Lekce pluralismu

Jan Čulík

John Keane, Václav Havel: A political tragedy in six acts. 536 stran. Londýn, Bloomsbury. ISBN 0-7475-4458-1. Cena 25 liber.

Tato recenze, napsaná 31. října 1999, vychází nyní v dvojměsíčníku Listy č. 6/1999, str. 9-12.

Britský politolog John Keane vydal letos na podzim obsáhlý životopis Václava Havla, na němž pracoval pět let. Naučil se kvůli knížce i česky. Kniha analyzuje osobnost Václava Havla v kontextu československé historie během tohoto století. V ohnisku Keanova zájmu je otázka moci. Keane zkoumá, kdy se z idealistického bojovníka za svobodu a lidská práva stává po vítězství jeho revoluce pragmatický politický manipulátor. Argumentuje, že je tento proces při nabývání politické moci nevyhnutelný. Z Keanovy knihy vyplývá, že jakmile se člověk stane politikem, přichází o osobní integritu. Na politické scéně totiž nelze usilovat o řešení problémů v celé jejich složitosti. Politika je uměním kompromisu. Chce-li politik dosáhnout alespoň v něčem realizace svých cílů, musí za to zaplatit opuštěním svých principů. Za vstup do politiky platí každý krutou daň, argumentuje Keane. Většina vlivných politiků se dříve nebo později opije mocí a začne pravdu manipulovat ke svým politickým cílům. Každá politická kariéra končí selháním. Jediným způsobem, jak je možno aroganci politiků bránit, je podřizovat ji systematicky otevřené, demokratické kontrole.

Ve své knize přistupuje Keane k osobnosti Václava Havla i k českým poměrům z nezávislého, kritického úhlu pohledu. Kniha je založena na pečlivém studiu materiálů i množství osobních svědectví. Zejména v posledním desetiletí, od roku 1989, zaznamenává Keane celou řadu významných, dosud nezveřejněných skutečností, včetně například nepříliš známé informace, že se v září 1989, pouhých několik týdnů před svou volbou prezidentem, Havel málem utopil, když spadl po koncertu skupiny Jasná páka v opilosti do jednoho mlýnského náhonu.

Poprvé zveřejněné informace o důvěrné dohodě mezi Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem, že Havel bude Dubčeka podporovat při jeho kandidatuře na československého prezidenta v červnu 1990 (tu dohodu Havel nesplnil) a poplašené reakce protagonistů revoluce z Občanského fóra na konferenci, spíše oslavě, uspořádané k desátému výročí pádu komunismu v Praze 14.-16. října 1999, mne poučily, že je nutno studovat nejen osobnost Václava Havla, ale celou československou revoluci z nezávislého hlediska - nikoliv pouze z pohledu vítězů z Občanského fóra tak, jak to dosud většinou dělá český intelektuální establishment. Překvapivě se ukázalo, že pro mnohé účastníky výše zmíněné konference bylo nepřijatelné vznášet kritické otázky vůči Václavu Havlovi - prostě proto, že je to prezident.

Ze svědectví účastníků zmíněné konference v reakci na Keanovo odhalení dohody Havel-Dubček vyplynulo, že Občanské fórum nutně nebylo v listopadu 1989 zosobněním "revoluční vůle lidu", ale že to byla v dané chvíli jen nejprofesionálnější a nejefektivnější skupina českých občanů, jen jedno z možných politických seskupení, kterému se podařilo - v dobré věci - neartikulovanou nespokojenost české veřejnosti s komunistickým režimem "unést" a využít ji k prosazení vlastních hodnot. O těch se však posléze ukázalo, že je česká společnost nesdílela. Uvědomění, že je nutno nezávisle zkoumat průběh československé protikomunistické revoluce z konce roku 1989 i to, co se od té doby událo, je pro mne největším přínosem knihy Johna Keana.

