Štěpánu Kotrbovi: Výzva "Děkujeme, odejděte" byla zcela spontánní
Pane Kotrbo,
s údivem jsem si přečetl Váš text v Britských listech. Myslím, že jste
se spletl. Výzva "Děkujeme, odejděte!" vznikla mimo akce Společnosti
'89, která organizovala "vzpomínkové události" k 10. výročí . Myslím, že
jste to zapomněl čtenářům říct. Nebo šlo jenom o omyl?
S pozdravem
Josef Brož, signatář výzvy "Děkujeme, odejděte!"
Konec dlouhého podzimu na prahu sychravého jara
Štěpán Kotrba
Vážený pane Broži,
v reportáži o "vzpomínkové události" (jak to nazýváte vy, já to nazval
jinak - Nová generace jepic deset let poté) jsem použil slova "Výzva
bývalých studentských vůdců - Děkujeme. Odejděte! - měla profesionální
dramaturgické a režijní zázemí, profesionální produkci i finanční zázemí." a
hned poté jsem použil obratu "Dokonalost následné šou". Slovo následné
neříká nic o tom, kdo s kým podepsal jakou "smlouvu o přátelství, vzájemné
pomoci a spolupráci".
Pro mne tyto aktivity splynuly v mnohohlasý chór, který bych s odstupem času
nazval snad hybridním všesměrovým vysílačem mediální nespokojenosti s
předřazenými zesilovači a korekčními šumovými filtry... :))))
Pokud tuto "smlouvu" chcete vysvětlovat vy, učiňte tak. Pak ale řekněte
čtenářům BL: KDO, S KÝM, KDY, PROČ, OD KOHO a ZA KOLIK.
Já jsem již svůj
názor na "přestárlé studentské vůdce" vyjádřil jasně. Jako jejich vrstevník
(a v některých případech i spolužák) mám na to stejné právo jako oni. Sám
za sebe nepotřebuji už nic dodávat, sobě ani druhým cokoliv dokazovat.
Komentář by byl nutný snad pouze tehdy, kdyby například náhodou vyšly najevo
jiné či nepolitické souvislosti některých členů Společnosti 89 a případný
sponzoring ostatních aktivit tohoto (ještě dnes pro mne poněkud mlhavého)
společenství (záměrně nemluvím o společnosti ani o Společnosti)... Některé
osoby jsou v obou a dokonce i více iniciativách, některé zase v žádné z nich
:))). I o tom je občanská společnost 10 let poté.
S přátelským pozdravem
Štěpán Kotrba
Od Josefa Brože
Pane Kotrbo,
jádrem mého upozornění byl fakt, že výzva "Děkujeme, odejděte!"
vznikla během jednoho odpoledne 17. listopadu v kavárně Slavia, zatímco
aktivity Jana Bubeníka a Společnosti 89 byly připravovány dlouho předtím
jako součást oslav 17. listopadu 1989.
Můj faktický údiv (nikoliv osobní) vycházel z toho, že spojujete
text výzvy se Společností. Výzva, na rozdíl od ní, neměla ale vůbec to,
co nazýváte ve Vašem textu v BL: "profesionální, dramaturgické a režijní
zázemí, profesionální produkci i finanční zázemí". Píšu Vám to osobně,
protože si myslím, že Vám v této věci schází informace.
Pokud vám, jak píšete, obě aktivity "splynuly v mnohohlasý chór,
který bych s odstupem času nazval snad hybridním všesměrovým vysílačem
mediální nespokojenosti s předřazenými zesilovači a korekčními šumovými
filtry...", máte na své dojmy (a názor) jistě právo. Jenom jimi, prosím,
neohlupujte čtenáře.
S pozdravem
Josef Brož
Od Štěpána Kotrby:
Omyl? Ne. Konec dlouhého podzimu na prahu sychravého jara II.
Vážený pane Broži,
i když jsem si pro sebe říkal, že už nebudu komentovat vaše připomínky,
činím tak znovu - a doufám, že už naposledy.
Doufám že ani vy nevěříte, že se věci s tak profesionální mediální podporou
"určitých" novinářských kruhů (výzva několika občanů, bývalých studentů...)
dějí NÁHODOU, mezi třetím a čtvrtým panákem v kavárně.
Povyk kolem výzvy se také strhl jenom náhodou, (veřejnoprávní) ČTK,
(veřejnoprávní) ČT a všechny (soukromé) deníky v ČR o ní referovaly také jen
náhodou...
Takže až příště několik bývalých studentů (a klidně bych mezi
nimi - pro změnu - mohl být třeba i já) náhodou se sejde v hospodě (či
kavárně) a náhodou na ubrousek napíší další výzvu, tak se náhodou vláda,
premiér, poslanci parlamentu, ctihodní senátoři i neméně ctihodný prezident
budou vyjadřovat k této výzvě se stejnou vážností?
To se mi snažíte namluvit?
Věřím však klidně tomu, že vy jste 17. 11. do Slávie šel náhodou, stejně
tak, jako já tam náhodou nešel... :))
Váš "faktický" údiv - nikoliv "osobní" - (že spojuji text výzvy se
Společností) vychází z něčeho, co NESPOJUJI.
Je to váš stejně subjektivní
dojem, jako je subjektivní ten můj - že totiž OBĚ aktivity "splynuly v
mnohohlasý chór, který bych s odstupem času nazval snad hybridním
všesměrovým vysílačem mediální nespokojenosti s předřazenými zesilovači a
korekčními šumovými filtry...".
Nečtěte tolik mezi řádky, rozptyluje to soustředěnost na obsah napsaného...
I vy máte na své dojmy a názor jistě právo. Jenom jimi, prosím, neohlupujte
mne a nepodsouvejte mi něco, co jsem NEŘEKL.
To, že jsem ocenil perfektní
sladění dramaturgie, režie i (částečně okopírovaného) scénáře, berte jako
poctu divadelním, barrandovským i kavčíhorovým produkčním, režisérům a
dramaturgům, osvětlovačům, kostymérům, zpěvákům a jiným bardům. Za to, že je
scénář nepůvodní a neodpovídající realitě, dávám já vinu stárnoucímu
absurdnímu dramatikovi.
To, že je výsledek snažení DVOU NAPROSTO ALE NAPROSTO
NA SOBĚ NEZÁVISLÝCH A SPOLU NESOUVISEJÍCÍCH USKUPENÍ je tím pádem polovičatý
a neujasněný, dokazujete mj. i vy v dnešních "lidových" Lidových novinách v
článku o financování výzvy Děkujeme, odejděte.
