Proč se necháváte zneužívat, Jene Čulíku?
K obhajobě Jana Kavana v Rudém právu
Přiznám se, že nad Čulíkovým článkem Knize o "Katovi" chybí důvěryhodnost otištěném ve včerejším Právu, mne přepadly velmi rozporné pocity. Nebylo to právě Právo a konkrétně redaktor Robert Dengler, který Čulíkovi odmítl publikaci jakéhokoli materiálu o situaci v České televizi v době po odchodu Ivana Kytky? Není Právo tím deníkem, který za "objektivní" psaní pochválil premiér Miloš Zeman, pro něhož jsou jinak novináři póvl, hyeny a blbci (a který později podržel patronát nad knihou Přemysla Svory)? A není náhodou pravda, že redakční praxe Práva, s rozsáhlými tabu, nepoctivostí v myšlení, ochranou sociálnědemokratických politků - často v pozici privilegovaných nekritizovatelných autorů a dokonce komentátorů - a poklonkováním inzerentům musí odradit každého publicistu, který má základní smysl pro fair play?
Pocit, že je zde čtenář manipulován a že Právo zneužilo prestiže Jana Čulika na podporu své ideologické linie, mě neopustil ani po přečtení textu Čulíkova článku. Věcně nelze nic namítat: materiály StB jsou velmi specifickým informačním zdrojem, k němuž je nutno přistupovat kriticky, Kavanova spolupráce StB byla zpočátku patrně nevědomá, později pro estebáky naprosto bezcenná.
Souhlasím. Nicméně povinností novináře je usilovat o vyváženost informací; Čulík se místo toho omezuje na poznámku: "Nijak se nechci vyjadřovat ke kvalitám Jana Kavana jako politika."
Dobrý novinář by se naopak ke kvalitám ministra Kavana vyslovit měl, aspoň rámcově, i v textu, který se omezuje na jediný aspekt jeho kauzy. I když budeme předpokládat, že svazek Kato, jak ho publikovali Vachalovský a Bok, je zcela autentický (byť neúplný), nenajdeme nic, co bychom mohli Kavanovi vytknout, snad kromě počáteční nerozvážnosti, s níž se dostal do maléru se zabavenými valutami a dokumenty a která z něj učinila cíl estebácké "verbovky".
Je pozoruhodné, že podobné schéma se v Kavanově životě opakovalo několikrát. Nejprve nedostatek úsudku, poté snaha ze vzniklé nepříjemnosti se vylhat, nakonec celoživotní trauma a marná snaha svou chybu obhájit. Podobného druhu byla neúspěšná Kavanova stížnost k britské Broadcasting Complaints Commission (BCC), záležitost v Mostecké (a nedůstojná lež o zádech natřených francovkou), a konečně způsob, jakým Kavan po několik měsíců kryl Zemanův výmysl o desítkách smluv Josefa Zieleňce s novináři.
Mezi přehmaty ministra Kavana z poslední doby pak patří trapnost při návštěvě Madeleine Albrightové (ministr dal do souvislosti diplomatickou službu Josefa Korbela a svého otce Pavla Kavana a jaksi mu ušlo, že jeden před komunistickým režimem prchal, kdežto druhý mu sloužil), a zejména pak nápad britské strany zřídit pracoviště imigrační služby na ruzyňském letišti, který by kterýkoli jiný ministr zahraničí bez diskuse shodil ze stolu (a ani by k tomu nemusel strávit dvacet let v Anglii).
Nemám mnoho důvodů vážit si Jana Kavana jako člověka (přestože uznávám jeho zásluhy o domácí disent v 80. letech), považuji ho za mizerného a arogantního politika a nemyslím si, že by názor Jana Čulíka byl od mého výrazně odlišný. Přesto Čulík napsal do Práva půl pravdy a velmi dobře ví, že druhou půlku (stejně jako devět desetin ostatní agendy Britských listů) by tento list nikdy nepublikoval.
Ptám se: kdyby Jana Čulíka v 80. letech požádalo Rudé právo o recenzi některé méně povedené Havlovy hry a on věděl, že napíše-li tam jen zmínku o Havlově disidentské činnosti, stranický deník ji buď vypustí, nebo článek vůbec neotiskne, vyhověl by?
Nemohu se zbavit dojmu, že v případě Jana Kavana se dopustil něčeho velmi podobného...
Poznámka JČ: Přiznám se, že v této věci nevím, co je správné. Hovořil jsem o vydání knihy "KATO" při autogramiádě knihy ...jak Češi jednají minulý čtvrtek v pražském Pen klubu, protože v knize ...jak Češi jednají, se o Kavanově případě podrobně píše,kniha obsahuje brilantně zpracovaný materiál od Tomáše Peciny na toto téma i jeho velmi podnětné zhodnocení celého případu - materiály, které, když byly v roce 1998 v Britských listech publikovány, česká média zcela ignorovala. V Pen klubu přítomný Pavel Verner mě požádal, abych o věci napsal článek pro Právo. Zásadně neodmítám zveřejňovat články v českém tisku, i když jsem vůči němu kritický: vzhledem k tomu, že většina českých novin nějak manipuluje to, co tiskne, znamenalo by to, že by nebylo možno nikdy zveřejnit nic. Zastávám názor, že je v každém případě lepší, když se do českých médií dostanou zvnějšku alespoň útržky reality, než vůbec nic. Možná je chybný, nevím. - Před vydáním knihy ...jak Češi jednají jsem se obrátil e-mailem na Dušana Chmelíčka z České televize a vyzval jsem ho, aby ČT konečně ve svých hlavních politických pořadech přerušila mlčení o své vlastní roli a pozvala mě při příležitosti vydání této knihy, která podrobně mapuje selhání reformy zpravodajství v ČT, do Jednadvacítky. Dušan Chmelíček neměl ani tu slušnost, aby na e-mail odpověděl. Zřejmě netuší, že člověk ve funkci, jakou on zastává, má povinnost odpovídat na dopisy. Měl jsem proto odmítnout účast v brněnském Netopýru? Nemyslím. - Článek pro Právo jsem nepsal nijak opatrně, napsal jsem bez obalu všechno, co si v té věci myslím. Považoval jsem za důležité říci to, co jsem do článku zahrnul. Překročil jsem dohodnutou délku a v žádném případě by se do článku už nevešla debata o efektivnosti Jana Kavana jako politika: redakce by asi právem namítla, že to je jiné téma. Jiná věc je, že je možné, že článek kritizující Jana Kavana jako politika by mi Právo už asi neotisklo, to má Tomáš Pecina snad pravdu. Co je ale v této situaci správné? Přiznám se, že nevím, a sleduji v této věci praxi českého exilového kulturního publicisty Daniela Strože, který vždycky vyznával zásadu, že bude publikovat všude tam, kde se mu podaří prosadit alespoň útržky svých informací. Je to také pokorná služba české společnosti. Možná je to názor nesprávný: rádi vyslechneme, co si o tom myslí čtenáři, a jejich reakce zveřejníme.
