Ad Nad posledním číslem Mediažurnálu, zpravodaje Syndikátu
novinářů ČR
Včera jsem obdržela e-mailem reakci na svůj článek, který vyšel v
Britských listech v pátek 3. března. Autorkou je Ivana Hudcová,
předsedkyně redakční rady Mediažurnálu a členka Správní rady SN
ČR.
Přiznám se, že první, čemu jsem se nad jejím textem podivila, je
vůbec fakt, že svou reakci napsala. Nejenže její článek nevysvětluje mnou
vytýkané nedostatky Mediažurnálu, on totiž mé výhrady ještě
potvrzuje!
Jako řadová členka Syndikátu novinářů (a řadových členů je, milá
paní členko Správní rady stejné organizace, většina) nemohu tušit, že tiráž
měsíčníku Mediažurnál je nepravdivá.
Jak jinak si mám vysvětlit fakt, že v tiráži nacházím následující
kolonky: Odpovědný redaktor - Tomáš Osladil; Redakční rada - Ivana
Hudcová, Ivo Horváth, Miroslav Hucek, Marie Šotolová.
Nezdá se Vám poněkud nefér uvádět v závazných údajích, jakými snad
tiráž musí být, nepravdivé informace, jak vyplývá z Vaší reakce na můj
článek?
Podle Vás totiž na podobě časopisu pracuje jen p. Osladil, ale
podepsaných pod ním je pět osob včetně Vás, takže obyčejný čtenář
předpokládá, že i Vy máte na podobě periodika svůj autorský či organizační
podíl a dovoluje si Vás zahrnout do osob zodpovědných za to, jak
Mediažurnál vypadá.
To je první výhrada, kterou mám vůči textu paní Hudcové. Další je
všeobecná a týká se celkové struktury Mediažurnálu.
Koho z čtenářů zajímají platové podmínky odpovědného a jiných redaktorů?
Je pěkné, že paní Hudcová ve svém textu uvedla informace o
finančních potížích redakčních pracovníků, ale já stále nechápu vztah
"finanční potíže redaktorů kontra mizerná úroveň časopisu".
Samozřejmě chápu praktický význam tohoto vztahu (tedy že bez peněz
se pracuje těžko), ale naprosto mi uniká, proč by se těmito vnitřními
záležitostmi měl zabývat čtenář a na jejich základě omlouvat hrubé
nedostatky ve svém odborném periodiku.
Vybavuje se mi absurdní představa lékaře, který bez ohledu na to, že
nemá nezbytné vybavení, vyoperuje slepé střevo, a když mu pacient umírá,
tak argumentuje tím, že místo skalpelu musel užít kuchyňský nůž.
Stejně jako by zřejmě lékař bez vybavení poslal pacienta za jiným,
lépe vybaveným doktorem, aby neohrozil zákrok, by snad měla redakce
Mediažurnálu přenechat své zcela zbytečné redakční aktivity skupině
lidí, která na ně buď peníze sežene, nebo je bude dělat zdarma, ale s tím,
že i přes možné obtíže bude odvádět slušnou práci na odborné úrovni.
Nemohu tušit, že oněch pár stovek, posílaných ročně na účet
Syndikátu novinářů jako členský poplatek, nenachází své částečné uplatnění
ve financování redaktorů. (V této souvislosti mě napadá, jak jsou tedy
členské příspěvky využívány a do čeho jsou investovány? Zatím to vypadá, že
platíme kvůli průkazce se jménem a fotografií, která u pořadatelů řady akcí
navíc ani nemá adekvátní platnost.)
Naprosto také nechápu závěrečnou informaci z reakce p. Hudcové o
tom, že Správní rada Syndikátu novinářů má 46 členů, z nichž dvě třetiny
členské základny tvoří důchodci.
Za sebe a své regionální kolegy-kamarády z novinářské branže mohu
říci, že nikdo z nás nebyl nikdy vyzván k tomu, aby se svou organizací
(rozuměj SN) spolupracoval.
Neříkám, že by se ke spolupráci hlásili všichni, ale určitě by se
našlo pár aktivních novinářů, kteří by se do práce zapojili. Totéž platí i
o práci pro Mediažurnál.
