Rozhovor s Jiřím Hodačem
Noví lidé v České televizi: diplomaticky opatrná snaha o pokrok?
Jan Čulík
Rozhovor s Jiřím Hodačem, který tento nedávno jmenovaný ředitel zpravodajství České televize poskytl v dnešním vydání Britských listů Tomáši Pecinovi, je zajímavý. Jak už jsme psali v Britských listech i jinde, zdá se, že se někteří nynější vedoucí pracovníci České televize poučili z kataklysmat, jimž za posledních několik let prošlo zpravodajství České televize, a budou se snad od nynějška pokoušet prosazovat reformy metodou trpělivého přesvědčování - na jedné straně budou dosavadním pracovníkům zpravodajství České televize lichotit, že jsou vlastně dobří, na druhé straně ale snad budou trvat na postupné profesionalizaci zpravodajství této důležité veřejnoprávní instituce.
Jiří Hodač byl před nedávnem jmenován nad dosavadního šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala, o němž je z výsledků jeho práce za poslední dva roky zjevné, že nemá kvalitní a promyšlený koncept zpravodajství, anebo se mu ho nepodařilo realizovat.
Při rozhodování o jmenování nového generálního ředitele České televize koncem ledna 2000 podpořil Zdeněk Šámal Dušana Chmelíčka, mimo jiné prý i proto, že jeho rival v redakci zpravodajství Bohumil Klepetko se přidal k jinému kandidátu, svou úslužností politikům zkompromitovanému Kamilu Čermákovi z Českého telecomu. Čermáka v předvečer jmenování nového ředitele ČT kritizoval i Český rozhlas (kde má Zdeněk Šámal své stoupence) - jistě právem, protože Kamil Čermák začal ještě před jmenováním do funkce obcházet sekretariáty politických stran - a tak konkurs vyhrál Dušan Chmelíček. Ten po jmenování do funkce konstatoval, že "Šámal je (jako šéf zpravodajství) mužem na svém místě".
Pak se ale jaksi ukázalo, že tomu tak zřejmě přece jen tak úplně není. Chmelíček Šámala sice nevyhodil, ale nyní mu nadřadil šéfa, Jiřího Hodače z české redakce BBC. V toho někteří pražští pozorovatelé vkládají naděje na zlepšení zpravodajství ČT i na posílení její nezávislosti. Jiní se obávají, že byl možná Hodač jmenován tak vysoko, že nebude mít na každodenní podobu zpravodajství skutečný vliv. Ať je tomu jakkoliv, Zdeněk Šámal je jmenováním Jiřího Hodače rozčarován a podle informovaných zdrojů prý uvažuje o odchodu z ČT.
Jiří Hodač hovoří v dnešním rozhovoru pro BL velmi korektně a diplomaticky. Je to moudré, neboť s jiným postojem by se v České televizi zřejmě nedalo prosadit nic. Právě proto, že je vázán svou nynější situací v ČT, však nemůže být už považován za nestranného pozorovatele a jeho výroky je nutno komentovat a snad trochu i korigovat.
S Hodačovým tvrzením, že "zpravodajství ČT udělalo za posledních deset let velký krok kupředu" je možno souhlasit jen částečně. Všimněte si, že v Hodačových odpovědích na otázky, týkající se kvality zpravodajství ČT, je důležité, co neříká. Nikde neuvedl, že by zpravodajství ČT bylo v současnosti kvalitní, ale bylo by kontraproduktivní v Hodačově nynější situaci veřejně poukazovat na nedostatky. Proto asi ten úhyb vůči srovnání se situací před deseti lety.
Záleží přirozeně i na tom, co vezmeme za měřítko, podle něhož nynější stav zpravodajství ČT budeme posuzovat: pokud měřítkem budou propagandistické Televizní noviny komunistické Československé televize, pak jistě, dnešní ČT udělala ve srovnání s dobou, řekněme, před patnácti lety skutečně podstatný pokrok. Chce-li se Jiří Hodač vyhnout nutnosti vyjmenovávat nedostatky zpravodajství ČT, dobře to lze učinit právě srovnáváním dnešního zpravodajství s někdejším vysíláním televize za komunismu.
