSD a ODS.

Výše napsané argumenty ale neobsahují i několik významných pozitivních změn:

• O nominacích poslanců ve II. skrutiniu již nebudou rozhodovat součty zbytkových hlasů ze všech krajů, a především nebude docházet k přímému jmenování držitelů mandátu ze strany stranických sekretariátů... , které z Prahy dosadí své "aparátu milé" kandidáty do konkrétních krajů podle svého uvážení, třebaže tam např. vůbec nekandidovali...
• Kandidát, který v malém volebním kraji obdrží např. pátý nebo šestý absolutně nejvyšší počet hlasů ( při smůle, že kandidáti, kteří obdrželi ještě více hlasů, jsou ze stejné volební strany jako on !!!), bude na rozdíl od předcházejících voleb fakticky zvolen, a nebude "přeskočen" prvním kandidátem strany, která např. "tak tak" překročila kvórum 5%, při výrazně nižším zisku absolutního počtu hlasů pro své kandidáty, ale na základě poměrného principu dostali někteří její kandidáti přednost.
• Strany budou muset obezřetněji, a na základě přesnějších demokratických pravidel nominovat své kandidáty ve volebních okrscích ( např. na nominačních konferencích atd.), méně časté bude "dosazení" leadra z centra (čti z Prahy!) do příslušného kraje...

Úplně na závěr. Zatímco poměrný systém spíše zvýhodňoval stranické sekretariáty a jejich nominace, ale nebral ohled na skutečnou volební úspěšnost jednotlivých kandidátů, nabízí nový model úspěch kandidátům, kteří povedou svou kampaň zodpovědně a možná právě i jinak než jejich vlastní strana. A může se stát, že přinese do našeho politického života i nové osobnosti, na které stále čekáme.

Poslanci, kteří si vytvořili ze svého mandátu desetiletý "živnostenský list", anebo z kolektivu své strany malé "s.r.o." se zajištěnou státní podporou máme podle původního volebního zákona již několik ...!

Reportér BBC Robin Lustig uváděl v pondělí 10. července na stanici BBC Radio 4 pořad The Orphaned Continent: Breaking the Silence about Aids in Africa (Opuštěný kontinent: porušit mlčení o AIDS v Africe) . Celý pořad i další informace jsou k dispozici na adrese http://www.bbc.co.uk/aidsinafrica/.

Marek Houša

Mnozi z nich jakoby take ani nechteli pripustit, ze by snad ke zruseni viceletych gymnazii opravdu mohly byt prakticke duvody. (jsou uvedeny v clanku). Jakoby predem odmitali moznost, ze ministr a jeho poradci mohou byt racionalne uvazujici lide.

K obavam z odcerpavani inteligentnejsich deti ze zakl. skol:

Viceleta gymnazia vychovavaji jen velmi malo zaku. A tak na  zakladnich skolach zustane dostatek nadanych zaku. Jen ve velikych mestech muze dochazet k vetsimu odlivu intelektualne nadanejsich zaku. Proto by o ne zakladni skola mela bojovat, aby si je udrzela. Napriklad nabidkou mimoskolnich aktivit. Viz dale.

K selekci zaku:

Vetsina zakladnich skol tak jako tak vybira zaky, pamatuji, ze ve tridach A byvali ti lepsi zaci.

Ke komunikaci mezi zaky:

Ani zaci z ruznych trid zakladni skoly temer nekomunikuji, pokud nemaji spolecne tema - zazitky. Treba fakt, ze bydli ve stejnem dome, nebo ze navstevuji stejny zajmovy krouzek.

Pokud chce tedy zakladni skola nebo ministerstvo takto argumentovat, mely by se nejprve postarat o dostatecnou nabidku mimoskolnich aktivit a pomoci tak detem budovat vazby. Dbat by pritom skola mela i na nabidku intelektualnich aktivit - neomezovat se jen na  pohybove. Pritom je dulezite, aby tyto aktivity byly otevrene zakum jinych skol.

A pak se klidne muze stat, ze je budou navstevovat i zaci viceletych gymnazii.

Marek Houša

K mediálním poznámkám Milana Šmída

Marek Houša

Vazeny pane Smide,

Vas obcasnik o mediich Louc jsem si se zajmem procetl a tesim se i na jeho budouci vydani.

Uz leta ocenuji vas hlubsi vhled do medialni problematiky. Presto bych si dovolil nekolik pripominek k vasim nazorum:

K deniku Pravo:

Od deniku Pravo nelze ocekavat vlastni nazor. Pravo je pragmaticky vedeny denik bez vlastniho nazoru. Ale ktery dnes neni?

O Pravu se obecne soudi, ze je to levicovy denik. Ale prave od vas bych cekal upozorneni na to, ze dnes vydavatele novin pouzivaji ideologii zcela ucelove. Zvlaste vedeni Prava, stale stejne od doby totalitni moci, bylo vzdy prikladem pragmatismu. Sefredaktor brzy rozpoznal pohasinajici hvezdu KSCM a preorientoval se vice do stredu- na volice CSSD. S jejich myslenkovym obzorem se nyni denik identifikuje a Pravo se tak stalo protipolem Mlade Fronty Dnes a udrzuje si vysoky naklad.

Profiluje se jako denik pro starsi intelektualy - predevsim pak nizsi intelektualy, jako jsou ruzni urednici. Tito lide prozili v totalitnim rezimu vetsi cast aktivniho zivota a osvojili si tedy pragmatismus nutny pro preziti v nem.

