6. 5. 2007
Dělníci na vinici, aneb co za to?Matouš 20,1-16Křesťanství je obvykle chápáno - bohužel - jako náboženství, ve kterém je člověk veden k trpnému poslouchání jednou provždy daných poněkud nepříjemných příkazů a zákazů nadpozemského vládce všeho světa - Boha. Za to bude -- podle tohoto chápání - odměněn po smrti v nebeském království věčnou blažeností. Ti, kteří se Božím pokynům vzpírají a užívají si, budou naopak potrestáni po smrti peklem, ve kterém budou za svou neposlušnost trpět věčnými mukami a basta. Jsou sice různé způsoby, jak své jednotlivé neposlušnosti odčinit, třeba očistcem, ale v podstatě toto pravidlo podle této představy platí. Tato představa je a byla vždy tolik oblíbená protože odpovídá běžné lidské představě o spravedlnosti. Je bytostně blízká běžné lidské nátuře a proto se i Petr, nejznámější Ježíšův učedník ptá svého mistra: "Všechno jsme opustili a šli za tebou, co za to budeme mít?" (Mt.19,27), Tato představa je však veskrze protikristovská. Tuto handlířskou představu -- něco za něco - vskutku Ježíš radikálně odmítá, a proto Petrovi vypráví - jako odpověď na jeho otázku "co za to budeme mít" - podobenství o dělnících na vinici (Mt.20,1-16). A svým podobenstvím chce, jak to Ježíš dělal velmi rád, nejen Petra, ale všechny posluchače záměrně vyprovokovat. |
Příběh o dělnících na vinici je podobenství o tom, jak to chodí v Božím království. A připomeňme pro jistotu: Boží království není - na rozdíl od představy v úvodu již zmíněné - něco, co bude až po smrti. Boží království je biblický název pro správný stav věcí zde na zemi. Pro to, jak by to s námi mohlo být, kdybychom měli drobet víc fištrónu (know-how) a moudrosti, kdybychom měli drobet víc zájmu o to, co je kolem nás, a kdybychom byli drobet laskavější, než jsme. Jak by to s námi mohlo být, a jak to občas třeba i je, když máme zrovna světlou chvilku. Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici je vědomý skandalon. Podobenství si dává záležet, aby nejen Petra, ale všechny posluchače pobouřilo konfrontační jednání majitele vinice. Ten záměrně nechává vyplatit mzdu nejprve těm posledním, co dělali na vinici jen hodinu, schválně před očima těch ostatních tak, aby ti první určitě viděli to, co budou považovat za nespravedlnost -- a aby je to muselo pobouřit. Máme-li tedy při čtení pocit, že majitel vinice jednal nespravedlivě, máme přesně ten pocit, který v nás podobenství chce vyvolat. Ježíš nás chce naštvat svou představou o smyslu lidského angažmá pro ono již zmíněné Boží království, protože správně předpokládá, že naše představa se od té jeho liší. Vždyť považte -- dělníci, kteří dělali celý den, dostanou stejně, jako ti, co byli na vinici jen hodinu -- jeden denár. Když nastupuje "druhá vlna" pracovníků, je jim řečeno, že dostanou tolik, aby to bylo spravedlivé. Právě tato slova jsou v příběhu nabídnuta - "podstrčena" - čtenáři, aby začal o příběhu přemýšlet v kategoriích spravedlnosti. Když příběh čteme, bezpochyby se ztotožníme s tou prvou skupinou dělníků. Stejně jako oni máme pocit, že se tu děje něco divného při rozdílení odměn. Ti první dělníci v závěrečném sporu vyslovují náš názor. Vždyť je to nehorázné: my se pořád lopotíme, a pak si někdo přijde na poslední chvíli a je odměněn stejně jako my! Postava hospodáře v podobenství představuje samozřejmě Boha a ukazuje nám, jak je to s jeho spravedlností. Když je prvními dělníky obviněn z nespravedlnosti, hájí se: je to můj majetek a já si s ním můžu dělat, co chci. A navíc -- neporušil jsem smlouvu, první dostali to, co měli slíbeno. Hospodáři zřejmě nejde o vyhlašování vzorných a méně vzorných pracovníků, nezáleží mu na jejich prestižním postavení, ale na tom, aby ti, kdo se svěřili jeho "podniku", se u něho měli dobře. První tím nejsou vyloučeni z jeho spravedlnosti, naopak: celé podobenství vyznívá tak, že jsou naopak přizváni k tomu, aby se spolu s ním radovali, že i ti poslední dostali tolik. Čtenář, který se ztotožnil s těmi prvními, je přistižen, že se plete do něčeho, do čeho mu nic není. Jednak si hraje na jakéhosi revizora účtů hospodáře, a navíc se pokouší hospodáři -- Bohu -- určovat, jak by měl odstupňovat odměny a tresty podle našich představ: nebe - peklo - ráj. Bůh -- hospodář -- čtenáře naopak ponouká, aby se podílel na Božím milosrdenství a radosti z něho, a opustil zapšklou závist a vypočítávání vlastních zásluh. Toto