Řeč je o globalisaci. Abychom věděli, o čem mluvíme, přečtěme si nejprve krátké výňatky z toho, co o ní řekl zhruba před dvěma lety Edward G. Boehne, President, Federal Reserve Bank of Philadelphia (vyloveno kdesi na Internetu).
Spojené státy jako celek získávají při omezení obchodních bariér a kontroly kapitálu, ale ne každý se na tomto zisku podílí. Obzváště se ukazuje, že globalisace asi přispěla k poklesu reálných mezd u méně kvalifikovaných a méně vzdělaných lidí, i když větší část onoho poklesu byla způsobena computerisací a vůbec širokým zaváděním nových technologií…
Prvním úkolem je zajistit stejné podmínky pro americké a zahraniční firmy v obchodě, přímých zahraničních investicích, finančních službách a i v ostatních oborech. To je velmi důležitý úkol, ale neměl by být záminkou pro ochranu soukromého průmyslu proti zahraniční konkurenci. Jiným náročným úkolem je zajistit, aby pracovníci vyřazení intensivnější soutěží, kterou globalisace dovoluje, se mohli překvalifikovat , pracovat v nových oborech a někdy i se přestěhovat za prací…
Globalisace je dítkem a nástrojem amerického průmyslu, obchodu a finančnictví a až do nedávné doby americké publikace i propaganda vycházely z čistě ze zájmu těchto kruhů. Co bylo dobré pro ně, muselo být přece dobré i pro ostatní, ale z druhé strany se nikdo neozýval. Evropská unie byla a je dobře opevněná, ale malé asijské a všechny postsocialistické státy prakticky bezbranné proti náporu vedenému Amerikou také prostřednictvím MMF a Světové banky. Trhliny a změny v americkém nazírání v posledních letech způsobily dva faktory:
odpor různých skupin vlastního obyvatelstva, který se kulminoval demonstracemi vv Seattlu a Washingtonu,
D.C.
Trochu bližší zdůvodnění pro první faktor je možno najít v článku Milana Šmída „Mafie a spiknutí v českých zemích " a v jím tamtéž přeloženém článku Roberta J. Samuelsona: “Kdysi triumfující globální kapitalismus je nyní na ústupu“ v BL 10.4.2000 nebo v mém příspěvku „Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse“ o názorech dnes už bývalého vicepresidenta Světové banky Josepha Stiglitze v BL 17.9.1999.
Prudkým demonstracím v Seattlu a Washingtonu věnoval velkou pozornost časopis "Business Week". Redakční komentář k demonstraci v Seattlu z 13. prosince 1999 konstatuje, ževolný obchod se týkal dříve tarifů a kvót. Nyní jde o kulturu a suverenitu. Vlády a byrokrati dříve obvykle vyjednávali tajně o podrobnostech. Nyní trhy otevřeně pronikají do velmi osobních a emociálních aspektů života. Mobilisace proti globalisaci už probíhá, jak jasně ukazuje nepřátelská reakce v Seattlu. Redakce BW proto uvádí argumenty, které by mohly aspoň částečně zmírnit strach a hněv.
1) Podle odpůrců jde v globalizaci o prosazení hegemonie USA. Podle BW je pravda, že globalisace p§sobí spíše integraci než dominantní postavení některých zemí. Ovšem zdůvodnění je slaboučké, protože je založeno hlavně na integraci vynikajících (dobře vydělávajících) jedinců, kteří nijak neohrožují rovnováhu v zemi (např. podle BW britský počítačový odborník Timothy Berner-Lee, který vynalezl ve Švýcarsku World Wide Web. Nebo také prý globalisace způsobuje, že se jí sushi v Chicagu a v Paříži pije pepsi, v Silicon Valley se mluví hindštinou a na internetu se používá angličtina. To jsou příklady, které nehodlám komentovat. K tomuto bodu patří ještě, že globalisace podle BW je vlastně jen další krok již probíhající ekonomické integrace (EU, NAFTA, blok Mercosur).
2) Globalisace způsobuje vykořisťování, říkají odpůrci poukazující na nízké mzdy v asijských podnicích pracujících pro americké podniky. Argument BW: v těchto továrnách vydělávají lidé víc, než by si mohli vydělat v místním zemědělství. Pro odstranění dětské práce, která byla v USA běžná v 19. století, přejímá BW návrh Gary S. Beckera, aby se platilo prostřednictvím WTO nebo Světové banky rodičům, aby mohli posílat děti do školy místo do práce. ( To ovšem není universálně použitelná metoda. Ve skutečnosti by v mnoha případech děti chodily do práce dál a peněz by rodiče použili pro okamžité zvýšení životní úrovně rodiny - J.T.)
3) Globalisace ničí životního prostředí, říkají odpůrci. Podle BW škody na životním prostředí souvisí jen málo s globalisací, s čímž bych já souhlasil, i když se takové případy vyskytují. (Těžba zlata kyanidovou methodou, o kterou se stále úporně snaží zahraniční společnost v ČR. Rumunsku taková společnost uspěla a podařilo se jí úplně (možná na dlouhou dobu) otrávit řeku Tisu a část Dunaje. Podle rumunského soudu prý neporušila žádné předpisy.)
4) Zde jde o zásadní věc. Odpůrci tvrdí, že při globalisaci triumfují trhy nad vládami. Stoupenci a odpůrci globalisace se shodují v tom, že hnací silou dnes jsou trhy, které si přivlastňují (nezákonným způsobem ?? V orig… suborning the role of government.J.T..) roli vlády. Pravda je, že téměř všude se váha vlády vzhledem k ekonomice zmenšuje. Ale role vládního dohledu má být přiměřeně zvyšována s globální expansí trhů. Asijská krise 1997-99 ukázala, že neomezená liberalisace kapitálových trhů bez vhodné regulace může zavést svět na okraj katastrofy. A neuvěřitelně dynamický výkon amerického akciového trhu je silným důvodem pro prosazování striktních účetnických (accounting) metod a tvrdých protitrustových zákonů, aby trhy zůstaly otevřené a kompetitivní. Globalisace by neměla být ideologický miláček jedné skupiny nebo ďábel pro ostatní, ale tržní systém pracující podle pravidel a regulací. V závěru BW přirovnává globalisaci v kulturním ohledu k asimilaci imigrantů, který již dlouho probíhá v USA a jiných zemích….To je obtížný proces, který způsobuje pocity viny a hněvu Ale téměř každý, má-li tu možnost, dává přednost mobilitě před chudobou a modernosti před tradicí. Byl by to vrchol arogance, kdyby ti, co protestovali v Seattlu ve jménu kulturní rozlišnosti a politické hegemonie upírali tuto volbu těm, kteří si to přejí.
Po demonstraci ve Washingtonu se BW opět v redakčním komentáři 24. dubna t.r.vrátil ke vzrůstajícímu odporu proti globalisaci v Americe samé. Ti, co demonstrovali v Seattlu a Washingtonu, odrážejí sice nehomogenní, ale reálnou sbírku stížností, které tak snadno nezmizí. Připojuje se k nim rostoucí počet odpůrců z Evropy, což posiluje jejich postavení. Zastánci volného obchodu by měli začít chápat důvody, z nichž protesty vychází a najít tvůrčí postup, aby se udržela hybná síla globalisace. Pokud se nepodnikne něco teď, kdy je světové hospodářství na silném vzestupu, antireakce bude mnohem a mnohem horší, jestliže ekonomický cyklus začne klesat. Odmítání není efektivní strategie.
BW si dal udělat průzkum veřejného mínění, který ukázal křehkost podpory veřejného mínění v USA. 47% lidí svěří, že rozšíření obchodu vede ke ztrátě pracovních míst, 68% myslí, že obchod s Mexikem a ostatními zeměmí s nízkými mzdami snižuje mzdy v Americe a 37% se pokládá za protekcionisty a jen 10% říká, že jsou stoupenci volného obchodu. A 79% říká, že Kongres by měl dovolit Číně permanentní přístup na americké trhy jen s podmínkou dodržování lidských práv a norem v pracovních podmínkách. To jsou alarmující čísla pro všechny včetně redaktorů BW, kdo jsou přesvědčeni, že volný obchod nepopíratelně generuje růst, konkurenční schopnost, pracovní místa a blahobyt pro všechny zúčastněné.