Pro Johna Keana se Československo a Česká republika staly laboratoří demokracie a aplikované moci. Z tohoto hlediska je Václav Havel i česká společnost zajímavým tématem i pro čtenáře, kteří se jinak nutně o střední Evropu nezajímají. V rozhovoru s Johnem Keanem jsem se ho zeptal, proč považuje otázku moci za tak důležitou. Odpověděl:

"Existuje snad na světě něco vůbec závažnějšího, než kdo získá co, kdy a jak? Lidská existence není bez moci myslitelná. Moc je schopnost lidí pohybovat se po světě, začínat věci, bránit věcem, udržovat věci při starém. Vybral jsem si Čechy, protože Češi mají onu nešťastnou výsadu, že zažili všechny hlavní změny režimů, k nimž kdy došlo ve dvacátém století v Evropě. V tom smyslu skutečně žijí Češi v laboratoři moci. Avšak téma moci patří i mezi Havlova nejoblíbenější témata. Tvrdím ve své knize, že má pojem moci klíčový význam, chceme-li pochopit Havlův život i jeho vlastní manévrování a manipulaci. Havlův život nám poskytuje mnoho poučení o mocných a o bezmocných, o metodách uchvácení moci i o sdílení moci.

Diktatura a totalitní moc mají absurdní rysy. Vždycky jsem se snažil zkoumat obtíže vytváření a posilování demokratické alternativy k těmto absurdním formám kruté moci. Kniha o Havlovi vyjadřuje mé filozofické přesvědčení, že moc, ať už vládne kdekoliv, v ložnici, na bojišti nebo v politickém poslaneckém klubu musí být vždycky podřízena veřejné kontrole. V tomto smyslu se snažím spojit život Václava Havla s problémem starých Řeků, který nazývali hubris, pýcha. Víte, staří Řekové, Thukydides a ostatní, nás naučili, že výkon moci vždycky vede k přehnané sebejistotě a pošetilosti. Moc chce vždycky získat ještě více moci. Tak jsou vládci nuceni vládnout. Staří Řekové ovšem neviděli vůbec žádnou možnost, jak se dostat z této pasti pýchy a arogance, leda prostřednictvím zásahu bohů. Na to už dnes nevěříme, a tak musíme v moderních, složitých společnostech na evropském kontinentě vymýšlet a institucionalizovat mechanismy, jak nenásilně sdílet moc a veřejně výkon moci kontrolovat. Pokud v mé knize o Havlovi existuje nějaké ústřední téma, je to právě tohle."

Potíž je, že na české poměry používá John Keane svého kritického pera příliš sebevědomě a dynamicky. Poukázal jsem na to, že si kritikové v České republice jistě budou stěžovat, že Keane používá komentátorova pera "zaujatě". Budou argumentovat, že je nepřípustné, aby sdělovací prostředky vstupovaly do politické arény jako aktivní politická síla. Budou tvrdit, že úkolem médií, úkolem televize je věcně a pasivně informovat o faktech. Budou varovat, že sdělovací prostředky nesmějí vstupovat do politického procesu, ten prostor je vyhrazen politikům.

Keane na to reagoval slovy: "To je zastaralý názor na roli tisku a sdělovacích prostředků z doby před francouzskou revolucí. Sdělovací prostředky ale už nejsou nástrojem státu. Média a politika jsou neoddělitelně provázány. Všechny reálně existující demokracie jsou nyní nuceny vyrovnat se s tímto procesem medializace politiky. A případ Václava Havla je přímo v ohnisku mého zájmu o mocenskou politiku sdělovacích prostředků v demokracii. Havel byl konec konců divadelník. Člověk, který vždycky chtěl hrát hlavní roli. Zejména od vzniku Charty 77 hraje Havel vlastní veřejnou roli před kamerami, pery a mikrofony celého světa. Takže je moje kniha také analýzou jedné osobnosti v politické aréně, do níž intenzivně proniká vliv médií."

V České republice jsem zaslechl názory, že Keanovu knihu prý diskredituje, že v ní autor hovoří v souvislosti s Václavem Havlem doslova o všem, tedy například i o Havlových četných nevěrách, o nichž se dosud v Čechách mlčelo. Takové pokrytectví je však při seriózní práci nepřijatelné. Nutnou součástí analýzy Havlovy osobnosti je bezpochyby zejména jeho šestiletý milostný poměr s psycholožkou Jitkou Vodňanskou, který v osmdesátých letech vedl k tomu, že Vodňanská otěhotněla. Souhlasila s tím, že si dítě nechá vzít, a okamžitě toho litovala. Interupce byla pro ni traumatickým zážitkem, který dosud nepřekonala.