Hůře by naopak nynější zpravodajství ČT dopadlo při bedlivém srovnávání s nejkvalitnějšími zpravodajskými či publicistickými relacemi nejlepších evropských televizních stanic, například s mnohými pořady BBC. Jistě, kritikové mohou namítnout, že v Evropě i jinde po světě existuje i množství špatných televizních zpravodajských pořadů a že mezi nimi pravděpodobně nezaujímá zpravodajství ČT nutně to nejhorší místo. Jenže to je jako s oním podobenstvím o školním vysvědčení: přinese-li žák ze školy jen průměrné vysvědčení, těžko se bude před rodiči přesvědčivě hájit, že ve třídě jsou přece ještě daleko horší žáci, než je on. Jediné konstruktivní srovnávání je směrem nahoru.
Ten kdo usiluje o skutečně konstruktivní službu vznikající české demokratické společnosti, musí trvat na tom, aby se Česká televize svým zpravodajstvím pokoušela přiblížit se nejlepšímu světovému ideálu. Jako pro lidi, hrdé na své kulturní zázemí a dědictví, musí pro nás být přece jakékoliv slevování z požadavku nejvyšší kvality hrubou urážkou. Proč mohou existovat vysoce kvalitní televizní pořady (výrobky, státní služba, informace, veřejná debata, atd.) jen jinde - my se snad musíme spokojit s druhořadostí, jen proto, že jsme Češi?
Zdá se mi, že Jiří Hodač s Britskými listy sdílí onen nekompromisní požadavek nejvyšší kvality a bude se ho snad snažit v ČT prosazovat. Zda to dovolí pracovní kultura v České televizi a politická situace v České republice, to je otázka, na kterou budeme moci odpovědět až za určitou dobu.
Na první pohled působí korektně, hovoří-li Hodač o tom, že je nyní součástí České televize a nemůže se tedy jako její pracovník ke kvalitě její práce veřejně vyjadřovat. Striktně řečeno to není pravda. Čelní moderátoři BBC se až donedávna vyjadřovali - často velmi kriticky - vůči různým problémům této veřejnoprávní instituce. Teprve nyní to chce nový generální ředitel BBC, pocházející z komerčního prostředí, kontroverzním způsobem zakázat. Není tedy pravda, že by pracovníci veřejnoprávní televize měli být vázáni slibem mlčení a neměli by se účastnit veřejné debaty o práci své instituce, či se z ní takovýmto způsobem vlastně předem vylučovat. Na druhé straně je třeba přiznat, že Hodačovo individuální rozhodnutí v této věci mlčet je nutno respektovat, má-li mu to pomoci při jeho práci. Uvidíme za pár týdnů či měsíců, jaké bude mít jeho práce výsledky.
" Pokud porovnáme situaci s britskou, tam je na každé místo k dispozici několik kvalifikovaných adeptů. V České televizi prostě leckdy ´nebylo kde brát´,"
argumentuje dále v rozhovoru Jiří Hodač.
