České vysoké školství - dosud jen malé změny
Robin Healey
An English version of this article is here in Central Europe Review.
Po pádu komunismu v Československu v roce 1989 se mnozí domnívali, že k rychlému obrození národa povedou tři zásady: zaprvé deideologizace a odstranění komunistů z vlivných postavení, zadruhé investice do nejnovější technologie, a zatřetí autonomie, která umožní Čechům a Slovákům, aby řídili svou zemi k vlastnímu prospěchu.
Tyto tři zásady se týkají všech sfér národního života, nikoliv jen vysokých škol.
Byla by chyba se domnívat, že vyšší české školství bylo před rokem 1989 v zoufalém stavu. Dobře řízené základní i střední školy posílaly k přijímacím zkouškám na vysoké školy dobře vzdělané mladé lidi. V oborech, které nebyly příliš ideologizovány (přírodní vědy, strojírenství, lékařství a do značné míry hudba, kunsthistorie a divadelnictví) produkovaly vysoké školy dobře vzdělané absolventy. Na univerzitách pracovalo dosti značné množství dobrých učitelů a badatelů. Naproti tomu obory jako právo, ekonomie, společenské vědy a humanitní studia přišly o většinu důstojnosti a dynamiku v důsledku intenzívní ideologizace. Vybavení univerzit i budovy byly zanedbané a akademická svoboda univerzitních učitelů i studentů byla demoralizujícím způsobem omezena.
K odideologizování učebních programů došlo rychle. Avšak odstraňování komunistů z vlivných míst bylo méně rychlé a méně důkladné. Ukázalo se, že je to složitá záležitost. Velmi často přijali bývalí komunisté rychle, stoprocentně a upřímně nové myšlení, zatímco bývalí disidenti se starého myšlení nedokázali zbavit. Například disidenti, kteří byli před noc povýšeni do vysokých postů, aniž by se jim k tomu dostalo manažerského školení, často používali nedemokratické řídící strategie, prostě protože jiné metody neznali. Neměli bychom se domnívat, že všichni antikomunisté pracují prodemokraticky.
Česká vláda nepovažuje investice do vysokých škol za prioritu. Státních financí (na státních penězích závisejí české univerzity asi z 90 procent) je velmi málo a téměř všichni vysoce vzdělaní státní zaměstnanci dostávají stále nižší platy. Platy vysokoškolských učitelů také poklesly. Nicméně, ty univerzitní katedry, které jsou dostatečně podnikavé, že využívají školských programů EU, jako je Tempus, anebo které přilákaly celostátní či mezinárodní finance pro výzkum, jsou docela dobře vybaveny. Všechny univerzity jsou plně napojeny na počítače. Finanční klima na většině univerzit není dobré, ale ani není katastrofální, jak je tomu ve většině zemí bývalého sovětského bloku.
Představa, že autonomie a spolehání na českou integritu, inteligenci, na český zdravý rozum a tvrdou práci povede k rychlé národní obrodě, byla vždycky naivní. Taková představa pomíjela problémy nedostatku řádné právní infrastruktury, nedostatku schopností řídit a lidské touhy po moci a po penězích. Vedoucí činitelé univerzit projevili větší míru integrity, inteligence, zdravého rozumu a tvrdé práce než jejich protějšky v politice a v ekonomice. Avšak pracují s nedostatečnými financemi a s nedostatečným právním rámcem. Vadí také to, že celostátní politika je ochromena. Z dlouhodobější perspektivy nestačí, aby vedli velké instituce v obtížných dobách poctiví amatéři, zejména, když lákadlo peněz a moci dokáže zkorumpovat i univerzitního profesora.
Přejdu nyní od všeobecných principů ke konkrétním oblastem, v nichž se české vysoké školy změnily, anebo v mnoha případech nezměnily. Hlavním úkolem univerzit je vzdělávat studenty, provádět výzkum a poskytovat společnosti služby. Budu postupně hovořit o všech třech těchto oblastech.
