Bush a Putin: dva muži, o nichž nic nevíme, kteří pravděpodobně budou brzo vládnout světu

Vladimír Putin se stal z naprosto neznámé osoby významným kandidátem na ruského prezidenta, který má před volbami, které se mají v Rusku konat 26. března, třicetiprocentní náskok před ším kandidátem, napsal v deníku Guardian dne 9.3. 2000 Hugo Young.

Putin strávil většinu života v bezvýznamných zaměstnáních v KGB, pak se stal městským administrátorem v Petrohradě a krátce šéfem FSB, nástupkyně KGB. To je vše.

Existují určité povzbuzující znaky. Putin bude prvním vedoucím ruským představitelem od Lenina, který umí mluvit cizím jazykem. Pracoval pro KGB v Německu a jak řekl v neděli v britské televizi, dvakrát navštívil Spojené státy. To naznačuje otevřenější horizont než Gorbačov či Jelcin. Od te doby, co se stal prezidentem v zastoupení, přijal celou řadu západních ministrů zahraničních věcí, což by naznačovalo, že nevidí Rusko starým způsobem jako autarkickou společnost, ale že ví, že se Rusko musí stát součástí globální ekonomiky. O nadcházejícím víkendu má Putina navštívit Tony Blair jako první vedoucí představitel cizí země. Blair není šéfem Evropy, ale je v Evropě nejsilnějším vedoucím představitelem, in si asi myslí, že ho může Blair informovat o tom, jak dělat reformu.

Takže západní ministerstva zahraničních věcí usuzují, že bude dobré vyjednávat s ruským vedoucím představitelem, který není ani opilý, ani (snad) zkorumpovaný. Dosud není známo, který z podvodných zlodějských ruských plutokratů je mu případně blízko.

Na druhé straně, Putin je válečný kandidát. Neměl by nejmenší šanci stát se prezidentem, kdyby nebylo války v Čečensku, kterou vede s primitivní brutalitou, přinášející mu volební podporu. Všechno je zaměřeno na volby a není to nutně demokratické. Nejinformovanější názory tvrdí, že až bude Putin zvolen, provede serióznější hospodářskou reformu než Jelcin, za pomoci celé řady šílených amerických ekonomů, ale bude nespolehlivým strážcem svobod občanů. Obnovený policejní stát bude koexistovat s počátky poctivé tržní ekonomiky.

Ruský postoj vůči světu bude silnější. Moskva si přeje, aby s ní svět jednal s respektem, a právě proto drtí Čečensko. Vychází najevo rozporný postoj: Putin na jedné straně hovoří v britské televizi, že by se Rusko rádo stalo členem NATO (v následujících větách to však hned rozmělní) a na druhé straně otevřeně potvrdí, že kdyby došlo k jaderné krizi, Rusko odpálí své jaderné zbraně. Podle týdeníku Economist Putin na nedávném banketu připil Stalinovi a s láskou hovoří o Juriji Andropovovi, svém sovětském předchůdci jako šéf KGB, který se stal vládcem země.

Na rozdíl od Putina byl vychován George W. Bush jako člověk, který má vládnout. Jeho rodokmen je daleko kvalitnější. Ale Bushův přístup k zahraniční politice je přístupem naprostého amatéra, jehož zkušenosti jsou pravděpodobně ještě menší než zkušenosti Putinovy.

Bush se netají s tím, že o zahraniční politice neví nic, a když o ní občas hovořil bez přípravy, bylo to vždycky dost trapné. V televizi ukázali, že neví, jak se jmenují vedoucí představitelé nepříliš významných zemí - byl to nepříliš vkusný televizní vtip. Ale co si máme myslet o takovýchto Bushových výrocích: "Když jsem se dostával nahoru," řekl, "žili jsme v nebezpečném světě a věděli jsme přesně, kdo jsou ti oni. Bylo to my proti nim a bylo jasné, kdo ti oni jsou. Dnes si nejsme tak jisti, kdo ti oni jsou, ale víme, že jsou."

Za těmito syntaktickými neobratnostmi se skrývá lítost nad tím, že už neexistuje černobílý svět, a tato nostalgie po starém pořádku pravděpodobně brzo ovládne Bílý dům. Za tou volnou nostalgií jsou kohorty poradců, kteří, když píší Bushovi projevy, mu většinou zabrání v tom, aby hovořil nesmysly. Tento prázdný muž má kolem sebe hodně schopných lidí, kromě superbohatých hledačů vlivu, kteří mu koupili prezidentskou nominaci. Avšak tito poradci mají všichni zkušenosti z období studené války za Reagana a Bushe otce, a zaujímají tvrdší postoj vůči Rusku a Číně, než jaký nyní vládne ve Washingtonu.

Pokud se člověk dokáže v tom všem orientovat, Bushův názor na svět je velmi neobratný. Zdá se, že částečně to bude znamenat, že se Američané stáhnou do sebe. Bush sám hovořil o tom, že by jeho zahraniční politika měla věnovat víc pozornosti "sousedství", mínil tím Mexico a Latinskou Ameriku. Jeho čelná poradkyně řekla, že "bude možná nutné snížit počet amerických vojsk v Kosovu anebo tam nemít vůbec žádná vojska". Ale někteří poradci navrhují, aby Spojené státy odvolaly svůj podpis pod smlouvou z roku 1972 o zákazu balistických střel.

Není tedy zrovna lehké určit, jakou bude mít budoucí americký prezident politiku. Bush je typický moderní americký politik, který vydává více energie na obhajobu soukromého vlastnictví zbraní a poprav, než aby řádně vykonával obrovskou moc a s tím jdoucí odpovědnost, která celosvětově v poslední době připadla Spojeným státům.

Jestliže zvítězí Bush v prezidentských volbách, zahájí dialog s obdobnou osobou v Rusku, která také stejným způsobem nezrale chápe. Spolu, s tímtéž nesoustředěným nezájmem, začnou vytvářet internacionalismus nové éry.

Tyto vyhlídky jsou spíš znepokojující než tvůrčím způsobem vzrušující. Bill Clinton taky nebo zrovna vzorem globálního diplomata. Avšak s Al Gorem by byl u stolu alespoň jeden člověk, který má mírné ponětí o světové diplomacii.