podobenství učí čtenáře, jak je to se spravedlností tam, kde kraluje nikoli sobecká člověčina, ale Bůh. Učí, že ti první se nemají na ostatní vyvyšovat, ale mají se solidarizovat s těmi posledními. Jinak řečeno: ti, kteří od samého počátku chodili s Ježíšem, jako Petr, a kdo jsou už dávno zapřažení v práci pro spravedlnost ve světě, si nemají vymýšlet lepší odměny pro sebe a tresty pro ty ostatní, ale mají mít radost z těch, kteří v nějakém smyslu přišli později, či až na poslední chvíli. Podobenství je zřetelně o Boží milosti, která je prostě něčím jiným, než jen spravedlností podle našich představ. Ostatně stejně jako milost hlavy státu není -- a nemá být -- poslední soudní instancí, napravující pochybení instancí nižších, ale je opravdovým odpuštěním zlého činu, je úkonem překračujícím samu spravedlnost. Je odpuštěním, které by, myslím, nemělo být ani zdůvodňováno. A také odpuštěním, kterým by hlava státu v laskavé společnosti neměla šetřit. Je poněkud paradoxní, že prezident Husák udílel ročně kolem 2-3 tisíc milostí, prezident Havel za celou svou éru jen 1948 milostí a Václav Klaus dosud jen 147 milostí. Podobenství nás zve k pohledu na svět "sub speciae aeternitatis". Všimněme si už jen charakteristiky tržiště a vinice v podobenství. Tržiště se jeví být jako místo neutěšené, ze kterého je třeba se dostat, postávání na něm není žádnou smysluplnou činností. Ale právě ono je místem, kde se celý děj odehrává -- v našem světě. Vinice je v příběhu podána skoro jako místo zaslíbené, kam vidíme ty šťastnější celý den průběžně odcházet. Vinice je obrazem toho, co má být, pro co se má pracovat, totiž -- Boží království. Z hlediska věčnosti, či z pohledu Božího, který je nám podobenstvím nabízen, je to všechno trochu jinak, než si tím naším závistivým pohledem: něco za něco představujeme. Předně: nasazení se pro správnou věc není nějaká naše oběť, za kterou bychom si měli nárokovat nějaká zvláštní privilegia. Nikdo nás k tomu nasazení nenutil a je nevkusné předkládat účty. Již pozvání k onomu nasazení je výsadou, a přijetí pozvání ohromnou radostí. Dále: neangažování se pro správnou věc není hodné nějakého zvláštního trestu, neboť je trestem již samo o sobě. V jiném podobenství, o marnotratném synu ( Lukáš 15,11-32 ), hodný bratříček závidí tomu marnotratnému jeho selhání, závidí mu děvky, které si ve své fantazii představuje, místo toho aby jej litoval a radoval se z jeho návratu z nebytí do smysluplného života. Má pocit, že hřích je něco mámivě sladkého a smysluplný život něco trpce tíživého. Takže: jsem-li věřícím a jdu za Kristem, nebo: bojoval-li jsem za spravedlnost, či jsem byl perzekuován za pravdu atd., je to moje radost, výsada a ne zásluha. A dožiji-li se dokonce toho, že má víra a můj boj se ukázal být tou správnou stranou barikády, dají-li mi takříkajíc dějiny zapravdu, budu s otevřenou náručí radostně vítat ty, kteří přišli k víře, boji, spravedlnosti, pravdě... později, či až na poslední chvíli. "Práce na vinici Páně" není blbá, ubíjející dřina, ale radostná výsada, že se smím podílet na něčem pozitivním. Kdo tak nečiní, je to jeho škoda, již je potrestán a není třeba mu vymýšlet ještě nějaké peklo; a pokud se přeci jen - alespoň na poslední chvíli - přidá, o to větší radost na vinici, v Božím království. Stojí za povšimnutí, že málokdy ti, kteří z vlastní vůle zápasili proti nějakému totalitnímu systému a vyhráli nad ním, se chtějí mstít exponentům či slouhům poraženého režimu (nezaměňovat s kriminálními činy, které samozřejmě zasluhují řádný soud). Msta je totiž pravidelně nástrojem malých duší buď k zametení stop po kolaboraci s bývalou totalitou, či k hmotnému prospěchu (výnosné trafice) v nových pořádcích, nebo u politiků cesta k popularitě a tudíž moci. Kristovská víra je něco jiného. Je to dobrovolné a radostné přidání se k zápasu o správný stav věcí na tomto světě. Je to dobrovolné rozhodnutí a přesvědčení svobodných lidí, kteří rádi přijmou do prostoru svobody i ty, kteří přišli později, nebo až na poslední chvíli. Ostatně Kristus nikde neslibuje žádné výhody pro své příznivce, naopak jasně říká, že ta cesta za pravdou je trnitá a podél posetá kříži. A že si každý má rozmyslet, zda po ní hodlá jít. Jestli však je někomu zatěžko jít cestou svobody, ať se na to vykašle. Ono to půjde k Božímu království to i bez jeho škarohlídství a závisti a zlých pohledů. . |