Lidičky, vytunelovali nám parlament
Václav Klaus a Miloš Zeman se vraceli z restaurace ke svým státnickým povinnostem. Důstojně prošli Malostranským náměstím, pokynuli pravicí několika známým tvářím, patřícím postavám stojícím v uctivém předklonu, a vstoupili do Sněmovní ulice. Po několika krocích se s nevěřícným výrazem ve tvářích zastavili.
"Miloši, proboha, vidíš to, co vidím já?" - zašeptal Klaus, zapotácel se a zbledl jak nikdy v životě.
"Vidím to, co vidím, Václave," odvětil s trochou ironie Zeman. Ve skutečnosti však doufal, že to, co vidí, je buď nesmysl nebo nějaká lumpárna temných sil, o jejichž existenci od dob bamberských nepochyboval.
"Odmítám tomu uvěřit," vzpamatoval se Klaus, po chvíli trapného mlčení.
"Nevím, co je to za boudu, ale musím říct, Václave, tohle jsme si v opoziční smlouvě nedomluvili," pronesl Zeman rezolutně, jehož podezření, že jde o podraz, narostlo do nekonečných rozměrů.
"Vy, socialisti, jste ale skutečně neskutečně neseriózní. Takhle se přece s Parlamentem nedá zacházet," načepýřil se instinktivně Klaus.
Příčinou této státotvorné rozepře byl fakt, že v místě, kde ještě před jejich odchodem na oběd stála vznešená budova Parlamentu, nebylo nic. Vlastně tam přece jen něco bylo, avšak vypadalo to jako jedno velké a temné nic. Klaus se Zemanem přešli přes ulici, aby prozkoumali, zda v tom náhodou nemá prsty nesmluvní opozice.
Vtom se tichou ulicí rozlehl srdceryvný výkřik: "Ježíši Kriste, vytunelovali nám Parlament!"
Jelikož šlo o anonymní hlas lidu, Zeman a Klaus se okamžitě vzájemně ubezpečili, že jej nebudou brát na vědomí. Neblahá zvěst se však roznesla po Praze rychlostí blesku. Na obzoru se objevili nenávidění novináři.
"Co tomu póvlu řekneme?" - otázal se Zeman, zjevně zaskočen spádem událostí.
"Klid Miloši. V žádném případě se nepřiznáme, že Parlament je fuč a už vůbec nemůžeme přiznat, že nevíme proč," odsekl Klaus a přísným pohledem změřil houf novinářů.
"Pane premiére, můžete nám to nějak vysvětlit?
"Pane předsedo, jak to vysvětlíte daňovým poplatníkům?" - křičeli novináři jeden přes druhého.
"Prosím, pánové, zachovejte klid," nadýchl se Klaus, k němuž se mezitím za pomoci ochranky prodrali ti z novinářů, o nichž bezpečně věděl, že nenapíšou nic, co on nechce. "Pan premiér vyslovil názor, že socialistická vláda se opět stala obětí nějakého spiknutí. Z ulice dokonce zaznělo, že nám Parlament někdo ukradl. Dříve, než se budeme takto ptát, musíme si zodpovědět otázku, zda výraz spiknutí je právě to, co chceme slyšet. Socialisté by to zajisté slyšeli rádi. Musíme si však taktéž položit otázku, co je to tunelování? Je to opravdu ten správný výraz, kterým bychom mohli popsat tuto nestandardní situaci? Otázkou totiž je, zda se vůbec dá hovořit o nestandardní situaci. Když se nezaujatě podívám jako liberální ekonom na..., ehmmm..., na to..., co vypadá jako černá díra, musím se ptát, zda byla na trhu po tom poptávka. Musím konstatovat, že asi ano. V opačném případě by zde netrčela místo Parlamentu ta ošklivá věc, která nám brání ve výkonu svěřené moci. Jinou, o nic méně legitimní otázkou však je, zda Parlament skutečně zmizel, nebo jsme podlehli na okamžik dezinformacím nestátotvorných sil? Já se domnívám, že to, co se nám na první pohled jeví jako temný tunel, je ve skutečnosti Parlament. To, že jej momentálně nevidíme, je trošičku sebeklam a trošičku zhmotněním přílišných očekávání. Nepodléhejme však iluzím a panice. Nebuďme netrpěliví. Osobně jsem přesvědčen, že Parlament stojí na svém místě a je pouze otázkou času, kdy se nám opět objeví. Hovořme tedy věcně. Parlament zde a je ať si to naší nepřátelé přejí či nepřejí," pronesl Klaus poslední větu, kterou státotvorná část novinářů ihned odměnila potleskem.