V listopadu 89 ta nepoliticky
politická mnohost názorů také byla patrná až po určitém, několikatýdenním
odstupu, až vyčpěly vášně a radost z vítězství, které samo spadlo do
klína...
A také až s odstupem se (tehdy dost potichu, dnes stále hlasitěji)
kladly otázky, kdo to všechno vlastně platil a kdo koordinoval, kdo
technicky či komunikačně zabezpečoval... A právě toto know-how.
To, že je těžké vystopovat či odlišit lidi i peníze (jedny od druhých, a to
i čisté od špinavých) nemusí předvádět v praxi jen finanční kouzelníci či
mediální experti na ekonomiku z Patria Finance, to prohlásil už bývalý guru
trhu bez přívlastků a politiky profesionálů (tehdy ve funkci českého
ministra financí za ODS) - Václav Klaus. Peníze totiž nesmrdí. A
privatizovat se dá i už dávno zprivatizované. A stejně tak - manipulovat se
dá i dávno zmanipulovanými. Lidmi i penězi. A jedno i druhé "ohlupování" já
považuji za stejně nebezpečné.
Vy ne?
Štěpán Kotrba
Lidičky, vytunelovali nám parlament
Václav Klaus a Miloš Zeman se vraceli z restaurace ke svým státnickým povinnostem. Důstojně prošli Malostranským náměstím, pokynuli pravicí několika známým tvářím, patřícím postavám stojícím v uctivém předklonu, a vstoupili do Sněmovní ulice. Po několika krocích se s nevěřícným výrazem ve tvářích zastavili.
"Miloši, proboha, vidíš to, co vidím já?" - zašeptal Klaus, zapotácel se a zbledl jak nikdy v životě.
"Vidím to, co vidím, Václave," odvětil s trochou ironie Zeman. Ve skutečnosti však doufal, že to, co vidí, je buď nesmysl nebo nějaká lumpárna temných sil, o jejichž existenci od dob bamberských nepochyboval.
"Odmítám tomu uvěřit," vzpamatoval se Klaus, po chvíli trapného mlčení.
"Nevím, co je to za boudu, ale musím říct, Václave, tohle jsme si v opoziční smlouvě nedomluvili," pronesl Zeman rezolutně, jehož podezření, že jde o podraz, narostlo do nekonečných rozměrů.
"Vy, socialisti, jste ale skutečně neskutečně neseriózní. Takhle se přece s Parlamentem nedá zacházet," načepýřil se instinktivně Klaus.
Příčinou této státotvorné rozepře byl fakt, že v místě, kde ještě před jejich odchodem na oběd stála vznešená budova Parlamentu, nebylo nic. Vlastně tam přece jen něco bylo, avšak vypadalo to jako jedno velké a temné nic. Klaus se Zemanem přešli přes ulici, aby prozkoumali, zda v tom náhodou nemá prsty nesmluvní opozice.
Vtom se tichou ulicí rozlehl srdceryvný výkřik: "Ježíši Kriste, vytunelovali nám Parlament!"
Jelikož šlo o anonymní hlas lidu, Zeman a Klaus se okamžitě vzájemně ubezpečili, že jej nebudou brát na vědomí. Neblahá zvěst se však roznesla po Praze rychlostí blesku. Na obzoru se objevili nenávidění novináři.
"Co tomu póvlu řekneme?" - otázal se Zeman, zjevně zaskočen spádem událostí.
"Klid Miloši. V žádném případě se nepřiznáme, že Parlament je fuč a už vůbec nemůžeme přiznat, že nevíme proč," odsekl Klaus a přísným pohledem změřil houf novinářů.
"Pane premiére, můžete nám to nějak vysvětlit?
"Pane předsedo, jak to vysvětlíte daňovým poplatníkům?" - křičeli novináři jeden přes druhého.
"Prosím, pánové, zachovejte klid," nadýchl se Klaus, k němuž se mezitím za pomoci ochranky prodrali ti z novinářů, o nichž bezpečně věděl, že nenapíšou nic, co on nechce. "Pan premiér vyslovil názor, že socialistická vláda se opět stala obětí nějakého spiknutí. Z ulice dokonce zaznělo, že nám Parlament někdo ukradl. Dříve, než se budeme takto ptát, musíme si zodpovědět otázku, zda výraz spiknutí je právě to, co chceme slyšet. Socialisté by to zajisté slyšeli rádi. Musíme si však taktéž položit otázku, co je to tunelování? Je to opravdu ten správný výraz, kterým bychom mohli popsat tuto nestandardní situaci? Otázkou totiž je, zda se vůbec dá hovořit o nestandardní situaci. Když se nezaujatě podívám jako liberální ekonom na..., ehmmm..., na to..., co vypadá jako černá díra, musím se ptát, zda byla na trhu po tom poptávka. Musím konstatovat, že asi ano. V opačném případě by zde netrčela místo Parlamentu ta ošklivá věc, která nám brání ve výkonu svěřené moci. Jinou, o nic méně legitimní otázkou však je, zda Parlament skutečně zmizel, nebo jsme podlehli na okamžik dezinformacím nestátotvorných sil? Já se domnívám, že to, co se nám na první pohled jeví jako temný tunel, je ve skutečnosti Parlament. To, že jej momentálně nevidíme, je trošičku sebeklam a trošičku zhmotněním přílišných očekávání. Nepodléhejme však iluzím a panice. Nebuďme netrpěliví. Osobně jsem přesvědčen, že Parlament stojí na svém místě a je pouze otázkou času, kdy se nám opět objeví. Hovořme tedy věcně. Parlament zde a je ať si to naší nepřátelé přejí či nepřejí," pronesl Klaus poslední větu, kterou státotvorná část novinářů ihned odměnila potleskem.
"Prosím tě, Václave, nevysvětluj si to, že ti jdu zase po krku, ale já asi vidím něco jiného než ty," zašeptal mu do ucha Zeman.
"Miloši, svatá prostoto, jestli praskne, že Parlament zmizel, uvědom si, jsme v tu ránu dva ..., ehmmm, neříkám, že pobudové, které nikdo nepotřebuje, ale co když něco podobného lidem dojde?" - zasyčel Klaus.
