Na cestě nikam
Romové byli vyhnáni ze svých domovů rasisty, kteří jim vyhrožovali smrtí, britská vláda je však nepovažuje za "autentické" uprchlíky, napsal 7. června 2000 v deníku Guardian Jake Bowers-Burbridge.
Vřes pro štěstí! Kupte si vřes pro štěstí! Cikáni tak pořád ještě vyvolávají, když prodávají své zboží tak, jak to dělali po staletí. Cikáni sice možná prodávají štěstí, sami ho však měli jen málokdy. Jsou považováni za typické podvodníky a za absolutní zosobnění hospodářského vystěhovalce. Jsou to lidé, kteří nemají vlastní stát, který by jim byl obranou, neexistuje ani efektivní mezinárodní organizace, která by je ochraňovala. A jsou to výhodní obětní beránci, kteří mohou být beztrestně zneužíváni jako údajní "falešní" žadatelé o asyl.
Za obrazem lidí, kteří se dají na cestu do zahraničí, kdykoliv začne ekonomický vítr vát jiným směrem, se skrývá příběh rasového pronásledování, které neuznávají vlády, jež se nyní zabývají tímto národem, což definoval český prezident Václav Havel jako "lakmusovou zkoušku občanské společnosti". Jenže jak obstála Velká Británie v této lakmusové zkoušce?
Ladislav Baláž je romský uprchlík v obležení. Už před mnoha dny mu přestala jít elektřina v jeho bytě v severním Londýně, jeho švagrová zemřela na rakovinu, poté, co jí bylo z rasových důvodů odmítnuto léčení a Baláž se právě dověděl, že skinheadské gangy řádí ve městě na severní Moravě, odkud odešel.
Většina Britů, které Baláž potkává na ulici, ani neví, že je to cikán.V životě nevlastnil maringotku a máte pocit, že by nedokázal rozeznat předek koně od jeho zadku. Jeho olivově zbarvená kůže by možná prozrazovala jeho původ v daleko bělejší Británii před 100 lety, ale v současnosti se zcela hodí do multikulturního davu.
Balážovi se líbí jeho nová anonymita, kterou získal na ulicích severního Londýna. "U nás doma, v Orlové, mě označuje barva pleti," říká. "Po setmění jsme nikdy nevycházeli ven. Víte, v České republice jsou jen dva druhy lidí: ´bílí´ Češi a ´černí´ Romové. Za posledních deset let usmrtili skinheadi 32 Romů. Můj přítel Milan byl jedním z nich. Ubil ho před mým domem gang skinheadů, protože pro ně to byl pouhý cikán."
Baláž byl útokem nesmírně rozhořčen a hledal pro přítele spravedlnost. Nalezl však spíše spiknutí, o němž by si člověk myslel, že je typičtější pro Jihoafrickou republiku za apartheidu než pro zemi, která se uchází o vstup do Evropské unie. "Soudní znalec mi řekl, že Milana přejel náklaďák," říká Baláž, "jenže my jsme viděli, jak ho ti skinheadi zabili, na vlastní oči."
O šest týdnů později, v červnu 1998, dostal Baláž anonymní dopis podepsaný "Satanská sekta k.k.k., SS". V dopise se pravilo: "Bůh tě varuje, rychle odsud vypadni. Hitler měl žít ještě dva roky, pak by už nebyli žádní cikáni. Chceme Moravu, očištěnou od černých cikánů." Ladislav utekl s Martou a s šesti dětmi do Británie, kde nyní žijí ve vakuu. Je jedním z tisíců údajně "falešných" žadatelů o asyl, na které útočí bulvární tisk.
Konvence OSN z roku 1951 o statutu uprchlíků údajně zaručuje ochranu každé osobě, která uprchla z vlastní země "v důsledku ospravedlnitelného strachu z pronásledování na základě rasy, náboženství, národnosti, členství sociální skupiny či politické organizace". Ale předpisy britského ministerstva vnitra, vydané soudcům, odmítají uznat, že jsou Romové terčem pronásledování, navzdory tomu, že toto pronásledování neustále znovu a znovu dokumentuje Amnesty International, Rada Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a americké ministerstvo zahraničních věcí.