"Prosím tě, Václave, nevysvětluj si to, že ti jdu zase po krku, ale já asi vidím něco jiného než ty," zašeptal mu do ucha Zeman.
"Miloši, svatá prostoto, jestli praskne, že Parlament zmizel, uvědom si, jsme v tu ránu dva ..., ehmmm, neříkám, že pobudové, které nikdo nepotřebuje, ale co když něco podobného lidem dojde?" - zasyčel Klaus.
"Pánové, uklidněte se," promluvil Zeman, jemuž došlo, k čemu by mohlo dojít, k novinářům, mezi nimiž mezitím zavládla nervozita. "Právě jsme dospěli k závěru, odrážejícímu výsledky voleb, v němž konstatujeme, že naše názory na tuto událost se sice rozcházejí, avšak v duchu opoziční smlouvy je respektujeme. Vypadá to, že v tuto chvíli nemáme poslance, nemáme ministry a nemáme prezidenta. Zůstali totiž tam uvnitř. Jsme tu však my, já Miloš Zeman a Václav Klaus. Musím tudíž konstatovat, že vše poběží jako dřív, jako by zde Parlament stál. Stojíme-li na svých místech a jsme-li nadále odhodláni plnit své státnické povinnosti, vlastně, objektivně vzato, Parlament tu je, ačkoli právě na tom se s Václavem Klausem zcela neshodneme.
V blízkém parku, téměř se dotýkajícím toho záhadného nic, se objevila parta demonstrantů, vedená Petrem Cibulkou, svírajícím v dlaních transparent s nápisem "Odmítáme spiknutí KGB, CIA a StB". Na stromě nad ním, zavěšen na větvi, se republikánský vůdce Sládek pokoušel sdělit zevlujícímu davu, že Parlament byl proradně prodán Němcům. Aby toho nebylo dost, po okraji té věci se potloukalo několik proutkařů a senzibilů. Měřili, vážně a zasmušile pokyvovali hlavami, občas něco utrousili, jako například, že za vše mohou negativní vibrace, a když shledali, že pánové z Fyzikálního ústavu ČAV dospěli k závěru, že takovýto jev je nevědecký a tudíž se jim nebudou zabývat, vždyť v uznávané odborné literatuře nebyl nikdy popsán, ještě s větší vervou se pustli do ufologů, překypujících přesvědčením, že jsme svědky mimozemského spiknutí.
Toho dne se ve Sněmovní ulici už mnoho neudálo. Dav zvědavců brzy zjistil, že koukat do něčeho, co vlastně vypadá jako nic, je zrovna taková nuda, jako se dívat na přímý televizní přenos parlamentní rozpravy o ústavních změnách. Trochu obveselení vnesl do houstnoucího šera předseda Demokratické unie Ratibor Majzlík, domáhající se u Zemana a Klause respektu, protože prý v tuto chvíli je jediným představitelem čtyřkoalice a tudíž je jeho povinností zastupovat legitimní zájmy jejich voličů.
Druhý den zavládlo vzrušení u novinových stánků. Mladá fronta Dnes napsala na titulní straně: "Jak zjistil náš zvláštní parlamentní zpravodaj, pověsti, že zmizel Parlament se nezakládají na pravdě. Dle vyjádření Václava Klause jde o fámu rozšiřovanou socialisty, kteří chtějí otočit kolo dějin zpět před rok 1989.
Lidové noviny pro změnu tvrdily, že je to bouda ušitá Klausem a Zemanem, snažícími se zachránit opoziční smlouvu před hradními spiklenci. O sloupec níže, se v prohlášení někdejších studentských vůdců objevilo tvrzení, že to, co se stalo, je vlastně důkazem, že ty politiky tu už nikdo nechce. Kdežto deník Právo v zasvěceném komentáři od Alexandra Mitrofanova tvrdilo, že ten tunel nepochybně vznikl, když se Klaus se Zemanem hádali o rozpočtu.