"Pánové, uklidněte se," promluvil Zeman, jemuž došlo, k čemu by mohlo dojít, k novinářům, mezi nimiž mezitím zavládla nervozita. "Právě jsme dospěli k závěru, odrážejícímu výsledky voleb, v němž konstatujeme, že naše názory na tuto událost se sice rozcházejí, avšak v duchu opoziční smlouvy je respektujeme. Vypadá to, že v tuto chvíli nemáme poslance, nemáme ministry a nemáme prezidenta. Zůstali totiž tam uvnitř. Jsme tu však my, já Miloš Zeman a Václav Klaus. Musím tudíž konstatovat, že vše poběží jako dřív, jako by zde Parlament stál. Stojíme-li na svých místech a jsme-li nadále odhodláni plnit své státnické povinnosti, vlastně, objektivně vzato, Parlament tu je, ačkoli právě na tom se s Václavem Klausem zcela neshodneme.
V blízkém parku, téměř se dotýkajícím toho záhadného nic, se objevila parta demonstrantů, vedená Petrem Cibulkou, svírajícím v dlaních transparent s nápisem "Odmítáme spiknutí KGB, CIA a StB". Na stromě nad ním, zavěšen na větvi, se republikánský vůdce Sládek pokoušel sdělit zevlujícímu davu, že Parlament byl proradně prodán Němcům. Aby toho nebylo dost, po okraji té věci se potloukalo několik proutkařů a senzibilů. Měřili, vážně a zasmušile pokyvovali hlavami, občas něco utrousili, jako například, že za vše mohou negativní vibrace, a když shledali, že pánové z Fyzikálního ústavu ČAV dospěli k závěru, že takovýto jev je nevědecký a tudíž se jim nebudou zabývat, vždyť v uznávané odborné literatuře nebyl nikdy popsán, ještě s větší vervou se pustli do ufologů, překypujících přesvědčením, že jsme svědky mimozemského spiknutí.
Toho dne se ve Sněmovní ulici už mnoho neudálo. Dav zvědavců brzy zjistil, že koukat do něčeho, co vlastně vypadá jako nic, je zrovna taková nuda, jako se dívat na přímý televizní přenos parlamentní rozpravy o ústavních změnách. Trochu obveselení vnesl do houstnoucího šera předseda Demokratické unie Ratibor Majzlík, domáhající se u Zemana a Klause respektu, protože prý v tuto chvíli je jediným představitelem čtyřkoalice a tudíž je jeho povinností zastupovat legitimní zájmy jejich voličů.
Druhý den zavládlo vzrušení u novinových stánků. Mladá fronta Dnes napsala na titulní straně: "Jak zjistil náš zvláštní parlamentní zpravodaj, pověsti, že zmizel Parlament se nezakládají na pravdě. Dle vyjádření Václava Klause jde o fámu rozšiřovanou socialisty, kteří chtějí otočit kolo dějin zpět před rok 1989.
Lidové noviny pro změnu tvrdily, že je to bouda ušitá Klausem a Zemanem, snažícími se zachránit opoziční smlouvu před hradními spiklenci. O sloupec níže, se v prohlášení někdejších studentských vůdců objevilo tvrzení, že to, co se stalo, je vlastně důkazem, že ty politiky tu už nikdo nechce. Kdežto deník Právo v zasvěceném komentáři od Alexandra Mitrofanova tvrdilo, že ten tunel nepochybně vznikl, když se Klaus se Zemanem hádali o rozpočtu.
Odpoledne se na Václavském náměstí u koně srotilo několik set demonstrantů, podporujících Alenu Hromádkovou v právě vyhlášené hladovce na protest proti nemravnému a protiprávnímu zneužití fyzikálních zákonů. Jak prohlásila samotná Hromádková, je prý připravená přinést i nejvyšší oběť. V tom se ji však snažili zabránit agenti BIS, kteří okolo ní nenápadně rozprašovali vodní aerosol s rozpuštěnou glukózou.
Kdežto na opačném konci náměstí, komunisté, ocitnuvší se bez svých vůdců, demonstrovali za vznik vlády tvrdé ruky, která bude mít dost autority, aby zabránila vzniku dalších tunelů a černých děr. Za zpěvu internacionály se poprali s anarchisty a skinheady, dožadujícími se podílu na moci v nové vládě a pak se odebrali na Hrad, aby světu ukázali, že to myslí vážně.
Docela jiná situace však vznikla v samotném Parlamentě. Nikdo z politiků si v zápalu diskuse či vyřizování vlastních kšeftů nevšiml, co se stalo. Teprve, když senátor Jan Ruml propadl abstinenčním příznakům z nedostatku nikotinu a prodral se zástupem lobystických skupin na terasu, všichni strnuli děsem. Srdceryvné zasténání, jaké se z něj naposledy vydralo, když jej poprvé v životě sebrala StB, otřáslo seběvědomím všech přítomných.
Nebylo se ani čemu divit. Budova parlamentu vypadala jako osamělá loď v nekonečné mlze. Po roztomilých střechách malostranských jako by se země slehla. Zmizely ulice, chrámy i paláce. Zkrátka, Parlament zůstal v té nicotě trčet jako kůl v plotě. Nejednoho senátora či poslance po chvíli přepadly trudnomyslné myšlenky o zbytečnosti lidského snažení, obzvláště, když si vzpomněli, jak moc se museli snažit, aby nahrabali to, co měli, a teď zase nemají nic.
Druhého dne ráno, kdy černota se proměnila v šedivou mrákotu, vše vyřešil pragmatik Ivan Langer. "Pánové, nechápu nad čím truchlíte," prohlásil s notnou dávkou sebevědomí, "pokud je mi známo, vždy jsme si vystačili a tamto venku jsme nikdy nepotřebovali. Za náš poslanecký klub mohu klidně prohlásit, že i když nechápeme, co se stalo, vlastně se stalo to, co jsme si odjakživa přáli. Teď už nám do toho nebude nikdo kecat". Kromě komunistických poslanců, kteří se na protest proti zneužití fyzikálních zákonů imperialisty z NATO vzdali svých mandátů, neprotestoval nikdo.
Křesťanští demokraté, unionisté a odeesáci vypověděli zbytku vlády důvěru, která své funkce s chutí ihned odložila (mít tento průšvih na krku, obzvláště, když nikdo nevěděl, co se tam venku vlastně stalo, bylo o krk) a odtáhla do opozice, odkud pak kritizovali novou vládu za to, že si neumí poradit ani s takovou prkotinou jako je mlha. Jelikož post ministra životního prostředí obdržel losem nějaký lidovecký poslanec, jehož klub prohlásil, že se necítí být vázán koaliční smlouvou, podepřel socialistickou opozici a dožadoval se stoprocentního navýšení rozpočtu svého rezortu, protože podle něj za všechno mohou Klaus se Zemanem, kteří tak dlouho mlžili, až to tu dočista zamlžili.