Jak se dá pohlížet na globalisaci z posice malé země s t.zv. novou tržní ekonomikou ostře načrtl Jiří Malý v článku. "Globalisace, hra pro vyvolené" (Ekonom 13.10.99). Jeho úvodní věta vystihuje pregnantně stanovisko autora: Ten kdo tvrdí, že globalisace uvolnila světovou ekonomickou soutěž nebo že umožní každé zemi na světě maximálně využít svých komparativních výhod, lže. Nebo neví, co mluví.
V článku shrnuje autor velmi hutně a výrazně současný stav či mechanismus vztahů mezi novými tržními ekonomikami, mezinárodními institucemi MMF a Světovou bankou a investory z vyspělých zemích, což by mělo být veřejnosti v podstatě známo z referátu J. E. Stiglitze na zasedání Světové banky v dubnu 1999. Pokusím se jej zkráceně tlumočit:
Investoři z vyspělých zemí alokují kapitál podle své úvahy jednotlivým zemím a přelévají jej ze země do země podle toho, jak hodnotí situaci v té které zemi. Při svém rozhodování berou v úvahu hodnocení MMF a případně Světové banky (dále jen instituce). Jenomže obojí hodnocení bývá dost povrchní - opírá se většinou (jak také Stiglitz přiznal - J.T.) o krátkodobý pohled na základní makroekonomické ukazatele. Jestliže se tyto ukazatele vyvíjejí uspokojivě, je země hodnocena jak investory, tak institucemi jako úspěšná. Risika a nedostatky se přehlížejí. Pod dojmem těchto chvalozpěvů začne problémy v ekonomickém vývoji ignorovat i domácí vláda a ty se pak rozrostou do obrovských rozměrů. Makroekonomické ukazatele se zhorší, instituce na to upozorní a z hospodářského zázraku se stane přes noc nejhorší ekonomika na světě. Pak doporučí instituce přísnou rozpočtovou politiku a liberalisaci hospodářství, která je ovšem těžko představitelná, protože postižená ekonomika mezitím ztratila svou konkurenceschopnost. Tu doporučují instituce zvýšit podporou přílivu přímých zahraničních investic formou investičních pobídek (daňové výhody, vyloučení konkurence atd.). Podle autora tato forma vzniku řešení měnových krisí jen posiluje podezření, že investoři jsou s institucemi zájmově svázáni a že pohledy obou na situaci v nových tržních ekonomikách a jimi navrhovaná řešení jsou schematická a povrchní jen záměrně. (Že instituce a investoři jsou zájmově svázáni, o tom nepochybuju, ale nemyslím, že třeba ty pohledy jsou záměrně schematické. Prostě nemají ani páru, jak to pořád omílám. Ostatně autor sám píše, že shora zmíněná hodnocení se velice málo zabývají tím, co se děje pod povrchem těchto čísel - J.T.) V dalším pak uvádí, jaký by se mohl případně naplnit scénář v ČR:
Až budou všechny naše banky v rukou zahraničních investorů, většina firem s českými vlastníky bude definitivně odříznuta od úvěrů. Český podnikový sektor zkolabuje, nezaměstnanost bude dále růst. Část původně českých firem milostivě zachrání svým vstupem zahraniění investoři. Tyto podniky též potřebné úvěry získají. Rovněž se rozmnoží zahraniční investice na zelené louce podporované investičními pobídkami. Nezaměstnanost pak může mírně klesnout a stabilisovat se. Pokud se tak urychlí růst HDP na 4-5%, může se míra nezaměstnanosti stabilisovat na vysoké úrovni, např. kolem 10%…Sociální náklady takového způsobu vylepšení některých makroekonomických ukazatelů jsou neodhadnutelné. Nejde o řešení obecně ideální, ale o řešení nejschůdnější při existenci současného světového uspořádání Nerespektování názorů zahraničních investorů či mezinárodních institucí by mohlo být spojeno s ještě většími sociálními náklady, například pokud by naše odbojnost vyústila v pomstu finančních trhů v podobě měnového útoku na českou korunu. V tuto chvíli by mohl příběh skončit. Je však otázkou, zda je nutné mlčky se smířit s ponižujícím postavením nové tržní ekonomiky a donekonečna poslouchat účelová tvrzení propagátorů globalizace. Kromě povrchního a schematického hodnocení hospodářské situace jednotlivých zemí se zastánci globalizace ohánějí minimálně čtyřmi frázemi o podobě nového světového ekonomického pořádku, který by měl novým tržním ekonomikám údajně pomoci k prosperitě.
Mýtus o zdokonalování práva. Tvrzení, že pod vlivem stále volnější soutěže s vyspělými státy dojde v nových ekonomikách k zlepšení právního systému, je fráze. Üčinek globalisace může být zcela opačný. Jednotlivé země stojí pod tlakem potenciálních investorů a mohou přijímat takové zákonné normy, které budou vyhovovat především jim, protože důsledky případného měnového útoku by mohly být ještě horší.
Iluse o přínosu pro všechny.Druhou frází podle autora je tvrzení, že stále volnější soutěž, čímž se rozumí hlavně odstraňování administrativních překážek, jako jsou cla a kvóty, umožní jednotlivým zemím lépe využívat jejich komparativních výhod a dosahovat tak maximálního prospěchu z globalisace. Administrativní překážky zahraničního obchodu se sice odstraňují, méně konkurenceschopné ekonomiky však chrání své platební bilance před vysokým deficitem hlubokým podhodnocením nominálního měnového kursu vůči reálnému kursu na základě parity kupní síly. Takto nastavený směnný kurs na jedné straně chrání zemi před dovozem, a tudíž změkčuje prostředí pro domácí podniky a oslabuje tlak na modernisaci. Na druhé straně podporuje vývoz domácí produkce, ale především té s nižší přidanou hodnotou. Důsledek podhodnocení nominálního kursu je tedy stejný jako v případě administrativních bariér.
Lži o volné soutěži. Třetí frází zastánců globalizace je tvrzení, že se světová hospodářská soutěž uvolňuje. Jestliže administrativní překážky obchodu byly nahrazeny hluboce podhodnocenými nominálními kurzy, je to nesmysl. Jestliže zahraniční investoři a mezinárodní instituce mohou vládám jednotlivých zemí diktovat, co mají dělat, je to ještě větší nesmysl. Stačí připomenout investory a mezinárodními institucemi všeobecně sdílenou pravdu, že vlády mají co nejméně zasahovat do chodu hospodářství. Zároveň však ti samí šiřitelé nových ekonomických pořádků vyzývají vlády, aby podporovaly příliv přímých zahraničních investic formou investičních pobídek. Jako kdyby nestačilo, že globálně působící firmy mají konkurenční výhodu díky své velikosti, že mohou dočasně nasadit nízké ceny, zlikvidovat drobnou konkurenci ve vybrané zemi a pak ovládnout její trh. Vlády je ještě lákají, aby to udělaly. A lákají je čím dál víc, každá země se v investičních pobídkách snaží přetrumfovat ty druhé. Pro silné, globálně působící firmy se tedy ekonomické podmínky neustále změkčují, takže se mohou stát ještě silnějšími. Pro slabší účastníky trhu se ekonomické podmínky neustále přitvrzují, takže se stávají ještě slabšími. Globalizace nemá s ekonomickou soutěží nic společného. Globalizace ji zcela rozvrátila. (Obsah tohoto odstavce byla a je hlavní a oprávněná stížnost manažerů čistě českých podniků - J.T.)
