Veřejnoprávní nebo opozičně-smluvní?
Zamyšlení nad dalším osudem České televize
Je příznačné, že ačkoli česká média věnovala značný kritický zájem novému složení Rady ČT, v žádném se neobjevila seriózní predikce toho, jak se změněné rozložení sil promítne do situace v České televizi a do jejího vysílání.
Na květnové schůzi by měli poslanci zvolit poslední dva členy Rady České televize. Podle předběžných dohod by obě jména měla vycházet z návrhu ČSSD, takže v kompletní Radě vznikne zastoupení opoziční smlouva:ostatní svět 7:2. Noví radní, zejména ti navržení ODS, jsou přitom lidé v minulosti úzce spojení buď s aparátem strany (J. Dědečková) nebo s její ideologií (F. Mikš, M. Mareš) a lze očekávat, že ve svém rozhodování se plně podrobí partajní disciplíně. Rada ČT tedy definitivně přestala být nezávislým nadstranickým orgánem a stala se "prodlouženou rukou", nebo, jak s oblibou říkali komunisté, "převodní pákou" stranických sekretariátů.
Impulsem k odvolání předchozí Rady bylo, že radní jmenovali nového ředitele, aniž by svou nominaci předjednali s poslanci. To staví Dušana Chmelíčka do poněkud prekérní situace: bude muset skládat účty Radě, která ho nejmenovala a jejíž značná část s jeho jmenováním nesouhlasí.
Lze tedy čekat variantu "rychlá smrt"?
To je nepravděpodobné. První kroky nového ředitele jsou totiž velmi rozumné: po svém jmenování rychle napravil největší personální přehmaty Jakuba Puchalského, vytvořením funkce ředitele zpravodajství omezil pravomoci nekompetentního Šámala a bude zřejmě usilovat o jeho odchod z televize, a zcela správně - na rozdíl od svého předchůdce - akcentuje potřebu zvýšení koncesionářských poplatků. Ze systémového hlediska mu sice lze vytknout, že se spojil s vlivovými skupinami uvnitř televize a vytvořil tak situaci, že místo jmenovaných manažerů opět rozhodují různí "našeptávači" (čímž značně poklesla transparentnost instituce), avšak stabilizace situace v televizi je patrná. Nedopustí-li se ředitel Chmelíček výrazných chyb, nebude Rada schopná ho odvolat, aniž by poškodila svůj image a postavila se do nepopulární pozice vlka z Krylovovy bajky, jemuž beránek "kalí vodu" prostě tím, že pije ze stejného potoka.
Největší napětí v řetězci Parlament-Rada ČT-ředitel se novou nominací přesouvá o úroveň níž. Jestliže Jirákova rada svého ředitele v podstatě účinně chránila před mocenským vlivem, noví radní se stávají parlamentními biřici. Ředitel televize má dvě možnosti: buď Radu ignorovat a budovat si politickou pozici nezávisle na ní, tak jako to dělal Ivo Mathé, nebo se Radě podřídit a hledat cestu přijatelných kompromisů. Na realizaci první varianty nemá Dušan Chmelíček dostatek zkušeností, druhá vyžaduje obratné manévrování a ani dílčí úspěchy mu nezajistí klid k práci: jak známo, s jídlem roste chuť.
V nadcházející bitvě se rýsují dvě důležité kóty: bližší se jmenuje Prorok, vzdálenější zvýšení koncesionářských poplatků.
Moderátor pořadu V pravé poledne, poněkud samolibý, avšak kompetentní Roman Prorok, "orel much nelapající", se - zajisté proti své vůli - stává hrdinou boje za svobodu slova. Tím, že Proroka veřejně kritizovala, prokázala Jana Dědečková notnou dávku politické nezralosti a paradoxně mu tak zajistila dlouhý profesní život: zatímco Proroka-moderátora bylo možno snadno vyměnit nebo celý diskusní pořad (ostatně typicky postkomunistický, v zemích s rozvinutou demokracií a mediální kulturou se - minimálně v této podobě - nevyskytující) zrušit, Prorok-symbol nezávislosti ČT je nedotknutelný. Jeho pozice na televizní obrazovce je nyní neotřesitelná a je otázkou, jakým způsobem této nové autority využije, totiž zda jí dokáže stimulovat vlastní odborný růst nebo zvítězí jeho sklon k aroganci a bude zanedlouho nepřekonatelně odporný nejen politikům ve studiu, ale i divákovi.