John Keane však ve svém portrétu Václava Havla nemoralizuje. Vytvořil postmoderní pluralistický portrét českého prezidenta. Ve více než padesáti kapitolách, vlastně vinětách, rozdělených do šesti větších oddílů, kreslí kubisticky mnohovrstevnatý portrét Václava Havla od dětství až do současnosti v kontextu historického vývoje Československa a České republiky. Kniha je doplněna i výběrem pozoruhodných fotografií. Autorem mnoha vynikajících Havlových portrétů je Tomki Němec - bohužel i s ním časem Havel rozvázal spolupráci, neboť se mu Němcovy portréty prý už nezdály dostatečně státnické.

Anglosaskému studentovi může Keanova kniha velmi dobře posloužit jako příručka moderních československých dějin. Teprve ze širokého kontextu vývoje československé první republiky, protektorátu Čechy a Morava a stalinského Československa se postupně vynořuje postava mladého Havla. Keane využívá historických událostí, jimiž prošli Československo i Václav Havel za poslední zhruba století jako materiálu k hlubší politologické analýze.

V době, kdy se narodil Václav Havel, v roce 1936, obsadilo Hitlerovo Německo Porýní. Keane argumentuje, že politika Západu vůči Hitlerovi byla pošetilá a chaotická. Velká Británie se pokoušela v Evropě vytvořit rovnováhu sil, jaká existovala před první světovou válkou. Chtěla se spojit s Francií a se Sovětským svazem a očekávala od Německa, že se stane "stabilizujícím prvkem" ve střední Evropě. Tato šílená politika vedla k zvráceným důsledkům. Když nacisté ovládli střední Evropu, Čechům se dostalo dosud neznámé, drastické zkušenosti, co to znamená žít v totalitním systému. Keane definuje totalitní systém jako zřízení, v němž si nikdo není jistý - ani jeho vedoucí představitelé - že se nestanou obětí pronásledování nebo nebudou usmrceni. Totalitní moc, jakou nacisté přinesli do Prahy, byla podle Keana poprvé "neomezená moc, která se utrhla ze řetězu". Češi mohli v takovém režimu jen vegetativně přežívat. V roce 1942 se konalo na Václavském náměstí veřejné shromáždění 200 000 českých občanů, kteří za zpěvu české národní hymny vyjádřili svou oddanost Hitlerovi a Třetí říši. Avšak docházelo i k nepostižitelnému odporu. V reakci na nacistický útlak začaly mít české ženy za protektorátu daleko víc dětí. Přestože zahynulo za protektorátu 135 000 Čechů, za tutéž dobu stoupl počet obyvatel Čech a Moravy o 236 000 osob.

Plasticky vykresluje John Keane dost tragickou postavu Havlova strýce Miloše Havla, homosexuála a zakladatele barrandovských filmových ateliérů. Miloš Havel se stal obětí nacistických intrik. Jen kvůli němu nacisté dodatečně zpětně rozšířili časovou platnost jednoho svého zákona, aby mohli uchvátit většinový podíl v barrandovských ateliérech. Snažili se Miloše Havla donutit, aby jim prodal své akcie, když to odmítl, hrozili mu koncentračním táborem, a pak se pokusili se ho zdiskreditovat zveřejněním falešné zprávy, že se stal členem Ligy proti bolševismu. Po druhé světové válce útočili na Miloše Havla - také ve snaze zmocnit se barrandovských ateliérů '- zase komunisté. Miloš Havel byl postaven před soud, po neúspěšném pokusu přejít přes hranice byl dva roky vězněn a až v roce 1952 se mu podařilo dostat se na Západ.

