4. 5. 2007
Udělejte Blaira velvyslancem v BagdáduMusím přiznat, že tisková informace o cyklistech mě vyvedla z míry. Právě jsem se chystal psát o desátém výročí Blairova premiérství a připravoval jsem dithyramb zkázy. Nechtěl jsem způsobit déšť nad Tonyho průvodem, chtěl jsem být hurikánem nenávisti, s pohrdáním jsem se chystal vysmát každému, kdo by chtěl pošetile tvrdit, že se život v Británii za Blairovy vlády zlepšil. Chystal jsem se apelovat na armádu svých čtenářů, aby utvořili obří congu a tancovali na politickém hrobě A.C.L.Blaira, a chystal jsem se vyzvat ruku historie, aby znovu poklesla na rameno tohoto šarlatána, a pak jsem chtěl říci té ruce, aby se posunula o pár centimetrů dál a začala ohmatávat krk tohoto Dóm milénia stavějícího, státní vyznamenání prodávajícího, falešnou dokumentaci o Iráku autentizujícího poskoka George W. Bushe, a právě, když jsem ho chtěl úplně zničit za jeho selhání zlepšit britské školy, za pokračující chaos ve zdravotnictví a za téměř úplnou zkázu, kterou přivodil historickému svazku mezi Anglií a Skotskem, právě když už mi začínala jít z uší pára jak z čajové konvice, pohlédl jsem na noviny, píše v konzervativním deníku Daily Telegraph samorost komentátor Boris Johnson a pokračuje: |
Byl to článek o ježdění na kole, článek o dobré zprávě,a mně to na minutu či dvě naprosto zaujalo. V článku se pravilo, že je v Londýně dnes daleko více cyklistů než kdy předtím. Protože na kole jezdím rád, byl jsem nadšen. Ve srovnání s loňskem, psalo se v článku, je cyklistů o mnoho více a ve srovnání s rokem 2000 je jich o 83 procent víc. Pomyslel jsem na všechny ty lidi a na tu radost, kterou mají, když příjemně a tiše jedou sluncem ozářenými ulicemi, naprosto pány své vlastní rychlosti i svého cíle, aniž by přidávali do atmosféry uhlík. Otevřel jsem okno tady ve Westminsteru a cítil jsem, jak mě opouští hněv. Ano, Británie je ještě pořád tady, navzdory 10 letům Tonyho. Na kaštanech pořád ještě kvetou jejich krásné svíčky, a je pravda, že nikde na světě to není krásnější než v Británii začátkem května, a, ano, po ulicích skutečně jezdí celé flotily barevně oblečených cyklistů a po dobu jednoho trapného okamžiku jsem tím byl natolik fascinován, že jsem málem opustil své rozhodnutí Tonymu to nandat. Chystal jsem se zjemnit svůj útok, chtěl jsem napsat, že Tony Blair Británii na mezinárodním jevišti zase tak úplně neudělal ostudu. Málem jsem i dodal, že má šarm a schopnost přesvědčovat a že aspoň mluví v jasných větách, a že projevuje známky humoru. A pak jsem se podíval znovu na scénu před sebou a uvědomil jsem si, co jsem to za hlupáka. Cyklisté! Já vám povím, proč je na ulicích Londýna dnes tolik cyklistů a s šťastným, sebevědomým, ekologickým etosem labouristické vlády to nemá nic společného. Ukažte mi Londýňana, který začal nedávno jezdit na kole, a já vám ukážu, že je to uprchlík z metra, nejen proto, že v londýnském metru je nyní pekelně horko, ale také, protože mnoho nových cyklistů z něho uprchlo kvůli strachu. Bojí se, že by jednoho dne mohli sedět vedle psychopatického "mučedníka", který je přesvědčen, že stačí, aby odpálil nálož a už bude obklopen 72 černookými pannami v ráji a jejich 144 přívětivýma rukama. Jak můžeme říci, že se život v Británii zlepšil? Riziko teroristického útoku je tak velké, že cestování letadlem se stalo noční můrou stání ve frontách, cesta metrem znamená, že neustále koukáte po každém, kdo s sebou má ruksak, a navzdory neustálému omezování osobní svobody, 4,2 milionům policejních kamer v ulicích, omezení procesů s porotou, rozšiřování věznění osob bez soudu - stále ještě je prý v Británii asi 2000 osob, které jsou takovou hrozbou naší společnosti, že je nutno je všechny 24 hodin sledovat. A proč chce tolik středostavovských, naprosto poangličtěných britských muslimů po deseti letech Blairovy vlády vraždit své spoluobčany? Ano, obávám se, je to jeho vina, a je načase, abychom všichni přiznali, že latentní jed muslimského odzicení vyvolala válka v Iráku. Blair nemůže uniknout vině za katastrofu, při níž zemřelo nejméně 60 000 (a možná desetkrát více) Iráčanů, která způsobila, že z Iráku každý měsíc prchá 40 000 lidí, a nejvíce mě štve, že Blair nepřizná pravdu. Nejde o to, že se ta válka prý udělala nějak nekompetentně, že jsme neplánovali pro její dohru. Ne, celá ta akce od začátku až do konce byla fatální katastrofa a co je šílené, je to, že se nám Blaira nepodařilo předvést před parlament a postavit ho tváří v tvář realitě: Blair nechápe, že jeho neustálé popírání, jeho tvrzení, že co je černé, je bílé, situaci jen zhoršuje. Blair včera obviňoval z občanské války v Iráku al Kajdu. Do irácké invaze v Iráku al Kajda vůbec neexistovala. Mám plán. Gordon Brown by měl okamžitě Tonyho Blaira jmenovat Naším mužem v Bagdádu. Tam by se Blair mohl pokusit odstranit knflikt mezi šiitskými a sunnitskými muslimy. Iráčané by konečně viděli, že mu jde skutečně o ně i o jejich vládu. Pokud by Blair učinil tuto osobní oběť, muslimský hněv po světě by polevil. Ano, pošlete Blaira do Bagdádu. Když tam má jet princ Harry, proč ne Blair. Kompletní článek v angličtině ZDE |