Rozčarování
Není dne, kdy by někdo z našich politiků nepohovořil o tom, jak je jinými politiky "zklamán", a nedal nad jejich počínáním najevo "rozčarování".
O tom, zda jsme svědky skutečných zklamání a rozčarování, ovšem můžeme s úspěchem pochybovat.
Jde o pouhé pokusy udělat se hezkým před občany voliči, předvést jakoby seriózní zájem o hledání řešení a efektně pokrčit rameny nad počínáním těch ostatních, kteří mají jiný názor.
Přehlednosti politické scény by určitě prospělo, kdyby si její aktéři svá předstíraná zklamání a rozčarování odpustili a mluvili jasnou řečí.
ODS a ČSSD by neměly zapomínat, že se zavázali vytvořit dlouhodobou politickou stabilitu tím, že změnou volebního zákona posílí význam soutěže politických stran.
Jednoduše řečeno se zavázaly změnit volební systém tak, aby po příštích volbách vítězná strana byla tak silná, že nebude odkázána na spolupráci se stranami malými.
Buďto to ODS a ČSSD ještě chtějí, pak ať smlouvu naplní, anebo to nechtějí a pak ať ji zruší.
Podobně menší parlamentní strany nemají důvod předstírat zklamání, či rozčarování. Buďto chtějí přesvědčit občany, že by uměli spravovat veřejné záležitosti lépe, než jak to dělá ČSSD s ODS, anebo o tom občany přesvědčit nechtějí. Stačí říct a volič se rozhlédne po jiné alternativě, pokud nějaká vznikne.
Právo na zklamání či rozčarování má možná volič, který sice ví kdo vládne, ale hůře se už orientuje v tom, kdo vlastně vládu kontroluje.
Snad to konečně zjistíme z hlasování o rozpočtu. Ty, kdo ho odmítnou, můžeme brát jako skutečnou opozici. A ti, kteří ho podpoří, ponesou za ten rozpočet odpovědnost.
Jaké zklamání a rozčarování? Chce to jasnou řeč: Vládnoucí většina ať nám řekne, že to je rozpočet dobrý a opoziční menšina, že je beznadějně špatný, škodlivý a lze ho pouze odmítnout.
7. prosince 1999