Jedenáctiletého Václava Havla poslala nedlouho před komunistickým pučem jeho matka do soukromé elitní internátní školy v Poděbradech, kam mimo jiné chodili i budoucí filmoví režiséři Miloš Forman, Ivan Passer a Jerzy Skolimowski a jeden z bratrů Mašínových Ctirad Mašín. V roce 1950, za pouhé dva a půl roku, byl Havel z té školy vyloučen. Začal se učit truhlářem, pak pracoval jako laborant v chemické laboratoři a začal studovat na ekonomické fakultě ČVUT. Podrobně zaznamenává John Keane, že se v roce 1952 Václav Havel seznámil s básníkem Jiřím Kuběnou a založili tehdy, uprostřed všeobecného stalinského útlaku, skupinu svobodomyslných mladých intelektuálů, kteří si říkali Šestatřicátníci. Václav Havel byl v této skupině čelnou osobností - byla to pro něho důležitá průprava pro jeho pozdější kulturní i politickou činnost. Jako raný příklad určité politické manipulace zaznamenává John Keane Havlovu výroční zprávu skupiny Šestatřicátníci z prosince 1952, v níž Havel doporučuje "téměř bolševickým jazykem" vyloučit asi deset jejích pasivních členů. "Naše vrozené švejkovské chování," napsal tehdy šestnáctiletý Havel, "musí být odstraněno zintenzívněním aktivní činnosti všech členů skupiny Šestatřicátníci". Každý Šestatřicátník byl podle Havla povinen založit "buňku, která by se mohla stát vykrystalizovaným jádrem budoucího hnutí, práce mladých, budoucího politického a kulturního hnutí". Mladí lidé kolem Havla si v těch letech hráli s ohněm - jen jejich útlé mládí je tehdy zřejmě ochránilo od vážného politického pronásledování.

Keane registruje Havlovu odvážnou řeč ve prospěch politického pluralismu, kterou pronesl v roce 1956 na spisovatelské konferenci na Dobříši, čtyři dny poté, do Moskva začala v Budapešti krvavě potlačovat tamější povstání. Na vojně napsal s kolegou Václav Havel svou první hru, Život před sebou, vojenští velitelé se však k ní stavěli příliš podezřívavě, byla netypická. Po období práce v divadle ABC našel Havel velmi příznivé prostředí začátkem šedesátých let v divadle Na zábradlí. První hrou, kterou tam napsal spolu s Ivanem Vyskočilem pod vlivem Eugena Ionesca je Autostop.

Keanova kniha pak pečlivě líčí celý československý vývoj druhé poloviny šedesátých let, kontroverzi kolem nekonformního kulturního časopisu Tvář, s nímž byl Havel spojen a který v červnu 1965 zlikvidoval oficiální Československý svaz spisovatelů (pro likvidaci Tváře hlasoval i Milan Kundera a když se Václav Havel a Václav Nedvěd pokusili odvézt protest proti uzavření Tváře na Slovensko, dva čeští spisovatelé, členové strany Antonín Brousek a Jiří Gruša, se jim pokusili zabránit, aby v Praze nastoupili do rychlíku do Bratislavy). Keane rozebírá slavné Havlovy hry z šedesátých let i Havlovu roli během roku 1968, včetně jeho setkání s Dubčekem. Dubčeka charakterizuje Keane stejně jako Gorbačova Adolfa Suáreze, Jánose Kádára, Constantina Karamanlise či Vojtěcha Jaruzelského jako "politika ústupu", jako osobnost, jejíž hlavní rolí bylo začít rozkládat politický systém, v jehož čele stála. Keane popisuje Havlovu cestu na Západ v roce 1968, během níž se mu uprostřed pařížských stávek v květnu 1968 podařilo setkat se s Pavlem Tigridem, editorem Svědectví, a navázat s ním pevné přátelství.