Tak jako tito lide, ani Pravo se prilis nebouri proti tomu, co se deje ve spolecnosti, ale pruzne se tomu prizpusobuje a snazi se toho, tak jako oni, vyuzit k vlastnimu prospechu.

A tak jako oni, i Pravo stoji vzdy na strane skutecne hospodarske a politicke moci. A ta byla zatim i ve svobodnem Cesku spojena se snahou manipulovat verejne mineni. Vzpomente si, ze Pravo uzce spolupracovalo s Harvardskymi fondy nebo TV NOVA vedenou Vladimirem Zeleznym. Nemluve uz o inzerentech ruznych hlouposti, ktere ale jdou dobre na odbyt - jako naprikald caje na hubnuti.

Zpusob prevzeti IPB kritizuje Pravo nejspis jen proto, ze MFD ho schvaluje. A sefredaktor Prava moc dobre vi, ze pro naklad je nejlepsi kontraverze.

Prekvapuje me ale vas nazor obhajujici clenstvi v totalitni organizaci:

Proto jestliže se Jan Kliment Rejžek v Katovne navezl do Jana Schmida z Ypsilonky, tak mne napadlo: no a co má bejt, že byl ve strane? Schmid chtel delat divadlo a také ho delal, i za cenu osobních kompromisu, a to divadlo nebylo špatné a já jsem mu jako divák za ty jeho inscenace vdecný, stejne jako budu navždy vdecný Karlu Srpovi za Jazzovou sekci a Hrabalova anglického krále. Ti lidé totiž navzdory nepríznivým podmínkám totalitního režimu neco pro lidi udelali, zatímco vetší cást tech, kterí se dnes na ne snaží házet bláto, si své komunistickým režimem neposkvrnené kádrové posudky zajistili vetšinou svoji necinností a bezvýznamností.

A toto je prave mnou kritizovane pragmaticke uvazovani, typicke pro redaktory a ctenare Prava.

Uvedomte si prosim, ze vas zpusob videni problemu nemusi byt jediny spravny a ze vas odsudek je prilis kategoricky.

Mimochodem, zajimavy je eticky aspekt aktivni cinnosti v KSC, jehoz ucelem bylo "kryt zada" svym kolegum. A ze to neni novy problem! Byl diskutovan uz po druhe valce na pripadech kolaborantu. Mj. toto tema zpracoval i Steven Spielberg do popularniho filmu Schindleruv seznam. Jiste je ale priklad pana Schmida trochu jiny. Ale fakt ze byl ve strane, neni duvodem pro popreni jeho zasluh. Nesmi ale byt zapomenut.

Na druhou stranu laskave uvazte, ze i pasivni protest je legitimni - viz. zacatky indickeho povstani proti kolonialistum - Gandhi.

Marek Houša

Při své neprofesionalitě se ještě jednou hlásím k tomu, že podobné uspokojení (že jsem zas "trochu chytřejší") u mne vyvolávala větší část nyní již ukončené řady Přísně veřejné! Jana Pokorného (u jehož osoby jsem příznivě ovlivněn jeho výkonem - spolu s Hoffmanem, někdy i Němečkem a Klusákovou - z Radiofóra a čtvrtečního poledního, rovněž rádiožurnálového O kom se mluví). Užil jsem obrat, že se ještě jednou hlásím ke svému mírnému uspokojení s Přísně veřejného, protože jsem tím již dříve vyvolal nelibost Jana Čulíka; a také tím, že jsem v programu V Pravé poledne Romana Proroka shledal jistý vývoj k lepšímu (viz).

I nadále zastávám názor, že V pravé poledne se (od sklonku roku 1999 a začátkem letošního) vydalo co do výběru protagonistů (váhavě) správnou cestou (viz kvarteto s bývalým ministrem zahraničních věcí J. Zielencem a režisérem J. Svobodou, se čtveřicí politických komentátorů, nebo bývalých studentských vůdců a řada pozdějších tématických sezení, kde byl vedle tři odborníků jeden politik spíše na tapetě a ne v roli komentátora). Tento obrat nastal paradoxně kolem právem skandalizovaného pořadu s prezidentem republiky, bez "oponentů" jen náznakově kritických. A spočíval v tom, že program přestal být výhradní kořiští politiků. Recidiva pak zlomila Prorokovi krk, ačkoliv asi rozhodování o složení panelu a jeho zajišťování patrně nebylo v jeho výhradní pravomoci a odpovědnosti.

Kvalita besedy (i podle Příhody) závisí na velkém množství okolností. A podle stařičkého, jinak nemoderního Hegela, všechno - naneštěstí - souvisí se vším, což umožňuje, že pravou příčinu problému lze dlouho zakrývat, či se ona sama skrývá. K dnešku však již bylo z nejrůznějších zdrojů (od A. J. Liehma přes Vladimíra Justa v Literárních novinách č.28 až po úvahu mé maličkosti citovanou ve vloženém odkazu) zcela neprůstřelně objasněno, že politik v roli komentátora je chucpe. Je to možná přímo ten příslovečný Archimedův pevný bod. Je sporné, zda zneužívání politiků v této roli škodí více médiím, nebo samotné politice. Kloním se spíše ke druhé alternativě, na které však větší část viny nesou média. Doufejme, že tato anomálie se již do České televize nevrátí. A že tento způsob politikářských exhibicí se začne v zápětí zdát poněkud podivným i televizím komerčním.

Miloš Štěpánek

5. 7. 2000