Bohužel, staří studenti - navzdory určitému porozumění české
realitě - jsou pro politiku nepoužitelní
Jan Čulík
Tento rozhovor je podle mého skutečně deprimující, protože dokazuje, že
iniciátoři výzvy Děkujeme, odejděte, nechápou základní princip demokracie.
Politiku není možno nechat jen politikům. Je-li občanstvo s danou
politickou situací nespokojeno a vznikne-li prostor situaci změnit (a
tento prostor zcela zjevně pro šest signatářů petice v listopadu vznikl!)
musejí vzít do rukou vlastní osud a vstoupit do politické arény. Nikdo
jiný to za ně v demokracii neudělá. Fascinuje mě, jak nám, Čechům,
často chybí ta rozhodost vzít vlastní osud za rohy a pokusit se ho řídit -
právě to, co mají vrozeno mnozí Američané, pro něž je nepochopitelné, že
někdo, komu národ v podstatě v listopadu 1999 nabídl vládu nad zemí, tuto
možnost odmítl realizovat.
Ale z výše uvedeného je také zjevné, že šest signatářů výzvy
Děkujeme, odejděte by nebylo zřejmě schopno ani mentálně, ani profesionálně
se zhostit odpovědné politické role. Směsice občasných realistických
postřehů z dnešní české současnosti a zároveň bezbřehé naivity ("Česká
republika by měla být konstituční monarchií, to by bylo přínosem pro
Evropu", "křesťanství je základem evropské kultury" (dnešní Evropa je v
podstatě bezbožecká) "Všecky nacionalistické, komunistické či fašistické
strany musejí být zakázány" (my sami rozhodneme, co mají mít lidi povoleno
si myslet) "politika musí být slušná" (jinými slovy, není třeba usilovat o
pevné, objektivně fungující právní struktury, bez ohledu na toho, kdo je u
moci, ale "morální lidé zemi zachráni") je deprimující, navzdory užitečným
postřehům zejména o tom, jak silně je v dnešní České republice zapotřebí
decentralizace moci do míst mimo Prahu. Klaus má jistě určité rysy
(post)komunistického politika, ale srovnávat ho s Jakešem či Husákem je
přece přehnané.
Rozhovor s Martinem Mejstříkem se mi zdá dokazovat, že iniciativa
Děkujeme, odejděte, nemůže být v ČR realistickou, průraznou a profesionální
politickou alternativou vůči nynějšímu politickému establishmentu (i když
po ní občané přímo volají) - šlo jen o pár intiutivně, emocionálně
jednajících "bývalých studentů" bez strategie, které na pár týdnů náhodně
vynesla do popředí publicity jejich všeobecná známost z roku 1989 (kdy byli
zřejmě také do ohniska veřejného zájmu vyneseni, jak už to ve střední
Evropě bývá, zcela náhodně.)