Před rokem 1989 byly československé univerzity považovány především za vyučovací střediska a velká část financí na výzkum šla do akademie věd. Začátkem devadesátých let vznikla Grantová agentura a byl zaveden princip veřejné soutěže o finance na vědecký výzkum. Některý výzkum byl přenesen na univerzity a akademie věd přišla o většinu svých financí. Rychle se rozrostla spolupráce s partnery v zemích EU, i když se českým univerzitám právem nelíbí, že je partneři v EU považují za zdroj levných pracovních sil a požadují na nich, aby prováděli monotónní práce na primitivní výzkumné úrovni. Jako součást přípravy České republiky na členství v Evropské unii se ČR stala asociačním členem výzkumných programů EU. Nejdůležitější z nich je program Fifth Framework. České univerzity se jen pomalu učí, jak se úspěšně v konkurenci ucházet o financování a dosud plně nevyužívají všechn nabízených možností.
Dosud skoro nikdo nevyužívá příležitosti vytvářet nové druhy studijních programů, i když samozřejmě existují určité vynikající výjimky. Na univerzitě, kde pracuji, se vyučuje modulární program MBA, částečně v angličtině. Kurs běží ve spolupráci s jednou britskou univerzitou a obsahuje prvky distančního studia, zeměřené na externí studenty. Ti dělají projekty, při nichž řeší problémy, jimž v současnosti čelí podnik či organizace, v níž pracují. Většina ostatních kursů na univerzitě se však i nadále vyučuje formou přednášek. Přednášky jsou určeny pro bezdětné (na vysokých školách nejsou žádné školky) tělesně schopné (vybavení vysokých škol ve většině případů znemožňuje nebo ztěžuje přístup invalidům) studenty řádného denního studia ve věku od 18 do25 let, kteří drtivou většinou pocházejí ze vzdělaných rodin. Pokud jsou kdy součástí těchto kursů výzkumné projekty, jen málo z nich je zaměřeno na praktické uplatnění.
České univerzity mají stále větší možnost umožňovat studentům i učitelům, aby pracovali či studovali v zahraničí, zejména prostřednictvím dodatečného financování, které nejprve přicházelo z programu Tempus Evropské unie a nyní pochází z programu EU jménem Socrates. Infrastruktura pro studium i učitelskou práci v zahraničí není vždy dobře vypracována, ale stále větší počet studentů i zaměstnanců získává nyní zkušenosti na partnerských univerzitách a stále větší počty studentů a učitelů z partnerských univerzit tráví nyní čas v České republice. České univerzity se stále intenzivněji orientují na Západ a získávají stále větší know-how z Evropské unie. Je ale politováníhodné, že neexistují skoro vůbec žádné finance pro udržování cenných styků se starými partnerskými univerzitami v zemích bývalého sovětského bloku.
České univerzity stále ještě téměř výlučně nabízejí pěti nebo pětiapůlleté studijní programy, které vedou k ekvivalentu magisterské hodnosti. Pokusy zavést kratší bakalářské studium se setkaly jen s omezeným úspěchem. Bakalářskou hodnost nepovažují ani studenti, ani profesoři, ani zaměstnavatelé za "ukončené vzdělaní" - jak zastaralý pojem je tento výraz "ukončené vzdělání"! Avšak české ministerstvo školství nyní podepsalo Boloňskou deklaraci a plánuje, že do roku 2006 bude třetina studentů v ČR studovat na bakaláře. Některé vyšší školy dostanou povolení vyučovat nové bakalářské kursy.