I toto tvrzení je třeba trochu poopravit. Je pravda, že v pětapadesátimilionovém národě, jako jsou Britové, který je kromě toho ještě historickou náhodou - že užívá angličtinu - relativně otevřený do (anglosaského) světa, je na čelné posty v zemi daleko ostřejší konkurence, a skutečně tvrdá konkurence existuje zejména při obsazování nejprestižnějších novinářských míst. Komentátoři i reportéři seriózních rozhlasových a televizních stanic i celostátních deníků jsou tedy drtivou většinou lidé velké inteligence, rozsáhlého vzdělání i kulturního zázemí a celkově neobyčejně vysoké kvality. Není však pravda, že by v ČR pro lidi v ČT "nebylo kde brát". Jak v Praze svědčili mnozí, zpravodajská redakce České televize měla ke konci devadesátých let mezi novináři bohužel tak špatnou pověst, že nejlepší čeští novináři prostě do ČT odmítali jít. Trochu s tím mohlo mít něco společného jistě i dědictví éry Ivo Mathého, který se snažil konkurovat komerčním televizím i zábavností ČT a zpravodajství nebylo přímo v ohnisku zájmu této veřejnoprávní instituce - tomu odpovídaly a dodnes zřejmě odpovídají i relativně nízké platy pracovníků zpravodajství ČT, i to, že na důležitých postech redakce zpravodajství někdy zaměstnávala i studenty.
K vyhýbavým odpovědím vyžívá Jiří Hodač v rozhovoru s Tomášem Pecinou umně i své zkušenosti z Británie: když mu Pecina namítne, že lidé jako Jana Bobošíková odešli z ČT z frustrace nad neprofesionalitou, Hodač odpověděl, že přece přecházení lidí z televize do televize je běžné, jen pohlédněte na to, že třeba reportér David Frost několikrát pracoval pro BBC a jindy zase pro britské či americké komerční televizní stanice.
Je jistě pravda, že novináři v anglosaských zemích občas skutečně přecházejí z jednoho média do druhého, často je to proto, že jim konkurenční médium nabídne zajímavější pořad nebo je přeplatí vyšším honorářem. Jenže to, obávám se, zcela zjevně nebyl případ ani Jany Bobošíkové, která z frustrace od televizní práce na podzim roku 1998 zcela odešla, ač by ji ráda dál dělala a jistě by ji dělala dobře, ani například Ivana Kytky, který pokračuje v kvalitní novinářské práci v rozhlasové redakci českého vysílání BBC a neodešel tam kvůli penězům.
Sporné je Hodačovo tvrzení, že očekává od svých podřízených v ČT, že "budou hrdi na možnost pracovat v prestižní organizaci a to jim bude do jisté míry kompenzovat to, že by jinde možná dostali víc peněz". Vyplývá z toho, zdá se, že je Hodač zřejmě rozpočtově vázán, a to nevěstí do budoucnosti příliš mnoho dobrého. Česká televize musí od svých novinářů vyžadovat nejvyšší kvalitu, ale tento výkon bude muset také řádně zaplatit. To je základní podmínka, bez níž se nepohne z místa. O tom bude muset rozhodnout generální ředitel. Hlavní rolí veřejnoprávní televize je bezpochyby poskytovat autoritativní zpravodajství a publicistiku. Rozpočty pro tyto redakce tomu musejí odpovídat. Je to v zásadním veřejném zájmu. Kvalitní novinářská práce je k velkému prospěchu rozvoje demokratické společnosti a rozumně vynaložené finanční prostředky za tímto účelem jsou velmi dobrou investicí.
Jiným zajímavým výrokem Jiřího Hodače je tvrzení, že "Už teď je Česká televize prestižním zaměstnavatelem. Lidé, s nimiž jsem hovořil, na příklad moderátoři, jsou hrdi na to, že zde pracují."
Srovnejte to prosím se svědectvím Andrewa Stroehleina z května 1998, který se snažil usilovat o to, aby se moderátoři ČT vypracovali v prestižní, profesionální, všestranné a průrazné osobnosti, které by měly větší autoritu než politikové. Stroehlein zjistil, že "nikdo to nechce dělat". Bylo by to nebezpečné pro moderátora i pro jeho rodinu a kromě toho si mnozí pracovníci zpravodajství nechtěli odříznout přístup k soukromým informacím od různých politiků - odmítali tedy vůči nim vystupovat příliš autoritativně. Že by se situace v České televizi za poslední dva roky natolik změnila, že by nyní platilo růžové líčení, které nám předestřel Jiří Hodač? Z toho, co Česká televize vysílá, co vidíme na obrazovce, radikální změny oproti době před dvěma lety zrovna nevyplývají. Povšimněme si mimo jiné, jak neautoritativně, někdy přímo omluvně vystupují reportéři Událostí na obrazovce. Stále se vnucuje dojem, že jde o školní, studentské vysílání z kolejí na Větrníku.