Zatímco Parlament, ukrytý za černým nic, žil svým vlastním životem, aniž by kdy vzpomněl, že ještě nedávno tam venku místo té bezedné mlhy se rozkládal nějaký svět, Zeman s Klausem se pro změnu tvářili jakoby Parlament nikdy nezmizel. Noviny dál tiskly jejich hlubokomyslné úvahy o prospěšnosti opoziční smlouvy, v televizi se dál přeli, jak moc kdo škodí této zemi, na Václaváku se dál demonstrovalo za lepší a slušnější budoucnost. Pouze obyčejní lidé, žijící svými menšími či většími starostmi všedního dne, jaksi nepatřičně zjistili, že si vystačí sami a pokud se nějaké problémy vyskytnou, lehce je zvládne samospráva. A tak se po čase přihodilo, že vlivem běhu věcí veřejných, zůstali Klaus se Zemanem ponecháni osudu.
Spokojenost a hojnost statků všeho druhu zaplavila českou kotlinu a bylo by tak možná až do skonání světa, kdyby se nepřihodil ten malér, u něhož řízením osudu asistovali jak jinak než důchodci na odpočinku Václav Klaus a Miloš Zeman. Po obědě v oblíbené restauraci, vychutnávajíce dobré zažívání, vypravili se na obvyklou procházku, aby si ve Sněmovní ulici zavzpomínali na dobré staré časy.
"Miloši, probůh, vidíš to, co vidím já?" - zalapal po dechu Klaus.
"Nevím, Václave, co vidíš ty, ale já vidím to, co vidím. Vypadá to, že zase budeme mít Parlament," povzdechl si Zeman a pozorně se zadíval do černé díry, která se začala povážlivě zmenšovat. V cárech nicoty se objevila okna a po chvíli i dveře.
"Napadlo mě, Miloši, že my vlastně nejsme žádní důchodci. Tam uvnitř zasedá řádně zvolená vláda, je tam řádně zvolený prezident a v lavicích sedí řádně zvolení poslanci a senátoři. My jsme přece byli taktéž řádně zvoleni, tak nevím, na co ještě čekáme," řekl rázně Klaus a zamířil ke dveřím.
V samotném Parlamentě zavládla nevýslovná radost. Ministři koaliční vlády se postavili do špalíru u vchodu a netrpělivě očekávali, kdy se otevřou dveře. Za zpěvu všech poslanců a senátorů se chodbami dojemně rozléhalo "Ach synku synku, doma-li jsi", když vtom se ty dveře otevřely. Všem přítomným rázem zmrzl úsměv na rtech. Místo očekávaného obětí, Klaus se Zemanem je seřvali, co tam v jejích nepřítomnosti vznikl za svinčík a ihned se hnali ke svým předsednickým pultům.
"To je strašné, ale opravdu strašné. Člověk tady chviličku není a páni poslanci si dělají, co chtějí. Když jsem jednou řekl, že s Unii svobody nikdy, tak nikdy! Když jsem jednou řekl, že opoziční smlouva platí, tak platí! Doufám, páni poslanci, že jsme si rozuměli. Tak šupy dup na svá místa, konec legrace, bude se pracovat," zahřímal Václav Klaus nad přikrčenými hlavami.
"Ano, pane předsedo," špitl Ivan Langer, pohladil si plnovous a pokorně usedl na své někdejší místo. Po chvíli bylo vše, jako za starých časů. Jen Miloš Zeman usnul za pultem o něco dřív, než bývalo zvykem. Komunisté se opět přihlásili ke svým mandátům, dokonce zrušili republiku rad ČR, kterou svého času vyhlásili v podkroví Parlamentu, a okamžitě se pustili do kritiky všech a všeho.
Po týdnu nepřetržitých jednání došel Parlament k názoru, že jeho další existence je legitimní a tou anomálii, která jej postihla, se nebude zabývat, právě proto, že to byla anomálie a kdo ví jak to skutečně bylo. Pouze prezident Václav Havel měl jiné starosti. Vzteky prskající švagrová mu totiž oznámila, že jeho drahá choť prodala, co se prodat dalo. Jelikož republika měla v tu chvíli prezidenty dva, poslanci rozhodli po dlouhém Klausově přemlouvání, že Václav Havel bude pouze emeritním prezidentem.
Stalo se však zvykem, že ve Sněmovní se každým rokem konala celonárodní prosebná procesí za to, aby Bůh dal a ta černá díra se tam opět objevila, avšak tentokrát aby v ní uvízli úplně všichni. Premiér Miloš Zeman v reakci na tento spontánní projev náhlé zbožnosti prohlásil, že výkřiky nějakých pánbíčkářů jej nezajímají. Václav Klaus jej pak podpořil prohlášením, že pokud chce v této zemi někdo nějakou změnu, obzvláště, aby legitimní moc zmizela v nějaké pochybné díře, ať si tito kverulanti založí svou politickou stranu a standardním postupem se pak pokusí přesvědčit Stvořitele, aby zopakoval ten zázrak. Pak prý bude ochoten vypovědět opoziční spojenectví se Zemanem a případně budou-li si to jeho voliči přát, odebere se konečně do důchodu, který mu byl až dosud zlovolnou hrou osudu odpírán. Vždyť cokoli doposud udělal, činil z čisté lásky ke své vlasti.
Nejvýznamnějším objevem končícího milénia byly fazole
Tento článek italského semiotika, spisovatele Umberta Eca, autora známého detektivního románu ze středověku "Jméno růže", vyšel v deníku Guardian v sobotu 18. prosince.
V roce 1918, když mu bylo čtyřicet let, dostal můj dědeček z matčiny strany virovou chřipku, známou lidovým názvem "španělská chřipka", která tehdy decimovala skoro celou Evropu. Do týdne, navzdory velkému úsilí tří lékařů dědeček zemřel. V roce 1972, ve věku čtyřiceti let, jsem dostal vážnou nemoc, která vypadala velmi podobně někdejší španělské chřipce. Díky penicilínu jsem byl za týden zdravý. Takže je lehké chápat, proč ignoruji atomovou energii, cesty do vesmíru a počítače a stále si myslím, že nejdůležitějším vynálezem našeho století je penicilín (a všeobecněji řečeno všechny ty léky, které umožňují dnešním lidem, aby se dožili osmdesátky, zatímco by bývali v minulosti zemřeli v padesáti nebo v šedesáti).
