Rekonstrukce vlády dává naději, že vláda chce vládnout dle zdravého rozumu
Ve jménu vyššího principu mravního
Rok od voleb, rok od sestavení menšinové vlády a ono se stále nic neděje.
Tento názor není slyšet jen mezi "póvlem" - novináři a politickými komentátory, je slyšet v každé hospodě. Každý štamgast si tak promítá své osobní selhání, své osobní neúspěchy a nachází jednoduchého viníka. Vládu. Jako už tolikrát v historii. Pro čtvrtou cenovou skupinu je moc napravo, pro první cenovou skupinu zase moc nalevo.
To je úděl jakékoliv vlády, u sociálně demokratických to platí dvojnásob. Sociální demokracie se totiž snaží smířit oheň a vodu, poctivé podnikání i poctivou práci ve mzdě. Již na první pohled je jasné, že v české společnosti roku 1999 není vše poctivé, a tak ti "nepoctiví", kteří pochopili, že (díky brilantní formulační ekvilibristice opoziční smlouvy s ODS) se sociální demokracie u moci udrží nejspíše do konce volebního období, se přestali lísat k nové vládní straně s vizí "alespoň takhle malýho kšeftíčku". Raději dnes podporují kohokoliv, kdo "půjde této vládě po krku".
Ti na druhé straně "třídní" barikády, kteří doufali, že silný hlas Miloše Zemana zažene všechny tuneláře do podzemí, a právě ten nepoctivec, který ovládl fabriku, v níž oni pracují (či ze které byli propuštěni), dojde "spravedlivého" trestu, ti hledají dnes někoho jiného, kdo jim splní jejich sen (pokud možno ihned). Ale ani spravedlnost boží není rychlá (boží mlýny melou pomalu), natožpak lidská - politická či dokonce lidsko-byrokratická - soudní. A tak po českých luzích a hájích běhá stále množství tunelářů (kterým je potřeba nepromlčený zločinný skutek dokázat na základě - už z minulých let vlády páně Klause špatných - zákonů pomocí nezkorumpovaného policisty, vyšetřovatele, státního zástupce, soudce), nezaměstnanost se nesnižuje (nyní je etapa sklizně zisků tunelovaných podniků) a sociální situace prostého občana je stále stejná, ne-li horší.
Strana na pospas vlkům
Miloš Zeman ve víru státnických povinností předsedy parlamentu a pak premiéra ale zapomněl, že je také předsedou strany, a nechal stranickou hierarchii včetně Lidového domu napospas vlkům v rouše beránčím. Sjezd sociální demokracie proto dopadl špatně. Za příslib exekutivně provedené finanční injekce ve výši 350 mil. či revitalizaci podnikům právě v jejich regionech, i za sliby křesel (ve FNM či jinde) prodali Zemana. A uhlasovali se až do ranního kuropění.
Proč by jinak poslanecký klub ČSSD pod vedením korunního prince Stanislava Grosse podporoval právě Grégrovu vizi, o jejíž realizovatelnosti měli pochyby všichni odborníci? No protože slibovala pomoci stovkám podniků a firem, zatímco Mertlíkova koncepce jen těm firmám, které znamenají pro hospodářství opravdu zásadní přínos.
Pročpak tleskali zástupci středočeského regionu, když byl Miroslav Grégr zvolen do předsednictva strany? Protože jejich ministr (netající se svým názorem na "Zemanova" Mertlíka) si pozici posílil. Premiérovi nezbylo, než se obrnit trpělivostí a čekat na první klopýtnutí, na první opravdu vážné selhání. Nebo počkat, až v síti akce "čisté ruce" uvízne ten první sociální demokrat. A vládnout, a vládnout. Zeman jako "bývalý" prognostik ví, co znamená faktor času a proč se čekat vyplatí. A ví i to, že v politice náhoda neexistuje. Boží mlýny totiž melou pomalu, ale jistě. Některým to trvá přesně rok.
