Postgraduální stipendia na Glasgow University

Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Ján Bajus

se zájmem si občas (jak čas dovolí) přečtu také vaše Britské listy. Jsem rád, že jsou k dispozici i nezaujaté názory na dění v České republice. Budiž Vám za to chvála. Píšu Vám však ohledně jiné záležitosti.

V příloze tohoto dopisu Vám zasílám CD-ROM nazvaný "Opravdu zvláštní". Toto CD vzniklo jaksi samovolně (bez společenské objednávky) s tím, že již několik let jsou shromažďované materiály z činnosti zvláštní a pomocné školy v Ústí nad Orlicí. Velké množství základního materiálu jsme zpracovali do fotografických, audio a videozáznamů, převedli na CD a nazvali výše uvedeným názvem. Toto CD je zároveň hudebné, tj. obdsahuje cca 30 minut převážně romské hudby, reprodukovatelné na audio přehrávači.

Již několik let (mluvím pouze za období,m kdy danou činnost zpovzdálí sleduji) pedagogové v této škole přistupují k výchově všech dětí bez jakékoliv segregace. Výsledkem je, že děti ve škole přestaly vnímat barvu pleti a navzájem se přátelí. Jejich vzájemné vztahy jsou zjevné ze zveřejněných fotografií a videozáznamů.

Po realizaci tohoto CD jsme dospěli k názoru, že toto CD by mohlo sloužit jako dobrá názorná pomůcka a ukázka, že Romové jako menšina mohou být součástí této společnosti, a to díky trvalé a systematické práci při výchově dětí od malička. Tento názor mě vedl k nápadu vydat malou sérii těchto CD, které by posloužily k výchovným a propagačním účelům. Zájem projevila i okresní romská poradkyně.

S touto myšlenkou jsem postupně oslovil různé státní orgány v ČR od okresní úrovně (okresní úřad, okresní školský úřad) přes komisi pana Uhla až po odbor ministerstva školství pro zvláštní pedagogiku. Výsledkem je, že všem osloveným státním úředníkům se uvedená myšlenka velice líbí, ale bohužel vydávání CD jim žádný předpis nenařizuje a nevědí, jak by vydání CD mohli financovat. Jediným pozitivním nápadem bylo vypracovat projekt a přihlásit ho do některého z případných programů Pokud bych uspěl, snad by se na vydání CD během příštího roku peníze našly.

Rozhodl jsem se uvedené CD vydat v nákladu cca 200 kusů i na vlastní náklady, a to hlavně proto, že škola letos slaví 60. výročí (doposud jsme jako soukromá společnost vložili do daného projektu částku cca 45 000 Kč). Protože jsem si se zájmem přečetl vaše články o Romech a reportážích v britské televizi, napadla mě myšlenka, zda by se vaším prostřednictvím nenašel spozor, který by byl patřičně publikován (obal, poděkování, atd.) a pomohl uhradit náklady s realizací CD.

Pokud usoudíte, že záměr je nerealizovatelný nebo nevhodný, přijměte přiložené CD jako náš malý dárek a dík za vedení rubriky Britských listů na internetu.

S díky a pozdravem

Ing. Ján Bajus

vedoucí střediska informačních technologií

Výzkumný ústav bavlnářský, a.s.,

Ústí nad Orlicí

PS. Část CD najdete také na internetu na adrese http://www.usti.cz/skoly/ zvlskola/index.htm.

Radio Praha zpřístupnilo na Internetu doménu www.romove.cz

Praha 14. března - Radio Praha (Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí) zpřístupnilo na svém serveru doménu www.romove.cz, na které jsou umístěny informace o Romech v České republice. Návštěvníci této adresy mohou virtuálně vstoupit do světa českých Romů, dozvědět se o jejich historii, tradicích i aktuálních událostech, které se romské menšiny týkají. Na stránkách nechybějí ani původní názory samotných Romů a profily nejznámějších z nich.

Stránky věnované českým Romům zveřejnilo Radio Praha na adrese www.radio.cz/romove/ již v roce 1997 ve čtyřech jazykových verzích - české, anglické, německé a francouzské. Radio Praha se nyní rozhodlo věnovat prostor romským stránkám na adrese www.romove.cz, aby byl tento unikátní materiál návštěvníkům Internetu lépe přístupný.

