Válka o Kosovo: O rok starší, avšak o nic moudřejší

Tento komentář Martina Woollacotta vyšel v pátek 17. března 2000 v deníku Guardian.

Pokušení rekonstruovat minulost ve světle současných problémů je často obtížné odolat. Rok poté, co začala válka o Kosovo, tvoří vraždění z pomsty, rostoucí zločinnost, politické hašteření, zastrašování občanů a korupce na tom teritoriu nepříjemný obraz. James Rubin, mluvčí amerického ministerstva zahraničí, tam tento týden cestoval ve snaze přesvědčit místní vedoucí představitele, aby se nesnažili vyprovokovat nový konflikt se Srby v době, kdy se americká vláda zoufale snaží vyhnout se během předvolební kampaně riziku pro americké životy. Že by mohlo na Balkáně znovu dojít k válce, to jsou odporné vyhlídky a kdyby taková válka měla začít, protože skupina mladých mužů nebyla zvládnuta vedením, které na to má prostředky, bylo by to strašlivé.

V Kosovu jsou problémy, avšak situace není tak špatná, jak mnozí tvrdí. Ale dedukovat z nynějších problémů, že byla západní intervence chybná, je nelogické. Některé nové interpretace války o Kosovo projevují tendenci prezentovat tuto válku jako hluboce pošetilý podnik, jehož jediným úspěchem bylo, že nahradilo jedno etnické očišťování druhým. Avšak vždyť nikdo nepředstíral, že se Kosovská osvobozenecká armáda skládá z andělů, anebo že snad kosovští Albánci nemají chyby, které jsou do určitého stupně charakteristické pro všechny národy bývalé Jugoslávie, anebo, vlastně chyby, které projevují lidé všude na světě.

Před rokem se NATO rozhodlo odstranit určitý záporný jev - útlak Kosova - nikoliv proto, aby tím bránilo iluzorní pozitivní jev, totiž jakési iluzorní ctnostné vlastnosti kosovských Albánců.

Je také ahistorické tvrdit, že KLA připravila spiknutí, jehož cílem bylo přesně určeným a chladnokrevným způsobem zatáhnout do konfliktu západní alianci. Je pravda, že KLA, potud, pokud její necentralizovaná struktura jí vůbec umožnila vytvořit si nějakou strategii, chtěla intervenci. Jak by tomu mohlo být jinak, když Bosna ukázala, že ozbrojený odpor nakonec vyvolá západní reakci, zatímco neozbrojený odpor, který do té doby praktikovali kosovští albánští představitelé, vedl jen k tomu, že bylo Kosovo odstrčeno na spodek hromady balkánských problémů.

Ti, kteří se původně rozhodli začít útočit na srbské bezpečnostní orgány, to učinili nekoordinovaně na různých místech kosovského území bez přílišné koordinace. Říkat jim tou dobou "armáda" bylo z jejich strany namyšleností, anebo namyšleností novinářů. Věděli snad lépe, než Srbové, kam je to, co dělali, může přivést? Argumentovat, že se systematicky snažili zatahovat země NATO do konfliktu znamená jim přičítat schopnost plánování a manipulace, kterou určitě neměli.

Mánie odhalovat "dosud neznámé skutečnosti" řádné porozumění těmto událostem ještě více ztěžuje. Prostě proto, že mnozí lidé vložili úsilí do vytvoření nových interpretací této války a protože je nyní přístup k novým dokumentům nebo k rozhovorům s lidmi, kteří dosud veřejně nemluvili, vzniká zkreslující dojem, že dochází k nějakému novému odhalení.

Nový materiál může být zajímavý a relevantní a přitom nemusí být revoluční. I když nový materiál vede k určitému přehodnocení situace, téměř nikdy se z něho nedá vytvořit teorie kompletního spiknutí. Avšak atraktivnost toho, čemu říkají Indové "teorie skryté ruky událostí" je věčná.