Faktor času ale nevnímali někteří "dobyvatelé prostoru" ve státních a parlamentních funkcích. Ti s (po sjezdu už neskrývanými) mocenskými ambicemi začali čerstvě dobyté území plenit. Co kdyby opoziční smlouva nevydržela... Proč ne, vždyť poslanec vidí pouze čtyři roky dopředu, zatímco politik-státník musí vidět dopředu třeba dvacet či třicet let. A tak se řada lidí dočkala ihned a znemožnila se sama.
Vzápětí. Ministr Grégr stihl za rok rozzuřit snad všechny, se kterými měl co do činění. Miloše Kužvarta za mezinárodní komisi k Temelínu, všechny ekology za úmysl stavět jadernou elektrárnu u Ostravy, místopředsedu vlády Mertlíka za prozrazení jmen podniků na jedné tiskovce a za neschopnost se dohodnout na koncepci revitalizace, energetické odborníky, odboráře i stranickou odbornou komisi za roční skluz v přípravě energetické politiky a za zamýšlený urychlený a nekoncepční prodej distribučních společností. Ovšem jeho hříchy blednou před ministrem financí.
Fond "polosoukromého" majetku
Místopředseda prezídia Fondu národního majetku, poslanec ČSSD, předseda hospodářského výboru sněmovny, šéf dozorčí rady ČEZ František Brožík nevidí nic špatného na tom, že nyní spolurozhoduje o osudech zhruba tří set miliard korun, které jsou shromážděny ve FNM, ve kterém byl doteď předsedou prezídia bývalý ministr financí Ivo Svoboda.
"Já znovu a znovu upozorňuji na to, že státní úředníci nejsou ti správní lidé pro výkon vlastnických práv v podnicích. Nejsou to vlastníci, kterým by šlo o to, jak podnik prosperuje", tvrdí Brožík. Místopředseda vlády Pavel Mertlík ale podobně jako jiní musí prohlásit s hořkostí: "Fond má vysoký stupeň volnosti a vláda není schopna přímo a jednoznačně FNM úkolovat a dohlédnout na plnění oněch úkolů."
Vláda, ve které byl i předseda prezídia FNM - Ivo Svoboda. Ekonomové i politici jenom mohou hádat, čím se 280 úředníků Fondu národního majetku zabývá. "Při některých personálních výměnách ve strategických podnicích, kterých provedl více než stovku, fond jednal proti vůli ministerstev," tvrdí člen prezidia fondu a náměstek ministra pro místní rozvoj Václav Kupka.
Množství kamarádů, které dosadil bývalý ministr financí do křesel dozorčích a správních rad státních a polostátních koncernů a firem bylo úctyhodné (seznam těch jeho srdci nejbližších přinesla velká analýza činnosti ministerstva financí v LN).
Miloš Zeman ale nesliboval svým spolustraníkům křesla, ale práci, práci a zase jenom práci. Jenže někteří nejen že neposlouchali baryton předsedy, oni nečetli ani stranický program (a ani vládní prohlášení z něj vyplývající), zhlédli se v krocích přesně opačných.
Tak místo prorůstového schodku státního rozpočtu se ministr financí nechal slyšet, že připraví rozpočet vyrovnaný, pak slevil na co nejmenší schodek (do 11 mld.), pak rozpočet stvořil a on měl minus 31 mld. Když mu jej parlament schválil, vzápětí nato přiznal, že schodek bude stejně větší více než o třetinu (minus 47,5 mld.).
Bez konzultace s ostatními kolegy ve vládě podepsal Telecomu souhlas se zdražením telefonních poplatků a Bessel Kok se mohl radovat. Na rozdíl od Svobodova vládního kolegy, ministra dopravy Peltráma. Tomu chtěl Svoboda ještě navíc prodat tisíce kilometrů tratí Českých drah.