Je obtížné určit, co je nejdůležitější technický vynález nebo vědecký objev v daném století, protože nám není jasné, kdy bylo co vynalezeno. Existuje mnoho věcí, které by čtenáři jistě zahrnuli mezi nejzajímavější úspěchy dvacátého století, jenže ty věci pocházejí ze století devatenáctého: například automobil, mrakodrap, podzemní dráha, dynamo, turbina. Můžete k tomu také přidat psací stroj, gramofon, diktafon, šicí stroj, ledničku, konzervy s potravinami, pasterizované mléko, zapalovač na cigarety a cigarety, výtah, pračku, gumu, piják, elektrický ventilátor, žiletky, holičskou židli, zápalky, pršiplášť, zavírací špendlík, nápoje naplněné kysličníkem uhličitým, kola s přehazovačkou, nafukovací pneumatiky, elektrické tramvaje, umělá vlákna a velké obchodní domy, kde se všechno tohle prodávalo, a - mohu-li pokračovat, elektrické osvětlení, telefon, telegraf, rozhlas, fotografii a film. Kromě toho, pan Babbage vynalezl počítací stroj, který dokázal za minutu vypočítat leccos, a z toho jsme se dostali na rovnou cestu k dnešním počítačům.
Když se začnete zabývat tisíciletími, je počítání ještě složitější. Jen podle legend můžeme usuzovat, kdy byl vynalezen střelný prach či kompas. A i když jsme si jisti, že určitý nástroj existoval, řekněme, ve dvanáctém století, protože je namalován na obraze z té éry, nemůžeme si být jisti, jestli už neexistoval o sto let dříve. Hovořím o těchto problémech proto, že se chci zabývat některými vynálezy, které se objevily na začátku našeho milénia, i když je možné, že některé z nich se plaše objevily už během dvou století předchozího milénia, ale nikdo jim tehdy nevěnoval moc pozornosti. V každém případě jsou to vynálezy, které změnily posledních tisíc let.
Mám-li mluvit o vynálezech, které se nesporně objevily v prvních stoletích po roce 1000, mým okamžitým pokušením je hovořit o kormidle, umístěném na zádi lodí. Podívejte se na nejslavnější komiks v historii, na tapisérii z Bayeux, která podrobně líčí průběh normanské invaze do Anglie v roce 1066, včetně bitvy u Hastingsu, kterou Anglosasové prohráli. Uvidíte, že Norman Vilém Dobyvatel přijíždí v lodi, připomínající vikingské čluny, a tyto lodě měly namísto kormidla na zádi přidělané podélné veslo. Tak se lodi kormidlovaly, dvěma takovými vesly, ještě v roce 1066. Ale s těmito podélnými vesly nebylo možné plavit se proti větru a vystavovat větru nejprve jednu a pak druhou stranu lodi. Kromě toho bylo obtížné plavit se na rozbouřeném moři.
Mezi dvanáctým a třináctým stoletím vzniklo moderní kormidlo. Bylo připevněno na zádi lodi na pantech a dalo se jím obracet ze strany na stranu. Pohybovalo se těsně pod hladinou vody a mohl ho řídit na palubě jediný muž.
Proč je kormidlo tak důležité? Je jasné, že bez tohoto vynálezu by se Kolumbus nedostal do Ameriky a historie milénia by byla dost odlišná. Chtěl bych ale hovořit o celé řadě vynálezů, které ani tolik necharakterizují toto milénium, ale umožňují nám oslavovat jeho ukončení. Bez těchto vynálezů bychom se možná nikdy nenarodili.
Před tisíci lety jsme byli přímo uprostřed středověku. Samozřejmě, pojem "středověk" je scholastická konvence. Například, v některých zemích, včetně Itálie, se hovoří o středověku i pro dobu, v níž žili Dante a Petrarca, v jiných zemích se už o těch letech hovoří jako o renesanci. Abychom to ujasnili, řekněme, že existoval alespoň dvojí "středověk": jeden trval od úpadku římského impéria (5. století po Kristu) do roku 999 a druhý začal v roce 1000 a pokračoval alespoň do 15. století.
Onen středověk před rokem 1000 lze právem nazvat dobou temna, a to nejen proto, že se v té době lidi hodně upalovali na hranici, protože se stejně intenzivně upalovalo ještě ve vysoce občanském sedmnáctém a osmnáctém století (nezapomínejme na amerického autora Nathaniela Hawthorna a jeho román Šarlatové písmeno), ani proto, že byly silně rozšířeny pověry, protože pokud se na věc díváme z hlediska pověr, náš "novověk" jim - z jiných důvodů - věří daleko víc než mnohé jiné doby.
Ne, období do roku 1000 lze právem nazývat dobou temna, protože invaze barbarů, k nimž v této době došlo, vrátily evropskou civilizaci o hodně nazpátek a postupně zničily římskou civilizaci. Města byla opuštěna, zůstala v rozvalinách, velké silnice byly zanedbány a zarostly plevelem, základní techniky byly zapomenuty, včetně dobývání nerostných látek. Na polích se nic nepěstovalo, alespoň až do feudální reformy Karla Velikého, celé rozsáhlé zemědělské oblasti se staly opět lesem.
V tomto smyslu bylo období před rokem 1000 érou chudoby, hladu, nejistoty. Ve své vynikající knize La civilisation de l'Occident médiévale, plné historek z každodenního života ve středověku, líčí Jacques Le Goff, jak nesmírně chudá byla tato doba tím, že vypráví lidové historky. V jedné takové historce se objevil svatý a zázračným způsobem vrátil vesničanovi srp, který mu spadl do studně. V době, kdy bylo železo vzácným kovem, by bývala ztráta srpu strašlivou věcí: vesničan by nemohl dál sklízet obilí. Čepel srpu byla nenahraditelná.
Jak se obyvatelstvo Evropy fyzicky zmenšilo a zesláblo, lidi začali umírat na endemické nemoce (tuberkulózu, lepru, vředy, ekzém, nádory) a na obávané epidemie, jako byl mor. Je vždycky riskantní pokoušet se předchozí tisíciletí o demografické výpočty, ale podle některých vědců poklesl počet obyvatel Evropy v sedmém století na asi 14 milionů obyvatel: jiní hovoří o 17 milionech v osmém století. Nízký počet obyvatelstva a neobdělávaná země znamenala, že téměř všichni trpěli podvýživou.
Avšak jak se přiblížilo druhé milénium, počty se změnily: obyvatelstvo se začalo rozrůstat. Někteří odborníci vypočítávají 22 milionů Evropanů pro rok 950, jiní hovoří o 42 milionech v roce 1000, ve čtrnáctém století žilo v Evropě asi 60 - 70 milionů lidí. I když se počty liší, jedna věc je jistá: za pět století od roku 1000 se obyvatelstvo Evropy zdvojnásobilo, možná ztrojnásobilo.
