pátek 11. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Vědecké teorie: Vysvětlí vznik života na Zemi kvantová biologie? Internet: Hackeři zaútočili soustředěně na nejnavštěvovanější stránky internetu Ukrajinci v ČR: Sergej: Za tři dny vydělám, co doma člověk za měsíc (František Roček) Británie očima českého příchozího: Aktivní staří lidé a mezinárodní centrala IBM ve vesnici (Rudolf Merkner) Internet: Hackeři (Ivan Hoffman) Reakce: Chudí nemají nárok (Zdeněk Maštalíř, JČ) Technická poznámka k článku Š. Kotrby Kdo je Remedia MedNet? (Antonín Mareš) Odpověď Jaroslavu Pleslovi: Vládu si neplatíme za to, aby se za naše peníze chválila (Tomáš Škrdlant) Kosovo: Špatný pořad televize Channel Four (Jiří Jírovec) Luboši Motlovi: Chtělo by to trochu víc pokory (Dana Cihelková) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Zdeněk Maštalíř

Dobry den pane Culiku,

zajimalo by me, jake reseni navrhujete u uvedeneho problemu:

Poznamka JC: Eticky problem, proc ma nektery clovek narok na zdravotni peci jen proto, ze se nahodou narodil na bohatem Zapade, je podle me velmi zavazny. K tomu viz take tento clanek z deniku Guardian.

Pokud je eticke zdedit dum po rodicich, je stejne eticke zdedit po predcich fungujici stat vcetne zdravotniho zabezpeceni. Otazka by mohla znit - jak eticke je, vnucovat se do domu, ktery zdedil nekdo jiny? Pokud reknu :do domu po mych predcich se mohou nastehovat vsichni zajemci, hrozi, ze ten dum spadne, nebo bude neobyvatelny. A navic vetsina z nas da prednost moznosti odkazat svuj dum svym potomkum, je to dulezity motiv, kdo nemuze svuj dum odkazat nekomu blizkemu, necha ho casto chatrat.

Spravne zneni otazky je tedy - kdo muze za to, ze nekdo jiny zadny pekny dum nebo-li fungujici stat po svych predcich nezdedil ? Za to vsak se snizujicim se dedictvim pribyva dedicu.

Jake reseni tedy navrhuje autor onoho novinoveho clanku? Nabizi ze sveho domu kazdemu jednu cihlu? Co vsak odkaze svym detem? Co kdyz globalizace neni pricinou, ale naopak lekem na tyto problemy?

Vsichni bychom jiste radi zili ve zcela spravedlivem svete. Sliby soudruha Lenina se bohuzel nesplnily a jak je to se sliby ruznych nabozenstvi se resi v jine debate.

Poznámka JČ: Nevím, co s tím má co společného Lenin. - Myslím, že se vám, pane Maštalíři, do domova žádní chudí lidé vnucovat nebudou. Otázka spíš zní, zda snesete jejich existenci, nebo ten poměr bohatství šedesáti ku jedné. Mohou si skutečně obyvatelé chudých zemí za svůj osud sami? A taky: není nám, když jsme svědky osudu obyvatel chudých zemí (viz článek Františka Ročka o Ukrajincích v tomto čísle BL) vůbec trapně? Skutečně platí, že nejsme za ubohou situaci jiných lidí vůbec odpovědni?

Zajímalo by mě, jak by se pan Maštalíř na to díval, kdyby se náhodou narodil v nějaké africké zemi a rodina by mu pomřela na AIDS. Na bohatém Západě ovšem dnes už na AIDS neumřete - v Británii vám zajistí v pod statě normální život koktejl léků, které stojí cca 10 000 liber ročně (asi 600 000 Kč). Platí to státní zdravotnictví. Slyšel jsem nedávno rozhovor s britským lékařem, který se v Africe nakazil na AIDS tím, že se píchl o jehlu od krve od jednoho pacienta. Jezdí do Afriky nadále - pracuje normálně dál jako lékař - ostatní nakažení virem HIV v té Africe mezitím umírají.

Zpráva z deníku Independent, 10. února 2000:

Počet úmrtí na AIDS zahltil márnice v Zimbabwe

V márnici jedné hlavní nemocnice v Zimbabwe čelí Paul Tabvemhiri obtížné volbě. V nepříliš dobře chlazené místnosti pro mrtvé, postavené pro 21 mrtvol, kde však v těchto dnech jich normálně bývá šedesát, může umístit zapáchající mrtvoly na police po dvou. Anebo je může rozložit po podlaze, takže návštěvníci, přicházející pro své mrtvé, je musejí překračovat.

"Neinformují nás o příčině smrti, ale počet mrtvých neustále stoupá. Víme, že je to AIDS. Dneska jsme jich vydali 18 na pohřeb - to je průměrný den," konstatuje Tabvemhiri. Pracuje už sedm let v nemocnici v Parirenyatwa v hlavním městě Harare. Od loňského června je márnice - zápach je cítit i na ulici a uvnitř márnice je neobyčejně silný - otevřena čtyřiadvacet hodin denně.

"Lidé si mohou vyzvednout mrtvoly, jakmile dostali povolení k pohřbu. Jenže když vám v rodině zemřelo pět nebo šest lidí, začíná to být pro mnoho lidí příliš mnoho peněz," řekl a ukázal na pět mrtvol, zabalených v průhledných igelitových pytlích. "Už jsou tady měsíc. Nakonec budou pohřbeni v chudinském hrobě."

Podle oficiálních údajů umírá denně v hlavním městě Harare 340 lidí, z toho 240 na AIDS. Zimbabwe má asi 13 milionů obyvatel a má nejhroznější statistiky AIDS na celém světě: podle konzervativních odhadů OSN je infekcí HIV nakaženo 25 procent dospělých v produktivním věku.

V roce 1990 dosáhl průměrný věk v Zimbabwe vrcholu 61 let. Nyní poklesl na 49 let. Populace sirotků roste každým dnem, velký počet domácností nyní vedou buď lidé pod dvacet let anebo staří lidé. Na osmdesáti procentech malého počtu nemocničních lůžek v zemi leží pacienti s AIDS. Letos zemře podle odhadů v Zimbabwe na AIDS 80 000 lidí, celkem to bude za posledních 14 let více než půl milionu lidí.