Neuvěřitelný ázerbajdžánský ropný podvod v hodnotě půl miliardy dolarů,
v němž se dovídáme, pročpak asi chytří hráči jako Leon
Cooperman George Mitchell a AIG byli ochotni poskytnout množství svých
peněz Viktoru Koženému, jinak známému jako Pirát z Prahy. (Nevíte? Tak vám
pomůžeme. Znáte pojem nezřízené chtivosti po penězích?)
Tento článek vyšel v americkém časopise Fortune, datovaném 6.
března 2000, svazek 141, číslo 5.
"No," oznamuje Viktor Kožený při řízení svého dvoumotorového letadla
KingAir Captain Viktor směrem do temnící se oblohy nad karibskou oblastí,
"když se takhle stmívá a je trochu mlha, je to přesně to, co se stalo
J.F.K. Junioru." Kožený a já jsme spolu o samotě ve výšce 8000 stop,
směřujeme zpět do jeho sídla na Bahamských ostrovech po celodenním výletu
na ostrovy Turks a Caicos Islands. ("Dáme si hamburger," vysvětlil Viktor.)
Sedím, nepříliš nadšeně, v sedadle pro druhého pilota, rychle přichází noc,
na letiště v Nassau je to ještě 90 minut a horizont křižují blesky. "Není
vidět vůbec nic," pokračuje Viktor, v případě, že mi to nedošlo. "Jste
úplně slepý. Ale nebojte se," dodává nakonec s ďábelským úsměvem. "To, co
se stalo Kennedymu, se nám nestane."
Létat s Koženým bylo vždycky o pusu. Málokdo ho zná, avšak Kožený,
36, je ve finančních kruzích nechvalně známý jako pirát ze vznikajících
trhů - šarmantní, chytrý a skrznaskrz nemilosrdný chlapík, který nachází
své "příležitosti" v živořících ekonomikách ve Východní Evropě. Je to
pověst, kterou si vytvořil začátkem devadesátých let, kdy vykradl svou
rodnou Českou republiku během jejího bolestivého přechodu ke kapitalismu.
Od té doby je znám jako Pirát z Prahy - titul, který mu poprvé dal
časopis Fortune.
Člověk by si myslel, že to je pověst, která přiměje seriozní
americké investory, aby se od Koženého na hony vzdálili. Chyba! Právě
Koženého pověst přilákala překvapivě velký počet nejserioznějších (blue
chip) investorů do Koženého nejnovějšího projektu. Účastnil se ho i Leon
Cooperman, vážený manažer z Wall Street, George Mitchell, bývalý šéf
většinového poslaneckého klubu v Senátu a obří pojišťovna AIG.
Tentokrát se Kožený rozhodl jednat v bývalé sovětské republice
Ázerbajdžán, v jedné z nejbyzantnějších, nejzkorumpovanějších a
neneproniknutelnějších zemí na světě, v zemi, kde výraz "investiční riziko"
nabývá úplně nového významu. Ázerbajdžán experimentuje s kapitalismem už
skoro deset let, avšak nemá burzu, nemá smysluplnou finanční regulaci a má
bohatou historii úplatkářství a protekce. Avšak právě tam investovali
Američané stamiliony dolarů v přesvědčení, že na tom obrovsky vydělají.
Věřili Koženému, že má Ázerbajdžán zvládnutý. Očekávali, že s Koženého
pomocí vydělají jen za rok za dva dvacetkrát, padesátkrát, možná stokrát
víc peněz, než kolik tam investovali. Kožený je sice možná pirát, ale je to
náš pirát, argumentovali.
Namísto toho, stejně jako většina projektů, jejichž účelem je rychlé
zbohatnutí, celý tento Koženého projekt se rozložil a v důsledku vypadají
teď sofistikovaní západní investoři jako skupina venkovských balíků, které
podvedl prodavač hadího oleje. Jak k tomu všemu došlo, o tom vypráví tento
divoký, podivuhodný příběh ztrapněných milionářů ("Uděláte ze mě blbce,
že?" řekl nám jeden z nich), špinavé geopolitiky, obyčejného lhaní a
nezřízené chtivosti po penězích.
Není překvapující, že všichni, kdo se projektu účastnili, se nyní
snaží svalit vinu na všechny ostatní. Investoři, kteří vlezli s Viktorem do
postele, nyní tvrdí, že je svedl. Několik investorů ho otevřeně označilo za
podvodníka. Dva největší účastníci projektu, Coopermanovi Omega Advisors a
AIG, proti němu podali žalobu za podvod. Do nucené správy byl předán dům v
Londýně v hodnotě 25 milionů dolarů, který si Kožený koupil od anglického
populárního skladatele Andrewa Lloyda Webbera.
Kožený, přirozeně pohlíží na celou věc jinak a ve více než
dvacetihodinovém rozhovoru s časopisem Fortune konstatoval, že nepadne sám.
Zaprvé obviňuje ázerbajdžánské činitele, kteří, jak si rozčileně stěžuje,
"ho podvedli" tím, že si nechali zaplatit miliony dolarů na úplatcích.
"Vysáli nás," prohlašuje. "Stoprocentně nás podvedli."
Stejně rozhněvaný je Kožený i na své nyní znepřátelené partnery.
Podle jeho názoru věděli velmi dobře, do čeho s ním jdou. "Řekli mi: Ty
udělej tu špinavou práci". A dodává: "Jestli mě nepřestanou pronásledovat,
ukážu veřejně, co jsou zač." Během našich rozhovorů sdělil Kožený
kompromitující podrobnosti, týkající se několika těchto investorů, a
tvrdil, že jich má daleko více a že jich použije, bude-li muset. "Nejednám
konfrontačně," říká s chlapeckým pokrčením ramen. "Ale jestliže se chtějí
prát, budou za to muset hodně draze zaplatit."
Velký Gatsby v Praze
20. prosince 1997 - v době, kdy začínal shromažďovat investory pro
svůj ázerbajdžánský projekt - uspořádali Viktor Kožený a jeho nádherná
třetí manželka Lenka večírek v americkém lyžařském středisku Aspen. Nebyl
to jen tak lecjaký večírek, ale takový večírek, na jaký i místní milionáři
vzpomínají ještě o dva roky později.
Večírek se konal v Koženého horské chatě za 19,7 milionů dolarů,
kterou si koupil sotva půl roku předtím. Hosty bylo 150 aspenských
zbohatlíků - mezi nimi i Ivana Trumpová - s mnoha z nichž se Kožený nikdy
předtím osobně nesetkal. Hosty přivítaly mísy kaviáru. Drahé šampaňské
nejrůznějšího druhu teklo volně celou noc. Přítomné bavila Natalie Colová.
Při odchodu dostali hosté dárky z obchodu Asprey and Garrard, z ekluzivního
londýnského klenotnictví. "Chtěl jsem se seznámit se sousedy," říká Kožený
nonšalantně. Večírek ho stál milion dolarů.