Složitější situace nastává u koncesionářských poplatků. Zatímco pravomoc Rady ČT odvolat ředitele je jednorázovou a velmi nepopulární možností, kterou mohou poslanci ve veřejnoprávní televizi prosazovat zájem politické třídy, udržování stálé úrovně koncesionářských poplatků představuje způsob, jak televizi dlouhodobě utahovat šrouby a podřizovat ji tak poslanecké vůli, a to bez valné pozornosti veřejnosti nebo dokonce za doprovodu populistické rétoriky, jakou nedávno předvedl Ivan Langer. Poslanci vědí, že zvyšování poplatků, minimálně o míru inflace, je pro televizi životní nutností a aby toho dosáhla, udělá pro ně nakonec cokoli.
Jak známo, Jakub Puchalský tento pamlsek nedostal ani jednou a je jen náhodnou shodou okolností, že jeho funkční období připadlo na období velmi nízké inflace, takže nedošlo k dramatickému snižování reálného televizního rozpočtu. Dušan Chmelíček takové štěstí mít nebude. Chtě-nechtě musí usilovat o zvýšení měsíčního poplatku minimálně na 90 až 95 korun, a to je odměna, kterou veřejnoprávní televize nedostane od poslanců zadarmo.
Jaká bude cena, o tom lze pouze spekulovat. Vzhledem k blížícímu se termínu podzimních voleb do krajských zastupitelstev a do Senátu (a katastrofálnímu výsledku ČSSD i smluvní opozice v posledních senátních volbách) by mohla být touto cenou mediální podpora kandidátů ve volbách. Těžko si však lze představit, jak by Dušan Chmelíček mohl takový servis zajistit: ředitel zpravodajství Hodač je mužem anglické střízlivosti a serióznosti a nelze od něj čekat, že by své podřízené, možná naivní, ne však cynické, uměl přesvědčit o výhodnosti opoziční smlouvy nebo o škodlivosti výskytu politiků Čtyřkoalice na televizní obrazovce. Kromě toho je redakce zpravodajství v obtížné pozici i vůči barrandovské konkurenci: aby redaktoři TV Nova nereptali, že musejí pracovat v improvizovaných podmínkách (a v ukradené televizi) a ještě víc uchýlit své vysílání ve prospěch Klausovy strany, dostalo se jim jako "bolestného" velmi slušných platů. Hodačovi proto místo elity zbývá spíš profesní "odpad", doplněný o redaktory, kteří v létě odmítli opustit ČNTS a slouží teď ostatním jako výstražný příklad toho, co se v Nově může přihodit nedostatečně flexibilnímu nebo neloajálnímu zaměstnanci. A s neprofesionály se dobrá stranická propaganda dělat nedá...
Optimistická varianta zní, že poslanci si tuto situaci uvědomí a spokojí se s tím, že Česká televize žádoucí posun naznačí, např. částečným "přeprogramováním" Romana Proroka a větším zastoupením komentátorů podporujících opoziční smlouvu (jako např. Jefim Fištejn, Václav Žák nebo Petr Fiala) na úkor osobností z tzv. hradního křídla, tj. především Unie svobody a Impulsu 99. Odpor mladých redaktorů, vesměs emocionálně vázaných na prezidenta a jeho muže, proti takové změně kursu by však byl značný a mohli bychom se v České televizi dočkat studené války, možná včetně spektakulárních diverzních akcí.
Pesimisticko-realistická varianta předpokládá nedohodu. V tom případě by Chmelíčkovy dny ve funkci byly sečteny a je velmi pravděpodobné, že ředitel vybraný novou Radou by se podobal víc Jozefu Darmovi (muži, který pro Vladimíra Mečiara "znormalizoval" STV a po němž Slováci tuto televizi překřtili na "darmovízia") než Ivo Mathému, jenž, bohužel, i přes všechny své nedostatky zůstává dva roky po odchodu z funkce pro své pokračovatele nedostižným vzorem.
