Ombudsman
Předevčírem předala Česká republika ve Štrasburku generálnímu tajemníkovi Rady Evropy ratifikační listiny Evropské sociální charty a včera poslanecká sněmovna schválila návrh zákona o veřejném ochránci práv, ombudsmanovi.
V obou případech jde o standardní evropské řešení - sociální charta platí ve všech zemích Evropské unie a úřad ombudsmana má osmdesát zemí světa.
U nás byli jak sociální charta, tak ochránce práv předmětem vášnivého ideologického boje.
Ještě včera bylo možné slyšet poslance za ODS, který označil za neefektivní luxus institutu ochránce práv, který by byl nezávislý, nestranný, za jehož pomoc by občané neplatili a který by mohl vstupovat do řízení ministerstev, okresních a finančních úřadů a dalších orgánů státní správy.
Pravice namítá, že místo ombudsmana by se mělo rychle dobudovat správní soudnictví.
Otázkou pak ale je, proč ho dávno nemáme?
Také není jasné, proč místo odsudku o neefektivnosti nepřišli kritici předlohy z řad ODS a Unie svobody s návrhy, jak efektivnosti docílit.
Podobně dlouhodobý odpor pravice vůči sociální chartě je zvláštní: Co je špatného na právu pracovat, právu na bezpečné a zdravé pracovní podmínky, na spravedlivou odměnu, sociální zabezpečení, či právu na sociální a lékařskou pomoc, anebo co je špatného na právu rodiny na sociální, právní a ekonomickou ochranu a pomoc?
To, v čem česká pravice spatřovala levičácké nesmysly, vnímá Evropa jako samozřejmost patřící ke slušnému kapitalismu a vůbec k civilizaci.
Vzkázat z poslanecké sněmovny občanovi, že ochrana jeho práv je neefektivní luxus, je mimochodem docela smělé. Provokuje to totiž k zamyšlení, zda pro občany není neefektivním luxusem platit si takto smýšlející poslance.
Vysílá se ráno v pátek 5. listopadu 1999.
