Co je nového v České republice

Ten Zweiguv text je fakt pecka! Nejdriv me hrozne rozcilil svym anti-amerikanismem. Ale ten zaver je jako koncert. To by mely tisknout ceske noviny, kdyby k necemu byly. Neuveritelna soudnost mysleni!

Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

V obou případech jde o standardní evropské řešení - sociální charta platí ve všech zemích Evropské unie a úřad ombudsmana má osmdesát zemí světa.

U nás byli jak sociální charta, tak ochránce práv předmětem vášnivého ideologického boje.

Ještě včera bylo možné slyšet poslance za ODS, který označil za neefektivní luxus institutu ochránce práv, který by byl nezávislý, nestranný, za jehož pomoc by občané neplatili a který by mohl vstupovat do řízení ministerstev, okresních a finančních úřadů a dalších orgánů státní správy.

Pravice namítá, že místo ombudsmana by se mělo rychle dobudovat správní soudnictví.

Otázkou pak ale je, proč ho dávno nemáme?

Také není jasné, proč místo odsudku o neefektivnosti nepřišli kritici předlohy z řad ODS a Unie svobody s návrhy, jak efektivnosti docílit.

Podobně dlouhodobý odpor pravice vůči sociální chartě je zvláštní: Co je špatného na právu pracovat, právu na bezpečné a zdravé pracovní podmínky, na spravedlivou odměnu, sociální zabezpečení, či právu na sociální a lékařskou pomoc, anebo co je špatného na právu rodiny na sociální, právní a ekonomickou ochranu a pomoc?

To, v čem česká pravice spatřovala levičácké nesmysly, vnímá Evropa jako samozřejmost patřící ke slušnému kapitalismu a vůbec k civilizaci.

Vzkázat z poslanecké sněmovny občanovi, že ochrana jeho práv je neefektivní luxus, je mimochodem docela smělé. Provokuje to totiž k zamyšlení, zda pro občany není neefektivním luxusem platit si takto smýšlející poslance.

Vysílá se ráno v pátek 5. listopadu 1999.

Napsal Jaroslav Plesl: "Zajimavy clanek o Havlovi z NYT, v anglicke verzi je na teto adrese. Havlova argumentace: 'Glorifikovali jste si me sami, tak mi ted nic nevycitejte,' je nehorazna. Kdyby tomu tak skutecne bylo, Havel by se v uplynulych deseti letech systematicky nezbavoval spolupracovniku, kteri byli schopni jej kritizovat. Tam, kde dnes je (tezce kritizovan ze vsech stran), se dostal sam a vsechny "zasluhy" by mel hledat predevsim u sebe. Jeho (v NYT citovane) argumenty jsou dalsim dukazem, ze Havel je samoliby seladon, ktery muze v teto discipline smele soutezit s Klausem a dovolim si tvrdit - ma sanci nad nim zvitezit. "

Deset let po triumfu je Havel zmačkaným sametem

Tento článek vyšel 4. listopadu 1999 v deníku New York Times.

Václav Havel, ironický disident, který artikuloval moc bezmocných a pomohl zbourat berlínskou zeď, stále ještě slouží, jako vězeň, ve funkci prezidenta v České republice.

V grandiózním prostředí Pražského hradu, na pompézním jevišti ve městě, které připomíná kulisy pro nějaký film, vypadá Havel male a nešťastně, jeho varování nikdo neposlouchá a jeho popularita poklesla.

Na Západě byl Havel oslavován jako symbol zázračného rozkladu komunismu a síly psaného slova. Nyní, o deset let později, považuje však mnoho Čechů Havla za někoho, kdo je pořád jen kritizuje, anebo, což je horší, víceméně jen za vtip.

Havlovo hluboké angažmá ve stranické politice nevyhnutelně pošpinilo jeho morální pověst. A když zemřela jeho uctívaná manželka Olga, Havel se před dvěma lety oženil s bývalou herečkou, která kdysi hrála upíra nahoře bez. To ho zesměšnilo a celá záležitost se uklidňuje teprve nyní.

Havel byl známým dramatikem, který se vysmíval komunistickému konformismu, zamlžovacímu jazyku a byrokratickému životu. Byl uvězněn nedlouho poté, co pomohl napsat a rozšířit Chartu 77, protikomunistický manifest, který původně podepsalo jen 242 lidí. V prosinci 1989 byl Havel drtivou většinou nejpopulárnější volbou na funkci prvního prezidenta v postkomunistickém Československu.

Obloukem své kariéry i úpadkem své autority ve své zemi je Havel sám metaforou přechodu komunistické Evropy od epické poezie k nudným a špinavým podrobnostem každodenního politického života.

Všechny země střední a východní Evropy sice přijaly svobodu s obrovskými nadějemi, ale zjistily, že hospodářská a politická transformace je obtížná. Některé tyto země, jako Polsko a Maďarsko, zaznamenaly větší úspěchy než jiné země v úsilí prosadit nutné změny.