"Britské ministerstvo vnitra zastává názor, že nejste autentický uprchlík, protože jste Romka," říká soudce v Taylor House v Londýně, kde se projednávají imigrační odvolání, s osvěžující otevřeností. Žena, k níž soudce hovoří, nemá právníka a je jasné, že tím její případ skončil. Je tu přítomen také dr. Donald Kendrick, svědčí o pronásledování Romů v Polsku, poté, co si ověřil, že žadatelčino jméno patří na seznam polských Romů.
Kendrick je neúnavným bojovníkem za práva Romů už třicet let. Je mu nyní 70 a tráví většinu svého času tím, že dobrovolně pomáhá uprchlíkům bojovat za právo na azyl. "Každý den se projedává alespoň deset případů," konstatuje. "Chodím sem, kdy jen mohu, vyberu si případ a snažím se dokázat vládě, že tihle lidé jsou skutečně pronásledováni pro svou rasu. Pár případů jsme vyhráli."
Jenže těch pár případů je jen kapka v oceánu Z 5000 romských žadatelů o asyl, kteří přijeli do Británie, dostaly jen tři rodiny právo zůstat v této zemi. Je to mnohem nižší procento než u jiných žadatelů o asyl. Podle údajů z Refugee Coucil dostává hned v prvním kole azyl 54 procent žadatelů. Rozdíl mezi tím, jak se zachází s uprchlíky odjinud a jak se zachází s Romy je něco, co Kendrik - jak zdůrazňuje - zažil po celém světě.
Valerie Bočková mi vypráví ve svém malém bytě v předměstském Clacton-on-Sea v Essexu o České republice. Krb v jejím obývacím pokoji, ozdobený rodinnými fotografiemi, vypadá jako každá jiná sbírka rodinných fotografií nějaké nadšené maminky - ale pak Valerie vysvětluje, proč tam ty portréty má. Ukazuje se, že je to hrůzná svatyně romského utrpení a rodiny, roztrhané na kusy rasovým násilím a nepřátelstvím vládních úředníků.
"Chytili ho skinheadi a nacpali mu do pusy jed," říká Valerie a dívá se na starý portrét svého bratra. Bylo to v roce 1993 a jemu tedy bylo jen 17 let. Bylo to strašlivou známkou skutečností, které měly nastat. Británie je pátou zemí, v níž Valerie hledá útočiště. Moc ho nenašla.
Když přiletěli na letiště Stanstead u Londýna, její manžel, Vilém Bock, byl zatčen, tři dny byl vyslýchán a pak byl uvězněn v Tinsley House nedaleko Gatwicku.
Valerie drží v ruce dopis o zatčení svého muže, jako by to byla stvrzenka z úschovny zavazadel. Jazykem, jemuž nerozumí, jsou v dokumentu uvedeny důvody pro zatčení jejího muže takto: "Rozhodl jsem se vás zadržet, protože musím provádět další šetření a mám na vás další otázky." 87.30 liber, které Valerie s dcerou dostávají každý týden, sotva stačí na potraviny a na účet za elektřinu a topení. Nemůže si v žádném případě dovolit zlevněnou jízdenku do Gatwicku za 37.35 liber na návštěvu svého manžela. "Chtěla bych jíst maso, ne jen pořád sušenky," říká a ukazuje nám svou víceméně prázdnou ledničku. Jak se zdá, navštívit manžela je pro uprchlíka luxus.
Valerie má s sebou v Londýně jen jedno ze svých čtyř dětí, desetiletou Marii. Její syn Štefan je v Norsku, dcery Berta a Valerie jsou v Kanadě. Za pouhé dva měsíce v Británii se Marie domluví anglicky a má stoické porozumění lidstvu, k němuž bezpochyby dospěla jen na základě tvrdé osobní zkušenosti. "Někteří lidé jsou dobří, jiní jsou zlí," konstatuje o obyvatelích města Clacton. Vysvětluje, že dětem v ulici bylo zakázáno, aby si s ní hrály, ale některé děti ve škole se zajímají o to, proč tady je.
Valerie pláče poté, co hovořila telefonicky se Štefanem. Chtěl bych jí říct, že všechno dopadne dobře a že její rodinné jméno, Bock, znamená v anglické romštině "štěstí". Ale nakonec to neřeknu. Nějak mám pocit, že by neocenila tu ironii.
(Jake Bowers-Burbridge strávil poslední tři roky na cestách, hledáním svých romských předků.)
