Bůh s námi ... aneb teologicko-atomová řetězová reakce
Nabízím svou reakci na reakci Jana
Lipšanského na reakci Juliany zde (ne jak v
článku Jana Lipšanského uvedeno) což byla zase reakce na reakci Jana
Čulíka na základní aspekty konfrontace víry a vědy ve školství
atp...
Každý uvažovací mechanismus (mozek nevyjímaje) má nějaká konstrukční a
provozní pravidla, a jeho schopnost objektivně usuzovat cokoli je těmito
mantinely omezen. Například máme pocit, že jsme dospěli k logickému závěru,
že je nám něco jasné, ale to neznamená, že známe podstatu věci, neboť vždy
vycházíme jen ze svých možností rozeznat a zhodnotit. (Jako řidič, který
dostane smyk, přestože si je jist, že jede bezpečně, nebo ta hádanka o autu
a třech garážích, kterou jsem kdysi uvedl v BL ...). Logická
pravidla smýšlení (nejen lidského) nejsou tedy absolutní v nějakém
objektivním smyslu (nebo naopak jsou, ale mně to tak nepřipadá, protože
uvažuji omezeně logicky, coby člověk).
Naše civilisace vyvyšuje absolutismus v argumentaci na ctnost. Obzvláště
v anglických vysokých školách je pěstování argumentačních schopností až do
hypertrofie obdobou kulturistiky. Snaha 'vyhrát duševní silou' je evidentní
charakteristikou Britských listů, jak naznačoval Viktor Šlajchrt ve své
ne-recenzi v Neviditelném psu, která vzbudila tolik nerudných a bojovných
argumentačně sofistikovaných ohlasů, např zde - (čímž
Šlajchrt zdárně vyprovokoval to chování, jež potvrzuje pravdivost jeho
argumentace, lišák jeden).
Existence a neexistence Boha se zdají být dvě neslučitelné polohy
myšlení - buď, anebo. Duševně zdravému člověku se zdá nemožné, že něco může
zároveň být i nebýt, nebo mít nějaké protichůdné vlastnosti (třeba voda,
která je suchá) ale člověk duševně narušený je schopen uvažovat i jinak,
respektive není schopen jinak neuvažovat. V tom tkví jeho problém s
realitou a fungování v ní - ale někdy má jeho rozšířené vnímání přednosti -
může být ohromným umělcem jako Salvador Dalí. Mimochodem, suchá voda přece
může existovat, voda může být i pevná - ovšem v zimě.
Co takhle nějaký sušší příklad, coby názorný argument pro méně hravé
(!?):
Řekněme, že máme zhodnotit který fotbalový tým je nejlepší ze tří. Tým A
vyhraje nad B, B nad C a C nad A, a to dokonce na základě stejného
finálního skore, třeba i v penaltách. Určit nejlepší tým 'objektivně' tu
nelze, ale jsou i jiné možné klíče. V některých disciplinách hodnotí vítěze
porota, v gymnastice a krasobruslení se hodnotí i 'umělecký dojem'.
Prostě, závěry ke kterým se dopracujeme jsou neodmyslitelné od aparátu
pravidel, který máme k dispozici.
Na otázky typu zda je nebo není Bůh, nebo zda je i není zároveň, nelze
najít jednoznačnou, resp. universalní odpověď, která přesvědčí každého.
Dovedu si představit Boha, který z hecu stvoří člověka záměrně tak, aby byl
neschopný existenci Boha poznat 'pouhou' lidskou vědou a logikou typu
ano=ano, ne=ne. Už se stalo.
Černobílá binární logika však není nutností ani v soudní síni. Ve
skotském právním systému existuje mimo rozsudku vinen a nevinen třetí
možnost - 'not proven', nebylo prokázáno. To umožňuje dále hledat lepší
důkazy a k soudu se vrátit.
Orientální filozofie uznávají stav mysli, který není vylučující, ale
přemílavý - například zen-buddhistické hádanky koán, typu "jak zní tleskání
jediné ruky?" apod.
Existence Boha je obdobnou hádankou, bez rozluštění chcete-li, stejně
jako 'důvod proč tu jsme'.
Člověk má nárok pracovat na svém niterním a nesdělitelném přesvědčení,
pokud jej nikomu nevnucuje silou.
A taky má nárok o veškerých tématech uvažovat nahlas, převracet je a
pokoušet se jim přijít na kloub, s pomocí i konfrontací druhých, kteří to
vnímají jinak. Jedině tak se člověk dostává mimo vlastní myšlenkový
mechanismus.
Ale to je všechno jen a jen filozofie, věc velmi nepraktická.
Podstatné pro každodenní život je, že lidé se k sobě chovají jinak a
hůř, pokud se cítí být beztrestní až za hrob. K mravnosti potřebují mít v
sobě nějakou tu 'bohabojnost'. Proto není dobré žít ve světě, který sice
zrušil primitivní pověrčivost, ale nenanahradil ji něčím, co by odpovědělo
na otázku - proč vlastně se chovat mravně?
Přesto znám úvahu, mechanismus, materialistický princip kterak může
v bezbožném, vědeckém světě fungovat skutečně spravedlivá odplata za lidské
konání. Doporučuji filosofickou povídku, nazvanou hravě, podle Ladislava
Klímy, Vteřina a věčnost, ve sbírce Království české a jiné
polokatolické povídky od mého otce, Jana Křesadla (Votobia, Olomouc
1996). (úryvek vyšel v LN 18 ledna 1997 ale na webu mám jen anglický
překlad, zde).
Trochu přeneseně, zásadní princip Křesadlovy filozofické úvahy je, že v
okamžiku smrti se extrémně protáhne subjektivní prožitek času, a myslící
tvor prožívá, bezmála věčně, své osobní nebe, či peklo, podle toho jak
zhodnotí svůj život - je sám sobě korunním svědkem. Nakonec však, dejme
tomu, se dostaví nějaké blaženému odpuštění...
Tato, pokud vím originální myšlenka vděčí za svůj vznik autorovu
povolání (psycholog), vzdělání (filosof a matematický logik), a jeho zcela
absurdní víře v katolického Boha. Absurditu považoval za nespornou
vlastnost světa - pokud Bůh svět stvořil až takto absurdní, je právě
absurdita víry v katolického Boha zcela v souladu s existencí tohoto Boha
absurdisty.
A nikde není na můj vkus dost definitivně psáno, že Bůh nemůže být i nebýt zároveň, a to ve všech možných provedeních.
Bůh v nás.