Avšak všechny tyto země zjistily, že svoboda projevu a svobodné volby nutně neznamenají bohatství, zahraniční investice a štěstí, že totalitní zvyklosti mizí jen pomalu a že západní Evropa, která má vlastní rozpory a hospodářské problémy, vůbec nespěchá jim poskytnout plné členství v Evropské unii.

Uctívaní hrdinové pádu komunismu - někdy velmi nepravděpodobní vedoucí představitelé jako Lech Walesa v Polsku, Havel a dokonce ruský prezident Boris Jelcin - zjišťují, že je okolnosti rozžvýkaly. Jejich dobrá pověst z minulosti zaznamenává tím více ran, čím déle zůstali či zůstávají ve funkci.

Havlovi přátelé a jeho blízcí poradci, současní i minulí, konstatují, že je Havel plný pochybností o sobě samotném, že je často zdeprimován, že má pocit, že je uvězněn oficiálním protokolem a různými nesmysly a že pokračuje v roli prezidenta jen v zájmu národa a státu.

Jeden z nejbližších přátel a učitelů Václava Havla, Zdeněk Urbánek, který mu pomohl napsat a rozšířit Chartu 77, uvedl: "Má období, kdy je schopen psán senzační projevy, které se podobají filozofickým esejům. Na druhé straně se někdy dostává do stavu mysli, kterému říká 'mé deprese'. Ale je schopen získat z těchto depresí inspiraci a novou sílu. Nazval bych ho lidským intelektuálem: pochybuje o sobě neustále, a v důsledku těchto pochybností je schopen soucítit s jinými."

Ale to je příliš jednoduchý názor. Havel je vtipný a manipulativní člověk a je příliš inteligentní a příliš ironický na to, aby si dovolil, aby mu někdo vnutil roli, jaká se hodí do televizního limonádového seriálu.

Havel měl velký vliv svou snahou přitáhnout provinční Českou republiku do nového světa kolektivní odpovědnosti, do NATO a do situace, v níž ČR kandiduje na vstup to EU.

Prvních deset let: vinu mají sen a snílkové

Když jsem s Václavem Havlem zde v Praze vedl rozhovor, Havel, mírně znuděn otázkami o desátém výročí pádu zdi, argumentoval, že je-li někdo z něho samotného zklamán, je to vina těch, kdo si ho zidealizovali.

"Já jsem se o to nesnažil, ale stal jsem se postavou ve fikci, v pohádce," řekl. "Dávali mi čestné doktoráty na univerzitách po celém světě a na všech těch ceremoniích jsem musel poslouchat historii svého života. A všechny tyto životopisy byly vždycky tatáž pohádka."

Je to příběh obyčejného Čecha, Honzy, kterému se říká "hloupý Honza", který tluče hlavou do neproniknutelné zdi. "Ale jednoho dne zeď prorazí a porazí příšeru na druhé straně, příšeru, proti níž neměl mít Honza jedinou šanci," řekl Havel. "A většina českého obyvatelstva a mnoho zahraničních novinářů té pohádce věřili."

Nyní, po deseti letech, uvedl Havel, "se tito lidé začínají z toho snění probouzet, a namísto aby se zlobili sami na sebe, že usnuli, zlobí se na postavu ze svého snu." Tiše se zasmál a pohrával si s navštívenkou, namísto toho, aby kouřil cigarety, které ho před třemi lety téměř usmrtily na rakovinu plic.

"Není to přece moje vina, že jsem se stal postavou v něčím snu," dodal. "Ani to není moje vina, že se ten člověk probudil."

Když mu novinář řekl, že toto jeho vysvětlení je skutečně pozoruhodné rozhřešení, které si Havel uděluje sám, nic neřekl, ale potěšeně se tomu zasmál.

Havlovi je nyní 63 let a na jaře 1998 téměř zemřel na zablokování střev. V určitém smyslu je mu vlastně už jedno, co si o něm lidi myslí, řekl Václav Havel, a dodal, že nikdy nečte ani články, ani knihy, které o něm někdo napíše.

(Jen mu z Havlova knižního životopisu od Johna Keana, připravuje Jiřina Šiklová vejcuc, pozn. JČ.)

Před lety Havel legendu o sobě živil. Jeho heslem za revoluce bylo "Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí." Vyžíval se v romantických výstřelcích, jako když nechal ušít divadelní uniformy pro prezidentské stráže, Pražským hradem projel na koloběžce, zval rockové hudebníky v podstatě na státní návštěvy, opíjel se se starými kamarády a na zdi Pražského hradu pověsil spoustu moderních a někdy sexuálně explicitních obrazů.

Ale Havel má právo posmívat se idealizovanému obrazu nepolitického dramatika, který shora zosobňuje národ, konstatuje Jiří Pehe, bývalý Havlův poradce, který mu dodnes radí. Pehe je nyní ředitelem pražské pobočky New York University.

Havel je v české politice aktivním hráčem a někdy udělal opravdu vážné chyby. Před dvěma lety, kdy ostře ve veřejném projevu zaútočil na bývalého premiéra Václava Klause - Havlova soukromá nechuť vůči arogantnímu a konzervativnímu Klausovi není tajemstvím - veřejná podpora pro Havla poklesla a jeho manévr byl kontraproduktivní.