Role mezinárodních institucí. Zastánci nového ekonomického pořádku hodlají posílit a nově definovat úkoly mezinárodních institucí, aby mohly účinněji čelit případným krisím. Podle autora je vysoce pravděpodobné, že na podobu nových úkolů by měly větší vliv vyspělé státy, zatímco méně rozvinutým státůmby byla opět přisouzena role poslušných žáků. S většími pravomocemi a silnějším finančním vybavením by pak mezinárodní instituce, respektive zahraniční investoři mohli s novými tržními ekonomikami zametat ještě více než dnes.
A ještě úplný závěr J. Malého:
Co tedy novým tržním ekonomikám zbývá? Z ekonomického hlediska je sice jejich vyjednávací pozice slabá, ale mají za sebou většinu obyvatel světa. Proto by se neměly vzdávat. Jestliže jejich vlády podporují příliv přímých zahraničních investic, měly by podporovat i domácí podnikatele. Anebo opačně - pokud od nich mezinárodní instituce požadují, aby nezasahovaly do vývoje svých ekonomik, měly by vlády nových tržních ekonomik usilovat o celosvětový zákaz investičních pobídek. Vždyť investoři by do nich stejně přišli, minimálně kvůli levné pracovní síle. Jestliže podhodnocené nominální směnné kurzy jsou náhradou za administrativní překážky obchodu a jestliže tato nová ochrana domácího trhu způsobuje stejné neefektivnosti jako ta minulá, nemá smysl proti administrativním bariérám bojovat. Ujednání Světové obchodní organizace by mohla být klidně zrušena. Ke kolapsu světového obchodu by přitom zřejmě nedošlo, ochrana domácího trhu by se pouze realizovala jiným způsobem. Opatření tohoto typu by mohla více rozčlenit světový trh a zpomalit globalizační trend, i když by ho patrně nezastavila. Vyspělé země a silní investoři by stejně zůstali ve výhodě, ale méně rozvinuté státy by jim tyto výhody alespoň nemusely ještě samy rozšiřovat. Proto by nové tržní ekonomiky měly bojovat za své zájmy, i kdyby měly být odsouzeny k prohře.
To jsou tedy ve zkratce názory ekonomů. Je ovšem (moje oblíbená) otázka, zda je pro světový vývoj příznivé ponechávat výlučnou moc ovlivňovat světový hospodářský vývoj jen ekonomům, nebo dokonce jen poměrně malé skupině vlivných ekonomů hlavně z USA , kteří ve své většině k tomu nemají potřebné zkušenosti, znalosti a mentalitu, ale mohou prosazovat své názory díky výjimečné posici USA ve světě. Amerika je šťastnou zemí, která se sice v moderní době zúčastnila rozhodujícím a záslužným způsobem dvou světových válek, ale nikdy nezažila okupaci svého území cizím vojskem , měla a má stále stejný (neznamená strnulý) typ kapitalistického systému a měla poměrně dost času za poměrně příznivých okolností nastartovat integrační proces černošského obyvatelstva, přistěhovalci jiných etnických skupin se donedávna integrovali sami. Toto štěstí je ovšem pro Američany současně velkou nevýhodou. Bezstarostně se snaží prosadit své principy v zemích s velmi odlišnými podmínkami (postsocialistické země, asijské země), s jinou historickou zkušeností a mentalitou a stávají se tak - pokud zůstaneme u postsocialistických zemí - chtě nechtě těmi novými bojovníky za socialismus. Ne všechno totiž a ne hned se dá převzít z výkonného amerického systému a záleží velmi na tom, jakým způsobem se to dělá. Místo tupého a zběsilého roubování "superliberálního" systému na hnijicí zbytky komunistického režimu bylo spíš potřeba uvažovat o převýchově a o přechodovém systému, který by přesvědčil občany oněch zemí, že tržní systém je lepší než centralistické socialistické hospodářství. Výsledkem uplatňování globalisačně- tržních metod pod vlivem hlavně amerických poradců v Rusku je kolaps hospodářství, bída většiny obyvatelstva, stovky miliard dolarů odcizených v ruském národním hospodářství a investovaných na západě jednotlivci a mafiemi za laskavého přihlížení vlád západních demokratických zemí, jejichž vyspělý právní systém např. nedovolil ani se zajímat o Rusa, který se usadil s dvěma miliardami dolarů v Atlantě. Vláda nemilosrdně vraždácích mafií v Rusku a budoucí president, který byl až do přelomu aktivním důstojníkem KGB. A v Čechách? Neustále stoupající volební preference komunistů způsobené žabařením a fiaskem tzv. trhovců v prvním a rozhodujícím polistopadovém období. To není nic nového a nepochopitelného. Já sám jsem napsal v komentáři k volbám 1996, že "Existuje reálné nebezpečí, že tzv. "liberální" politikou je možno připravit živné egalitářské podhoubí pro případné vypěstování nových, dnes ještě neznámých forem pseudosocialismu." (POLYGON 6/1996).
Globalisace favorisuje v současné podobě poměrně úzkou vrstvu finanční a průmyslové elity a vede fusemi k takové koncentraci podniků, že je nebezpečí, že na to doplatí tržní konkurenční systém. Když se mluví o automobilkách, diskutuje se o tom, pro kolik automobilek je na světě vůbec místo: pro pět nebo jen pro tři? Při tak malém počtu je jisté, že výrobci nebudou soutěžit, nýbrž se mezi sebou dohodnou co a jak. Nedávno se pokoušela několik měsíců a nakonec uspěla největší firma v oboru mobilní telefonie Vodafone převzít německou firmu Mannesmann (z téhož oboru, zájem o trubky tažené a válcované už dlouho nemá). Business Week (29.11.1999) odhadoval na počátku jednání cenu Mannesmanna až na 135 miliard dolarů, což znamená, že Vodafone zaplatí za jednoho převzatého Mannesmannova zákazníka více než 6000 dolarů, což je jistě 1000 - 2500 dolarů více než je průměr u ostatních společností. Nekupuje ovšem za hotové, platí akcionářům Mannesmanna akciemi nového sloučeného podniku, což znamená, že ti nemohou křičet hop, dokud své nové akcie nezpeněží. To je jejich věc - já bych si všiml spíše nadšeného a bojového stylu, kterým BW záležitost komentuje. Už na obálce (29.11.99) stojí Power Play (=název článku). Jak by Vodafone svou smělou nabídkou vedoucí k ovládnutí branže mobilních telefonů mohl rozbít bariéry proti soutěži v Evropě . Uvnitř časopisu, se pak dočteme, že dosah (této akce) jde daleko za telefony. Smělost a rozsah nabídky Vodafonu na všechny akcie jsou důkazem nadvlády finančních trhů v nové Evropě, když se drolí tradiční bariéry proti soutěži. Gent (=šéf Vodafonu) při podání nabídky dobře věděl, že zatímco Mannesmann by mohl získat určitou podporu ve starém stylu od německých bankéřů, politiků a odborů, budou to nakonec trhy, které rozhodnou o transakci. To je chladná logika vládnoucí v době slučování evropských a amerických trhů. Je to stále větší měrou svět, kde společnosti stoupají a padají se svou tržní kapitalisací. Bohatí nakupují, často platí vlastními akciemi. Zranitelní jsou ti s klesající hodnotou svých akcií. když kandidáti na převzetí slídí v jejich finančních záležitostech a sestavují týmy na převzetí.
Kousek dál názor cituje BW consultanta Bob House z nějaké firmy z Bostonu, že (Mannesmannovy) celulární klenoty - vedoucí posice na německé trhu a číslo 2 v Italii - by nastolily Vodafone jako nepřemožitelnou mocnost (unassailable powerhouse) v Evropě.