Snad nejdůležitější součástí rozhovoru Jiřího Hodače s Tomášem Pecinou je Hodačova informace, že nyní připravuje "návod" pro redaktory, jak se vyhnout politickému či komerčnímu tlaku. Doufejme, že bude tento "návod" zveřejněn. Veřejnost totiž má právo znát zásady, jimiž se bude od nynějška Česká televize bránit před případným zneužíváním od politických stran.
" Udělám vše pro to, aby se k nim žádné tlaky nedostaly, to je moje jednoznačné přesvědčení, konstatuje Jiří Hodač.
To je sice chvályhodné rozhodnutí, jenže veřejnost má právo znát, jaké konkrétní kroky v této věci Jiří Hodač podnikne a jak se to bude kontrolovat. Doufejme, že veškeré kroky, které v této věci Jiří Hodač podnikne, budou zveřejněny, stejně jako i instrukce, které způsobí "aby se k novinářům ČT žádné tlaky nedostaly."
Před dvěma lety navrhl Andrew Stroehlein, aby byly informace o tom, proč který politik kdy odmítl vystoupit k danému problému v televizi (mnohdy může být jistě takové odmítnutí ospravedlnitelné) veřejně přístupny na internetu. Byl z televize vyhozen, než mohl toto opatření realizovat. Proč ho nezavést nyní? Kdyby tyto informace byly veřejné přístupné, těžko by mohla být televize napadána, že "nedává dostatečný prostor určité politické straně" - pokud její představitelé trucují a nechtějí se dostavovat k rozhovorům s určitými moderátory.
"Pořad V pravé poledne je v zásadě dobrý, i když se na nám dá dál dramaturgicky pracovat," konstatoval také Jiří Hodač.
Zase je to součástí poněkud nejasného, diplomaticky smířlivého přístupu nového vedení České televize (jinak se asi skutečně nedá v ČT v současnosti ničeho dosáhnout): "Jste v podstatě dobří, ale budeme to vylepšovat."
Rádi bychom i v tomto případě věděli, jak se situace bude vylepšovat konkrétně. Navzdory tomu, že Roman Prorok má potenciál být relativně dobrým moderátorem tohoto pořadu (ne vždy ho realizuje, mnohé pořady V pravé poledne jsou i nadále nesmírně chaotické), zdá se, že pořadu stále chybí pevné výzkumné zázemí a mnohdy i pevná struktura. (Škoda je, že Prorok neumí anglicky, a tak nemůže dost dobře informovaně sledovat obdobné pořady v anglosaských televizích a brát si z toho případně poučení.) Určité pohybnosti o Hodačově úsudku vyvolává i jeho rozhodnutí, že Prorok i nadále zůstane moderátorem pořadu V pravé poledne. Je ovšem možné, že Hodač si opět zde dává diplomatické servítky, neřekne otevřeně, co on a vedení televize plánuje. Je také možné, že Hodač dospěl k závěru, že v českém kontextu se lepší moderátor než Prorok nenajde. Jana Dědečková ovšem, jak o tom dnes na jiném místě Britských listů píše Tomáš Pecina, udělala paradoxně z Romana Proroka hrdinu svobody projevu a garanta nezávislosti České televize, takže tím učinila jeho postavení v podstatě neotřesitelné. V této situaci je možnost jeho další profesionalizace velmi nepravděpodobná, protože namísto toho, aby se analýza soustředila na věcné, profesní chyby a na možnost zlepšování, bude se nyní ve věci Romana Proroka zástupně debatovat o různých vedlejších politických významech, jichž jeho osoba v současných mediálních konfrontacích mezi ČT a politickými stranami nabývá.