Na válce o Kosovo je náhodou zvláštní to, že informace, které nám byly zpřístupněny po válce, nedodaly příliš mnoho k pochopení tohoto konfliktu. Stále sice zůstávají určité nezaplněné mezery, zejména co se týče srbské motivace a ruského postoje ke konfliktu, a to, jak válka byla ukončena z diplomatického hlediska, také není úplně jasné. Ale už jsme věděli, že západní země počítaly s tím, že se Miloševič podrobí, buď v Rambouillet anebo po několika dnech bombardování, a že když Miloševič zintenzivnil své útoky na obyvatelstvo Kosova a zahájil masové vyhánění obyvatelstva, Západ byl velmi silně překvapen.

Věděli jsme už také, že se letecká válka pak potácela od jedné strategie k druhé, od neúspěšného pokusu zastavit srbské operace v Kosovu po útoky na klíčové budovy v Bělehradě a nakonec až k útokům na srbskou hospodářskou infrastrukturu. Věděli jsme už také, že válka ukázala, že vojenské schopnosti západoevropských zemí trpí vážnými defekty, že byly západní země schopny poskytnout jen omezenou pomoc leteckému bombardování a že by pro ně bylo velmi vážným problémem účastnit se na pozemní válce.

Důkazy ukazují, že válka o Kosovo byla válkou, které se svět možná mohl vyhnout, kdyby býval praktikoval radikálnější politiku v letech před konfliktem. Vzhledem k tomu, že takovou politiku Západ nepraktikoval, došlo k situaci, kdy bylo nutno Miloševičovi pohrozit a když ta hrozba nefungovala, začal konflikt. Můžeme debatovat o tom, jak a proč připustily západní země, aby se dostaly až do tohoto bodu - a můžeme si upřímně přát, aby se bývaly do této situace nevmanévrovaly. Nemůžeme však seriózně debatovat o tom, co se mělo dělat, když už zůstávala jen dvojí volba.

Ti, kdož válku kritizují, se musí sami sebe zeptat, v jakém stavu by dnes bylo Kosovo, kdyby nedošlo k západnímu zásahu. Zcela jistě by bývalo došlo v Kosovu k obrovskému utrpení, i kdyby v nynějšku se Kosovci už vzdali srbské nadvládě a přestali by Srbsku fyzicky odporovat. Zcela jistě by byly velké počty obyvatelstva ztratily své domovy: buď by byly z Kosova vyhnány anebo by samy uprchly. Zcela zajisté by i nyní bylo Srbsko stále párijským státem, stejně jako je dnes, s menšími vyhlídkami pro srbské obyvatelstvo na ukončení tohoto statutu, protože by byl Miloševič posílen.

Evropa a Amerika by byly zostuzeny a NATO by bývalo bylo nečinností zdiskreditováno. Někteří kritikové se posmívají tomu, že se prý válka vedla pro "prestiž" NATO, jako by nešlo o nic jiného než o nějakou hloupou pýchu na vojáky a na vojenskou výzbroj. Ale to, čemu se lze posmívat jako "prestiži", lze také řádně nazvat "kolektivní bezpečností" - onou kolektivní bezpečností, jejíž selhání v minulosti vedlo k tak obrovským katastrofám. Je podstatou kolektivní bezpečnosti, že je založena na souboru rozhodnutí v určité konfliktní oblasti v určitou dobu, a jde vždy při tom o důvěryhodnost. Na tom záleží.

Odpůrci a stoupenci války také občas dělají tutéž chybu, že vidí konflikt jako daleko účelovější, než jakým ve skutečnosti byl. Existuje vždycky tendence představovat si, že vedoucí politikové mají větší kontrolu nad událostmi, než jakou mají i opravdu nadaní státníci. Tim Judah to charakterizuje výstižně ve své nové knize o Kosovu. Píše stejnou měrou o Srbech, o Kosovcích a o mezinárodním společenství: "Všichni to všechno pochopili špatně." Dodává, že veškerá bombastická literatura o válce v Kosovu způsobuje, "že člověk se nakonec zamýšlí nad tím, jestli vůbec z té války je možno získat nějaké poučení".

Namísto toho lze spíše říci, že poučení, o tom, že v nepevné politickovojenské koalici, jíž je dnešní Západ, je zapotřebí předvídavosti a prevence, je sice docela lehké pochopit, ale nekonečně obtížné realizovat.

Knihu "Kosovo" od Tima Judaha vydalo nakladatelství Yale University Press.