Pokoušet se rozbít bariéry proti soutěži v Evropě získáním monopolní posice na trhu je poněkud svérázná metoda. Nahradit několik velkých národních společností jedním obrovským multinacionálem s neotřesitelnou posicí - je to opravdu to, čeho jsme se nemohli dočkat? Ten Vodafone nepřináší žádný technický pokrok, ten obstarávají výrobci telefonních a příbuzných přístrojů., Vodafone zatím jen exceluje v budování mocenské posice v době, kdy nám jednání US úřadů s Microsoftem ukazuje, co mohou v budoucnosti zákazníci i dodavatelé od Vodafonu čekat. A jaké štěstí by mohla udělat ČR v globalisačním hnutí se svým rozvařeným národním hospodářství?
Lži o volné soutěži (J. Malý) zajímavě dokresluje brasilský čtenář Joao Viggiani v dopise Business Weeku pod nadpisem Svobodný obchod by měl být obousměrná ulice. Ačkoliv skupina 7 (nejpokročilejších zemí - J.T) tlačila zbytek světa k otevření trhů pro exporty, opak vidíme jen zřídka. Vedeny hlavním kazatelem liberalismu, Spojenými státy, stavějí Evropa a Japonsko nesmyslné bariéry importům ze zemí jako Brasilie. Méně rozvinuté země mohou exportovat komodity, ale kdykoliv se pokoušejí přidat ke svému produktu nějakou hodnotu a je objeven nějaký náznak industrialisace, jsou okamžité postaveny bariéty k ochraně domácího produktu. Německo nepěstuje kávu a nemá clo na kávové boby, ale uvaluje 18 % daň na rozpustnou kávu, exportuje (hroznou - J.T.) rozpustnou kávu. Amerika zdaňuje importovanou obuv pěti procenty, ale deseti procenty obuv z Brasilie, protože president Clinton říké, že brasilský obuvní průmysl používá otrocké práce. Neví ovšem, že naše továrny jsou pod stálým dohledem ministerstva práce…Volný obchod je positivní pokud je uskutečňován všemi zeměmi…
V souvislosti s globalisací by Amerika měla pomalu počítat se vzrůstajícím tlakem obyvatelstva na nějakou úpravu dosavadního modelu ekonomiky. V jiném průzkumu veřejného mínění (BW 27.12.99) se domnívá 75% amerických občanů, že výnosy dobře prosperujícího amerického hospodářství jsou nestejnoměrně rozdělovány. (Týž časopis upozorňoval už 12.12.94 v článku o kapitalismu 21.století, že kapitalismus ve své zcela nespoutané formě vytváří blahobyt, ale má potíže s jeho spravedlivým rozdělováním.) To znamená, že průmyslové a finanční kruhy dobře znají vnitropolitické risiko svého kursu. Nicméně se stále uchylují při řešení problémů ke starým prostředkům, které by se mohly již v poměrně blízké budoucnosti nevyplatit. Tak např. se momentálně otevřeně přiznává, že imigrace, a to i ilegální zabraňuje růstu mezd domácího obyvatelstva a tím i inflaci - odhaduje se, že spodních 20% lidí v námezdním poměru by vydělávalo 8-10% více, kdyby nebylo imigrantů (BW 24.4.2000, Keeping the Hive Humming). Američané tak opakují chyby, kterých se dopouštěli Evropané, když dováželi nekvalifikovanou pracovní sílu ze stejných nebo příbuzných důvodů, i když jsou si toho vědomi. Zmíněný článek, který je v podstatě nakloněn stoupající imigraci jako pojistnému ventilu proti přehřátí ekonomiky , totiž končí konstatováním:
Stručně řečeno napjatý trh pracovní síly může nakonec zvednout všechny čluny. Ale národ se bude zřejmě musit potýkat s problémem, kdy je napjatý trh příliš napjatý a kolik imigrantů je příliš mnoho imigrantů.
Při poklesu nebo zhroucení konjunktury jsou američtí podnikatelé zvyklí jednoduše přebytečné zaměstnance propustit. Je otázka, zda to bude v budoucnosti tak jednoduché jako dosud. Imigrantů je podle mého názoru příliš mnoho, mimo to ilegální imigranti v podstatě nemají žádnou záchrannou sociální síť, budou se bránit a odmítnou se vrátit do svých zemí. Jsou už náznaky, že budou jedním škrtem pera legalisováni po evropském vzoru, kde se to stalo pravidelné se opakujícím obyčejem se známými následky (Dovnitř bez zaklepání, BL 22.12.99).
Mobilita pracovní síly je snáze realisovatelná v USA, protože tam dosud mluvili obyvatelé jedním jazykem. V Evropě jsou velkou překážkou rozdílné jazyky a tradice jednotlivých národů. Mobilní jsou hlavně lidé s kvalifikací nad určitou vysokou hranicí nebo naopak lidé s velmi nízkou nebo žádnou kvalifikací. Hnací silou normální mobility je nespokojenost s vlastní situací a snaha si polepšit. Nucená mobilita vyvolaná masovým propouštěním, pokud je vůbec realisovatelná, je zcela něco jiného, jak ilustruje příklad D.K.Hayese, zaměstnance Firmy Goodyear (BW 24.4.2000, Backlash. Behind the Anxiety Over Globalization). Pracoval v závodě v Gadsden, Ala., 24 let, když se firma začátkem loňského roku rozhodla přesunout většinu své výroby pneumatik do zemí s nízkými mzdami - do Mexika a Brazilie. Počet zaměstnanců v závodě klesl z 1859 na 628. Hayes, 44 let a otec dvou dětí, měl štěstí a dostal práci v jiné továrně Goodyearu vzdálené 300 mil (= cca 500km). Aby manželka neztratila zaměstnání jako ošetřovatelka, najal si v novém působišti byt a dojížděl za rodinou o weekendech. Pak Goodyear obrátil a znovu zaměstnal asi 700 lidí v Gadsdenu, včetně Hayese. Ten je rád, že je zase doma, ale situace jej nervově ruinuje. Snaží se zbytečně neutrácet peníze, poněvadž neví, zda bude mít za 6 měsíců ještě svůj job. Právě ten pocit nejistoty a strachu, který mu už zůstane, je politicky a sociálně velmi nebezpečný.
Američané jsou lidé se smyslem pro realitu, pokud jim ji někdo s náležitý důrazem naservíruje. Proto má pravdu J. Malý, když říká, že nové tržní ekonomiky by měly bojovat za své zájmy, i kdyby měly být odsouzeny k prohře.
J.T. 6.5.2000
P.S. Škoda, že nevím, kdo a čím je J. Malý. Co píše (už jednou psal podobně realisticky o EU), se mi velmi líbí. Na soupisu redaktorů ještě v červnu 1999 nebyl. Že by to snad byl nějaký "Julián", jehož jméno je redakci známo?
Otevřme dveře přistěhovalcům
Velká Británie i celá Evropa se staly obětí panikářského záchvatu ohledně ilegálních přistěhovalců. Jeremy Harding, autor nové knihy o světové imigrační krizi, argumentoval v neděli 7. května v týdeníku Observer, že jsou přistěhovalci životně důležití pro budoucí hospodářský růst Evropy. Hardingova kniha se jmenuje "Uninvited: Refugees at the Rich Man´s Gate" (Nezvaní hosté: uprchlíci u vrat bohatého muže) a 11. května 2000 ji ve spolupráci s časopisem London Review of Books vydává nakladatelství Profile Books Ltd. (cena 5.99 liber)
Dostat se do Evropy ilegálně je pro žadatele o asyl a pro takzvané "ilegální přistěhovalce" nebezpečné, ať už pocházejí z Iráku, z Turecka, ze Srí Lanky nebo z Číny. Ale pro rostoucí počet Afričanů, kteří jsou připraveni přejít Saharu ve snaze dostat se do Evropy, je tato cesta naprostou noční můrou.