Handicapem pořadu V pravé poledne je i příliš velký počet debatérů, kteří nezřídka nezastavitelně mlží, takže se debata někdy rozkládá do nepřehledného proudu slov. V britských televizních a rozhlasových debatních pořadech je moderátor u mikrofonu či na obrazovce řízen ze studia producentem, s dobrým informačním zázemím o celém problému, takže odpovědnost nenese za průběh debaty jen jediný moderátor, ale větší výrobní tým. Roman Prorok poslední dobou několikrát projevil určitou nepřipravenost k danému problému. Není to nutně jeho vina, moderátor nemůže učinit všechno. Je to chyba nedostatečného produkčního zázemí pořadu.
Jednotlivá dílčí témata k diskusi by měla být vždy uváděna autoritativní reportáží z vlastních informačních zdrojů ČT, aby nemohli politikové prezentovat k dané problematice svůj názor bez předchozího zpochybnění z nezávislého zdroje. Jiří Hodač by měl vysvětlit, jaké konkrétní kroky podstoupí k zlepšování těchto a dalších rysů pořadu V pravé poledne. Měl by asi také uvést, jaký postoj nyní zaujme k heroizaci Romana Proroka Janou Dědečkovou.
Na jiném místě se Hodač zmiňuje o tom, že jsou redaktoři zpravodajství přesvědčeni, že dojem, že ČT politicky nadržuje některým stranám, vzniká neúmyslně. Vůbec si nejsem jist, zda by toto velmi mírné hodnocení skutečně prokázala například podrobnější analýza zpravodajského a publicistického vysílání ČT loni koncem podzimu v době vzniku iniciativy "Děkujeme, odejděte!".
Jindy vzniká politická nevyváženost některých pořadů ČT prostě v důsledku neobratnosti či neumělosti. Organizuje-li televize BBC debatní pořady, jako známý týdenní program Question Time, za předsednickým stolem zasedají a na otázky z publika odpovídají většinou představitelé politických stran plus jedna dvě nezávislé osoby. Publikum je ovšem vybráno jako přesný sociologický vzorek společnosti a je tedy strukturováno tak, aby zastupovalo všechny názory veřejnosti. (Otázky z publika jsou mimochodem předem vybrané, aby měl pořad pevnou strukturu.) Vysílá-li Česká televize pořad pro mládež Na hraně a naplňuje-li téměř pokaždé publikum českými studenty, kteří jsou politicky zaujatí ve prospěch Unie svobody, celkově pořad často vyzní jako propagandistické vysílání ve prospěch této politické strany i když se budou moderátoři jakkoliv zapřísahat, "že to v žádném případě nezamýšleli". Způsobů, jak zabraňovat politické zaujatosti televizních pořadů, je mnoho a Jiří Hodač je bezpochyby všechny dobře zná.
" I v britské televizi existuje silná selekce zahraničně-politických témat. Jsou oblasti, o kterých se nic nedozvíte, např. právě o střední Evropě, ta se ve zpravodajství objevuje zcela výjimečně," konstatuje Jiří Hodač.