Neformální extravagance, gradiózní, šokující gesta - ta jsou už
dlouho charakteristickým rysem Viktorova vystupování. Snaží se tím vytvořit
kolem sebe auru jakéhosi Gatsbyho (fiktivní postavy zbohatlíka ze známého
Fitzgeraldova románu, JČ), která má pak vyvolat zájem o Koženého osobu i o
jeho podnikatelské transakce. Dejte si to dohromady s Viktorovými
přirozenými talenty - s šarmem, jemuž nelze odolat, s neotřesitelnou
sebedůvěrou, s elegancí, která nikdy nepřipadá neautentická a s talentem
prodat podvod, který jako podvod nevypadá a máte - no, dali jste dohromady
charakteristiku skutečně velkého podvodníka.
Na Koženém byl tento talent zjevný už velmi záhy. Jako osmnáctiletý
mladík, který žil v Německu - jeho rodiče s ním dva roky předtím emigrovali
z Československa - šel Viktor na přednášku v Mnichově, kterou tam uspořádal
význačný americký profesor fyziky jménem Marlan Scully. Kožený vysvětlil,
že je v oboru fyziky zázračné dítě, kterému se podařilo uprchnout z
komunismu, a mával kolem sebe zápisníkem, v němž měl poznámky o svých
"teoriích". Profesor byl tak dojat Koženým, že ho pozval, aby u něho
studoval na University of New Mexico. Jen o několik dní poté, co se Scully
vrátil do Albuquerque, se Kožený objevil u něho na prahu, požádal o
ubytování a o půjčku 100 dolarů.
Scullymu dlouho netrvalo, než si uvědomil, že Kožený o fyzice "nemá
ani šajna". Profesor se mu přesto snažil pomoci a nakonec přesvědčil
kolegu, aby mu u sebe doma poskytl ubytování. Za pár měsíců však tento
český teenager utekl s jeho ženou - sedmatřicetiletou matkou tří dětí.
Další zastávka: Cambridge ve státě Massachussetts, kde začal Kožený
chodit do letních kursů na harvardské pokračovací škole. Jeho výdaje
platila jeho budoucí první manželka, a podle jejího nynějšího svědectví
byly ty výdaje už tehdy extravagantní. (O dva roky později se rozvedli.)
Kožený se nakonec prokecal až na skutečný Harvard, kde skončil, jak sám
říká, "s trojnásobným podmíněným vyloučením". "Byly to zkoušky a chyby
mladého muže," vysvětluje teď. Avšak když konečně po šesti letech dokončil
svá studia ekonomiky, odnesl si množství vynikajících doporučení, včetně
doporučení od harvardského profesora práv (a budoucího soudce u amerického
Nejvyššího soudu) Stephena Breyera.
Kožený odcestoval do Londýna, do firmy Flemmings, respektované
londýnské investiční banky. Na ředitele Michaela Ladenburga udělal Viktor
během interview při snídani tak velký dojem, že ho zaměstnal, aniž by si
zkontroloval jedinou jeho referenci. Ale pak, podle Ladenburga, Kožený
často odmítal dělat práci, kterou dostal, a trávil dny pokoutně skrývanými
telefonními rozhovory. Řekl svému šéfovi, že pracuje na velkých projektech
ve Východní Evropě a že jsou tak tajné, že nemůže prozradit žádné
podrobnosti. Vyhodili ho za půl roku.
Psal se rok 1990. Měl na kontě jen 3000 dolarů, bylo mu 26 let,
čelil novému desetiletí jako nezaměstnaný a měl novou manželku, která byla
těhotná s jejich prvním dítětem. Avšak Kožený nebyl nervózní. Skutečně se
připravoval na první krok do špinavého světa vznikajících trhů. Koncem roku
1990 se přestěhoval do Prahy, začal chodit se svou provdanou sekretářkou,
Luďkou, opustil svou manželku s právě narozenou dcerou a vystavil si štít,
že je "podnikatelský poradce". Začal zakládat firmy a lezl za vládními
činiteli. Hledal úhel, myšlenku, nápad, jehož prostřednictvím by mohl
zbohatnout.
Našel to v takzvaných privatizačních kupónech. Účelem kupónů bylo
nastartovat program postkomunistické vlády zprivatizovat československý
státní průmysl. Všem československým občanům byla nabídnuta šance koupit si
za 35 dolarů kupónovou knížku, kterou mohli proměnit v akcie v nově
zprivatizovaných společnostech. Ale po 41 letech komunistického režimu byli
lidi hluboce nedůvěřiví vůči vládou podporovanému kaitalismu: jen málo lidi
bylo ochotno vydat celotýdenní mzdu za nějaké papírky.
Pro rozeného reklamního propagátora, jako byl Kožený, byla tato
situace obrovskou příležitostí. Rychle založil skupinu uzavřených
kapitálových fondů, které nazval Harvardské fondy, a učinil drzou záruku:
pokud mu lidé dají své kuponové knížky, zaplatí jim desetinásobek jejich
vkladu, jestliže budou za rok chtít fondy opustit. Zorganizoval brilantní
reklamu tomuto slibu, využil západních marketingových metod, včetně
elegantních televizních reklam, které naléhali, aby svěřili své kupóny
"fondu s americkým jménem". Je neuvěřitelné, že více než 820 000 lidí to
skutečně učinilo.
Slib Koženého měl všechny charakteristiky pyramidového podvodu: jak
nyní Viktor přiznává, naprosto neměl tušení, kde sebere 200 milionů dolarů,
které by musel vyplatit, kdy se všichni investoři rozhodli za rok fondy
opustit. Ale ve skutečnosti měla hra, kterou Kožený hrál, daleko více
společného s přístupem k interním, exkluzivním informacím o stavu podniků.
Kožený měl fantastické nové přátele v české vládě: například pravidelně
hrál squash s ministrem vnitra. A protože dělal poradenskou práci pro
vládu, získal tím interní exkluzivní informace o tom, které státní podniky
byly nejcennější. Byl si jist, že kupony budou mít daleko větší hodnotu než
jeho veřejný slib.
Jiné fondy začaly nabízet ještě větší záruky, ale Kožený byl mužem
okamžiku. Jeho Harvardské fondy nasbíraly dostatečné množství kuponů, že
ovládl více než 15 procent pražské burzy. Moudře pak vyměnil tyto kupony za
akcie v 50 nejlepších firmách. Když začaly fondy obchodovat, jejich hodnota
se více než zdvacetinásobila. Tržní hodnota aktiv ve vlastnictví
Harvardských fondů stoupla na miliardu dolarů.
Na Koženého úspěch reagovali lidé trojím způsobem. Zaprvé, začali s
ním zacházet jako s celebritou - a on se začal jako celebrita chovat -
najal si na plný úvazek ochranku a jezdil po městě v mercedesu se šoférem.