Důvody jsou obtížné zjistit: od 11. do 13. století došlo k radikální proměně politického života, umění, ekonomiky i technologie. Ti, kteří tou dobou žili, si byli vědomi, že vzniká vlna fyzické energie a nových myšlenek. Mnich Radulphus Glaber, který se narodil v posledních letech prvních milénia, začal psát svůj slavný soubor pěti historických knih Historiarum asi o třicet let později. Tento mnich neměl zrovna optimistický náhled na svět a vypovídá a o hladomoru v roce 1033, kdy popisuje hrůzný kanibalismus mezi nejchudšími vesničany. Ale jaksi i on cítil, že s příchodem roku 1000 vznikl na světě nový duch a záležitosti, které se dosud vyvíjely velmi špatně, se začaly měnit k lepšímu.
A pak napsal téměř lyrickou pasáž, která stále v jeho středověkých análech vyniká. Líčí v ní, jak na konci milénia Země najednou rozkvetla, jako louka na jaře: "Byl to už třetí rok po roce 1000, kdy na celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii došlo k obnově bazilikálních kostelů. Všechny křesťanské národy usilovaly o to dosáhnout toho nejkrásnějšího. Zdálo se, že sama Země se probudila, shodila ze sebe starou dobu a oblékla se nově do bílého pláště kostelů."
K rozkvětu románské kultury (právě o tom píše v této pasáži Radulphus) nedošlo v roce 1003 najednou. Radulphus psal víc jako básník než jako historik. Ale hovořil a soupeření moci a prestiže mezi různými městskými státy: hovořil o nových architektonických technikách a o hospodářském oživení, protože takové kostely nemůžete stavět, nemáte-li za sebou bohatství; hovořil o kostelích, navržených ve větších velikostech, než byli jejich předchůdci, o kostelích, do nichž se vešlo rostoucí obyvatelstvo.
Přirozeně se dá říct, že s reformami Karla Velikého, s vytvořením německého impéria, s obnovou měst a se zrozením komun se také zlepšila ekonomická situace. Nedal by se ale také říci opak? Že se politická situace začala zlepšovat, města začala rozkvétat, protože každodenní život a pracovní podmínky něco zlepšilo? Ve stoletích před rokem 1000 byl pomalu zaveden trojpolní systém, takže bylo zemědělství plodnější. Ale obdělávání země vyžaduje nástroje a tažná zvířata, a i v této oblasti došlo k novým vynálezům. Nedlouho před rokem 1000 se začali koně kovat železnými podkovami (do té doby se jim kopyta balila do hadrů) a užívaly se u nich třmeny - samozřejmě více u šlechticů než u vesničanů.
Pro vesničany byl revoluční vynález nového chomoutu pro koně, voly a další tažná zvířata. Starý chomout příliš tlačil na krční svaly zvířete a stlačoval jeho průdušnici. Nový chomout tlačil na prsní svaly a zvýšil výkonnost zvířete až o dvě třetiny, čímž dovolil, aby pro některé práce nahradili koně voli. Kromě toho, zatímco dříve bylo nutno dávat zvířata do chomoutu jen v horizontální linii, v novém chomoutu bylo možno je umístit za sebou v jediné řadě, čímž se velmi zvýšila jejich tažná schopnost.
V této době se také změnila orba. Nyní měl pluh dvě kola a dvě čepele, jedna zemi rozřízla a druhá, radlice, ji obrátila. I když tento "stroj" znaly už severské národy v druhém století před Kristem, po celé Evropě se rozšířil až ve dvanáctém století.
Ale hlavně chci hovořit o fazolích, a nejen o fazolích, ale i o hrachu a čočce. Tato zelenina je bohatá na rostlinné bílkoviny. Chudí v onom vzdáleném středověku normálně nejedli maso, pokud se jim nepodařilo chovat pár slepic nebo pokud nepěstovali pytláctví (zvěřina byla doménou šlechticů). A jak jsem uvedl výše, chudá výživa plodila obyvatelstvo, které hladovělo, bylo hubené, malé, nemocné a nebylo schopno pracovat na poli. A tak, když se v desátém století začalo šířit pěstování luštěnin, mělo to na Evropu obrovský vliv. Pracující lidé mohli nyní konzumovat více bílkovin, v důsledku toho byli robustnější, žili déle, plodili více dětí a zabydleli kontinent.
Zastáváme názor, že vynálezy a objevy, které nám změnily život, závisejí na složitých strojích. Ale skutečností je - za to, že tady ještě žijeme - myslím tím nás Evropany, ale také potomky amerických Otců poutníků i španělských konkvistadorů - vděčíme fazolím. Bez fazolí by se obyvatelstvo Evropy za několik století nezdvojnásobilo a někteří z nás, včetně i čtenářů tohoto článku, by neexistovali. Někteří filozofové sice tvrdí, že by to bylo lepší, ale já si nejsem jist, že s tím všichni souhlasí.
A co Neevropané? Neznám historii fazolí na jiných kontinentech, ale bezpochyby by bez evropských fazolí byla odlišná i historie těchto kontinentů, stejně jako by byla historie Evropy jiná bez čínského hedvábí a indického koření.
Zdá se mi především, že tato historie fazolí má pro dnešek určitý význam. Zaprvé nám to sděluje, že musíme brát ekologické problémy vážně. Zadruhé víme dávno, že kdyby Západ jedl nemletou hnědou rýži i s plevami (mimochodem je výborná) konzumovali bychom méně potravin a kvalitnější potraviny. Ale kdo na takové věci vůbec pomyslí. Všichni budou říkat, že největším vynálezem tisíciletí je televize nebo mikroprocesor. Ale bylo by dobré, kdybychom se trochu poučili i od doby temna.
O etice zveřejňování násilných a krvavých záběrů v televizi:
Tenhle muž bude za okamžik zavražděn...
V tomto článku, který vyšel v deníku Guardian 20. prosince 1999, se zamýšlí Richard Tait, šéfredaktor britského komerčního televizního zpravodajského studia Independent Television News, nad tím, kde je hranice násilí, které už nesmí být vpuštěno na televizní obrazovku. - Upozorňuji, že Richard Tait je šéfredaktorem britského KOMERČNÍHO televizního zpravodajství, ekvivalentu zpravodajství na české televizi Nova... JČ
Právě se blíží ke konci nejnásilnější století v historii. Opět se objevují na našich televizních obrazovkách známé záběry nelidského zacházení s lidmi a jejich utrpení - desetitisíce čečenských civilistů se skrývají ve sklepech svého zničeného města a jsou obklopeny ruskými tanky a vojenskými stihačkami. Televizní zpravodajství se za posledních padesát let stalo pro většinu obyvatelů Británie základním zdrojem informací o světě. Zároveň při tom došlo k fundamentálním změnám v charakteristických rysech válek i v tom, jakým způsobem jsme o nich informováni.