V novinářské branži je tolik problémů (a mnohé z nich se liší okres
od okresu, vážená pražská rado!), že se tím struktura článků v
Mediažurnálu zdá být o to trapnější. Za daných okolností se mi chce
říci, že by bylo nejlépe prodělečné (jak píše paní Hudcová) vydávání
neinformativního a špatného měsíčníku (jak si zřejmě myslí většina jeho
čtenářů) Mediažurnál zastavit.
A ještě jedna poznámka: Pokud jsme v Syndikátu novinářů došli
tak daleko, že nad jeho strukturou, aktivitami a neprofesionalitou naříká
už i členka jeho Správní rady, dá se to myslím definovat jako patová
situace.
Kdo jiný (a chce se mi napsat hergot) než Správní rada SN by měl
tuto organizaci šlechtit a budovat tak, aby fungovala a aby peníze tahané
ročně na členské příspěvky z řadových členů nebyly jen zbytečným vhazováním
prostředků do nefunkční a mrtvolné struktury bezcenné
organizace?
O základních principech novinářské práce
Praha 13.3.2000
Milá kolegyně,
je nikoli dobrým zvykem,
ale nejzákladnějším principem novinářské práce vycházet z faktů,
nikoli z
domněnek. Váš text v Britských listech ovšem staví pouze na Vašich
představách o poměrech v Mediažurnálu a ne na tom, jak se věci skutečně
mají.
Tak za prvé nic, čemu by se
dalo říkat redakce, ve spojitosti s Mediažurnálem neexistuje. Je tu jen
nešťastný pan Osladil, který kdysi se svým projektem vyhrál výběrové řízení na
šéfredaktora.
To ovšem netušil, že mu vedení Syndikátu (byť sama syndička pro
jeho projekt hlasovala) nebude schopno či ochotno (to se mi přes veškerou snahu
nepodařilo zjistit) poskytnout to, co ve svém projektu požadoval - na mysli mám
finance.
Chudák Tomáš Osladil nemá dodnes ani smlouvu, jež by vymezovala jeho
povinnosti a plat. A tak přestože je jediným šéfredaktorem, redaktorem,
korektorem, grafikem, technikem atd. ap., jenž zajišťuje naprosto vše kolem
Mediažurnálu obsahem počínaje a technicko-organizačním zabezpečením výroby
konče, může být jedině v napětí, zda každý měsíc skutečně aspoň něco dostane.
Že
se ono něco svou výší či spíše níží zdaleka nepodobá platu a že tedy
Mediažurnál
nutně musí být jen jednou z pracovních aktivit dotyčného, si teď už možná
domyslíte.
Ještě tristnější je
kapitola jménem redakční rada. O její "moci" či možnosti Mediažurnál nějak
ovlivnit nejlépe svědčí fakt, že jen málokdo je v tomto periodiku vláčen a
napadán tak často, jako předsedkyně jeho vlastní redakční rady (aniž by
bylo byť
jen jednou dáno slovo i druhé straně).
Abyste rozuměla - panu
Osladilovi to vše za zlé nemám. Od nás by totiž nemohl dostat ani onen směšný
peníz, který zatím nakonec vždycky dostal od paní syndičky. Má tedy svoji
logiku, že poslední slovo má u něj vždy paní syndička. A mně tohle alespoň
umožnilo znovu sledovat mechanismy, na nichž fungovala normalizace. Ani tenkrát
přece žádné oficálně vydané zákazy, že ten či onen nesmí to či ono,
neexistovaly, a přece vše fungovalo, jako kdyby ano...
Tolik tedy na vysvětlenou
aspoň k zlomečku špíny, spojené s organizací českých novinářů. Leccos o ní
možná
napoví i takové detaily, jako že její správní rada má při plném obsazení 46
(slovy čtyřicet šest) členů, a že dvě třetiny členské základny tvoří důchodci
(tohle, doufám, nechápete asociálně, ale jako důkaz přínosnosti tohoto
spolku skutečně aktivním novinářům).
S pozdravem
Ivana Hudcová, předsedkyně Redakční rady
Mediažurnálu a členka Správní rady SN ČR
