Otevřme dveře přistěhovalcům
Velká Británie i celá Evropa se staly obětí panikářského záchvatu ohledně ilegálních přistěhovalců. Jeremy Harding, autor nové knihy o světové imigrační krizi, argumentoval v neděli 7. května v týdeníku Observer, že jsou přistěhovalci životně důležití pro budoucí hospodářský růst Evropy. Hardingova kniha se jmenuje "Uninvited: Refugees at the Rich Man´s Gate" (Nezvaní hosté: uprchlíci u vrat bohatého muže) a 11. května 2000 ji ve spolupráci s časopisem London Review of Books vydává nakladatelství Profile Books Ltd. (cena 5.99 liber)
Dostat se do Evropy ilegálně je pro žadatele o asyl a pro takzvané "ilegální přistěhovalce" nebezpečné, ať už pocházejí z Iráku, z Turecka, ze Srí Lanky nebo z Číny. Ale pro rostoucí počet Afričanů, kteří jsou připraveni přejít Saharu ve snaze dostat se do Evropy, je tato cesta naprostou noční můrou.
Williams Osunde vyrostl v Lagosu v Nigérii. Když mu bylo dvacet, byl nucen pro nedostatek finančních prostředků přerušit svá studia. Vydal se na sever se skupinou přátel. Cílem pro ně byla Ceuta, španělská enkláva na marockém středozemském pobřeží. Byla to cesta v délce přibližně 3000 kilometrů. Všichni zaplatili cca 3000 Kč, aby je náklaďák odvezl na hranice Nigeru. Tam museli dál podplácet, aby se dostali přes hranici. Dlouhé týdny se Williams a jeho společníci nemohli pohnout z místa, sháněli peníze na další část cesty. Šestidenní pochod a několikeré svezení náklaďáky znamenaly, že se poutníci dostali nablízko Alžírsku. Tam si najali převaděče, který však vzal peníze, naložil je na náklaďák, ale vyklopil je 80 kilometrů před hranicí. Tuto vzdálenost pak poutníci ušli pěšky.
Zatímco čekali na vhodnou chvíli, kdy přejít přes hranici, jeden člen skupiny zemřel žízní. Dál už si Williams nepamatuje ani místa, ani další etapy cesty, jíž prošli. Bylo to více než 1500 kilometrů. Část šli pěšky, občas je někdo svezl - Williams byl povětšinu doby v polobezvědomí. Cesta jim trvala dva měsíce. Než přešli Saharu a dorazili do Ceuty, zemřeli další čtyři členové skupiny.
Setkal jsem se s Williamsem v táboře pro ilegální přistěhovalce ze subsaharské Afriky a pro žadatele o asyl z Alžírska. Lidé z Afriky začali přicházet do Ceuty od poloviny devadesátých let. V roce 1997 přešlo Saharu asi 700 "ilegálních" přistěhovalců a vstoupilo do Ceuty z Maroka. V roce 1998 jich bylo asi 1000. Loni jich bylo 7000.
V roce 1993 schválila Evropská unie rozpočet na vybudování obranné zdi kolem enklávy Ceuta. Skládá se ze dvou vysokých, paralelních plotů, z linie kotoučů ostnatého drátu, z linie elektronických čidel a z 33 průmyslových kamer. Stavba obranné zdi stála 25 milionů dolarů. Od loňska, kdy se počet přistěhovalců začal zvyšovat, začaly místní úřady zeď dále opevňovat. Ale činitelé v úřadě guvernéra v Ceutě přiznávají, že to jen přistěhovalce přiměje, aby se pokusili dostat se do Španělska nebezpečnějším způsobem - na rybářských člunech přes Středozemní moře. Jeden tamní činitel odhaduje, že do roku 2015 se pokusí do Evropské unie přes španělské území proniknout asi 15 až 20 milionů lidí.
Nikdo neví, kolik "ilegálních" přistěhovalců v Evropské unii už je. Od začátku devadesátých let tam žijí desetitisíce občanů z bývalého východního bloku. Vzhledem k tomu, že se dostali do EU ilegálně, jsou často vykořisťováni kriminálními živly a mafiemi.
V polovině devadesátých let odhadla holandská policie, že 75 procet prostitutek v Amsterodamu jsou ženy, které nemají holandské občanství. Z nich patří 80 procent mezi ilegální přistěhovalce. Podle nedávné studie vydělá holandská prostitutka přibližně 300 dolarů denně a dostává asi polovinu až dvě třetiny tohoto výdělku. Ale nová příchozí z Ukrajiny, která dokáže vydělat až 500 dolarů denně, dostane z toho jen 25 dolarů. Většinu těchto peněz odebírají příslušníci mafií. V roce 1997 odsoudil soud v Bruselu devět členů nigerijské organizace, která organizovala v Evropské unii prostituci. Ženám, naverbovaným v západní Africe, byl přislíben asyl, aby se vydaly do Evropy. MohlY si koupit svobodu za 25 000 dolarů.
