|
K ombudsmanovi(v návaznosti na článek J. Čulíka)Jaroslav ŠtemberkCitát z pořadu Ozvěny plus -Zdeněk Vojíř, předseda senátorského klubu ČSSD:"My si myslíme a jsme otom přesvědčeni, že funkce ombudsmana není funkcí politickou, ale jakousi funkcí provozní. (...) Ten ombudsman by měl zastávat občany ařešit jejich spory se státní správou..." Toto vyjádření je, kromě jazykových vad, které již vytkl J. Čulík, strašlivé i z hlediska obsahového. Svědčí o tom, že člověk ve významném postavení v zákonodárném sboru postrádá elementární znalosti z oboru teorie státu. První a druhá věta si totiž obsahově naprosto protiřečí. Politika = správa věcí veřejných, tedy za činnost politickou je podle teorie považována taková činnost, která je přímým výkonem veřejné moci nebo směřuje k ovlivnění výkonu veřejné moci v zájmu podstatně širším než vlastním. Za funkce "provozní", tedy nepolitické, lze považovat ve veřejných úřadech pouze takové funkce, kde se příslušný pracovník nepodílí na rozhodování, ani je přímo neovlivňuje, pouze vytváří technické podmínky pro činnost úřadu. Je-li veřejný ochránce práv ("ombudsman") do své funkce volen sněmovnou (nikoli najat konkrétním občanem, jako je tomu u advokáta) proto, aby hájil práva a oprávněné zájmy občanů proti "přehmatům" státní správy, nemůže být pochyb o tom, že jde o funkci politickou. Jiná otázka, podstatně složitější a v teorii a zejména praxi spornější, je, které politické funkce mají být obsazovány volbou (kdy přímou, kdy nepřímou a kým), které jmenováním (a kým), a kde je přípustné uplatnit hledisko stranické a kde nikoli. (Z hlediska teorie je např. nesporné, že v demokratickém státě mají být přímo voleni členové zákonodárného sboru, je přípustné uplatňovat stranické hledisko při jmenování ministrů, ale nepřípustné při jmenování (či volbě) soudců. Naopak není obecná shoda např. v tom, zda je lépe presidenta volit přimo či parlamentem a do jaké míry je přípustné při jeho volbě zohlednit stranické hledisko.) Při volbě ombudsmana by poslanci měli rozhodovat na základě morálních kvalit, odborné erudice, osobních zkušeností a organizačních schopností (jde zároveň o vedoucího úřadu) kandidáta, nikoli podle jeho stranické příslušnosti či sympatií k některému politickému proudu. U zmiňovaného J. Vyvadila (jehož morální kvality si netroufám posuzovat) v jeho prospěch svědčí, že postupně vykonával funkce soudce, poslance i senátora, erudice a zkušenosti mu tedy rozhodně nechybí, na druhou stranu v jeho neprospěch svědčí neúspěch ve vedoucí funkci (předsedy ČSS) a dosavadní úzká svázanost s politickou stranou (ČSSD). Vyvadilův nápad, že by president republiky měl udělit milost Liborovi Novákovi, považuji za velice nešťastný. Pokud se člověk ve významné stranické funkci a navíc s právnickým vzděláním skutečně dopustil daňového trestného činu (o čemž však nejprve musí rozhodnout nezávislý soud), nemělo by to být v demokratické společnosti tolerováno ani bagatelizováno. Jaroslav Štemberk |