Zadruhé, vláda, nervózní, že začíná být Kožený příliš mocný, rychle přijala
zákon, podle něhož nesměly investiční fondy vlastnit více než 20 procent v
každém podniku. "Museli se pokusit mě zpomalit," vychloubá se Kožený,
"protože jinak bych v podstatě celou zemi vlastnil." A zatřetí, tisk se
začal ptát, jak získal Kožený informace, kam své kupony investovat. Tyto
otázky kulminovaly koncem roku 1992, kdy byl zatčen bývalý agent
československé tajné policie, že údajně prodal Koženému státní tajemství -
o němž se psalo buď, že šlo o informace o investičních cílech, anebo že to
byly složky obsahující ztrapňující osobní informace o nejvyšších českých
politicích. Kožený popíral, že by obdržel cokoliv důvěrného a hájil se, že
se stal obětí vydírání. Ale bylo proti němu zahájeno oficiální vyšetřování
(později bylo zastaveno), a tak se Kožený rozhodl, že je načase odejít.
Jednoho dne v lednu 1994 zavolal nejslavnější podnikatel v České republice
svého šoféra a zmizel přes hranice směrem ke Švýcarsku, aby už nikdy do
rodné země nevkročil.
Pirát se setkává s emigrantem
V Lyford Cay, v bahamském útočišti pro mezinárodní bohatce a
celebrity, je vlahý večer. Mým hostitelem u večeře je David McGrath,
vysoký, sympatický padesátník s dlouhými vlasy, bradkou a hlubokým hlasem.
McGrath zná v Lyford Cay každého. Například si k nám k této večeři na břehu
moře přisedl herec Sean Connery. Connery a McGrath hrají v Lyford Cay Club
téměř denně golf. McGrath mně líčí své první setkání s Viktorem Koženým v
roce 1994, nedlouho poté, co tento mladý Čech byl přivát do města.
"Byl to tenhle velký mladík s plavými vlasy, který zachraňoval
východní blok," vzpomíná McGrath. "Vysvětlil mi, že využívá většinu svých
zisků k tomu, aby pomohl své zemi. Tvrdil, že kupuje tisíc mamografů,
přístrojů na zkoumání rakoviny prsu, pro všechny nemocnice v České
republice. Zdálo se mi, že je to fantastický člověk. Že to je svým způsobem
Jánošík."
"Na všechny tady udělal Koženého šarm velký dojem," dodává McGrath.
"Kožený má obrovsky vstřícnou osobnost a je neobyčejně přátelský. Když vám
podá ruku, ocelově ji sevře. A civí vám přímo do očí." Connery vzhlédl od
talíře a řekl: "Jestli na mě to ocelové sevření ruky zkusí ještě jednou,
dám mu pěstí."
Pro Koženého byl Lyford Cay svého druhu dokončovací školou, plnou
mezinárodních finančníků, daňových emigrantů a podnikatelských podvodníků.
Znali triky, které by ho nikdy nenapadly - a měli peníze, o nichž se mu
mohlo jen zdát. Chtěl se seznámit se správnými lidmi, a tak si Kožený najal
McGrathe, aby ho všude představil, a podepsal s ním smlouvu, že McGrath
dostane 10 procent zisku ze všech projektů, k nimž to povede. Oba muži
sepsali seznam 16 nejvýznamnějších osob - lidí s penězi a vlivem, kteří by
mohli být pro Koženého potenciálně užiteční. Na seznamu byl také známý
ředitel a nynější daňový emigrant, Michael Dingman.
Na vrcholu své kariéry v osmdesátých letech byl Dingman jednou z
nejkontroverznějších osob v podnikatelském světě - byl to podnikatelský
podvodník s velkým talentem pro přesunování investic z jednoho místa na
druhé. Dingman budoval, slučoval a likvidoval konglomeráty. Jako někdejší
generální ředitel firmy Wheelabrator-Frye se posléze zmocnil skupiny
prodělávajících podnoinů u AlliedSignal, dal je dohromady a vytvořil z nich
společnost jménem Henley Group a nabídl to jako tehdejší největší
akcionářskou nabídku. Přestože firma Henley Group nikdy nevykázala žádný
zisk, Dingman obrovsky zbohatl poté, co provedl řadu neobyčejně složitých a
neprůhledných finančních transakcí. Jeho kariéru zašpinily žaloby od
akcionářů, kteří tvrdili, že hlavní prospěch ze všech transakcí měl jen
Dingman sám. Dingman nad tím zatrpkl, vzdal se amerického občanství a
přestěhoval se na Bahamy. I po přestěhování se do tohoto mezinárodního
útočiště pro osoby, které se vyhýbají placení daní, zůstává Digman jedním z
ředitelů automobilky Ford.
Třiašedesátiletý Dingman byl o generaci starší než jeho nový soused.
Nalezl však v Koženém spřízněného ducha a oba muži brzo spolu pracovali v
téže kanceláři. Dingman byl potěšen, že může hrát roli učitele. "Ve
Viktorovi jsem se viděl," řekl později jednomu reportérovi.
V listopadu 1995 oznámili oba muži, že zahajují překvapivý nový
projekt v České republice. Využili neprůhlednosti českého kapitálového trhu
a tajně shromáždili velké vlastnictví v šesti klíčových českých
průmyslových podnicích. Tři tyto podniky zcela ovládli. Ve snaze získat
akcie ve všech těchto šesti podnicích investovali do nich Koženého
Harvardské fondy a Dingman do nich vložil 140 milionů dolarů vlastních
peněz. Prý bylo jejich cílem restrukturalizovat český průmysl. Toto,
slibovali Kožený a Dingman, je pouze začátkem masivního investičního
projektu, který seznámí celý region s kapitalismem volného trhu.
Možná to bylo skutečně jejich cílem. Dingman a Kožený se krátce
pokusili restrukturalizovat některé tyto podniky, ale když se setkali s
ostrým odporem od místních lidí, vzdali to. Namísto toho přestali oba muži
předstírat, že usilují o nějaké dobro a soustředili se na jednodušší cíl:
rychle zbohatnout. Během několika měsíců provedl Kožený více než 1000
samostatných transakcí, obchodoval s akciemi tam a zpět mezi Dingmanovou
investiční společností a různými Harvardskými fondy, prodával kapitál a
odčerpával z toho peníze v hotovosti. Když to všechno skončilo, vytvořil si
Kožený majetek, který se odhaduje na něco mezi 200 miliony a 700 miliony
dolarů.
Není překvapující, že frenetická obchodní činnost Viktora Koženého
některé jeho podniky ochromila a vážně zničila Harvardské fondy, které
přišly o 80 procent hodnoty. (Fondy jsou nyní v likvidaci.) Tato epizoda
také zlikvidovala důvěru investorů v Českou republiku. "Zahraniční
investoři odepsali Českou republiku hlavně v důsledku toho, co udělal
Kožený," konstatuje Richard Wood, investiční bankéř působící v Praze.
Kožený dostal nakonec pokutu ve výši 37 000 dolarů za porušování pravidel
kapitálového trhu a byl donucen vyplatit Harvardským fondům 6,8 milionů
dolarů.
Kožený dokonce podvedl i svého přítele z Lyford Cay, Davida
McGrathe. McGrath konstatuje, že když se pokusil vybrat si peníze na
základě dohody s Koženým o sdílení zisku - dalo se předpokládat, že má
dohoda hodnotu desítek milionů dolarů - Kožený trval, že ho prý McGrath
přiměl k podpisu této dohody, když byl opilý. McGrath Koženému pohrozil
žalobou a nakonec přijal od Koženého milion dolarů. Ale podařilo se mu
určitým způsobem se pomstít. Když zažádali Koženého matka a nevlastní otec
o členství v Lyford Cay Club, McGrathovi se podařilo dosáhnout toho, že
byli prohlášeni nežádoucími osobami.