Málo známé je to, že během prvního týdnu sovětské okupace v srpnu 1968 se Václav Havel spolu s hercem Janem Třískou "zabarikádovali v rozhlase v Liberci". Byli převlečeni do montérek, měli falešné průkazy a celý týden vysílali jako novináři proti okupaci. Velmi informativní, promyšlené a pečlivě napsané jsou kapitoly o Havlově nezávislé disidentské, publicistické i tvůrčí činnosti v sedmdesátých i osmdesátých letech. S brutální přesností Keane líčí typické rysy husákovského normalizačního "socialismu", který uvrhl československou společnost do hlubokého marasmu, z něhož se těžko vzpamatovává ještě dnes:

"Během dvouletého období po schválení Zákonného opatření č. 99/1969 přišlo o zaměstnání, bylo převedeno na méně významná místa či bylo postiženou jinou vážnou diskriminací přibližně tři čtvrtě miliónu osob, tedy přibližně dva miliony lidí, pokud počítáme celé jejich domácnosti. Málokdy to bylo doprovázeno fyzickým násilím, většinou šlo jen o zamračení či o varování, často k tomu došlo nad šálkem kávy, s úsměvem či s pokrčením ramen. Pachatelé diskriminace mnohdy svým obětem přátelsky podali ruku. Tři čtvrtiny všech ministrů a všichni premiéři, český, slovenský i federální, byli propuštěni. Nahrazeny novými lidmi byly také tři čtvrtiny všech diplomatů. Propuštěn byl celý vedoucí tým československé generální prokuratury. Zlikvidováno bylo ředitelství státní banky a Komerční banky. Propuštěno bylo více než dvě třetiny ředitelů státních podniků. Více než třetina milionu řídících pracovníků se musela okamžitě podrobit prověrkám, dělnické rady, které vznikly v roce 1968, byly rychle zlikvidovány. 'Normalizace' v odborech znamenala naprostou reorganizaci odborového hnutí a propuštění 125 000 odborových činitelů. Ve školství to bylo stejné. Stovky ředitelů a zástupců ředitelů škol na prvním i druhém stupni byly propuštěny nebo přesunuty do vzdálenějších oblastí a bylo jim zakázáno vyučovat politickým předmětům. Svaz vysokoškolských studentů byl zlikvidován. Asi 2000 univerzitních učitelů bylo donuceno opustit vysoké školy. Čistky byly zvlášť tvrdé v oblasti sdělovacích prostředků a kulturní politiky. Většina filmových a televizních režisérů, herců, kameramanů, komiků, scénáristů, malířů a sochařů byla podrobována opakovaným prověrkám a byla donucena podrobit se dlouhodobé perzekuci. 475 z 590 členů Svazu českých spisovatelů bylo vyloučeno. Dílo 130 spisovatelů včetně Václava Havla bylo celé zakázáno a jejich knihy byly odstraněny z knihoven. Proupštěny byly celé řídící týmy rozhlasu, televize a Československé tiskové kanceláře. Téměř čtyřicet procent všech novinářů bylo donuceno opustit svou práci. Byli převážně nahrazeni mladými lidmi, přilákanými vysokými platy."

Zatímco většina českých disidentů bude pravděpodobně souhlasit s podrobnou a pronikavou Keanovou analýzou normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let i jeho hodnocením role Václava Havla v tomto období, za kontroverzní budou jeho stoupenci v České republice považovat poslední dva oddíly Keanovy knihy, zabývající se pádem komunismu v Československu a pak desetiletím, které od té doby uplynulo. Potíž je, že se Keane zabývá těmito historickými obdobími stejně věcně, nezávisle a neúplatně jako celým předchozím Havlovým životem a historií Československa.

V Praze se už vyskytly názory, že "tato část Keanovy knihy je nevyvážená, protože autor hovořil jen s Havlovými nepřáteli". Není to pravda. I tuto část moderní české historie má John Keane pečlivě zmapovanou. Přesvědčil jsem se v několika věcech vlastními dotazy, vznesenými na autora, že má fakta spolehlivě prozkoumána a je schopen je inteligentně hodnotit. Určitou nevýhodou, působící v neprospěch autora, je to, že v knize John Keane uvádí jen minimální množství věcných odkazů k literatuře a k osobním svědectvím. Přesvědčil jsem se, že ve všech případech, na něž jsem se dotazoval, má John Keane v knize uvedená fakta potvrzena z více zdrojů, než kolik jich v knize otiskl. Celkem je jeho knihu, zejména v posledních oddílech, možno považovat za "špičku ledovce". Autor totiž o svém tématu ví daleko více, než co o něm zveřejnil.