"Tyto stránky se nesnaží o hodnocení postavení Romů v České republice. Umožňují našim a zahraničním návštěvníkům dozvědět se co nejvíce o často diskutovaném tématu, kterým Romové jsou," uvedl Luboš Böhm z Radia Praha.

"Velice nás těší, že máme příležitost nabídnout informace o českých Romech nejen v češtině, ale i ve čtyřech světových jazycích. Ve světě je velký zájem o Romy žijící ve střední Evropě a aktuálních, spolehlivých a nepředpojatých informací o současném životě a kultuře Romů v České republice je zatím nedostek", dodal šéfredaktor Radia Praha David Vaughan.

Radio Praha je stanicí Českého rozhlasu pro vysílání do zahraničí, které každý den informuje na krátkých vlnách a webových stránkách o aktuálním dění v České republice v pěti jazycích - česky, anglicky, německy, španělsky a francouzsky.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

S ministrem obrany se pak rozchází v názoru na to, zda se memorandum o porozumění mezi českou vládou a firmou vyrábějící stíhačky Gripen týká stíhaček.

Zatímco premiér to nepopírá a říká, že podobná memoranda je vláda ochotna podepsat s jakýmikoli dalšími firmami, které se ucházejí o prodej stíhaček do České republiky, ministr obrany tvrdí: "O stíhacím letectvu to není."

V případě memoranda je situace jasná. Samozřejmě se jedná o stíhačky, pokud je tedy budeme kupovat. Špatné informace má určitě ministr obrany.

U zmíněných policejních jednotek je to složitější. Buďto premiérovi vadí, že pracují špatně, anebo mu vadí, že pracují na špatných případech.

Jestliže prezident pověřuje bezpečnostní informační službu, aby zjistila, kdo se snaží tyto útvary destabilizovat, a jeho mluvčí uvádí, že to nejsou pouze mafie, věc je patrně vážná.

To dokládá i premiérova nervózní reakce, když včera řekl, že by se "prezident měl zabývat tím, čemu rozumí".

Celou situaci jistě se zájmem sleduje pravděpodobný příští ministr vnitra Stanislav Gross.

Po té, co usedne do ministerského křesla, jistě dostane radu, aby provedl reorganizaci obou zmíněných útvarů, a tím zbavil premiéra ředitelů, kteří pracují špatně, anebo na politicky nevhodných případech.

Pokud takovou radu už nedostal.

Pro své rozhodnutí bude mít jistě dostatek informací a nikoli jenom od premiéra. Pokud se rozhodne oba útvary zachovat rozšířit a podpořit vybavením v zájmu boje proti mafiím, obchodu s narkotiky, a proti hospodářské korupci, pak ovšem bude kromě informací potřebovat také velkou odvahu.

14. března 2000.

Josef Schrabal

V rijnu 1994 byla Ceska republika zarici hvezdou na financnim nebi stredni Evropy. Predni investicni firma Oppenheimer uvedla ceske akcie na newyorskou burzu (New York Stock Exchange) zalozenim fondu "Czech Republic Fund" pod symbolem CRF, za ucasti ceskych predstavitelu, ministra zahranici Zielniece a velvyslance Zantovskeho. Puvodni cena CRF byla $15, a pozvolna stoupala.

Vlada tehdejsiho predsedy Vaclva Klause a guvernera Narodni banky Tosovskeho, s podporou ostatnich kolegu z Prognostickeho ustavu, nechtela porozumet zapadnimu stylu hospodarstvi. Umele udrzovali hodnotu ceske koruny, nezamestnanost na -2 procenta (minus znamena, ze na 100 zamestnancu bylo 102 mist k zamestnani) a hlavne nedokonale zakonodarstvi prispelo k tomu, ze se vseobecne kradlo ve velkem (novy cesky nazev "tunelovani").

Tak se objevily clanky v prednich casopisech (Fortune Magazine) jako "Pirati Prahy", "Time to czech-out" a podobne. A tak cele hospodarstvi CR pokleslo a taktez i cena CRF pod $10. Zklamany Oppenheimer se zdal vedeni CRF, ktery byl pak prejmenovan na Central European Value Fund.(se stejnou CRF znackou na NYSE).