Zápach ropy
"Vy koupit koberec?" zeptal se mně uniformovaný důstojník lámanou
angličtinou a díval se na obrazovku rentgenového přístroje na letišti v
Baku. Přikývl jsem. Orientální koberce jsou v Baku, v hlavním městě
Ázerbajdžánu výhodná koupě. Koupil jsem jeden koberec v obchůdku za 200
dolarů, naprosto jsem nepřekročil legální limit pro bezcelní vývoz.
"Aha," říká celník smutně a potřásá hlavou. "Velký problém."
Teatrálně si mne bradu, jako by byl hluboce zamyšlen, a pak se
najednou jeho obličej rozjasní. "Padesát dolar!" prohlásí. "Pak - ne
problém." Přeme se krátce, až nakonec souhlasí, že přijme skromnější
úplatek: 20 dolarů.
Pokud je něčím charakterizováno podnikání v Ázerbajdžánu, je to
skutečnost, že všichni si chtějí přivydělat. Je to země, kde berou státní
činitelé zcela běžně úplatky a kde jsou transakce málokdy jasné. Což
vysvětluje, proč dospěl Viktor k závěru, že je to země, kde může vydělat
ještě víc, než kdy předtím. V Ázerbajdžánu se mělo realizovat všechno, co
se Kožený během let tak pečlivě naučil - nejen jeho šarm a obchodnické
schopnosti, ale i jeho nové bohatství a jeho noví přátelé. Koženého
nejcennějším přítelem byl pořád Dingman, který začal začátkem roku 1997
seznamovat Koženého v Aspenu s lidmi, kde měl sídlo na dovolenou. Pro
mladého Čecha otevřelo Dingmanovo objetí důležité dveře v Americe, na Wall
Street i ve společenských kruzích.
Zároveň Kožený chytře využíval svého bohatství, aby vytvořil kolem sebe doslova mytologii. Dělal to tak, že rozhazoval peníze kolem sebe tak kavalírsky a tak divoce, že byli i multimilionáři překvapeni.
Například je o něm známo, že utratil jednou za večeři 21 000 dolarů,
nechal si otevřít lahev za 8000 dolarů a poslal ji zpět, že je to víno
"příliš mladé". Koupil si tryskáč, jímž létá po světě, a obojživelné
letadlo na cestování po ostrovech a 165 stop dlouhou jachtu (dal ji jméno
Kontemplace), flotilu luxusních automobilů a soukromý ostrov na Bahamách
velikosti 500 arů. V Lyford Cay vlastní velký dům na pobřeží, který
vybavil bazénem za 14 milionů dolarů, o velikosti malého jezera, v Londýně
si koupil dům od Andrew Lloyd Webbera a v Aspenu chatu s rozlohou podlahu
zvíci 15 000 stop v Aspenu. Zaplatil za ni 19,7 milionů dolarů a byl to
místní rekord.
Shodou okolností byl ten dům hned vedle jednoho z prvních lidí, s
nímž ho Dingman v Aspenu seznámil. Rick Bourke, 54, byl spoluzakladatelem a
ředitelem firmy Dooney and Bourke, která vyrábí luxusní kabelky. Jeho chata
je také obrovská a také vlastní loď a soukromé letadlo. Jako většina lidí,
kteří se setkali s Koženým poprvé, na Bourkeho udělal Viktor velký dojem.
Když se sblížili, Kožený vysvětlil, že hledá po celém světě podnikatelské
příležitosti, které by mohly poskytnout "obrovské zisky". Pozval Bourka na
svou příští cestu. "Budeme se mít dobře," slíbil Kožený. A taky se měli
dobře. V květnu 1997 se vydali oba muži Koženého letadlem na cestu po celém
světě s tuctem zastávek na místech, jako je Minsk, Bělorusko, Bukurešť, a
Kazachstán. Ale největší Koženého pozornost vyvolal Ázerbajdžán, na
západních březích Kaspického moře. Co tam nalezl? Uhodli jste to:
privatizační kupóny. Stejně jako v České republice nabízela ázerbajdžánská
vláda občanům kupóny, aby se mohli účastnit privatizačního programu. Každý
občan dostal zadarmo kuponovou knížku se čtyřmi kupony, kterou si mohl
vyměnit za akcie v bývalých státních podnicích. Ázerbajdžánská vláda už
předtím začala privatizovat malé podniky jako pekárny a holičství. Měla
plán rozšířit program na několik málo velkých firem, které mohly zajímat
zahraniční investory. I když nebyl oznámen žádný časový rozvrh, už vznikl
malý šedivý trh a spekulanti skupovali od Ázerbajdžánců jejich kupónové
knížky. Většinou to byli ale krátkodobí podnikatelé, kteří doufali, že
prodají kupony s rychlým ziskem.
Kožený měl grandióznější představy. Když se vrátil do USA, rozhodl
se vyslat do Baku tým s 500 000 dolary na hotovosti, který měl na ulicích
Baku začít skupovat kuponové knížky. Do července na to vydal 15 milionů
dolarů a hledal nyní další investory. ("Jako výsledek mého rozsáhlého
cestování," napsal Kožený do jednoho takového svého prospektu, "jsem
objevil, že vznikla další spící kráska, a jmenuje se Ázerbajdžán.") V září
už hovořil Kožený o projektu jako o "kupónovém fondu s hodnotou 150 milionů
dolarů". A v prosinci - kdy se konala jeho nechvalně známá party v Aspenu -
si vypracoval šokující plán: Ze všech státních podniků v Ázerbajdžánu
chtěli západní investoři ve skutečnosti jen jednu: SOCAR, obří státní
ropnou společnost. Kožený plánoval shromáždit dostatečné množství kuponů,
aby ji mohl koupit.
Ázerbajdžán je postaven na ropě. Dokonce je i cítit, když jedete do
Baku, vaří se v rezavějící rafinérii za městem, vytéká z opuštěných studní
a vytváří černé kaluže. Ázerbajdžán byl prvním velkým světovým vývozcem
ropy, do roku 1900 těžil více než polovinu veškerých světových zásob. Za
sovětské vlády tamější ropný průmysl zastaral a stal se neefektivním. Ale v
roce 1997, poté, co prezident Hejdar Alijev - čtyřiasedmdesátiletý bývalý
generál KGB a člen sovětského politbyra - zemi stabilizoval, v Ázerbajdžánu
propukl nový ropný boom. Západní firmy začaly uzavírat s Alijevem rozsáhlé
dohody ve snaze začít těžit dosud nevyužité zásoby - pod Kaspickým mořem
prý leží až 100 miliard barelů ropy.