Poslední desetiletí Havlova života, strávené v prezidentském úřadě, charakterizuje John Keane jako postupný úpadek, v důsledku korozívního působení moci. "Mám ohledně Václava starosti," svěřil se Olze Havlové jednoho dne nad kávou asi rok po Havlově nástupu do prezidentského úřadu Havlův dobrý přítel, dramatik Josef Topol. "Neměj," odsekla Olga a pozvedla oči k nebi. "Miluje to. Nikdy se toho nevzdá."

V prvních letech prezidentského úřadu měl Havel obrovskou charismatickou téměř náboženskou sílu, konstatuje Keane. "Sláva je velké afrodisiakum," dodává Keane. Vznikla z toho u něho tendence kultivovat ty osoby, které mu přinášely jen dobré zprávy. Kriticky hodnotí obrovskou euforii nového vládního týmu Stanislav Milota, který kritizoval jeho velikášství. ("Musíme se chovat jako Čínská lidová republika? Proč potřebujeme třicet tělesných strážců na cestu do Spojených států? Kolik to všechno bude stát?" ptal se Milota bezvýsledně.) Milota, jehož Havel začátkem roku 1990 požádal, aby mu dělal na Hradě "oponenturu", nezastával názor, že je Havel sám zkorumpovaný, vadilo mu ale, že se na Hrad táhnou davy rozhazovačných lokajů a že se Havlovi asistenti brzo začali chovat stejně arogantně jako činitelé předchozího komunistického režimu. Milota se zhrozil, když se během letu na první prezidentskou návštěvu v Moskvě všichni v letadle opili. "Viděli jste se očima těch stewardů? Jste si vědomi, jak se chováte?" ptal se jich Milota. Havlovi říkal: "Tohle je demoralizovaný národ. Měl bys mu dát příklad. Nejezdit taxíkem a limuzínami se šoférem. Jeď na Hrad tramvají. Taky potřebuješ občas kopnout do prdele." Havel neposlouchal. Oponentura nebyla možná. Milota z Hradu během několika týdnů odešel.

Důležitým bodem obratu, kdy se Havel podle Keana pořádně naučil mlčet, aby to neškodilo jeho politické kariéře, byly lustrace. Keane zaznamenává, že se v prosinci 1991 sešli v jedné pražské restauraci Jan Kavan, Petr Uhl a Anna Šabatová s Václavem Havlem k diskusi o obvinění, že byl údajně Kavan spolupracovníkem Stb. Havel vyjádřil názor, že je přesvědčen, že Kavan spolupracovníkem Stb nebyl, ale že to z politických důvodů nemůže říct veřejně. John Keane k tomu posléze poznamenal, že to "nebylo odvážné". Epizodu jsem si ověřoval letos v říjnu u Petra Uhla i u Anny Šabatové. Oba toto jednání nezávisle na sobě potvrdili. Petr Uhl dodal: "Ale my jsme to Václavu Havlovi tehdy neměli za zlé, uznávali jsme, že jako politik musí mlčet."

Došlo k jemné, ale důležité změně v Havlových postojích, píše Keane. Rozloučil se se vznešeným zvykem jasně rozlišovat mezi "pravdou" a "lží". Předtím, než vstoupil do oficiální politiky, vždycky Havel trval na tom, že "pravda je pravda". Kdysi dávno konstatoval Havel v rozhovoru s Antonínem Liehmem: "Intelektuálové bývají tak špatnými politiky právě proto, že jsou zvyklí sloužit zájmům pravdy a nikoliv využívat pravdu jako nástroje ve prospěch moci." Lustrace naučily Václava Havla, že v oficiální politice neexistuje úplná svoboda projevu. Začal používat pravdy opatrně, jako prostředku pro opravování a olejování mašinérie státní moci a svého křesla v ní.

Jenže zkrálovštění Havlovy osoby, k níž během posledních let došlo, nemůže mít dlouhého trvání, nejen proto, že jsme všichni smrtelní, ale zejména proto, že vstoupí-li Česká republika do Evropské unie, bude její suverenita omezena z Bruselu - žádný budoucí český politik nebude zřejmě v tom případě dost dobře moci hrát takové mocenské hry, jaké organizoval ve svém prezidentském úřadě Václav Havel.