CRF se vzdal podstatnych investic v CR a zacal investovat v ostatnich stredo-evropskych statech, ale stejne prodelaval - az donedavna.

Nyni CRF vydal zpravu o svem hospodareni v poslednich mesicich minuleho roku, hlavne, ze vydelal 1.9% v porovnani s CESI (Central European Stock Index) 1.3%. Na NYSE akcie CRF ziskaly 5.6% behem 4 mesicu. Zasluhou bylo pozvednuti hospodarstvi hlavne behem prosince, coz zaznamenala WSE (Warsaw Stock Exchange).

CRF mel 39.4% svych investic v akciich Polska (pred 4 mesici 26.1%) a 1.7% v polskych dluhopisech. V Madarsku investoval 26.2% a v Rakousku 15.1%. Na ctvrtem miste je Ceska Republika s 12.9% (pred 4 mesici 14.3%), nasledovana Estonii 0.9% a Croacii 0.7%. Zbytek 3.1% je v kratkodobych zasobach.

CRF vlastni v CR 178 (tisic akcii) Ceske sporiteny, 73 Bontonu, 13 Tabaku, 80 C. Radiokomunikace, 200 SPT Telecom, a 100 C. Energeticke Zavody CEZ. Celkova investice stala $8 992 140 a ma nyni cenu $10 202 935.

Daniela Macháčková

Včera jsem obdržela e-mailem reakci na svůj článek, který vyšel v Britských listech v pátek 3. března. Autorkou je Ivana Hudcová, předsedkyně redakční rady Mediažurnálu a členka Správní rady SN ČR.

Přiznám se, že první, čemu jsem se nad jejím textem podivila, je vůbec fakt, že svou reakci napsala. Nejenže její článek nevysvětluje mnou vytýkané nedostatky Mediažurnálu, on totiž mé výhrady ještě potvrzuje!

Jako řadová členka Syndikátu novinářů (a řadových členů je, milá paní členko Správní rady stejné organizace, většina) nemohu tušit, že tiráž měsíčníku Mediažurnál je nepravdivá.

Jak jinak si mám vysvětlit fakt, že v tiráži nacházím následující kolonky: Odpovědný redaktor - Tomáš Osladil; Redakční rada - Ivana Hudcová, Ivo Horváth, Miroslav Hucek, Marie Šotolová.

Nezdá se Vám poněkud nefér uvádět v závazných údajích, jakými snad tiráž musí být, nepravdivé informace, jak vyplývá z Vaší reakce na můj článek?

Podle Vás totiž na podobě časopisu pracuje jen p. Osladil, ale podepsaných pod ním je pět osob včetně Vás, takže obyčejný čtenář předpokládá, že i Vy máte na podobě periodika svůj autorský či organizační podíl a dovoluje si Vás zahrnout do osob zodpovědných za to, jak Mediažurnál vypadá.

To je první výhrada, kterou mám vůči textu paní Hudcové. Další je všeobecná a týká se celkové struktury Mediažurnálu.

Koho z čtenářů zajímají platové podmínky odpovědného a jiných redaktorů?

Je pěkné, že paní Hudcová ve svém textu uvedla informace o finančních potížích redakčních pracovníků, ale já stále nechápu vztah "finanční potíže redaktorů kontra mizerná úroveň časopisu".

Samozřejmě chápu praktický význam tohoto vztahu (tedy že bez peněz se pracuje těžko), ale naprosto mi uniká, proč by se těmito vnitřními záležitostmi měl zabývat čtenář a na jejich základě omlouvat hrubé nedostatky ve svém odborném periodiku.

Vybavuje se mi absurdní představa lékaře, který bez ohledu na to, že nemá nezbytné vybavení, vyoperuje slepé střevo, a když mu pacient umírá, tak argumentuje tím, že místo skalpelu musel užít kuchyňský nůž.

Stejně jako by zřejmě lékař bez vybavení poslal pacienta za jiným, lépe vybaveným doktorem, aby neohrozil zákrok, by snad měla redakce Mediažurnálu přenechat své zcela zbytečné redakční aktivity skupině lidí, která na ně buď peníze sežene, nebo je bude dělat zdarma, ale s tím, že i přes možné obtíže bude odvádět slušnou práci na odborné úrovni.