Williams Osunde vyrostl v Lagosu v Nigérii. Když mu bylo dvacet, byl nucen pro nedostatek finančních prostředků přerušit svá studia. Vydal se na sever se skupinou přátel. Cílem pro ně byla Ceuta, španělská enkláva na marockém středozemském pobřeží. Byla to cesta v délce přibližně 3000 kilometrů. Všichni zaplatili cca 3000 Kč, aby je náklaďák odvezl na hranice Nigeru. Tam museli dál podplácet, aby se dostali přes hranici. Dlouhé týdny se Williams a jeho společníci nemohli pohnout z místa, sháněli peníze na další část cesty. Šestidenní pochod a několikeré svezení náklaďáky znamenaly, že se poutníci dostali nablízko Alžírsku. Tam si najali převaděče, který však vzal peníze, naložil je na náklaďák, ale vyklopil je 80 kilometrů před hranicí. Tuto vzdálenost pak poutníci ušli pěšky.
Zatímco čekali na vhodnou chvíli, kdy přejít přes hranici, jeden člen skupiny zemřel žízní. Dál už si Williams nepamatuje ani místa, ani další etapy cesty, jíž prošli. Bylo to více než 1500 kilometrů. Část šli pěšky, občas je někdo svezl - Williams byl povětšinu doby v polobezvědomí. Cesta jim trvala dva měsíce. Než přešli Saharu a dorazili do Ceuty, zemřeli další čtyři členové skupiny.
Setkal jsem se s Williamsem v táboře pro ilegální přistěhovalce ze subsaharské Afriky a pro žadatele o asyl z Alžírska. Lidé z Afriky začali přicházet do Ceuty od poloviny devadesátých let. V roce 1997 přešlo Saharu asi 700 "ilegálních" přistěhovalců a vstoupilo do Ceuty z Maroka. V roce 1998 jich bylo asi 1000. Loni jich bylo 7000.
V roce 1993 schválila Evropská unie rozpočet na vybudování obranné zdi kolem enklávy Ceuta. Skládá se ze dvou vysokých, paralelních plotů, z linie kotoučů ostnatého drátu, z linie elektronických čidel a z 33 průmyslových kamer. Stavba obranné zdi stála 25 milionů dolarů. Od loňska, kdy se počet přistěhovalců začal zvyšovat, začaly místní úřady zeď dále opevňovat. Ale činitelé v úřadě guvernéra v Ceutě přiznávají, že to jen přistěhovalce přiměje, aby se pokusili dostat se do Španělska nebezpečnějším způsobem - na rybářských člunech přes Středozemní moře. Jeden tamní činitel odhaduje, že do roku 2015 se pokusí do Evropské unie přes španělské území proniknout asi 15 až 20 milionů lidí.
Nikdo neví, kolik "ilegálních" přistěhovalců v Evropské unii už je. Od začátku devadesátých let tam žijí desetitisíce občanů z bývalého východního bloku. Vzhledem k tomu, že se dostali do EU ilegálně, jsou často vykořisťováni kriminálními živly a mafiemi.
V polovině devadesátých let odhadla holandská policie, že 75 procet prostitutek v Amsterodamu jsou ženy, které nemají holandské občanství. Z nich patří 80 procent mezi ilegální přistěhovalce. Podle nedávné studie vydělá holandská prostitutka přibližně 300 dolarů denně a dostává asi polovinu až dvě třetiny tohoto výdělku. Ale nová příchozí z Ukrajiny, která dokáže vydělat až 500 dolarů denně, dostane z toho jen 25 dolarů. Většinu těchto peněz odebírají příslušníci mafií. V roce 1997 odsoudil soud v Bruselu devět členů nigerijské organizace, která organizovala v Evropské unii prostituci. Ženám, naverbovaným v západní Africe, byl přislíben asyl, aby se vydaly do Evropy. MohlY si koupit svobodu za 25 000 dolarů.
Pro mnoho lidí je pokus dostat se do Evropy ilegálně prostřednictvím převaděčů jediná možnost. Čínské gangy, známé pod jménem "hadí hlavy", které udržují v Británii a ve Spojených státech Číňanky v polootroctví, také umožnily čínským disidentům po masakru na náměstí Nebeského míru v Pekingu dostat se na Západ.
Otázkou je, jak je možné omezit svobodu pohybu lidí přes hranice v době, kdy klesající ceny letenek a rychlé šíření digitální komunikace lidi jen povzbuzuje, aby se do bohatých zemí jeli podívat?
A mají bohaté země skutečně právo přístup lidí odjinud omezovat? Pohyb zboží a kapitálu je nyní po celém světě víceméně neomezený. Často však právě lidé, kteří by považovali za zločin omezovat volné tržní vztahy, požadují omezení imigrace z chudších zemí, i když by to trvalo dlouhá desetiletí, než by počet přistěhovalců do bohatých zemí vyvolal tak obrovské sociální změny, jaké způsobí rázem likvidace velkého podniku, jako například nedávno v Británii likvidace automobilky Rover.
Ilegální přistěhovalci v Evropě tvoří nyní absolutně minimální menšinu z 200 milionů lidí po celém světě, kteří žijí jinde než v zemi svého původu. A v budoucnosti bude Evropská unie potřebovat obrovské počty přistěhovalců z hospodářských důvodů. "Bude nutná vysoká míra přistěhovalectví," konstatovala zpráva OECD z roku 1998, "má-li být zastaven záporný trend stárnutí populace bohatých evropských zemí."
Od roku 2010 totiž bude poměr lidí ve věku 15 a 64 let v těchto zemích tak nepříznivý, že začne být obtížné udržet jejich ekonomiky v chodu. Do roku 2020 bude podle OECD zapotřebí, aby se do zemí jako je Austrálie, Spojené státy a Velká Británie, přistěhovaly desítky milionů osob.
Když čekal Williams Osunde v Ceutě na zpracování svého případu a na to, až bude vpuštěn do Španělska jako manuální pracovík, na plotě kolem španělské enklávy byla chycena mladá žena ze západní Afriky. Byla osm měsíců těhotná a spáchala sebevraždu v cele, dříve, než byla převedena do tábora.
Williams se s ní sice nikdy nesetkal, přesto však měl pocit, že jí musí jít na pohřeb. A tam předčítal z dopisu svatého Pavla Efézským: "Neboť nebojujeme proti masu a krvi, ale proti zásadním záležitostem ... proti duchovnímu zlu na vysokých místech." Williams to vidí tak, že existují dvě domény, jedna pro bohaté a druhá pro chudé. A existuje spiknutí, aby chudí, kteří se potřebují dostat do světa pro bohaté, se tam nedostali.
Neal Ascherson k tomu v recenzi v Observeru dodává: Žadatelé o asyl se vždycky do Evropy dostanou. Proč to vadí?
(...) Harding líčí historii toho, jak Evropa pomalu začala odmítat plnit slib, který učinila v roce 1951 tím, že tehdy přijala konvenci o statutu uprchlíků. Je nyní například zcela neuvěřitelné, že Francie otevřela mezi dvěma světovými válkami dveře statisícům bílých Rusů, Arménů, kteří utíkali před genocidou, německým antifašistům, Židům, španělským republikánům a italským odpůrcům Mussoliniho. Jen v Billancourtu v automobilce Renault pracovalo 8000 Rusů a v roce 1939 bylo 6 procent obyvatelstva Francie cizinci.
Podle Hardinga nefunguje úsilí zastavit sílící imigraci tím, že bohaté země poskytnou zemím, z nichž přicházejí imigranti, finanční prostředky. K vzestupu imigrace totiž vede právě růst hrubého národního produktu. Dlouhá léta prokazovalo Mexiko zároveň rychlý hospodářský růst i rychle rostoucí vystěhovalectví. Subsaharská Afrika zatím naproti tomu vyslala na jiný kontinent jen asi 4 miliony osob a většina Afričanů, kteří jsou donuceni opustit své domovy, se stěhuje jen na nejkratší možné vzdálenosti do sousední země.