Kdyby bylo skutečně možné pomocí kupónů koupit SOCAR, pak by to bylo
výhodnou koupí století. Jak to Kožený vysvětlil, kupónové knížky se
prodávaly za pouhý zlomek hodnoty ropných ložisek; dosud nevyužívané ropné
rezervy Ázerbajdžánu byly tak velké, že by se investoři dostali do "nového
Kuvajtu". A nejlepší by bylo, že by mohli rychle odejít - protože Kožený
nechtěl vlastnit SOCAR příliš dlouho. Hned ho chtěl prodat! Když se jeden z
investorů zeptal, zda bude možno zdesetinásobit investici, Kožený řekl
pohrdlivě. "Zdvacetinásobit, zpadesátinásobit. Zestonásobit!" prohlásil.
Bylo to neobyčejně lákavé - zejména podle toho, jak to Kožený líčil.
Pracoval nyní ze svého nového domu v Aspen a hovořil neustále o "obrovské
příležitosti", kterou se chystá realizovat. Když přijeli podnikatelští
společníci, zval přátele na neformální semináře o Ázerbajdžánu. Nikdy
nežádal přímo žádné peníze. Naopak, kamkoliv chodil se svými novými
přáteli, vždycky za ně platil. Létali Viktorovým letadlem, bydleli v
nejlepších hotelích, jedli v nejlepších restauracích. Kožený učinil své
podnikání jedním velkým mejdanem - byl to zážitek se toho účastnit.
"Vytvořil klub a vy jste byli v tom klubu," konstatuje jeden Koženého
pozorovatel. Začátkem roku 1998 chtěl investovat do Ázerbajdžánu celý
Aspen. "Lidi vás zastavovali na ulici a říkali, Investoval do Viktorova
projektu?" vzpomíná jeden investor. "Lidi na něho prostě házeli peníze."
Projektu se samozřejmě účastnil i Bourke. S přáteli vložil 8 milionů
dolarů. Jiní následovali, včetně Aarona Flecka, sedmasedmdesátiletého
floridského finančního manažera, který přidal 4 miliony, a Richarda
Friedmana, bostonského stavebníka, který půjčuje Clintonům na prázdniny
svůj letní byt v Martha's Vineyard. Ten vložil jeden milion. Bourke
seznámil Koženého s Georgem Mitchellem, bývalým šéfem senátní parlamentní
většiny a respektovaným vládním vyslancem k rozhovorům v Severním Irsku. Po
večeři s Koženým na Floridě se Mitchell rozhodl, že bude taky do jeho
projektu investovat. Dal do něho 200 000 dolarů. Také souhlasil, že bude
zástupcem předsedy správní rady (Kožený byl předseda) celého projektu,
který Kožený pojmenoval Oily Rock Group Ltd.
Od svých nových přátel získal Kožený asi 50 milionů dolarů. Jenže
potřeboval daleko víc. Tak se vydal na Wall Street. Tam byl jeho hlavním
spojencem Fleck, finanční manažer, který měl naprosto čisté konexe na Wall
Street a který skutečně věřil v Koženého i v celý projekt. ("Zacházel jsem
s ním jako s vlastním synem," říká nyní Fleck smutně.)
Jejich plánem bylo najít čtyři finanční instituce, které by každá
vložily do projektu 25 milionů dolarů. Ale když se dostali k Omega
Advisors, fondu Leona Coopermana v hodnotě 4 miliard dolarů, Cooperman je
spojil se svým partnerem pro vznikající trhy, čtyřiatřicetiletým mužem
jménem Clayton Lewis. O měsíc později je Lewis informoval, že Coopermanův
fond chce investovat celých 110 milionů dolarů. A Omega partners k tomu
ještě přidají dalších 15 milionů dolarů, z čehož dvě třetiny bude
investovat Cooperman sám. Lewis ještě našel další peníze - včetně 15
milionů dolarů z Columbia University, 15 milionů od AIG a 25 milionů od
dalších velkých investorů. Celkem sehnali Omega a Lewis pro Koženého
projekt asi 180 milionů dolarů.Cooperman byl potěšen: řekl příteli na Wall
Street, že očekává deseti až stonásobný zisk.
Kožený počítal, že celkem bude mít fond 450 milionů dolarů - včetně
(jak tvrdí) "stovek milionů" z vlastní kapsy. Peníze byly uloženy na konto
ve Švýcarsku.
Jedno jméno však v projektu chybělo: Dingmanovo. Když se ho zeptal
na Koženého projekt jeden jeho dobrý přítel, Dingman odpověděl, že se
projektu neúčastní. Koženého metody jsou "sice často docela ziskové",
napsal Dingman, ale někdy je obtížné přesně určit, "jaká je vlastně
konkrétní dohoda a ujistit se, že je projekt stejně výhodný pro investory
jako pro Koženého samotného. Jsem znepokojen, že nelze jasně verifikovat,
ke komu plyne zisk nejdřív." Starý přítel navzdory Dingmanovu varování
investoval do projektu stejně 250 000 dolarů.
"Jsme v posteli s prezidentem"
Tom Farrel, pětatřicetiletý bývalý výčepní se základním univerzitním
vzděláním, s rudými licousy a nezastřiženým vousem, byl prvním člověkem,
kterého Kožený vyslal do Ázerbajdžánu. Pocházel z Virginie a žil v Rusku od
roku 1991. Byl Koženého překladatelem a ochrankou, když Kožený navštěvoval
tento region. Nemá příliš mnoho sympatií pro prestižní investory, kteří
nyní tvrdí, že jsou šokováni tím, co se stalo. "Jsou to velmi bohatí,
inteligentní lidé, kteří věděli přesně, co chtěli - obrovské zisky ve velmi
riskantní oblasti a to velmi rychle," konstatuje Farrell. "Účastnili se
projektu z jediného důvodu: z obyčejné chtivosti po penězích. Proč jinak se
spolčovali s Viktorem Koženým - člověkem s pochybnými metodami, který
vydělal spousty peněz?"
Je to velmi dobrá otázka. Protože když se na to podíváme střízlivě,
projekt byl dost nesmyslný. Zaprvé šlo o to, že se to všechno děje v
Ázerbajdžánu, kde zdání většinou klame. "Jsou to fantastičtí lidé," řekl
jeden diplomato Ázerbajdžáncích. "Vezmou si vás domů a stáhnou vás zaživa z
kůže." A cíl Koženého projektu, SOCAR, nebyla jen tak nějaká ázerbajdžánská
firma, byla to svatá kráva, jediný skutečný majetek, který vlastní stát.
SOCAR poskytoval zaměstnání asi 75 000 Ázerbajdžáncům a pro úplatkářské
vládní činitele byl zdrojem nezměrného osobního bohatství. Představa, že by
tuto firmu předal prezident Alijev zahraničním spekulantům za zlomek její
hodnoty se zdála absurdní - ať už si koupili kolik kupónů chtěli. Z tohoto
hlediska to zdaleka nevypadalo jako fantastická koupě, o níž hovořil
Viktor. Přesně obráceně.