Nemohu tušit, že oněch pár stovek, posílaných ročně na účet Syndikátu novinářů jako členský poplatek, nenachází své částečné uplatnění ve financování redaktorů. (V této souvislosti mě napadá, jak jsou tedy členské příspěvky využívány a do čeho jsou investovány? Zatím to vypadá, že platíme kvůli průkazce se jménem a fotografií, která u pořadatelů řady akcí navíc ani nemá adekvátní platnost.)

Naprosto také nechápu závěrečnou informaci z reakce p. Hudcové o tom, že Správní rada Syndikátu novinářů má 46 členů, z nichž dvě třetiny členské základny tvoří důchodci.

Za sebe a své regionální kolegy-kamarády z novinářské branže mohu říci, že nikdo z nás nebyl nikdy vyzván k tomu, aby se svou organizací (rozuměj SN) spolupracoval.

Neříkám, že by se ke spolupráci hlásili všichni, ale určitě by se našlo pár aktivních novinářů, kteří by se do práce zapojili. Totéž platí i o práci pro Mediažurnál.

V novinářské branži je tolik problémů (a mnohé z nich se liší okres od okresu, vážená pražská rado!), že se tím struktura článků v Mediažurnálu zdá být o to trapnější. Za daných okolností se mi chce říci, že by bylo nejlépe prodělečné (jak píše paní Hudcová) vydávání neinformativního a špatného měsíčníku (jak si zřejmě myslí většina jeho čtenářů) Mediažurnál zastavit.

A ještě jedna poznámka: Pokud jsme v Syndikátu novinářů došli tak daleko, že nad jeho strukturou, aktivitami a neprofesionalitou naříká už i členka jeho Správní rady, dá se to myslím definovat jako patová situace.

Kdo jiný (a chce se mi napsat hergot) než Správní rada SN by měl tuto organizaci šlechtit a budovat tak, aby fungovala a aby peníze tahané ročně na členské příspěvky z řadových členů nebyly jen zbytečným vhazováním prostředků do nefunkční a mrtvolné struktury bezcenné organizace?

O základních principech novinářské práce

Ivana Hudcová

Praha 13.3.2000

Milá kolegyně,

je nikoli dobrým zvykem,

ale nejzákladnějším principem novinářské práce vycházet z faktů, nikoli z domněnek. Váš text v Britských listech ovšem staví pouze na Vašich představách o poměrech v Mediažurnálu a ne na tom, jak se věci skutečně mají.

Tak za prvé nic, čemu by se dalo říkat redakce, ve spojitosti s Mediažurnálem neexistuje. Je tu jen nešťastný pan Osladil, který kdysi se svým projektem vyhrál výběrové řízení na šéfredaktora.

To ovšem netušil, že mu vedení Syndikátu (byť sama syndička pro jeho projekt hlasovala) nebude schopno či ochotno (to se mi přes veškerou snahu nepodařilo zjistit) poskytnout to, co ve svém projektu požadoval - na mysli mám finance.

Chudák Tomáš Osladil nemá dodnes ani smlouvu, jež by vymezovala jeho povinnosti a plat. A tak přestože je jediným šéfredaktorem, redaktorem, korektorem, grafikem, technikem atd. ap., jenž zajišťuje naprosto vše kolem Mediažurnálu obsahem počínaje a technicko-organizačním zabezpečením výroby konče, může být jedině v napětí, zda každý měsíc skutečně aspoň něco dostane.

Že se ono něco svou výší či spíše níží zdaleka nepodobá platu a že tedy Mediažurnál nutně musí být jen jednou z pracovních aktivit dotyčného, si teď už možná domyslíte.

Ještě tristnější je kapitola jménem redakční rada. O její "moci" či možnosti Mediažurnál nějak ovlivnit nejlépe svědčí fakt, že jen málokdo je v tomto periodiku vláčen a napadán tak často, jako předsedkyně jeho vlastní redakční rady (aniž by bylo byť jen jednou dáno slovo i druhé straně).