Mediální bitvu, která se vzápětí po zdražení telefonů strhla, nemohl přitom Svoboda (a bohužel ani ČSSD) vyhrát. Připravil zákon o zvýšení spotřebních daní a ještě do něj vkomponoval snížení daní z příjmu pro ty nejbohatší (zřejmě firma ZORA Euro dosahuje zisků).
Kdo to zaplatí? Přeci občan jedoucí v autě (takový přepych), jdoucí do čistírny (proč by neměl přispět na bohaté, když chce být čistý) či telefonující babičce (má za ní dojít a ne jí telefonovat). Národní rozvojový fond, který MF zřídilo a přes který měly proudit do ČR peníze z fondů EU, nepracuje dodnes.
Zodpovědnou osobou je v tomto případě náměstkyně ministra financí Irma Zlatohlávková (KDU-ČSL), podle interních informací nejžhavější kandidátka na předponu "EX-". Ta byla při jednání řídícího a monitorovacího výboru pro ekonomickou a sociální soudržnost dokonce na přímý dotaz vedoucího evropské delegace nucena přiznat, že teprve nyní byla připravena k podpisu dohoda o Centrální finanční a koordinační jednotce.
Tento orgán má přitom rozhodovat o formální a právní způsobilosti českých projektů, které se ucházejí o evropské dotace. Zatím ještě nebyl reálně ustaven, ale nejpozději do srpna musí přitom odeslat na příslušná bruselská generální ředitelství projekty, u kterých se Unie má svými penězi v ČR spolupodílet. Jinak penízky nebudou... Místopředseda vlády - Mr. Europe - Egon Lánský se může stavět třeba na hlavu. Kompetence na příkazy pro náměstkyni ministra financí nemá. Napadá mě v té souvislosti otázka, kdo je vlastně premiér. Protože obrovská moc v rukou jednoho ministra (moc jsou peníze) k tomuto zamyšlení nutí.
Aby nit nezůstala na Zemanově koncepci vlády suchá, musela přijít i studená sprcha - v podobě mluvčího skupiny Motoinvest Tykače v roli poradce ministra financí. (Občane, pamatuješ? Akcionáři - a nejen Agrobanky - plačte... Máte důvod. Vaše banka právě zkrachovala.)
Šnečí cesta ke spravedlnosti
Je zřejmě údělem ministrů financí nerozeznávat čisté a špinavé peníze, což potvrdil i jeden ze Svobodových předchůdců, pozdější premiér Klaus. Ministr Bašta se rázem ocitl - a tentokrát kupodivu ne vlastní vinou - v roli, kterou mu nemohl závidět ani ten největší cynik. V čištění rukou narazil přímo čelem tam, kde to nečekal.
Jako by nestačila řada zkorumpovaných tajných agentů, pracujících víc pro některá média, drogoví specialisté prodávající drogy, soudci beroucí úplatky, prokurátoři pouštějící na svobodu vrahy, dopraváci s falešnými pokutovými bločky, celníci pašující špiritus i auta či obyčejní policisté nevidící drogové dealery na Václavském náměstí. O vyšetřovatelích kriminálky odkládající případy ad acta či pracovnících BIS práskající své tajné kolegy televizním stanicím raději ani nemluvit. Za to všechno může ministr? Asi tak, jako může zahradník za přemnožené krtky či slimejše, stěhující se ze sousední zahrádky. Ale i podezření z okusování cizích lístečků je pro politika důvodem k vyvození odpovědnosti...
A tak tempem slimáčím pokračují všichni ministři v klopotném napravování nepravostí minulosti i odstraňování dovedně připravených pastiček parlamentně-senátních žvaníren. Předpokládám, že jako je v rozpočtu osmdesát procent mandatorních (neoddiskutovatelně nutných) výdajů, tak i ve vládě je osmdesát procent věnováno "mandatorním" agendám.