Takže proč byli západní investoři ochotni ignorovat tato zjevná
rizika? Z jediného důvodu. Měli na své straně piráta z Prahy. Bylo lehké
suspendovat skepsi, protože Viktor jim všem vysvětlil, jaké fantastické
dobrodružství to bude. Jeho bohatí noví přátelé, jako Bourke a Fleck, se
nechali převálcovat vzrušením globálních investic. A mezi hráči na Wall
Street šlo spíše o nezměrnou chtivost po penězích, která potlačila soudný
rozum. Například firma Omega Investors, jak se zdá, dobře chápala, co
Kožený nabízí - ale investovala do jeho projektu stejně. "Viktor je jako
štěně," řekl posléze jeden ředitel firmy Omega Investors. "Když jste v jeho
přítomnosti, je s ním zábava. Když se k němu obrátíte zády, vysere se vám
na koberec." U Omega Investors dobře věděli, že Kožený podniká tak, aby z
toho měl prospěch jen sám, a dokonce ho přiměli, aby s nimi podepsal
oficiální smlouvu, která měla zabránit tomu, aby je podvedl.
Co se týče pojišťovny AIG, její "analýza projektu" je typickým
případem sebeobelhávání se - jak dokazují dokumenty, které získal časopis
Fortune. Ve snaze ověřit si důvěryhodnost Koženého se firma AIG dotazovala
lidí, kteří se už projektu účastnili, jako byl Bourke, který svědčili,
nepříliš překvapivě, že je Viktor "brilantní, plně se věci věnuje, je to
vizionář". a firmy Omega, která sdělila pojišťovně AIG, že je Viktor
spolehlivý. Firma AIG sice našla právníka, který varoval, že Kožený má
"morální slepá místa" - ale tvrdil, že jsou zvládnutelná. Je neuvěřitelné,
že memorandum firmy AIG, týkající se kontroverze ohledně Koženého českých
investic, konstatovalo, že tato kontroverze vznikla jen proto, že jiní
investoři Koženému "záviděli". (Firma AIG se odmítla časopisu Fortune
vyjádřit k svému angažmá s Koženým.)
A kromě toho, neměl snad Kožený celou záležitost stoprocentně
přečtenou? Právě v to investoři věřili - a o nic jiného nešlo. V březnu
1998, po návštěvě Ázerbajdžánu připravil Clayton Lewis z firmy Omega
"vysoce důvěrné" memorandum. Uvedl v něm, že SOCAR bude zprivatizován
"ještě dlouho před prezidentskými volbami v říjnu." Skupina Koženého má
"vynikající styky" se všemi, kdo v Ázerbajdžánu vládnou, včetně osobního
pozvání od prezidenta, abychom se účastnili privatizace."
Jiné vnitřní memorandum, od firmy AIG, tvrdilo něco podobného.
Shafik Gabr, egyptský podnikatel a investor u Koženého, sdělil této
pojišťovně v dubnu, že se setkal s Alijevem a že ho Alijev přesvědčil, že
se privatizace bude konat. Toto memorandum firmy AIG také zdůrazňovalo, že
prezidentův vliv ve prospěch západních investorů byl zajištěn: "Alief (sic)
se na projektu účastní, ale podrobnosti jeho účasti nejsou známy."
Alijevova podporu byla klíčová, pokud měl být projekt úspěšný.
Rozhodnutí, kdy má být SOCAR zprivatizován - jestli vůbec - spočívalo na
Alijevovi samotném. Tak to v Ázerbajdžánu chodí. "Až se prezident rozhodne,
bude rozhodnutí," konstatuje bývalý velvyslanec. "Dokud se nerozhodne,
nebude rozhodnutí." Ale všechny zprávy, které skupina dostávala - ať už z
Ázerbajdžánu nebo od Koženého - jim dávaly sebedůvěru, že je všechno v
pořádku. Jak posléze řekl Fleck: "Bylo nám otevřeně řečeno, že firma SOCAR
bude zprivatizována." Mitchell dostal u Alijeva audienci - a přišel se
zprávou, že se privatizace bude konat. Kožený to vysvětlil poněkud
brutálně. "Jsme v posteli s prezidentem," řekl Kožený, vzpomíná jeho bývalý
poradce.
Tento dojem byl pokaždé posílen, když cestovali investoři do
Ázerbajdžánu. Od chvíle, kdy přijeli na letiště, s nimi bylo zacházeno jako
s královskou rodinou - byli rychle provedeni celní kontrolou, flotila
limuzín je pak odvezla do Baku. Dlouze hovořili a večeřeli s čelnými
politiky, zejména s muži ve vedení Státního majetkového výboru, vládního
úřadu pověřeného privatizací. Muž číslo dvě v SMV, pětačtyřicetiletý bývalý
profesor matematiky Barat Nurijev se stal během času zejména důležitým a
chlácholícím kontaktem. Nurijev je čelný ázerbajdžánský intelektuál. Je
šarmantní, plynule mluví anglicky, - a zdá se být stoupencem kapitalismu a
privatizace. Nurejev začal několika Američanům, kteří pravidelně
telefonovali, postupně tykat. Věděl přesně, čeho se snaží dosáhnout - a
pobízel je, aby to udělali. Privatizace SOCARu se bude konat už každou
chvíli, tvrdil jim. A oni mu věřili.
Kupóny? Nebo záchodpapír?
Zdálo se, že na jaře roku 1998 je všechno v pořádku. Tom Farrell, s
pomocí skupiny bývalých ruských vojenských důstojníků, kupovali kupony po
kýblech. Protože za ně platil v hotovosti, zaletěl si Farrel do Curychu a
vyzvedl si tam 20 milionů dolarů v hotovosti, pečlivě zabalených v kufrech.
("Do každého kufru značky Samsonite," vysvětluje Kožený, "se vám vejde asi
pět milionů dolarů.")
Viktor mezitím založil investiční banku západního stylu, jménem
Minaret Group, v nejdražší kancelářské budově v Baku a rychle najal více
než 100 zaměstnanců, včetně 30 lidí ze Západu, které přilákaly sliby
velkých výdělků. (Farrell, který předtím bydlel v jediné místnosti v
Petrohradě, konstatuje, že kdyby býval byl projekt úspěšný, jeho podíl měl
být "větší než 100 milionů dolarů".) Na uskladňování hory kupónů si
vybudoval Kožený opevněný bunkr s ocelovými dveřmi, čtyřiadvacetihodinovou
ochranou a monitorovacím systémem nejmodernější technologie.
Koncem dubna se Kožený účastnil oficiálního otevření ústředí firmy
Minaret. Mitchell letěl do Ázerbajdžánu Koženého letadlem s jeho mladou
ženou a synem nemluvnětem, které odložili v Monaku, kde bydleli na Koženého
jachtě. Pak Kožený odvezl Mitchella svým letadlem do Dublinu, kde Mitchell
pronesl projev o rozhovorech v Severním Irsku. (Říká Kožený s úsměvem: "Byl
to můj malý příspěvek mírovému procesu.")
Mitchell se také stal členem správních rad dvou poradenských skupin,
které investoři založili za účelem reklamy pro projekt ve Spojených
státech. Ředitelé, včetně Coopermana, Lewise, Bourkeho a Flecka, měli
dostávat plat 50 000 dolarů ročně a Mitchell 100 000. Ředitelé založili
Americko-ázerbajdžánskou podnikatelskou radu a naléhali na americkou vládu,
aby podporovala privatizaci - kvůli "prospěchu v oblasti zahraniční
politiky", pokud by se SOCAR dostal do západních rukou. Washingtonští
lobbisté byli pronajati za 30 000 dolarů za měsíc, poradci v oblasti PR za
10 000 dolarů měsíčně.
