Pomník Siru Winstonovi Churchillovi - Mýtus stále živý
České lidové písně na začátku, český jazz na konci. Uprostřed bývalá britská premiérka, baronka Margaret Thatcherová, bývalý český premiér Václav Klaus a vnuk Winstona Churchilla. Setkání na pražském Žižkově mělo jediný cíl: v den 10. výročí listopadové revoluce odhalit Churchillův pomník. (...) Mladí lidé tančí v českých tradičních krojích. Zní lidová píseň. Cosi jako "Koukej ženo, dej mi věno". Tříapůlmetrová socha Winstona Churchilla, kterou nechala žižkovská radnice udělat podle londýnského originálu, je zatím zahalena. (...) Někdo zmateně mává americkou vlajkou, jinde jsou k vidění protikomunistické symboly. Hudba končí, ceremoniál začíná.
Takhle nějak byla v Lidových novinách popsána taškařice kolem odhalování pomníku Winstona Churchilla. Už tohle samo o sobě je poměrně poučné, co se týká smyslu takovýchto akcí, daleko poučnější ale byl následující projev bývalé premiérky Spojeného království baronky Thatcherové. Tento proslov je nezvratným důkazem, jaký nezničitelný život mohou mít některé mýty. "Měl hrůzu nahánějící dar vidět dopředu pravdu," nebo "Churchill byl zároveň i prorokem," reprodukovaly LN její slova. Těžko říci, kam se jeho dar poděl při slavné dardanelské operaci, která se pro Brity stala jednou z největších katastrof 1. světové války. Tento dar selhával i později. Nejpropracovanější Churchillovou biografií je bezesporu kniha Cliva Pontinga "Churchill". (Všechny níže uvedené citace jsou z českého vydání v překladu Zdeňka Hrona.) Zajímavé jsou jeho předválečné "prorocké" názory na politiku Adolfa Hitlera. V roce 1937 napsal, že "lidem se sice nemusí líbit Hitlerův systém, ale přesto mohou obdivovat to, čeho ve své patriotickém úsilí dosáhl." V témže roce prohlásil že "Válka bezprostředně nehrozí". "Ve skutečnosti v témže okamžiku, kdy Churchill navrhoval dohodu s Německem a Itálií,"píše Ponting "Hitler seznamoval své nejvýznamnější poradce s hlavními zásadami plánů, jejichž cílem bylo zničení zbytků versailleského systému nátlakem na sousedy a v případě nutnosti i zahájením války."
"Nestačí opakovat pár frází o lidských právech. Musíte snižovat daně, musíte omezit moc vlády, kterou se politici obvykle snaží rozšiřovat," prohlásila dále baronka Thatcherová. To už určitě nemohla ve spojení s Winstonem Churchillem, obdivovatelem Mussoliniho, myslet vážně. Spíše si zde chtěla vpašováním zmínky o daních přihřát vlastní politickou polívčičku.
Podle Václava Klause zase Churchill volal po evropské integraci. Těžko potom vysvětlit, proč si se Stalinem rozděloval Evropu na procenta.
Z Mladé fronty dnes jsem se zase s překvapením dozvěděl, že pomník "má podle Thatcherové symbolizovat zejména svobodu a demokracii". Podivný symbol jsme si to vybrali. O jeho pochopení pro autoritářské režimy jsem se zmínil výše. Nedostatek jeho demokratického cítění ilustruje další úryvek z Pontingovy knihy: "V roce 1927 (Churchill) tvrdil, že volební právo není třeba rozšiřovat a že osud země nemá být vložen do rukou ženské většiny." Jeho zvláštní pojetí svobody a demokracie je patrné i z prohlášení, že "Nikdo nemůže předstírat, že Habeš je vhodným, důstojným a rovnocenným členem společnosti civilizovaných národů," které učinil krátce po italském vpádu do Habeše. Rooseveltovu poradci v koloniálních otázkách zase při rozhovorech o právu národů na sebeurčení v obavě, aby jej některé tichomořské národy nevyužily k osamostatnění, řekl "nedovolíme, aby Hotentoti na základě lidového hlasování zahnali bělochy do moře."
Domnívám se, že celá tato událost je potvrzením toho, jak volně politici zacházejí s historickými fakty. Boření mýtů však bylo vždy politicky méně atraktivní, než stavění pomníků.
Poznámka JČ: Jenže Churchill nakonec pomohl Britům zvítězit nad Hitlerem, i když i při tom se dopustil některých činů, které bychom z dnešního hlediska asi těžko považovali za přijatelné. Brzo po válce prohrál volby.