Neboť úředníci zřejmě namísto loajality ke státu zvolili metodu pasivní rezistence a bezbřehý parazitizmus jako reakci na vládu, "která není jejich". A tak se příkazy plní liknavě, agendy se zpožďují, hledají se důvody "proč to nejde". Přitom se pobírají peníze za členství ve správních a dozorčích radách.
Poslední kapkou ke Svobodovu odvolání bylo zřejmě stále se vznášející podezření z podivných praktik ve zkrachovalé Libertě. Svobodu zdá se neodvolal premiér, ale vyšetřovatel Kutílek, když oznámil, že se ministrovi financí snaží marně doručit obvinění. Premiér zareagoval nepřímou výzvou k rezignaci jakéhokoli ministra v podobné situaci. Ministr financí se zachoval jako šnek. Stáhl se do ulity a čekal. Až se dočkal. Měl to zapotřebí?
Co však činí občan, ona modla politiky? Sedí u televize NOVA a ve zprávách se dovídá nikoliv proč a kvůli komu to nejde, ale to, že to nejde. A že za to může ministr. V tom jsou zřejmě ukryty kořeny současného poklesu preferencí. Již dlouho se čekaly změny na postech ministrů. Minimálně od sjezdu ČSSD se čekalo, jestli se premiér probere z letargie rutinních úkolů správy státu a začne doopravdy vládnout i svým spolustraníkům.
Rok uplynul a premiér opět (jako už tolikrát) dostál svému slovu. Řekl, že o svém kabinetu bude rozhodovat on. Stalo se. Řekl, že svým ministrům dává rok času. Dal. Každý z nich tu dobu využil po svém. Miloš Zeman neříká nikdy nic, co by nemělo svůj smysl, třebas pro mnohé skrytý. Říká to vždy s dostatečným předstihem.
Válka s médii
To se týká i korupce mezi novináři. Jízlivost, vulgarita jeho vyjádření, to není nenávist nebo pohrdání novináři - lidmi, ale vzpoura jedince (shodou okolností premiéra) proti totálnímu světu bezduché mediální manipulace. Vše v jeho kontroverzních vyjádřeních má přesný účel, cíl zná ale opět jen Zeman sám. A to je dobře. Protože v jeho situaci může bezmezně věřit jen sobě.
Podle názoru některých analytiků důvod, který Zeman uvedl na tiskové konferenci v Lidovém domě - negativní mínění o novinářích LN za jejich štvanici na Zemanova syna a jeho pokus o sebevraždu - není tím pravým.
Metodu bílých psíků (předkládání zástupných problémů) zvládl předseda ČSSD dokonale. Mohla to být i reakce na průzkumy veřejného mínění o téměř 70% důvěře občanů v média a pouze 20% v politky. Mohla to být i mediální průprava k přijetí tiskového zákona dle hesla "Existuje ještě něco horšího, než tiskový zákon - Zeman bez možnosti novinářů bránit se Zemanovým výrokům tiskovým zákonem...".
Zeman záměrně nastolil mediálně vděčné, nicméně z hlediska politiky zástupné téma, pro které najde zřejmě pragmatického spojence i v Klausovi. Pochopitelně. Klaus má co vracet některým novinářům za Sarajevo, které se stalo stigmatem jeho dalších politických úvah. Dochází tak k prvnímu velkému "programovému" spojení mezi sociálním demokratem Zemanem a občanským demokratem Klausem...? Jestli ano, výsledkem může byt ledacos - i občansko demokratický socialismus...
Do určité míry lze Zemana chápat, protože úroveň určité části české žurnalistiky je - díky případům propojení politických, novinářských, PR a zpravodajských struktur - otřesná. On se tu "smečku loveckých psů" snaží vydráždit a identifikovat. Zřejmě si zřejmě vytkl za osobní úkol dokázat jejich neschopnost a nedostatečnost pokusů manipulace s politikou. Nebezpečná hra...