To je kontroverzní tvrzení, které je bez kontextu zavádějící. Opět - jako v případě příkadu s Davidem Frostem - i zde Jiří Hodač využívá informaci z britských reálií, aby trochu zamlžil a omluvil nedostatky zpravodajství České televize. Věc je nutno vysvětlit. Jistě, i britské televizní stanice, včetně veřejnoprávní BBC, se ocitají pod krutými komerčními tlaky a vždycky dělají určité ústupky ve prospěch sledovanosti. Dále, velké země jsou do určité míry arogantní a sledují ve zpravodajství své vlastní problémy a zájmy. Obyvatelé menších zemí se musejí asi o zahraniční politiku zajímat trochu víc než obyvatelé středně velkých či velkých mocností. Proč? Život Čechů a Slováků výrazně ovlivní nejen rozhodování v Bruselu, ale asi i to, co se stane v Německu, v Maďarsku, na Slovensku či v Polsku. Naproti tomu pro Brity je závažné to rozhodování v Bruselu - to, co se děje na Slovensku či v Polsku či v České republice je pro jejich život irelevantní. Přesto se občas i v Británii objevuje kritika, že se britské televizní stanice nevěnují v dostatečné míře zahraničnímu zpravodajství. Témata pro televizní zpravodajství v BBC jsou zcela jasně vybírána podle toho, co ovlivní život britských televizních diváků. Britského diváka - asi právem - nezajímá, co se děje v Praze, v Kodani či v Lisabonu, pokud tam nedojde k vážné krizi.
Britské televizní zpravodajské a publicistické relace citlivě rozlišují mezi cílovými diváckými skupinami. Sledujte satelitní televizní okruh BBC World či rozhlasové vysílání BBC World Service a zjistíte, že obsahuje daleko větší množství zpráv ze zahraničí než domácí britské zpravodajské či publicistické relace. České vysílání BBC se zabývá i českou politikou, která se přirozeně v anglickém vysílání BBC World Service vyskytne jen velmi zřídka.
V domácím televizním zpravodajství BBC kolem osmnácté hodiny bude zřejmě méně zahraničněpolitických témat než v hlavním zpravodajství v jednadvacet hodin a podstatně více zahraničněpolitických témat nalezne divák v náročném zpravodajsko-publicistickém pořadu Newsnight, který se vysílá na BBC 2 od 22.30 - tento pořad má ovšem jen relativně malou sledovanost. Na rozdíl od hlavních večerních zpráv v 21 hodin, které sleduje 6 až 8 milionů diváků, se na Newsnight dívá jen asi půldruhého milionu lidí - jsou to ovšem často ti nevlivnější osoby z britského politického a hospodářského života.
" Jsem přesvědčen, že český divák je mnohem víc informován o dění ve světě než divák britský - pokud jde o výčet témat," konstatuje Jiří Hodač. Tento výrok je bez kontextu taky zavádějící.
Opakuji: britské televize se při výběru zpravodajských témat řídí velmi silně principem, podle něhož vysílají to, co je pro jejich diváky relevantní. Znovu na tomto místě cituji výrok Tonyho Halla, šéfa zpravodajství BBC, co je úkolem kvalitní televizní žurnalistiky:
"Naším úkolem je zaujmout lidi, aby se začali zajímat o věci, o nichž nevěděli, že existují, ale že jsou důležité (...) Musíme se věnovat novinářské práci, která funguje jako pomoc a průvodce. Musíme být schopni analyzovat, rozšiřovat lidem vědomí. Musíme být schopni lidem pomoci se orientovat v chaosu událostí a informací. Musí to být novinářská práce, která chce vyvolat skutečnou debatu, která usiluje o to, informovat veřejnost, zaujmout a angažovat posluchače. K tomu je třeba, aby novináři fungovali jako vůdčí osobnosti".
(Viz Britské listy 2. 6. 1997 [v závěru vydání].)
Dosti se mi zdá, že právě ČT tento princip příliš nerespektuje a do zpravodajství se často dostávají mechanicky zahraničněpolitické šoty, jen proto, aby se něco odvysílalo.
Je to otázka pojetí. Svým způsobem to má souvislost i s českým a s anglosaským pojetím školství. V ČR vládne encyklopedické pojetí - student se musí všechno mechanicky našprtat - v Británii spíše důraz na porozumění problémům a na snahu naučit žáka, aby se v informacích dovedl orientovat (oba opačné přístupy mohou být jistě aplikovány škodlivě přehnaným způsobem).