A po celou dobu se Koženého investoři lísali vůči Ázerbajdžáncům při
každé příležitosti. Když zažádal Nurijevův syn po termínu o přijetí k
postgraduálnímu inženýrskému studiu na univerzitě v Michiganu, Fleck -
absolvent této univerzity a dárce do jejích fondů - využil své protekce,
aby ho tam vzali. Když se Fleck dozvěděl, že Alijevova dcera a vnučka jsou
fanoušky skupiny Backstreet Boys, zatelefonoval příteli v gramofonovém
průmyslu, aby se pokusil pro ně zorganizovat schůzku s členy té skupiny.
A přesto ... kde byla privatizace? Uplynul skoro rok od doby, kdy
Kožený vymyslel svůj projekt. Dlouhé měsíce ujišťovali Koženého skupinu
Nurijev a ostatní v ázerbajdžánské vládě, že se privatizace bude konat
každou chvíli. Šeptalo se opakovaně o určitých datech - a pak nic.
Privatizovat se mělo v dubnu, pak v červenci, pak koncem léta. Nakonec bylo
investorům řečeno, že vše bude oznámeno těsně po prezidentských volbách,
které se měly konat v říjnu.
Tou dobou se ale atmosféra obklopující projekt začínala měnit. Onoho
léta Alijev otevřeně odmítl plán společnosti Minaret na přestavbu přístavní
čtvrti Baku za 15 miliard dolarů. Plán byl odmítnut jako "grandiózní" a
"necitlivý", řekl prezident otevřeně prostřednictvím tlumočníka, poté, co
mu byl předveden. Ředitelé firmy Minaret, kteeří, podobně jako Viktorovi
investoři, si mysleli, že má Kožený prezidenta omotaného kolem malíčku,
byli šokováni. "Tehdy jsme si poprvé řekli, Doprdele, možná to nedopadne
dobře," vzpomíná Farrell.
Kožený se vrátil do Baku až o dva měsíce později - což byla
neobvykle dlouhá pomlka. Když konečně přijel, propustil polovinu
zaměstnanců firmy Minaret. Teď začínali být Koženého investoři znepokojeni.
Konaly se prezidentské volby. Privatizace stále nebyla oznámena.
Bourke a Fleck, v doprovodu Koženého, se vydali do Ázerbajdžánu zhodnotit
situaci. S nimi jel jeden ředitel firmy Omega jménem Eric Vincent, který
nyní dával pro tento investiční fond na projekt pozor. (Clayton Lewis od
firmy odešel, poté, co pro ni způsobil v Rusku obrovské ztráty.) Když
delegace vyjádřila znepokojení azerbajdžánskýn přátelům, dostalo se jí
obvyklého uklidňování. Ale tentokrát je to neuspokojilo. Konečně jim začalo
docházet, že byli možná podváděni po celou dobu. Možná nemá Kožený
Ázerbajdžánce omotané kolem malíčku. Možná se nebude SOCAR hned tak
privatizovat. Možná investoři nevydělají dvacetkrát, padesátkrát, stokrát
to, co do projektu vložili. Možná že přijdou o všechno.
Po návratu do Spojených států zápolil Fleck s obrovským podezřením a
zeptal se Koženého, kdy vyprší platnost kupónů. V srpnu 2000. Předtím, když
si všichni byli jisti, že se bude SOCAR privatizovat každou chvíli, si
nikdo moc nevšímal, že mají kupóny omezenou platnost. Ale co se stane s
kupóny, ptal se Fleck, jestliže nebude do srpna 2000 SOCAR zprivatizován?
"Záchodpapír," odpověděl Kožený a od plic se začal smát. "Bude to velmi
dobrý záchodpapír."
Podvodník - nebo podvedený?
Tou dobou začínali investoři dospívat k ještě horšímu závěru: stali
se obětí podvodu. Kožený dal náhodou Ericu Vincentovi z firmy Omega zprávu
z Evropské unie s podrobnými informacemi, kolik peněz vydělala
ázerbajdžánská vláda podle svých údajů z prodeje privatizačních "opcí".
Opce byl ázerbajdžánský nástroj jak okrást zahraniční investory, kteří
chtěli investovat do místních podniků prostřednictvím kupónů. Podle
ázerbajdžánských předpisů musela být každá opce pokryta jedním kupónem. A
oficiální cena opce, prodávané přímo vládou, byla asi 25 dolarů. Aby mohla
uhradit opce, kryjící všechny své kupóny, poskytla firma Omega i další
investující instituce Koženému asi 100 milionů dolarů.
Ale podle zprávy Evropské unie dostala vláda z prodeje opcí jen
celkem asi 13 milionů dolarů. Kam se podělo těch 100 milionů dolarů? Byly
zjevně jen tři možnosti: peníze sebral Kožený. Peníze sebrali
ázerbajdžánští politikové. Peníze si rozdělili Kožený a ázerbajdžánští
politikové.
Cooperman a AIG dospěli rychle k závěru, že podvodníkem je Kožený. I
když si toho jaksi dosud nevšimli, jejich opční certifikáty byly datovány
od podzimu 1997. To bylo ještě předtím, než přistoupila firma Omega k
projektu. A kromě toho, vládní cena za tyto opce byla tehdy méně než 1
dolar za kus, nikoliv 25 dolarů. Dokument, který na nátlak firmy Omega
podepsal Viktor, mu zabraňoval, aby účtoval firmě Omega víc, než kolik on
sám zaplatil za kupóny i opce. Cooperman nyní dospěl k přesvědčení, že
Kožený prodal firmě Omega za 25 dolarů za kus opce, které získal v roce
1997 za méně než jeden dolar za kus - a že si z toho odčerpal 90 milionů
dolarů zisku. A Cooperman není jediný člověk, který je přesvědčen, že se
tohle stalo. Nurijev vzpomíná, že Kožený koupil veškeré své opce - asi 13
milionů - v roce 1997 a zaplatil za ně asi 50 centů až jeden dolar. Nurijev
tvrdí: "Žádné opce za 25 dolarů nekupoval." Antos Glogowski, šéf firmy AJG
Investments, která jediná tehdy kupovala větší množství opcí, vzpomíná
také, že v roce 1997, kdy stály opce jen 1 dolar, "si jich Viktor koupil
spoustu". Colin Caomin, jeden z bývalých ředitelů firmy Minaret, to také
potvrzuje: "Viktor si koupil opce za nejnižší ceny. Koupil je všechny a pak
je prodával s přirážkou." Tímto způsovem se podle Caomina Koženému podařilo
z projektu dostat ven většinu svých peněz.