Abyste rozuměla - panu Osladilovi to vše za zlé nemám. Od nás by totiž nemohl dostat ani onen směšný peníz, který zatím nakonec vždycky dostal od paní syndičky. Má tedy svoji logiku, že poslední slovo má u něj vždy paní syndička. A mně tohle alespoň umožnilo znovu sledovat mechanismy, na nichž fungovala normalizace. Ani tenkrát přece žádné oficálně vydané zákazy, že ten či onen nesmí to či ono, neexistovaly, a přece vše fungovalo, jako kdyby ano...

Tolik tedy na vysvětlenou aspoň k zlomečku špíny, spojené s organizací českých novinářů. Leccos o ní možná napoví i takové detaily, jako že její správní rada má při plném obsazení 46 (slovy čtyřicet šest) členů, a že dvě třetiny členské základny tvoří důchodci (tohle, doufám, nechápete asociálně, ale jako důkaz přínosnosti tohoto spolku skutečně aktivním novinářům). S pozdravem

Ivana Hudcová, předsedkyně Redakční rady Mediažurnálu a členka Správní rady SN ČR

Jiří Janeček

Zatímco pan Motl dodržuje v tomto případě pravidla slušného chování, když píše o něčem, před čím má úctu, já si dovolím být méně slušný.

V první větě jsem záměrně použil vazbu s infinitivem po významovém slovese. To proto, že pouze jakýsi jazykový cit může být dotčen, ale významu všichni rozumíme. Útloprse vykřikujeme, když se něco dotkne našeho citu, ale nevadí nám, když čeština neřeší případy, kdy může docházet k nedorozumění.

Řekneme-li např.: "Psaníčko kolovalo mezi rusovlasými děvčaty a chlapci", tak není jasné, zda se jedná o rusovlasá děvčata a všechny chlapce nebo pouze o rusovlasá děvčata a rusovlasé chlapce. Přesto český jazyk nenařizuje, kdy smí a kdy nesmí být použito zjednodušené vazby jednoho větného členu k více slovům - v uvedeném případě jednoho přívlastku k více předmětům.

Jednou z příčin je jistě to, že příliš nasloucháme těm, kteří usilují o jakousi pofiderní čistotu jazyka, a přitom neřešíme situace, které našemu jazyku bezesporu škodí. Nejsme ochotni zavést revoluční změny do pravopisu tak, jak to např. učinil Jan Hus, když zavedl diakritiku, kterou nám všichni závidí.

Např. je v dnešní době anachronismem, že si hýčkáme naše "ch" jako jedno písmeno, ač jde o dva znaky. Což toto písmeno chápat vskutku jako dva znaky a takto také třídit slovníky, když už např. nechceme zavést přeškrtnuté "h" nebo nějaký jiný znak, který by tuto souhlásku v podobě jednoho znaku vyjadřoval.

O příčestí minulém a vybraných slovech se snad nemá ani cenu zmiňovat. Jistě se najde mnoho našinců, kterým při zmínce, že by zbytečné komplikace z našeho jazyka měly být odstraněny, vstávají hrůzou vlasy na hlavě.

Bohužel ke škodě nás všech. Musíme pak sledovat jak se naše slova píší, a o to méně přikládáme váhu jejich významu.

Jiří Janeček

Jan Kyncl

Pan Čulík psal, že "Žádná chvála na pana Motla Britským listům nepřišla." Vidím, že je to i moje chyba. Také pan Čulík, který ve stejném vydání BL kritizuje nejasné vyjadřování ČT, píše "Proč se každému druhému člověku v ČR říká "osobnost"? Není to trochu inflace?" . Není jasné, jestli píše o panu Motlovi, nebo jen tak obecně.

Každopádně: Pan Motl osobnost je. Kdo četl jeho skripta o lineární algebře, nepochybuje. Možná proto jsem chválu pana Motla do Britských listů zatím nenapsal: zdálo se mi to zbytečné.

Kritizovat pana Motla, že asi pracuje špatně, protože píše články a maily...to už je úplná ubohost. Nevím vůbec, jak chodí pan Motl do práce. Jenže mně osobně je milejší student, který se třeba fláká, ale řešení úlohy vymyslí za pět minut, než snaživí a pomalí. Asi jsem se zase někoho dotknul, asi to co píši, neodpovídá paradigmatu demokracie v americké karikatuře na sklonku postmoderny, ale ve vědě je jeden inteligent mnohem víc, než sto pracovitých hlupáků.