Stále častěji už nejsou moderní války konfliktem mezi armádami dvou soupeřících států, ale jsou to buď občanské války, v nichž bojují často nedisciplinované a nevypočitatelné jednotky, anebo jsou to nerovné konflikty mezi armádou určitého státu a částí jeho civilního obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že se takovéto války nyní velmi často dostávají na televizní obrazovku, vyvolává to důležitou otázku redakční politiky televizního zpravodajství.
Kolik autentického násilí je možno zahrnovat do zpravodajských pořadů, to je jedna z nejsložitějších otázek televizní novinářské práce. Editoři musejí rozhodnout mezi nebezpečím, že válku nepřípustně a zdánlivě klinicky očistí od veškerého násilí, a na druhé straně mezi nutností reagovat citlivě na pocity televizních diváků a na skladbu divácké obce.
V této oblasti existují navzájem se svářející práva a povinnosti. 'Diváci mají právo na nezidealizované informace o tom, co se děje ve světě, ale nemůžeme od nich očekávat, aby se dívali na záběry, které jsou tak hrůzné, že je není možno sledovat. Oběti válek a násilí mají právo být v televizi předváděny s respektem - ale také mají právo na to, aby se svět autenticky dověděl, co se jim stalo. Reportéři a natáčecí týmy na bojišti musejí vedět, že záběry, které často natočili při riskování vlastního života, nebudou z jejich reportáže jen tak, lehkomyslně, vystřiženy.
Je to debata, která se v posledních letech stala ještě daleko složitější a důležitější, vzhledem k tomu, že se zpravodajství přesunuje z doby, kdy se na televizi dívají jen dospělí, do doby na začátku večera. Stále ještě se vysílají důležité zpravodajské pořady na ITV, BBC1 i BBC 2 po jednadvacáté hodině večer. Ale největší televizní divácká obec pro zpravodajství je nyní častěji v Británii, stejně jako ve Spojených státech, v podvečer.
To vyvolává pro zpravodajské pořady vážná dilemata, protože regulační orgány britského rozhlasu a televize prossazují tzv. rodinnou politiku televizního vysílání, což znamená, že tvůrci televizních pořadů mají odpovědnost vůči dětem, o nichž se dá očekávat, že se dívají na televizi až do 21.00, kdy začíná vysílání, které může být mládeži nepřístupné. Zpravodajství je součástí této rodinné televizní politiky - i když ITN argumentuje a regulační orgán souhlasí, že i rodiče mají určitou míru odpovědnosti za to, na co se jejich děti v televizi dívají, a že některé zpravodajské pořady nejsou vhodné pro malé děti.
Rodinná politika televizního vysílání znamená, že to, co je možno v televizi odvysílat, závisí velmi silně na tom, jaká je hodina dne či noci. Typickým příkladem byl onen strašlivý masakr v Ahmici v Bosně v roce 1993, kde našly britské mírové sbory v rozvalinách rodinného domu zuhelnatělé pozůstatky jedné muslimské rodiny. Dospěli jsme k závěru, že v poledním zpravodajství můžeme odvysílat jen pouhý náznak toho, co se tam stalo. Teprve až ve zpravodajských pořadech, určených daleko více dospělým, v padesátiminutových Channel Four News v 19 hodin a na třetím, komerčním okruhu ITV ve 22 hodin jsme odvysílali, až po příslušném předchozím varování, záběry toho, co tak silně rozrušilo britské vojáky.
Nedávným příkladem, kde by dezinfekce reportáže ji zbavila smyslu, byl incident ve městě Dilli, v hlavním městě Východního Timoru, nedlouho po referendu. Gang ozbrojenců pronásledoval reportéra BBC Jonathana Heada a jednoho timorského civilistu. Oba muži byli chyceni, vrženi na zem a zbiti. Avšak zatímco indonéský velící důstojník, který řídil gang ozbrojenců, zasáhl a zachránil Headovi život, jeho muži usmrtili civilistu z Východního Timoru mačetami před objektivy běžících kamer. To, co začalo jako jen chuligánská výtržnost, se najednou proměnilo ve státem podporované vraždění. Kdybychom neodvysílali alespoň část toho, co se stalo, zkreslili bychom naše informace - a pečlivě sestřihané části této reportáže se vysílaly v podvečerních i v pozdních večerních zprávách.
Avšak důležité záběry se často na televizní obrazovku nedostanou kvůli znepokojení ohledně vkusu.
Letos v lednu se vydal Sorious Samura, kameraman na volné noze v Sierra Leone, do ulic hlavního města té země Freetown v době, kdy do města vstoupili rebelové. Navzdory obrovskému riziku přesvědčil nejprve rebelská vojska a pak vládní vojska, aby mu dovolili nafilmovat snad nejzrůdnější násilí, spáchané na civilistech, jaké kdy bylo zaznamenáno na videopásek. Natočil muže, jak jim po zásahu střelnou ranou krvavě vybuchují prsa a hlavy, zraněné muže v agónii smrti i brutalizované malé děti. Některé jeho záběry byly nevysílatelné - přesto jsem přesvědčen, že většina Samurových záběrů se mohla a měla ve světových televizích odvysílat.
Samurova neuvěřitelná odvaha způsobila, že se mu právem dostalo mezinárodních ocenění. Ale jen málo jeho záběrů bylo kdy odvysíláno v televizních zprávách. Fergal Keane zahrnul několik jeho záběrů v reportáži vyrobené pro BBC Nine O'Clock News a Channel Four News společnosti ITN odvysílaly ukázku v nedávném bloku, zabývajícím se otázkou, proč záběry, pro jejichž pořízení riskoval Samura vlastní život, nebyly skoro v žádných televizích na světě odvysílány. Pro mnoho televizních stanic byly tyto záběry prostě příliš silné. Je ironické, že když Samura obdržel nedávno v Barceloně cenu Mohammeda Amina na konferenci News World, organizátoři tam účastníkům přehráli tak zcenzurovanou verzi jeho materiálu (která se vysílala v australské televizi), že ten materiál ztratil téměř veškerý svůj význam.