Dvěma významnými změnami v českém vysokém školství - a přirozeně ve vysokém školství i jinde - je za posledních deset let využívání počítačů a zintenzivňující se role angličtiny. Byly vytvořeny moderní počítačové sítě a čeští vysokoškolští učitelé a studenti mají všeobecně vzato docela dobrý přístup k počítačům. Využívání počítačů při výzkumu je velmi široce rozšířeno: postgraduální studenti technických oborů často docházejí k závěru, že jsou schopni provádět výzkum na mezinárodní úrovni jistěji, je-li založen na práci s počítačem, než když se pokoušejí o výzkum na základě experimentů, který často vyžaduje nákladné vybavení, které není k dispozici. Informační technologie se však při vyučování studentů příliš nevyužívá - hlavními vyučovacími nástroji je dosud jen křída a tabule a řeč přednášejícího.
Jednou z hlavních změn v československém školství po sametové revoluci bylo nahrazení ruštiny angličtinou jako hlavního cizího jazyka. Tato náhlá změna přes noc nebyla bez problémů a většina českých škol nemá požadovaný počet kvalifikovaných učitelů angličtiny. Navzdory těmto problémům umí celá řada studentů i učitelů na českých univerzitách dobře anglicky a někteří hovoří také německy, francouzsky, či španělsky. Ztráta ruštiny je politováníhodným důsledkem změn.
Čeští studenti hráli klíčovou roli v sametové revoluci, ale od té doby jsou neobyčejně zticha. Za posledních několik měsíců se však objevují zdravé známky, že studenti chtějí, aby bylo jejich hlas slyšet. Významným rysem studentského života po roce 1989 v ČR se stalo, že studenti zároveň chodí do placeného zaměstnání. Zejména v Praze je nyní život studenta nákladný a zároveň existují dobře placené pracovní příležitosti pro studenty, kteří umějí zacházet s počítačem a znají jazyky, zejména angličtinu. Velký počet studentů má nyní práci na část úvazku nebo na plný úvazek, a to i během semestru. To vede k tomu, že mnoho studentů studium nedokončuje, a stalo se běžným, že student absolvuje teprve až po daleko delší době, než je oficiálně předpokládaná délka studia.
Také se stalo normálním - ano, stalo se to ekonomickou nutností - aby si univerzitní učitelé našli druhé placené zaměstnání mimo univerzitu. To, že univerzitní učitelé takovýmto způsobem poznávají "reálný svět", není v žádném případě špatné, jenže všeobecně to poškodilo jejich vědeckou práci i kvalitu jejich vyučování.
Představa, že je úkolem univerzity poskytovat služby společnosti, není vždy v ČR dobře chápána. Sám zastávám názor, že by univerzity měly poskytovat společnosti určité intelektuální a morální vedení. Měly by vysvětlovat výsledky svého výzkumu i své pedagogické práce nejen vysokoškolské komunitě, ale společnosti jako celku. K transferu technologie dochází, když jsou nové myšlenky, s nimiž přišli univerzitní výzkumníci, zaváděny do praxe v průmyslu. Těsná spolupráce s průmyslem by měla zajišťovat, aby univerzity nabízely takové kursy, jejichž absolventi odpovídají nynějším a budou odpovídat i budoucím požadavkům zaměstnavatelů. Poradenství pro studenty ohledně pracovních příležitostí pomáhá studentům najít takové zaměstnání, při němž mohou plně využívat své kvalifikace. Programy pro celoživotní vzdělávání umožňují absolventům univerzit aktualizovat své znalosti a svou kvalifikaci a zároveň poskytují univerzitám příjem. Dodatečné kvalifikační programy, které by univerzity měly poskytovat pro vlastní zaměstnance a pro zaměstnance jiných institucí, zlepšují kvalifikaci lidí a zvyšují morálku. České univerzity si jsou vědomy potřeby nabízet takovéto služby, avšak dosud nemohou tvrdit, že je všechny skutečně zavedly.
Mnoho členů české vysokoškolské komunity si povzdechne, když uslyší, kolik dalších změn v práci vysokých škol je ještě nutno učinit v mnoha oblastech práce univerzit.