Prvním klíčem k pochopení přistěhovalctví je to, že si člověk musí uvědomit, že rozlišování mezi "autentickými žadateli o asyl" (ti jsou dobří) a "hospodářskými přistěhovalci" (ti jsou špatní) je nesmysl. Jeremy Harding si to ve své knize uvědomuje postupně a tento proces je velmi poučný a efektivní.
V uprchlickém táboře v Ceutě závidí Afričané Alžířanům, že splňují v důsledku politické situace v Alžírsku kriteria EU pro "politickou perzekuci" a dostávají na rozdíl od ostatních Afričanů asyl. Jenže rozdíl mezi pronásledováním od teroristických organizací anebo pronásledováním hladomorem je naprosto nesmyslný.
Druhá část Hardingova poučení je jednodušší: Harding si uvědomuje, že dříve nebo později se vnější svět navzdory všemu přece jen dostane do našeho ideálního pohádkového údolí. Evropa se v důsledku toho stane mladší, bohatší a daleko liberálnější oblastí než dosud.
Jaké byly Události v pátek 5.5. a jaké mohly být
Z Událostí, 5. 5. 2000:
Studio, moderátorka Voldánová: "Devět bývalých, ale i současných členů vedení Komerční banky, včetně odvolaného Jana Kollerta, bude trestně stíháno. Rozhodl o tom vyšetřovatel, který se zabývá ztrátovými obchody Komerční banky s rakouskou firmou B. C. L. obchodníka Alona Baraka. Banka kvůli těmto obchodům přišla o sedm miliard korun."
Záběr na budovu KB u Prašné brány, potom na výroční zprávu KB, černobílé fotografie členů vedení banky (zřejmě) z výroční zprávy.
Mužský hlas: "Policejní vyšetřovatelé se rozhodli obvinit manažery Komerční banky ze dvou trestných činů, za které jim hrozí až pět let odnětí svobody. Jde o paragrafy porušování povinnosti při správě cizího majetku a porušování závazných pravidel hospodářského styku."
Ředitel Úřadu vyšetřování Janíček: "Vyšetřovatel našeho Úřadu po prověření činnosti pracovníků banky dospěl k závěru, že porušili závazná pravidla obezřetnosti pro činnost bank."
Ilustrační záběr, vedení KB přichází na tiskovku, pak (bez zvuku) jeden z nich hovoří.
Mužský hlas: "Podle názoru policie způsobili bývalí a někteří současní manažeři svým rozhodováním v kauze B. C. L. škodu jednu miliardu čtyři sta milionů korun. Většina z nich už v bance nepracuje. V jejím čele zůstali pouze dva muži: Petr Budínský a Jaroslav Mareš. Budínský, který v banka zodpovídal za řízení rizik, tedy i za obchod s B. C. L., je v současnosti v zahraničí. Jaroslav Mareš svou vinu popírá..."
Ilustrační záběry (snad) na dva jmenované manažery, téměř v synchru se zvukem.
"...Dopis, kterým mu policie sděluje obvinění, ještě nedostal."
Telefonický rozhovor mezi redaktorem a Marešem.
Redaktor: "...v principu popíráte tu svoji chybu?"
Mareš: "Rozhodně, jako... já nevidím důvodu, protože já konkrétně jsem bezprostředně od vyšetřovatele nic nedostal, takže rozumějte i tomu, že nevím, z čeho jsem obviňován...."
Mužský hlas: "Bývalý ředitel Komerční banky Kollert je v těchto dnech na zahračniční dovolené, takže jeho vyjádření nelze získat."
Jiný mužský hlas: "Komerční banka začala obchodovat s vídeňskou firmou B. C. L. v roce 1996. B. C. L. nakonec dostala 200 milionů dolarů, tedy 7 miliard korun. Teprve loni na podzim banka náhle zjistila, že ji B. C. L. celé čtyři roky zřejmě využívala jako pračku špinavých peněz. Miliardové půjčky, které se bance nevrátily, navíc B. C. L. kryla zfalšovanými dokumenty."
Textově historie úvěru, poté naprosto irelevantní ilustrační záběry z Vídně, s titulkem "Natočeno ve Vídni v dubnu 2000".
Petr Palečka, člen představenstva KB, zřejmě na tiskovce (titulek: "Natočeno 15. 3. 2000"): "Je zřejmé, že návrhy na usnesení představenstva neobsahovaly některé zásadní informace vztahující se k historii klienta a z nich vyplývajících rizik. Kromě toho byly v nich někdy i informace neúplné, které byly zavádějící..."
Jakub Knězů, noční ulice ve Vídni: "Vyjádření firem, které hodnotily solventnost Barakovy B. C. L., nemělo často vedení Komerční banky vůbec k dispozici. V těchto zprávách se ale hovořilo o peněžních limitech v úplně jiných řádech, než ve kterých banka následně půjčovala."
Záběr na jakýsi (na mé televizi nečitelný) dokument se zvýrazněnými částmi.
Mužský hlas: "Po odhalení ztrátových obchodů s B. C. L. byla většina členů vedení banky odvolána. Odejít museli i někteří řadoví pracovníci Komerční banky."
Martin Mrnka, před vchodem do KB: "Obvinění devíti členů představenstva Komerční banky je vůbec první případ, kdy jsou u nás voláni k trestní odpovědnosti manažeři velké polostátní banky. Z Vídně a Prahy Jakub Knězů a Martin Mrnka, Česká televize."
Když dovolíte, tento způsob zpravodajství mi silně připomíná komunikační styl sluhy Saturnina, který sděluje svému pánovi, že se právě přestěhovali.
Kostrou zprávy o zahájení trestního stíhání by mělo být:
1. kdo byl obviněn,
2. z čeho,
3. co mu hrozí,
4. jaké jsou souvislosti případu a koho dalšího se týká.
Zásadně chybné je úvodní shrnutí, které čte Jolana Voldánová. Je zbytečné a kontraproduktivní říci divákovi informaci celou; tu se musí dozvědět v průběhu příspěvku. Mohlo by to znít asi takto:
"Prvních devět osob bylo dnes obviněno v případu ztrátových obchodů Komerční banky. Mezi obviněnými je bývalý předseda představenstva Jan Kollert a také dva členové současného vedení banky."
(Mimochodem, majitel rakouské společnosti se jmenuje Barak Alon, ne Alon Barak, a protože celé jméno firmy je B. C. L. Trading GmbH, je správné číst ho bí-sí-el, jak to dělá Mrnka, ne bé-cé-el, jako všichni ostatní.)
Pak by mohla následovat textová informace se jmény všech devíti obviněných a záběr na vyšetřovatele, který informuje o důvodech trestního stíhání. Zároveň by se mohla objevit další textová informace s čísly paragrafů a trestní sazbou.
Pak by mělo následovat - pokud možno nezmatečné - shrnutí případu obchodů mezi KB a B. C. L. Trading. Způsob, jakým Jakub Knězů podává informaci o tom, že vedení banky ignorovalo relevantní a dostupné údaje o historii klienta, je odstrašujícím příkladem práce televizního reportéra.
Mělo by být zdůrazněno, že se nejednalo o klasický úvěr, ale o obchod s dokumentárními akreditivy (který umožnil obejít úvěrová omezení centrální banky), v čem spočívala podvodnost transakcí (falešné doklady, použití majetku pro zajištění dvou operací současně) a o jaké částky tím banka přišla.
Teprve potom by mohl přijít na řadu vyšetřovatel Janeček a jeho sdělení, že manažeři banky porušili zásadu nutné obezřetnosti.
Telefonický rozhovor s Marešem má téměř nulovou informační hodnotu a je zbytečné jím diváka obtěžovat. Podstatná informace je, že ministr Mertlík se spokojil s nedostatečnou obměnou vedení banky (a měl by na to být - v nejhorším případě prostřednictvím mluvčího - okamžitě dotázán). Obávám se, že jak zprávu zpracovala ČT, v divákovi vůbec toto důležité spojení nevyvolá.