Pro mnoho zpravodajských pořadů v televizích po celém světě zůstala válka v Sierra Leone v podstatě mimo zájem editorů - na televizní obrazovky se nedostala. Kdyby byly světové televize odvysílaly víc Samurových záběrů, Samura je přesvědčen, že by to změnilo mezinárodní veřejné mínění - stejně jako za posledních deset let měly záběry utrpení z Bosny, z Kosova, ze Rwandy, z Východního Timoru a ze Súdánu velmi významný politický dopad.
Není obtížné najít fiktivní násilí, kterého se v britské televizi využívá za účelem zábavy, a to před jednadvacátou hodinou i po ní. Podvečerní pravidelné televizní seriály pravidelně zahrnují vraždy a znásilnění, aby zvýšily svou sledovanost. Zkušenost televizního studia ITN je taková, že si jen velmi málo diváků stěžuje na odvysílání záběrů autentického násilí ve zpravodajství, jestliže jsou přesvědčeni, že to, co se stalo, ospravedlňuje, aby drastická reportáž byla odvysílána. Vždycky jsme zastávali názor, že pokud vybíráme záběry pečlivě a pokud předem televizní diváky vždycky varujeme, mělo by být možné odvysílat nezcenzurovanou verzi násilí ve zpravodajské reportáži, pokud je to ospravedlněno důležitým veřejným zájmem.
Je povzbuzující, že regulační televizní Rady tento názor přijímají. Když odvysílaly Channel Four News část reportáže ze Sierra Leone a jeden divák si stěžoval, Broadcasting Standards Commission, Rada pro úroveň vysílání pod vedením jejího nového předsedy lorda Holma stížnost odmítla, že šlo o otázku veřejného zájmu a před odvysílanými záběry byli televizní diváci jasně varováni.
Vůbec nedošlo k tomu, že by v britském televizní zpravodajství zprávy ze zahraničí zmizely z obrazovek, jak přepovídali někteří pesimisté. Letos jsme zažili tři velké krize - Kosovo, Východní Timor a Čečensko - v nichž hrálo rozsáhlé televizní zpravodajství v průběhu událostí velmi významnou roli, neboť připoutalo mezinárodní pozornost k utrpení civilistů. Editoři zpravodajských pořadů vám nevnášejí rádi do obývacího pokoje válečné a násilné scény, ale musíme to dál dělat, když jsme přesvědčeni, že to význam té zprávy ospravedlňuje.
Osobní kontakt s poslanci
Zájem občanů o dění v Poslanecké sněmovně parlamentu se dosud omezoval na informace zprostředkované novináři. Vedle toho, co se píše či vysílá, se nyní ti angažovanější a zvědavější občané chtějí více dovědět i osobně. Včera se s možností navštívit osobně své poslance seznamovali signatáři výzvy "Děkujeme. Odejděte!" Zjistili si například, že ve Sněmovní ulici v Praze nejsou na správné adrese, většina poslanců má své kanceláře jinde.
Pokusy dovolat se poslancům telefonicky zatím také nebyly příliš úspěšné, a to bez ohledu na stranickou příslušnost volaných.
Začátky jsou zkrátka těžké, ale myšlenka poznat svého poslance osobně a inspirovat ho pohledem zdola určitě není marná.
Jiný způsob přímého kontaktu s poslanci zvolili odboráři. Richard Falbr a Milan Štěch budou v rámci dnešní demonstrace vodit do sněmovních lavic vyhrazených veřejnosti lidi, kteří již několik měsíců nedostali zaplaceno za odvedenou práci.
Někteří z nich tak budou svědky debaty o tom, zda Sněmovna bude, či nebude projednávat předlohu novely zákona o konkurzu a vyrovnání.
Zatímco demonstrace na Malostranském náměstí prý bude hlasitá, Sněmovní ulice má být zónou klidu, aby se poslanci, kteří podle šéfa odborové komory nemají rádi hlas lidu, necítili být pod nátlakem.
Předsevzetí demonstrovat civilizovaně a maximálně slušně je jistě moudré, taktické a ve shodě se zákonem, nicméně zas by se tolik nestalo, kdyby demonstranti ve sněmovně tiše rozvinuli některé ze svých vtipných transparentů.
Například hesla "Chceme dvanáct platů", anebo "Sytý hladovému nevěří." Jinak by se totiž mohlo stát, že by zákonodárci (a to i ke své příští škodě) rozčilené a zoufalé občany kvůli jejich slušnému chování vůbec nezaregistrovali.
Vysílá se v úterý 21. prosince ráno.
Duha, jaderná energie a Japonsko
Dobry den,
jak byva u hnuti DUHA zvykem, je mezi spoustou spravnych
informaci propasovano par informaci pochybnych (nespravnych az
zavadejicich), ktere se snazi manipulovat minenim ctenare.
Zkuste se prosim nekoho z DUHy zeptat, jak prisli na to, ze (cituji)
"A pokud se lidskému selhání nepodarilo predejít ani v mimorádne
ukáznené japonské kulture, jsou zcela oprávnené pochyby, zda si
vubec mužeme dovolit technologii, která v prípade selhání obsluhy
ohrozí celé mesto (nebo dokonce celý stát)."
1. Z ceho vychazi tvrzeni, ze "japonska kultura" je "mimoradne
ukaznena"? Ze cteni knih? Z "tradice"?
2. Jiz od dob Project Manhattan v US vedi, ze klicem k
bezpecnosti neni jen _kazen_, ale take to, ze lidem nekdo vysvetli,
co vlastne delaji. V tomto smeru "japonska kultura" tradicne
selhava.
Jinak se zeptam: Jak podle hnuti DUHA vyplyva z toho, ze v
Japonsku se delnici dopustili technologicke nekazne, to, ze se
priste dopusti nekazne v USA a zapadni Evrope.
Prokazatelne v Japonsku doslo k selhani kontroly. Je takoveto
selhani kontroly mozne i jinde, kde tradicne nebezpecna zarizeni
byvaji kontrolovana za vsech stran?
DUHA jako obvykle pouziva (umne skrytou) taktiku FUD (fear,
uncertainity, doubt). Je potreba na to poukazat. Je potreba
de-ideologizovat a de-politizovat otazky (napriklad) jaderne
energetiky - proste proto, ze kontrola bude (nejspis) nejucinnejsi v
neutralnim a profesionalnim prostredi - treba tak, ze nikdo nebude
ztracet drahocenny cas vyvracenim bludu.
A, hm, preziravy postoj hnuti DUHA k Rusku (prokazany v tom
clanku) by mozna zasluhoval hlubsi rozbor. Pusobi to dojmem
vytvareni noveho nabozenstvi (Rusko = peklo; my = necheme tam).
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů.
K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na 