Existují také důležité otázky postojů. Vztah mezi profesorem a studentem zůstává v příliš velkém množství případů stále jen vztahem mezi škrobeným a přísným profesorem, který monotónně přednáší, hovoří na studenta, nikoliv však s ním. Univerzitní učitelé nepřijímají skoro vůbec žádnou odpovědnost za to, zda se studentům daří dobře. Často tvrdí, že je-li od zkoušek vyhazováno velké množství studentů, je to prý důkazem vysoké úrovně daného kursu, a vůbec nepomyslí na to, že k selhání studentů možná přispívá to, že učitel kurs špatně učí. Vysokoškolští učitelé také až příliš ochotně studenty odrazují od studia a prohlašují, že jsou "beznadějní" nebo "nevzdělatelní". Je jistě důležité udržovat vysokou úroveň, avšak studijním neúspěchům studentů by měla být věnovány daleko větší pozornost a porozumění.
Během nadcházejícího desetiletí bude muset na těchto univerzitách dojít ke složité generační změně. Vzhledem k tomu, že univerzitní učitelé jsou velmi špatně placeni, vysokým školám se nepodařilo za posledních deset let získávat mladé odborníky. Mladší univerzitní učitelé vysoké školy houfně opouštějí a vydělávají si více peněz v soukromém sektoru. Velmi často nyní existují katedry, na nichž je většina učitelů téměř před důchodem. Povede stárnutí univerzitních učitelů k rozkladu univerzit, anebo to poskytne příležitost k inovacím?
Demografické trendy v České republice, stejně jako jinde v Evropě, znamenají, že ze středních škol bude vycházet stále méně osmnáctiletých. Na vysokých školách vznikne konkurence o studenty. Budou univerzity reagovat tím, že studentům nabídnou nové a atraktivnější studijní programy? Budou se snažit přilákat netradiční studenty, například studenty z méně vzdělaných rodin a starší studenty, kteří strávili už řadu let v zaměstnání? Rozhodnou se nabízet studijní programy pro studenty studující na část úvazku, možná s prvkem distančního studia? Vypracují nové kursy v těsné spolupráci s místním průmyslem? Přijmou například technické vysoké školy myšlenku "průmyslového inženýra", který by měl bakalářský titul, rozsáhlou technickou kvalifikaci střední úrovně a zkušenost s prací v průmyslu? Začnou univerzity učit bakalářské kursy, anebo je budou i nadále považovat za "nedokončené"?
Za posledních deset let byli ve vedoucích funkcích v řízení univerzit výlučně sami univerzitní učitelé, zvoleni zevnitř univerzit svými kolegy. Rektoři a děkani vykonávají svůj úřad po dobu tří let a mohou být podruhé zvoleni pouze jednou. Musejí nutně považovat svou práci za dočasnou a také za práci na část úvazku, vzhledem k tomu, že potřebují zůstat ve styku s výzkumem a s vyučováním. Vzhledem k tomu, že v České republice neexistuje třída vzdělaných manažerů pro veřejnou sféru, je to asi nejlepší způsob, jak jmenovat lidi do těchto funkcí. Budou ale v budoucnosti české univerzity zaměstnávat profesionální manažery a vysoce výkonné administrátory, vzdělané a zkušené v oblasti veřejné správy a správy školství, tak jako se to stále častěji děje na univerzitách v zahraničí?
Řeknou české univerzity se stárnoucími zaměstnanci: "Tohle jsme dělali vždycky a budeme to tak dělat i nadále." Anebo budeme svědky vzniku profesionálně řízených, inovativních vysokých škol, které budou schopny vytvářet bohatství, které se budou rozšiřovat a budou poskytovat vynikající nové služby a postaví se do čela dlouho očekávaného hospodářského a duchovního obrození českého národa? Nadcházející desetiletí bude pravděpodobně nejméně tak zajímavé, jako to desetiletí, které právě uplynulo.
Robin Healey
Robin Healey pracuje v mezinárodní kanceláři ČVUT v Praze.