Na závěr bych si nechal Richarda Salzmanna, v době podvodu předsedu představenstva KB a nynějšího senátora za ODS. Odpoví-li na otázky po osobní odpovědnosti nebo riziku vlastního trestního stíhání "no comment", je to pro diváka (a potenciálního voliče jeho strany) velmi podstatná informace.
K článku Milana Šmída
Jak to bylo s daněmi,které má platit CET 21 a ČNTS
V tisku bylo publikovano: CET21 pozadoval od CNTS 5 mlrd z reklam. Na dani
dluzi 1.1 mlrd. Velmi pravdepodobne vysvetleni techto fakt je jednoduche.
CET21 vyfakturoval 5 mlrd za reklamu, z toho cini DPH (VAT) v Cesku 22% a
to je 1.1 mlrd. Ty mel odvest statu, coz neucinil a stat je ted chce.
Pan Smid uvadi, ze CNTS platilo dane a ze odvedene castky souhlasi s
oficialnimi ucetnimi vykazy. Pravdepodobne pan Smid zamenil dan z prijmu s
dani z pridane hodnoty (dale cesky termin DPH). Do vysledovky(Profit/Loss
Account) vstupuji pouze dane prime (dan z prijmu, dan silnicni, spotrebni)
a berne (socialni a zdravotni odvody, povinne urazove pojisteni apod). DPH
jako neprima dan se do vykazu zisku/ztrat nepromita, je videt jen jako
zavazek/pohledavka vuci statu v rozvaze (Balance Sheet).
Dle ceskych zakonu musi platci DPH odvadet statu rozdil
vstupnich/výstupnich DPH z kazdeho zdanitelneho plneni (tedy ve vztahu k
jinym ceskym subjektum prakticky z kazde faktury) bez ohledu, zda a kdy
byla uhrazena. To je mezinarodni princip DPH. Jinak receno, kdyz na Vas
budu pozadovat nejakou castku za údajne plneni nejake sluzby, musim Vam
vystavit tzv. danovy doklad. A v ten moment (v mesici nebo ctvrleti dle
typu platce) musim statu odvest DPH a to i v pripade, ze fakturu odmitnete
z libovolneho duvodu uhradit. Pouze se mohu tzv. danovym dobropisem sveho
naroku vzdat a to CET21 asi nechce.
Toto jsou zjednodusena ceska (a nejen ceska) danova pravidla. K dalsim
pravidlum DPH plati, ze kdyz danovy subjekt ma tzv. zaporne saldo DPH (tedy
pri nakupech zaplatil celkem vice DPH nez vyfakturoval treba za reklamy),
tak mu stat rozdil vyplati. K ceskym nepsanym pravidlum plati, ze kdyz ma
stat vyplatit vice nez 100 tis. Kc, tak prijde Financni urad na kontrolu.
CET21 zrizovala nove studio a tudiz asi mocne nakupovali. A chteli po statu
vratit DPH, takze stat standardnim zpusobem prisel na kontrolu. To je bezny
postup. Pan Smid neprimo naznacuje, ze provedeni/neprovedeni kontroly
zavisi na tlacich z vladnich (politickych) mist. Vyklad techto beznych
pravidel provedeny panem Smidem mi pripomina agentomanii, kdy za vsechno
muzou temne sily.
V teto souvislosti je pozoruhodne snad jenom to, ze zakon 337/92 Sb. o
sprave dani v §24 rika, koho smi a musi financni urady informovat o
pripadnem danovem uniku, jinak spravce dane i treti osoby maji dle §25
pokutu za poruseni mlcenlivosti az 500 tis. Kc. Tu ma ukladat Financni
reditelstvi tomu, kdo mlcenlivost porusil. A nikde jsem necetl, ze by
Financni reditelstvi zacalo patrat po zpusobu, jakym informace pronikla na
verejnost. Pouze na zaklade zkusenosti se dohaduji, ze tato informace
unikla ne z financniho uradu, ale z organu cinnych v trestnim rizeni,
protoze publikovany vice nez miliardovy danovy unik podnet k trestnimu
stihani nepochybne mel vyvolat.
Jednoduche vysvetleni slozitych jevu je dle Murphyho zakonu zpravidla
chybne. Proto nemusi byt muj vyklad spravny. Potvrzeni nebo vyvraceni
tohoto vykladu provede prvni publikovana rozvaha CET21 po skonceni danove
kontroly, kde by se mela v aktivech ukazat pohledavka 5 mlrd a v pasivech
zavazek vuci statu cca 1 mrld. To jsou tak velka cisla, ze je par desitek
milionu z jinych transakci prilis nezkresli. Takze si pockejme na Obchodni
vestnik, zda, a co tam CET21 opublikuje. Anebo na dnes verejnou databazi
upadcu, protoze kde by CET21 nebo jeho financujici zazemi rychle (ze zakona
do 30 dnu) sehnali dalsi miliardu v hotovosti pro stat. A to pak zacne byt
opravdu zajimave, jestli stat uplatni vuci CET21 stejne tvrdy postup jako
vuci beznemu danovemu poplatniku, ktery se spletl v dani o par korun.
Zdeněk Vaněk
Milan Šmíd odpovídá: Rád si nechám věci vysvětlit
Vazeny pane Vanku,
nejsem zadnym ekonomickym expertem. Dekuji za Vase pripominky,
vysvetleni a opravy.
Zcela spravne jste upozornil na to, ze muj diskusni prispevek se zminuje o
placeni dani v minulych letech, aniz je specifikuje. Mate pravdu, ta
kontrola a nasledna diskuse se dnes vede nepochybne prave o DPH, zda,
kdy a z ceho mela byt placena.
Na druhe strane bych se rad ohradil vuci vasi vytce, ze vyvolavam nejakou
agentomanii. Teoreticky muzete mit pravdu, ze kontrola byla beznou, zcela
rutinni zalezitosti Financniho uradu. Ale to, ze vysledky teto kontroly se
objevi nahle ve vice mediich (CTK, MF DNES, LN), to uz za nahodu
nepokladam. Zde odkazuji na specialne na LN z 29.4.2000 a MF DNES
ze 3.5.2000, kde na strane tri je dokonce faksimile kontrolni zpravy
financniho uradu. Puvodnim zdrojem (ktery by chtelo jeste dohledat) byla
zprava CTK. Ve VSECH zpravach - a ja si ty vystrizky schovavam - se
uvadi jako zdroj financni urad, pripadne "dokumenty financniho uradu". V
teto souvislosti je skutecne zajimavy Vas postreh, ktery se tyka poruseni
zakonne povinnosti mlcenlivosti.
Jinak bych rad polozil otazniky nad nektere Vase vychozi predpoklady:
ZV: V tisku bylo publikovano. CET21 pozadoval od CNTS 5 mlrd z
reklam....
MS: Prave, ze to bylo pouze publikovano v nasem tisku, lec dukaz o tom,
ze CET 21 tuto castku vyfakturovala, chybi. Ja osobne o tom silne
pochybuji. Tato castka byla zminena vloni v lete v ramci propagandisticke
kampane, jez mela pred verejnosti - i zahranicni - obhajit srpnove
preruseni spoluprace CET 21 s CNTS (viz napr.dopis akcionarum CME,
kdysi byl na internetove strance CET 21, ta stranku jsem vsak ted uz
nenalezl).
ZV: CET 21 zrizovala nove studio a tudiz asi mocne nakupovali...
MS: To studio platila a ty investice provadela - pokud vim - spolecnost
Ceska produkcni, nikoli CET 21, takze pochybuji o tom, zda to byla CET
21, ktera - jak naznacujete - pozadovala navrat DPH, coz melo vyvolat
standardni postup financniho uradu.
Ale jak vidite, presne a naprosto overene informace k dispozici nemam a
rad bych v teto souvislosti znovu uvedl, ze konecne zavery o pripadu nelze
cinit bez znalosti prislusnych dokumentu.
Ja jsem se jen pokusil vysvetlit logiku udalosti. Pokud ty udalosti vysvetli
nekdo lepe a verohodneji, rad se necham poucit.
