Bohužel, staří studenti - navzdory určitému porozumění české realitě - jsou pro politiku nepoužitelní

Jan Čulík

Tento rozhovor je podle mého skutečně deprimující, protože dokazuje, že iniciátoři výzvy Děkujeme, odejděte, nechápou základní princip demokracie. Politiku není možno nechat jen politikům. Je-li občanstvo s danou politickou situací nespokojeno a vznikne-li prostor situaci změnit (a tento prostor zcela zjevně pro šest signatářů petice v listopadu vznikl!) musejí vzít do rukou vlastní osud a vstoupit do politické arény. Nikdo jiný to za ně v demokracii neudělá. Fascinuje mě, jak nám, Čechům, často chybí ta rozhodost vzít vlastní osud za rohy a pokusit se ho řídit - právě to, co mají vrozeno mnozí Američané, pro něž je nepochopitelné, že někdo, komu národ v podstatě v listopadu 1999 nabídl vládu nad zemí, tuto možnost odmítl realizovat.

Ale z výše uvedeného je také zjevné, že šest signatářů výzvy Děkujeme, odejděte by nebylo zřejmě schopno ani mentálně, ani profesionálně se zhostit odpovědné politické role. Směsice občasných realistických postřehů z dnešní české současnosti a zároveň bezbřehé naivity ("Česká republika by měla být konstituční monarchií, to by bylo přínosem pro Evropu", "křesťanství je základem evropské kultury" (dnešní Evropa je v podstatě bezbožecká) "Všecky nacionalistické, komunistické či fašistické strany musejí být zakázány" (my sami rozhodneme, co mají mít lidi povoleno si myslet) "politika musí být slušná" (jinými slovy, není třeba usilovat o pevné, objektivně fungující právní struktury, bez ohledu na toho, kdo je u moci, ale "morální lidé zemi zachráni") je deprimující, navzdory užitečným postřehům zejména o tom, jak silně je v dnešní České republice zapotřebí decentralizace moci do míst mimo Prahu. Klaus má jistě určité rysy (post)komunistického politika, ale srovnávat ho s Jakešem či Husákem je přece přehnané.

Rozhovor s Martinem Mejstříkem se mi zdá dokazovat, že iniciativa Děkujeme, odejděte, nemůže být v ČR realistickou, průraznou a profesionální politickou alternativou vůči nynějšímu politickému establishmentu (i když po ní občané přímo volají) - šlo jen o pár intiutivně, emocionálně jednajících "bývalých studentů" bez strategie, které na pár týdnů náhodně vynesla do popředí publicity jejich všeobecná známost z roku 1989 (kdy byli zřejmě také do ohniska veřejného zájmu vyneseni, jak už to ve střední Evropě bývá, zcela náhodně.)