Pro mnoho lidí je pokus dostat se do Evropy ilegálně prostřednictvím převaděčů jediná možnost. Čínské gangy, známé pod jménem "hadí hlavy", které udržují v Británii a ve Spojených státech Číňanky v polootroctví, také umožnily čínským disidentům po masakru na náměstí Nebeského míru v Pekingu dostat se na Západ.
Otázkou je, jak je možné omezit svobodu pohybu lidí přes hranice v době, kdy klesající ceny letenek a rychlé šíření digitální komunikace lidi jen povzbuzuje, aby se do bohatých zemí jeli podívat?
A mají bohaté země skutečně právo přístup lidí odjinud omezovat? Pohyb zboží a kapitálu je nyní po celém světě víceméně neomezený. Často však právě lidé, kteří by považovali za zločin omezovat volné tržní vztahy, požadují omezení imigrace z chudších zemí, i když by to trvalo dlouhá desetiletí, než by počet přistěhovalců do bohatých zemí vyvolal tak obrovské sociální změny, jaké způsobí rázem likvidace velkého podniku, jako například nedávno v Británii likvidace automobilky Rover.
Ilegální přistěhovalci v Evropě tvoří nyní absolutně minimální menšinu z 200 milionů lidí po celém světě, kteří žijí jinde než v zemi svého původu. A v budoucnosti bude Evropská unie potřebovat obrovské počty přistěhovalců z hospodářských důvodů. "Bude nutná vysoká míra přistěhovalectví," konstatovala zpráva OECD z roku 1998, "má-li být zastaven záporný trend stárnutí populace bohatých evropských zemí."
Od roku 2010 totiž bude poměr lidí ve věku 15 a 64 let v těchto zemích tak nepříznivý, že začne být obtížné udržet jejich ekonomiky v chodu. Do roku 2020 bude podle OECD zapotřebí, aby se do zemí jako je Austrálie, Spojené státy a Velká Británie, přistěhovaly desítky milionů osob.
Když čekal Williams Osunde v Ceutě na zpracování svého případu a na to, až bude vpuštěn do Španělska jako manuální pracovík, na plotě kolem španělské enklávy byla chycena mladá žena ze západní Afriky. Byla osm měsíců těhotná a spáchala sebevraždu v cele, dříve, než byla převedena do tábora.
Williams se s ní sice nikdy nesetkal, přesto však měl pocit, že jí musí jít na pohřeb. A tam předčítal z dopisu svatého Pavla Efézským: "Neboť nebojujeme proti masu a krvi, ale proti zásadním záležitostem ... proti duchovnímu zlu na vysokých místech." Williams to vidí tak, že existují dvě domény, jedna pro bohaté a druhá pro chudé. A existuje spiknutí, aby chudí, kteří se potřebují dostat do světa pro bohaté, se tam nedostali.
Neal Ascherson k tomu v recenzi v Observeru dodává: Žadatelé o asyl se vždycky do Evropy dostanou. Proč to vadí?
(...) Harding líčí historii toho, jak Evropa pomalu začala odmítat plnit slib, který učinila v roce 1951 tím, že tehdy přijala konvenci o statutu uprchlíků. Je nyní například zcela neuvěřitelné, že Francie otevřela mezi dvěma světovými válkami dveře statisícům bílých Rusů, Arménů, kteří utíkali před genocidou, německým antifašistům, Židům, španělským republikánům a italským odpůrcům Mussoliniho. Jen v Billancourtu v automobilce Renault pracovalo 8000 Rusů a v roce 1939 bylo 6 procent obyvatelstva Francie cizinci.
Podle Hardinga nefunguje úsilí zastavit sílící imigraci tím, že bohaté země poskytnou zemím, z nichž přicházejí imigranti, finanční prostředky. K vzestupu imigrace totiž vede právě růst hrubého národního produktu. Dlouhá léta prokazovalo Mexiko zároveň rychlý hospodářský růst i rychle rostoucí vystěhovalectví. Subsaharská Afrika zatím naproti tomu vyslala na jiný kontinent jen asi 4 miliony osob a většina Afričanů, kteří jsou donuceni opustit své domovy, se stěhuje jen na nejkratší možné vzdálenosti do sousední země.
Prvním klíčem k pochopení přistěhovalctví je to, že si člověk musí uvědomit, že rozlišování mezi "autentickými žadateli o asyl" (ti jsou dobří) a "hospodářskými přistěhovalci" (ti jsou špatní) je nesmysl. Jeremy Harding si to ve své knize uvědomuje postupně a tento proces je velmi poučný a efektivní.
V uprchlickém táboře v Ceutě závidí Afričané Alžířanům, že splňují v důsledku politické situace v Alžírsku kriteria EU pro "politickou perzekuci" a dostávají na rozdíl od ostatních Afričanů asyl. Jenže rozdíl mezi pronásledováním od teroristických organizací anebo pronásledováním hladomorem je naprosto nesmyslný.
Druhá část Hardingova poučení je jednodušší: Harding si uvědomuje, že dříve nebo později se vnější svět navzdory všemu přece jen dostane do našeho ideálního pohádkového údolí. Evropa se v důsledku toho stane mladší, bohatší a daleko liberálnější oblastí než dosud.