Milan Šmíd
P.S. V Obchodnim vestniku najdete vysledovky CNTS az do roku 1997.
Na zverejneni vysledovky za rok 1998 jsem vloni uz cekal marne.
Protoze vidim, ze ve veci ucetnictvi jste odbornik, rad bych se Vas zeptal
na to, co se stane, kdyz se neplni povinnosti ze zákona o ucetnictvi. Nebo
ty výsledovky v Obchodniho vestniku se zverejnuji na zaklade
dobrovolnosti? Jak vidite, nejsem odbornik, a ve vecech ucetnictvi tapu.
I Don't Love It!
Článek pana Hoffmanna v BL ( Milostný virus, Ivan
Hoffman) je velice zábavný a emocionální, ale bohužel
střílí jaksi vedle: zvědavost ubohých použivatelů netu nebyla
příčinou oné katastrofy. Přílohy v poště otevřelo i
mnoho lidí, kteří nebyli zvědaví, ani netoužili po lásce.
Přílohy se prostě otvírají nebo zahazují, jinak to ani nejde.
Jistě, také se mohou předem projet skanerem, ale kolik podniků to
svým zaměstnancům opravdu nařizuje? Pravda, nemáme otvírat
cizí dopisy, jako neměl Budulínek otvírat ty dveře, ale v tom to
není, to se může stát i lidem, kteří prostě zapomenou
automatické otvírání vrátek vypnout. A název (subject) dopisu
s virem nemusí být vždycky tak idiotsky nápadný, jako byl tento.
Pan Hoffmann se ptá po vhodném názvu pro takový dopis, abychom ho
předem vymazali - tady mám naopak jeden, který si asi každý
přečte: co když vám přijde dopis s názvem "Varování před
novým virusem" a virus bude skryt právě v příloze takového
listu? Neříkejte mi, že lidé budou tak podezíraví a
neotevřou ho! Ne, buďme upřímní: kdyby nebylo
nezodpovědných programů, které hackerům umožňují
navrhovat takové viry, těžko by se mohlo stát to, co se stalo. A
kdyby nebylo nezkušených manažerů, kteří pro své korporace
pořád takové programy kupují, nemuseli by to pak svádět na
své zaměstnance. Programy, které mimochodem neodpovídají
základním standartům net security. Ubohý zaměstanec je vlastně
jen nezkušená a důvěřivá oběť. Nechtějte na něm, aby
zachraňoval loď, kterou kapitán nahnal na skalisko.
Není překvapivé, že se výrobci takových programů snaží
namluvit občanům netu, že virusy jsou a pořád budou. Programů,
které mi připomínají sousedovic kluka: ten také chytí každý
bacil. Jistě jste si všimli, že viry napadly jen určité pošty
(tedy s určitými poštovními programy), právě jen ty, které
jsou zranitelné. Zodpovědnost tedy padá na nezodpovědné
programátory a pokud si lidé nechají nakukávat, že to je vše
normální, žádné permanentní řešení nebude - neodstraní
se totiž kořen problému. Navíc to vrhá ostudu na tisíce
poctivých programátorů, kteří za tenhle "nevěstinec na šest
písmen" nemohou.
Antivirové programy? No prosím, ale to je jako chodit na policii s
každým dopisem, aby vám ho pěkně odjistili, protože v něm
může být bomba. Po čase vás to unaví a ochranu vypnete.
Začnete prostě cizí dopisy vyhazovat a budete otvírat jen ty
úřední a to ještě od osob, které znáte. A pak najednou
dostanete dopis od vašeho šéfa, který v sobě bude mít virus.
To prosím nebájím, to se mi opravdu stalo. Ano, antivirový skaner
je dobrá věc, ale "žádná díra v programu" je ještě
lepší věc. Máte li díru ve člunu, kolik pump asi potřebujete,
aby se díra zacelila? Při vynalézavosti hakerů budou antivirové
skanery vždy o nějaký ten týden či den pozadu za hakery.
Ale uživatel skaneru bude mít alespoň dobrý pocit - asi jako
Napoleon, když na Svaté Heleně přišel na to, jak mohl u Waterloo
vyhrát! Jistě, zakupte sobě program, který vám zjistí, zda
vám někdo posílá Lovebug. Jenže on vám ho pošle
příště pod jiným heslem a navíc přes vašeho dobrého
známého! Jistě, skanner i tak objeví všechny viry stejného
typu, ale kolik myslíte, že se jich po té katastrofě ještě
objeví, co budou toho stejného typu? A hakeři tuším své
výtvory předem antivirusovým firmám ke schválení
neposílají....
Jak jsme se už před několika lety dohodli s Bruce Burrellem z
Virusbusterů od Michiganské university, pošta, které sama
automaticky otvírá přílohy je ryzí debilita (viz Interview
with B. Burrell, Hurontaria 11A/98). Bruce tehdy nevěřil, že by
někdo něco takového vytvořil a ještě prodával, a už vůbec
popíral, že by to někdo ještě kupoval. Já, po třiceti letech
života s počítači a šedesáti letech života mezi obyvateli
této planety jsem byl větší pesimista. Už tehdy jsem si radši
vybral poštovní program, který je na tyto virusy imunní - prostě
mi neotevře nic automaticky, musím to udělat pokaždé
manuálně. A také nemá žádné propojení na browser, Visual
Basic, Word nebo Excel spreadsheet. Ironie osudu totiž je, že jsem
teď dostal od přátel varovné dopisy o tomto viru psané
právě v Outlooku, tedy poště, která ho vesele
přivítala a radostně posílala dál. Jistě, máte-li
automatické otvírání příloh, budete ho teď mít radši
vypnuté - ale ruku na srdce: pak ho teda nemusíte mít vůbec a v tom
je moje pointa.
Windows 98 a 2000 prý také otvírájí automaticky programy typu
Visual Basic (*.vbs), teda typu virusu I-Love-You, - to už je ovšem
programátorský přestupek první třídy. Společné Propojení
s Visual Basic, Excellem a Wordem už bylo dávno hakery použito.
Bohužel to bude v budoucnu ještě horší: co vím, jsou už tři
pošty, které posílají text v dublované kombinaci "text-html",
takže ho čtu dvakrát. Proč, to je mi ovšem záhada. Tady už
nejde o přílohy, ale přímo o text dopisu - pokud bude toto
čtení automatické, budeme muset zastavit dopis už na serveru, bez
stahování - naštěstí moje pošta už dokáže i to (zatím
tím likviduji hlavně spam). Ale budou-li virusy i v textu dopisů, to
už bude lepší vůbec žádný dopis ani nepřijímat.
Zakódování viru do HTML formátu - třeba přes Javu - je
možná obtížné, ale jistě nebude v budoucnosti nemožné.
Budeme se pak bát otevírat i HTML soubory? Jinými slovy - i
otevírat stránky na Netu? Obávám se, že ano. Mnoho browserů
také používá *. dll soubory, atd, ale nebudu vás nudit. Máme
se teda v budoucnosti na co těšit, a každé "Sezame otevři se!"
může přinést opravdu řadu překvapení. Posílají-li už
teď hakeři virovou poštu z jinak nevinných adres, proč je
nezamontovat do jinak nevinných, cizích stránek na WEBu? Já
vím, není to lehké se tam nabourat, je třeba password, atd., ale
poslední dobou už hakeři nabourali právě firmy, které tvrdí,
že jsou "bezpečné".
Je ale lehké a levné řešení -
jít prostě ke kořenu věci a prohlásit: "Tak dost, my ten
softvér, který neodpovídá základní netové
bezpečnosti, prostě nechceme!" Vzhledem k tomu, že už v pátek
5.5. ohlásili v tisku, že se škody napáchané posledním virem
pohybují kolem miliardy dolarů, stojí to jistě i ekonomicky za
uváženou. A hakeři se budou moct jít klouzat . . .
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na 