Odpoledne se na Václavském náměstí u koně srotilo několik set demonstrantů, podporujících Alenu Hromádkovou v právě vyhlášené hladovce na protest proti nemravnému a protiprávnímu zneužití fyzikálních zákonů. Jak prohlásila samotná Hromádková, je prý připravená přinést i nejvyšší oběť. V tom se ji však snažili zabránit agenti BIS, kteří okolo ní nenápadně rozprašovali vodní aerosol s rozpuštěnou glukózou.
Kdežto na opačném konci náměstí, komunisté, ocitnuvší se bez svých vůdců, demonstrovali za vznik vlády tvrdé ruky, která bude mít dost autority, aby zabránila vzniku dalších tunelů a černých děr. Za zpěvu internacionály se poprali s anarchisty a skinheady, dožadujícími se podílu na moci v nové vládě a pak se odebrali na Hrad, aby světu ukázali, že to myslí vážně.
Docela jiná situace však vznikla v samotném Parlamentě. Nikdo z politiků si v zápalu diskuse či vyřizování vlastních kšeftů nevšiml, co se stalo. Teprve, když senátor Jan Ruml propadl abstinenčním příznakům z nedostatku nikotinu a prodral se zástupem lobystických skupin na terasu, všichni strnuli děsem. Srdceryvné zasténání, jaké se z něj naposledy vydralo, když jej poprvé v životě sebrala StB, otřáslo seběvědomím všech přítomných.
Nebylo se ani čemu divit. Budova parlamentu vypadala jako osamělá loď v nekonečné mlze. Po roztomilých střechách malostranských jako by se země slehla. Zmizely ulice, chrámy i paláce. Zkrátka, Parlament zůstal v té nicotě trčet jako kůl v plotě. Nejednoho senátora či poslance po chvíli přepadly trudnomyslné myšlenky o zbytečnosti lidského snažení, obzvláště, když si vzpomněli, jak moc se museli snažit, aby nahrabali to, co měli, a teď zase nemají nic.
Druhého dne ráno, kdy černota se proměnila v šedivou mrákotu, vše vyřešil pragmatik Ivan Langer. "Pánové, nechápu nad čím truchlíte," prohlásil s notnou dávkou sebevědomí, "pokud je mi známo, vždy jsme si vystačili a tamto venku jsme nikdy nepotřebovali. Za náš poslanecký klub mohu klidně prohlásit, že i když nechápeme, co se stalo, vlastně se stalo to, co jsme si odjakživa přáli. Teď už nám do toho nebude nikdo kecat". Kromě komunistických poslanců, kteří se na protest proti zneužití fyzikálních zákonů imperialisty z NATO vzdali svých mandátů, neprotestoval nikdo.
Křesťanští demokraté, unionisté a odeesáci vypověděli zbytku vlády důvěru, která své funkce s chutí ihned odložila (mít tento průšvih na krku, obzvláště, když nikdo nevěděl, co se tam venku vlastně stalo, bylo o krk) a odtáhla do opozice, odkud pak kritizovali novou vládu za to, že si neumí poradit ani s takovou prkotinou jako je mlha. Jelikož post ministra životního prostředí obdržel losem nějaký lidovecký poslanec, jehož klub prohlásil, že se necítí být vázán koaliční smlouvou, podepřel socialistickou opozici a dožadoval se stoprocentního navýšení rozpočtu svého rezortu, protože podle něj za všechno mohou Klaus se Zemanem, kteří tak dlouho mlžili, až to tu dočista zamlžili.
Zatímco Parlament, ukrytý za černým nic, žil svým vlastním životem, aniž by kdy vzpomněl, že ještě nedávno tam venku místo té bezedné mlhy se rozkládal nějaký svět, Zeman s Klausem se pro změnu tvářili jakoby Parlament nikdy nezmizel. Noviny dál tiskly jejich hlubokomyslné úvahy o prospěšnosti opoziční smlouvy, v televizi se dál přeli, jak moc kdo škodí této zemi, na Václaváku se dál demonstrovalo za lepší a slušnější budoucnost. Pouze obyčejní lidé, žijící svými menšími či většími starostmi všedního dne, jaksi nepatřičně zjistili, že si vystačí sami a pokud se nějaké problémy vyskytnou, lehce je zvládne samospráva. A tak se po čase přihodilo, že vlivem běhu věcí veřejných, zůstali Klaus se Zemanem ponecháni osudu.
