Opočenská sbírka obrazů: právně i formálně nezvládnutá reportáž
Události, 6. 6. 2000:
Studio, moderátor Giňa (mluví pomalu, srozumitelně): "Kristina Colloredo-Mansfeldová z Rakouska pohrozila, že ze zámku v Opočně odveze vzácnou sbírku obrazů, pokud jí stát nevrátí zámek samotný. Krajský soud rozhodl, že jí Památkový ústav musí vydat 68 děl ze zámecké obrazárny jejích předků. V několikaletém sporu o budovu zatím soud rozsudek nevynesl."
Záběr na obraz, hovoří neidentifikovaný reportér (špatně intonuje, drmolí, větám skoro není rozumět): "Kristina Colloredo získá 68 vzácných obrazů italských mistrů ze 16. až 18. století v hodnotě několika set milionů korun".
Titulek: Občané Opočna.
Muž v tmavých brýlích: "Pokud je to její a bude to podle soudu a podle práva na to nárok mít, tak ať si bude mít možnost to odvízt."
Žena: "Akorát si myslím, že dyž jednou se toho otec paní Kristiny vzdal, strýc taky, takže už by to mělo bejt vyřízený."
Záběry na sbírku zbraní, neidentifikovaný reportér (tempo mluvy, tedy spíš tempo drmolení, dosahuje rekordních hodnot): "Kristina Colloredo [cca. tři nesrozumitelná slova] pohrozila, že obrazy odveze, pokud jí stát nevrátí také rodový zámek. Požaduje další sbírky za několik miliard korun, např. zbrojnici s unikáty ze starého Říma."
Před zámkem, Zdeněk Filip (KDU-ČSL), starosta Opočna, v tmavých brýlích, znepokojeným tónem: "Věřím tomu, že Památkový ústav by dokázal zámek naplnit, ale už to by nikdy nebyly tak krásné a ucelené sbírky, jako jsou tam dnes."
Neidentifikovaný reportér: "Spolupracovníci Kristiny Colloredo její hrozbu sbírky odvézt mírní."
Růžena Valášková, zástupkyně Kristiny Colloredo-Mansfeldové: "I když ta budova nebude zatím vydána, tak já věřím, že se se státem dohodnou."
Jiří Švec, ředitel Památkového ústavu, Pardubice: "My jsme nakloněný dohodě, protože chceme, aby zůstaly ty sbírky na zámku v Opočně, kam patří."
Neidentifikovaný reportér (tempo řeči závratné): "Poté, co rozsudek krajského soudu nabyde právní moci, bude muset Památkový ústav v Pardubicích obrazy Kristině Colloredo-Mansfeldové vrátit [vyslovení této věty zabralo neidentifikovanému reportérovi - prozraďme, že šlo o Vlastimila Weinera, i když divák to zatím neví - méně než šest sekund; bravo: zkoušel jsem to a pod osm a půl se bez ztráty srozumitelnosti nedostanu]. Vlastníkovi sbírky, českému státu, pak zbyde ještě jedna možnost opravného prostředku: dovolání k Nejvyššímu soudu. Toho Památkový ústav patrně využije. Vlastimil Weiner, Česká televize, Opočno."
v
(Celková délka: 1 minuta 30 sekund)
Nebaví mě opakovat to znovu a znovu: minuta a půl na seriózní probrání podobného tématu nestačí, a i když Weiner mluvil jak o závod, hodnota poskytnuté informace je minimální.
Giňův úvod byl tentokrát příkladný, formulací i přednesem. Tím ovšem, bohužel, moje spokojenost s výkonem České televize končí.
Titulek se jménem reportéra musí přijít okamžitě poté, co reportér začne mluvit. To je v seriózní televizní práci absolutní příkaz; odhlášení (sign-off) na konci, jímž se reportér divákovi připomene, je naopak nepovinnou součástí spotu.
Názory bezejmenných místních obyvatel jsou pro V. Weinera evidentně balastem. Co řekl první dotazovaný občan, by mělo být v právním státě samozřejmostí, naopak zmínka druhé občanky nesmí zůstat bez vysvětlení: Kdy se příbuzní paní Kristiny obrazů vzdali? Kdy podruhé? Za jakých okolností? Na takové jemnosti nebyl v "nadupaném" příspěvku čas, jelo se dál.
Sluneční brýle dokážou udělat z člověka mluvícího do kamery mafiána: zpravodajský tým měl požádat starostu Filipa, aby - ve svém vlastním zájmu - brýle odložil.
Otřesné bylo ovšem vystoupení památkáře Švece. Sbírky nejsou kočka, aby patřily někam. V právním státě patří sbírky někomu, a je na vlastníkovi, aby rozhodl o jejich umístění. A další důležitá věc, která by neměla profesionálnímu novináři unikat: instituce státní správy musí sice hájit zájem státu, ale nemá právo vést soudní spor jen proto, aby o několik měsíců odsunula nutnost vydání věci (už proto ne, že v případě prohraného sporu zbytečně zatíží státní kasu procesními výdaji). Platí zásada, že soukromník smí vše, co zákon nezakazuje, kdežto stát smí jen to, co zákon výslovně povoluje, takže pokud právníci Památkového ústavu došli k názoru, že žádost o vydání sbírek a/nebo budov je oprávněná, nemají právo takovému vydání bránit ani je zdržovat. Až na výjimky každý případ, kdy státní správa prohraje soudní spor, svědčí o chybě státního úředníka, z níž by také měly být vyvozeny disciplinární důsledky.
Kromě toho je nepřípustné hovořit o českém státu jako o vlastníkovi sbírky: o vlastnictví rozhoduje soud a Vlastimil Weiner se nesmí, není-li záležitost předem jasná, stavět na jednu stranu sporu; o státu je proto nutné v zájmu zachování korektnosti hovořit jako o pouhém držiteli sbírky.
Otázkou je, proč televize svěřila toto náročné téma evidentně právně bezvědomému reportéru, a navíc, jak je patrné, závodnímu řečníku, rozhodně ne brilantnímu analytiku a mysliteli.