Jinými slovy: editoři britských zpravodajských relací nepovažují za příliš významné dávat do večerního zpravodajství v krátkých povrchních šotech všechno, třeba i mechanickou informaci, např. že v Portugalsku se konaly všeobecné volby či že v Dánsku byl zvolen nový ministerský předseda (informace o těchto zemích se v britských televizích neobjeví snad nikdy, stejně jako se většinou neobjeví informace o zemích středoevropských).
Je to dáno taky kulturně: Británie je otevřena zemím svého bývalého impéria a zemím, hovořícím anglicky, to je pro ni prvotní svět. Uvidíte v britském televizním zpravodajství podrobnější informace o různých afrických či asijských zemích, protože jsou jejich problémy prostě v britském kontextu pro britského občana relevantnější. Jistě i britské televizní stanice mohou dělat na základě neznalosti a předsudků chyby: rozsáhlé povodně ve střední Evropě v roce 1997 se dostaly do západního televizního zpravodajství většinou teprve, až dosáhly dosáhly německého území. Naproti tomu, v listopadu 1989 a pak po mnoho měsíců v roce s 1990 věnovala BBC mnoho hodin zpravodajství i kulturněpolitickému a historickému vývoji Československa. Vysílaly se dokumentární filmy o české literatuře, o české meziválečné architektuře, hudební přenosy z Pražského jara, množství českých celovečerních filmů. BBC pracuje tematicky.Vyskytne-li se problém či aktuální zpráva, dějinná událost, shromáždí k tomu množství zajímavých, pozoruhodných informací.
Do třetice opakuji: základním principem výběru zpravodajských témat pro vysílání tedy v Británii je, co to znamená pro lidi, jak to ovlivní jejich život.Existuje-li v Británii určitý problém, reportéři rozhlasových i televizních stanic budou aktivně vyhledávat příklady, jak je problém řešen v jiných zemích a budou to předkládat svým divákům a posluchačům. Neinformují většinou moc o skutečnostech, které nemají na život místních občanů žádný vliv.
Výjimkou jsou obecně lidské problémy, otázky humanity. Dojde-li v Africe k hladomoru, první na světě na to nezřídka upozorní reportážemi o osudu individuálních lidí (které jsou nejsrozumitelnější, protože právě osobní lidská zkušenost je živě dobře přenositelná) právě reportéři BBC.
Dokonalé jsou zpravodajství a publicistika z vážných světových krizí. Zde je práce televize BBC daleko kvalitnější než práce CNN, která většinou dokáže jen zaměřit v krizi objektiv na dané místo, případně k tomu interviewovat pár odborníků. BBC poskytne autoritativní , všestrannou analýzu.
Velmi povzbuzující je Hodačovo rozhodnutí, že hodlá kultivovat pro Českou televizi třídu elitních novinářů. V této souvislosti však vzniká složitý s problém, zda bude moci Česká televize, chce-li si skutečně zachovat profesionální integritu, přetahovat k sobě i novináře z televize Nova. Hodač v této souvislosti konstatuje:
" Samozřejmě, k přelévání mezi ČT a komerčními médii bude docházet neustále. Jistěže existují tipy na lidi, které bychom chtěli dostat zpátky..."
Existují vážné pochybnosti, zda je skutečně možné snažit se získat zpět novináře, kteří se svým způsobem zkorumpovali prací pro televizi Nova. Jak píše v Literárních novinách č. 18 Vladimír Just: "Nova ... propaguje normalizační pakulturu, kde může. Zapřísahá se nezávislostí, a přitom si politiky už dávno zkorumpovala přidělováním či odebíráním porcí mediální slávy."
Je zjevné, že televize Nova manipuluje politické zpravodajství ve prospěch svého majitele. Proto je velmi sporné, zda budou moci kdy "novináři", kteří si udělali jméno právě v Nově, přejít do serióznější instituce, aby ji tím nezkompromitovali.
Tento problém však asi nenastane, neboť v soutěži o přetahování lidí prostřednictvím platů obávám se vyhraje zřejmě vždycky Vladimír Železný.