Není překvapivé, že se Cooperman nesmírně rozčílil. Požadoval, aby
se s ním Kožený sešel. Když Viktor odmítl, poslal mu zuřivý dopis,
požadující vysvětlení. Kožený na něj nikdy neodpověděl. Časopisu Fortune
však Pirát z Prahy poskytl jednoduché vysvětlení: Ázerbajdžánci ho
podvedli. Podle Koženého, nedlouho poté, co Farrell a Rusové začali na
ulicích Baku skupovat kupóny, jeedn Farrellův Rus byl zatčen a jeho taška
s penězi a kupóny byly zkonfiskovány. Incident vedl k audienci s Alijevem.
Ten řekl Viktorovi, ať jedná s lidmi ve Státním majetkovém výboru, jak se
vyhnout dalším problémům. Z toho pak vyplynula dohoda: Kožený dostane zpět
své peníze, své kupóny i svého Rusa. Ale bude muset od nynějška kupóny
kupovat skrze jediného prostředníka: Nurijevova bratra. Koženému to bylo
jasné: Prezident na tom chce vydělat. "Od nich nedostanete nic, pokud na
tom ty lidi nemůžou vydělat taky," konstatuje. Opce firmy Omega byly také
zakoupeny tímto způsobem, říká Kožený, a Ázerbajdžánci dostali chybějící
miliony.
A Viktora to nepřekvapovalo? Vůbec ne. "Je to naprosto zkorumpovaná
země," dodává. "Byl jsem ochoten přijmout, že je budeme kupovat s
přirážkou." Byl dokonce přesvědčen, že dohoda měla určité výhody: "Je to
inteligentnější způsob, jak lidi podplácet."
Kožený dodává konečné, ošklivé sousto. Tvrdí. že Cooperman a ostatní
západní investoři všechny tyto podrobnosti znali, investoři to vehementně
popírají. Koženého příliš nezajímají Coopermanovy problémy. "Přišel jsem o
více peněz než všichni ostatní," konstatuje. A kromě toho, argumentuje
typicky viktorovsky: kdyby býval byl projekt úspěšný, nikomu by nevadilo,
že byli okradeni.
A co říkají Ázerbajdžánci? Popírají veškerou vládní korupci a
říkají, že není jejich vinou, že se západní investoři rozhodli skočit s
Koženým do postele. I když Alijev na dotazy časopisu Fortune nereagoval,
Hafiz Pašajev, ázerbajdžánský velvyslanec ve Spojených státech, konstatuje:
"Západní podnikatelé by měli investovat v Ázerbajdžánu, ale nikoliv
prostřednictvím Koženého." Nurijev tvrdí, že žádní ázerbajdžánští politici
či činitelé nebrali od Koženého žádné peníze. Ani Viktorovi neprodával
kupóny jeho bratr - jen poskytoval informace zadarmo, o spolehlivých
zdrojích pro nákup kupónů.
Což neznamená, že Nurijev na věci nic nevydělal. Přiznává otevřeně,
že dal svému bratru 10 000 dolarů, aby pro něho koupil kupony a využil
svých exkluzívních informací o Koženého transakcích, že za pár měsíců na
tom vydělal 2,8 milionů dolarů. "Měl jsem výlučné, vnitřní informace,"
krčí rameny a vysvětluje, že když Kožený kupony kupoval, jejich cena šla
rychle nahoru - a rychle poklesla, když přestal. Nurijev nabídl, že koupí
kupóny i pro přátele ve vládě, ale ti ho odmítli. "Tržní ekonomika,"
povzdechl si. "Lidi tomu tady nerozumějí. Jsou blbí."
Ale jestliže nespolupracoval s Koženým, proč vytvářel ten dojem pro
západní investory? "Jsou to finančníci," vysvětluje Nurijev. Potřebují
exkluzívní vnitnří informace od lidí, kteří je mají. Mysleli si, že Barat
je tady kvůli Viktorovi. Já jsem tam nebyl kvůli Viktorovi. Byl jsem tam
pro investory. Přijdou do mé země, chtějí investovat. Musím být zdvořilý,
chytrý. Musím vytvořit pocit, aby se cítili chytře. Viktor toho využíval."
A jakto, že tolikrát ujišťoval, že SOCAR bude zprivatizován? Nurijev
opět pokrčí rameny. "Byl jsem přesvědčen, že k tomu dojde," říká. Západní
investoři nevěděli, že on a jiní ve Státní majetkové radě vedli válku s
Alijevovými hospodářskými poradci, kteří byli proti privatizaci SOCARU v
krátkodobé perspektivě. Nurijevova strana prohrála - a musel odejít z
vlády.
Konečná otázka: Dostal Kožený skutečně od Alijeva "osobní pozvání"
investovat v Ázerbajdžánu? Nuriejev se pohrdavě usmívá: "Všichni dostanou
'osobní pozvání'."
Epilog
Za šest měsíců končí platnost opcí a Ázerbajdžánci stále ještě hovoří o
tom, že budou SOCAR privatizovat. Ale Koženého skupina se už dávno vzdala
nadějí, a to z dobrých důvodů. Když se Viktor pokusil použít kupóny ke
koupi akcií v jedné malé firmě, Ázerbajdžánci je odmítli přijmout. Začátkem
loňského roku se vydali Bourke a Vincent do Baku a prosili Alijeva o pomoc.
Starcem to nepohnulo. Posléze firmy Omega a AIG Koženého
zažalovali. Chtějí, aby soudy převzaly kontrolu nad kupónovým projektem - a
nad Koženého majetkem.
A Viktor? Vrátil jsem se na Bahamské ostrovy před Vánocemi a našel
jsem ho v jedné restauraci v Nassau jménem Café Johnny. Měl na sově modrý
dvouřadý blazer a růžovou košili s otevřeným límcem a seděl na obrovským
talířem hranolků se sýrem a s uzeným. "Mají tohle taky v Americe?" ptal se
poté, co mi "ocelově" sevřel ruku. "Jím to strašně rád!"
Kožený mi řekl, že "omezuje své operace". Prodal jachtu a tryskáč,
prodal i dům na pobřeží s obřím bazénem. Nechal si ale mercedes a brzo jsme
spolu jeli do Paradise Island, oblast nových kasin, kam se jede z Nassau
před zvedací most. Jak jsem šli kolem obrovských jachet v přístavu, naléhal
jsem na něho naposledy. Prodal Coopermanovi opce za 25 dolarů, poté, co je
koupil za dolar za kus? Vydělal na tom víc než 90 milionů? "Kéž by,"
odpověděl Kožený. "Kdybych vydělal 90 milionů dolarů, uspořádal bych v
Aspen další party." Samozřejmě, když mu teď hrozí soudní spory, je také
možné, že "omezování Koženého operací" je další manévr, jehož účelem je
ochránit, co mu zbylo. Když jde o Viktora, kdo může říct cokoliv najisto?
Šli jsme dál. "Je načase podnikat po internetu," řekl mi Kožený
vzrušeně a vysvětlil, že už nikdy žádné projekty ve východní Evropě dělat
nebude. Na druhé straně by někdy chtěl vyučovat podnikání. Nazval by svůj
kurs "Neregulované prostředí". Anebo ještě lépe, dodal pirát z Prahy s
širokým úsměvem, "Zkušenosti z opravdového světa."