Medvědí objetí
Nicméně, Zeman nikdy neudělal politickou chybu, nikdy neodhadl situaci špatně a ať říkal sebedrastičtější věci, vždy se splnily - třeba za 2-3 roky. Když řekl "vládě po krku", došlo k izolaci myšlenek o všespasitelném trhu a systém bezbřehého liberalismu dostal povážlivé trhliny, když troubil k útoku na Strakovku, nevěřili mu ani členové ÚVV. Když mluvil o spálené zemi, všichni žili ukolébáni optimistickými vizemi "středoevropského tygra". Když hlásal "opoziční spojenectví" s původním "největším protivníkem" tak se mu téměř všichni (i uvnitř ČSSD) smáli. Do té chvíle, než se noční můra unionistů a lidovců stala realitou. Pak se příznivci trojkoalice či velké koalice (i uvnitř ČSSD) se skřípotem zubů byli nuceni sklonit před dvěma mocnými muži. Ona "legrace" totiž technicky naprosto dokonale funguje. Politika se stále méně stává mediální exhibicí. Zuřiví jsou "nezávislí sociologové" i "nezávislí publicisté". Mediální exhibicionsté (i uvnitř ČSSD) nemají od té doby na růžích ustláno. Že to "normalizuje" politicko - mediální kverulantství mnohých, je věc druhá. Normální je totiž opravdu nelhat. Ne to jen tvrdit. A pracovat. Což nejen některým žurnalistům, ale i některým sociálně demokratickým "mediálním hvězdám" dělá problém.
Vymetání Augiášova chléva
Dnes lze konstatovat, že rekonstrukcí kabinetu a jmenováním Mertlíka do čela Ministrstva financí byla cesta k obnově morální autority ČSSD před občany zahájena.
Svým mladistvým vzhledem studenta, věcným a odborně fundovaným argumentováním, trpělivostí, didaktičností pedagoga a mentalitou ovčáckého psa - věrný, pracovitý a spolehlivý - si Mertlík právem vybudoval pevnou pozici u veřejnosti, odborníků bez rozdílu politického zabarvení i uvnitř vlastní strany.
Respektován je i investory. Důsledkem bylo i to, že jej poslední ústřední výbor ČSSD zvolil do předsednictva strany. Strmá stranická kariéra, prognostická kvalifikace, ekonomické vzdělání, zkušenosti z bankovního sektoru i respekt u odborné veřejnosti mu dává možnost uvažovat v čase budoucím i o postu nejvyšším. Jelikož má teoretické zázemí, není náchylný k populismu "new labouristů", které tak obdivuje Vladimír Mlynář , Stanislav Gross či Petra Buzková. Politika "moderních" - liberálních politiků Blaira a Schrödera ale sklízí díky své povrchnosti ve svých zemích jednu politickou porážku za druhou.
O co méně se propojuje Mertlík s vnitrostranickými klikami nalevo i napravo, o co méně se nechá zaplétat do vnitrostranických pozičních bojů, o to věcněji argumentuje při prosazování realizovatelné vize "společnosti spoluúčasti a solidarity", o to více získává body u všech okolo. Racionalitou, klidem, jistotou.
A to je asi největší změna, kterou jeho jmenování ministrem financí znamená.
Dostal prostor svou vizi realizovat. Může posílit nejen příznivější vnímání závažných, koncepčních rozhodnutí vlády, ale i stabilizovat ekonomickou situaci a povzbudit příliv investorů do ČR. Vize odražení ode dna v něm našla svého kormidelníka. Zeman i občan může být spokojen.
Těm, kterým nestačí podobné vysvětlení, lze zopakovat pouze jedno jediné. Peníze jsou moc a moc jsou peníze. Nemělo by to ale platit vždy.
Ve jménu vyššího principu mravního. Ve jménu demokracie pro obyčejné lidi i ve jménu demokracie, zvané sociální.