Spokojenost a hojnost statků všeho druhu zaplavila českou kotlinu a bylo by tak možná až do skonání světa, kdyby se nepřihodil ten malér, u něhož řízením osudu asistovali jak jinak než důchodci na odpočinku Václav Klaus a Miloš Zeman. Po obědě v oblíbené restauraci, vychutnávajíce dobré zažívání, vypravili se na obvyklou procházku, aby si ve Sněmovní ulici zavzpomínali na dobré staré časy.
"Miloši, probůh, vidíš to, co vidím já?" - zalapal po dechu Klaus.
"Nevím, Václave, co vidíš ty, ale já vidím to, co vidím. Vypadá to, že zase budeme mít Parlament," povzdechl si Zeman a pozorně se zadíval do černé díry, která se začala povážlivě zmenšovat. V cárech nicoty se objevila okna a po chvíli i dveře.
"Napadlo mě, Miloši, že my vlastně nejsme žádní důchodci. Tam uvnitř zasedá řádně zvolená vláda, je tam řádně zvolený prezident a v lavicích sedí řádně zvolení poslanci a senátoři. My jsme přece byli taktéž řádně zvoleni, tak nevím, na co ještě čekáme," řekl rázně Klaus a zamířil ke dveřím.
V samotném Parlamentě zavládla nevýslovná radost. Ministři koaliční vlády se postavili do špalíru u vchodu a netrpělivě očekávali, kdy se otevřou dveře. Za zpěvu všech poslanců a senátorů se chodbami dojemně rozléhalo "Ach synku synku, doma-li jsi", když vtom se ty dveře otevřely. Všem přítomným rázem zmrzl úsměv na rtech. Místo očekávaného obětí, Klaus se Zemanem je seřvali, co tam v jejích nepřítomnosti vznikl za svinčík a ihned se hnali ke svým předsednickým pultům.
"To je strašné, ale opravdu strašné. Člověk tady chviličku není a páni poslanci si dělají, co chtějí. Když jsem jednou řekl, že s Unii svobody nikdy, tak nikdy! Když jsem jednou řekl, že opoziční smlouva platí, tak platí! Doufám, páni poslanci, že jsme si rozuměli. Tak šupy dup na svá místa, konec legrace, bude se pracovat," zahřímal Václav Klaus nad přikrčenými hlavami.
"Ano, pane předsedo," špitl Ivan Langer, pohladil si plnovous a pokorně usedl na své někdejší místo. Po chvíli bylo vše, jako za starých časů. Jen Miloš Zeman usnul za pultem o něco dřív, než bývalo zvykem. Komunisté se opět přihlásili ke svým mandátům, dokonce zrušili republiku rad ČR, kterou svého času vyhlásili v podkroví Parlamentu, a okamžitě se pustili do kritiky všech a všeho.
Po týdnu nepřetržitých jednání došel Parlament k názoru, že jeho další existence je legitimní a tou anomálii, která jej postihla, se nebude zabývat, právě proto, že to byla anomálie a kdo ví jak to skutečně bylo. Pouze prezident Václav Havel měl jiné starosti. Vzteky prskající švagrová mu totiž oznámila, že jeho drahá choť prodala, co se prodat dalo. Jelikož republika měla v tu chvíli prezidenty dva, poslanci rozhodli po dlouhém Klausově přemlouvání, že Václav Havel bude pouze emeritním prezidentem.
Stalo se však zvykem, že ve Sněmovní se každým rokem konala celonárodní prosebná procesí za to, aby Bůh dal a ta černá díra se tam opět objevila, avšak tentokrát aby v ní uvízli úplně všichni. Premiér Miloš Zeman v reakci na tento spontánní projev náhlé zbožnosti prohlásil, že výkřiky nějakých pánbíčkářů jej nezajímají. Václav Klaus jej pak podpořil prohlášením, že pokud chce v této zemi někdo nějakou změnu, obzvláště, aby legitimní moc zmizela v nějaké pochybné díře, ať si tito kverulanti založí svou politickou stranu a standardním postupem se pak pokusí přesvědčit Stvořitele, aby zopakoval ten zázrak. Pak prý bude ochoten vypovědět opoziční spojenectví se Zemanem a případně budou-li si to jeho voliči přát, odebere se konečně do důchodu, který mu byl až dosud zlovolnou hrou osudu odpírán. Vždyť cokoli doposud udělal, činil z čisté lásky ke své vlasti.