Dnes zůstává stále Klaus důležitým hráčem v české politice a plánuje, že se zase stane premiérem - a prezidentem, až Havel rezignuje nebo umře.

Avšak Havel také využíval svého prezidentského úřadu pro obtížné morální a politické cíle, které útočily na českou konformnost a úzkoprsost. Při tom si vytvořil pevné svazky se západními politickými představiteli - včetně prezidenta Clintona - kteří spoléhají na Havla, že jim bude pomáhat udržovat NATO, aby se nerozpadlo, a zrak světa bude obracet na skutečné morální otázky v  v Kosovu a na otázky kolektivní obrany.

Havel sám říká, že se snažil vytáhnout Čechy - kteří byli politickými poddanými Rakousko-Uherska, nacistického Německa a pak Moskvy skoro po celou dobu posledních 480 let - z jejich "provincionalismu". Snaží se je přimět, říká, aby pochopili, že jsou pány vlastního osudu a také součástí širšího evropského a transatlantického světa sdílené odpovědnosti a dokonce i sdílené suverenity.

Havel nese největší odpovědnost za to, že dostal Českou republiku do NATO už během prvního kola jeho rozšiřování. Pracoval neobyčejně intenzivně, aby překonal českou skepsi a neochotu podílet se na bombardovací válce NATO ohledně Kosova - přiměl parlament, aby schválil nutný zákon, který povolil NATO přelety nad českým územím. Jako jeden z prvních chtěl, aby bylo proti jugoslávskému prezidentu Slobodanu Miloševičovi použito síly, to ale nebylo v ČR populární.

Havel ostře útočí na českou zaujatost proti Romům a jednou uvedl, že odstoupí, jestli bude v severočeském Ústí nad Labem postavena zeď, která má uzavřít Romy do ghetta. Zeď byla postavena 13. října a Havel ji znovu kritizoval, ale neodstoupil.

Havel ostře kritizuje vládu i národ za to, že se dostatečně energicky nemění a nepřipravují se na členství v Evropské unii, která Prahu kritizovala, že zaostává za žadateli, kteří se o vstup do EU ucházejí dychtivěji.

Dalších deset let, základní otázka

28. října při příležitosti jednaosmdesátého výročí české státnosti uvedl Havel, že stojí země na křižovatce, která je pravděpodobně důležitější, než byla křižovatka před deseti lety, kdy byl svržen komunismus při tom, čemu Češi říkají "sametová revoluce".

"Možná jsme na takovéto křižovatce teprve nyní, po deseti letech, protože teprve nyní jsme schopni čelit úplně svobodnému rozhodnutí o tom, jakým směrem se máme vydat," řekl Havel. "Naším současným dilematem je: věříme v bezprecedentní historický, duchovní, politický a hospodářský smysl evropské integrace se vší svou možnou energií, odvahou a přičinlivostí, anebo dáváme přednost, řekněme, tomu starat se jen sami o sebe?"

Havlova vlastní odpověď je zcela jasná.

Pokud má sám Václav Havel nějaké pochybnosti o své dosavadní prezidentské kariéře, říká, že neměl zůstávat tak dlouho nad stranickou politikou. "To je moje největší chyba, kterou bych rád vyjádřil, až mi skončí funkční období," řekl. "Ale nevědomky a neúmyslně jsem pomohl obnovit špatnou tradici stranické politiky," zdůrazňuje Havel, a to tím, že dostatečně brzo nezasáhl do stranickopolitického života. "Nechal jsem politický život, aby se samovolně rozvíjel. To jsem asi neměl udělat. Měl jsem se v něm víc angažovat."

Havel má na mysli, že měl využít před deseti lety své neopakovatelné moci a autority k tomu, že by býval utvářel postkomunistickou politiku aktivněji a že by rozbil staré struktury stranického vlivu a protekcionářství, konstatoval Pehe a jiní. Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde kvetla reforma uvnitř komunistické strany a ochromovala vládu Moskvy, Československo mělo ještě v roce 1989 represivní, téměř stalinský stát, který mu Sověti vnutili po roce 1968, kdy potlačili reformistickou vládu.

Havel nyní zastává názor, že se mělo udělat víc - měli se právním způsobem potrestat viníci. Nestačilo pouze zakázat tisícům lidí pracovat ve vládě na základě neověřených policejních svazků. A přátelé také konstatují, že si Havel uvědomuje, že měl také učinit víc proti rozpadu Československa, které se 1. ledna 1993 rozdělilo na Českou republiku a Slovensko.

Havel také lituje, řekl Pehe, že podporoval Klause a dovolil mu, aby získal v politice tak velký význam. Klaus jako premiér realizoval privatizační program státního průmyslu a podniků, o němž se nyní usuzuje, že byl těžce pošpiněn korupcí a protekcionářstvím.

Urbánek řekl: "Samozřejmě, jsou dny, kdy má Havel své práce skutečně plné zuby - například proto, jak jsou rozloženy politické síly v parlamentě. Přiznal, že udělal začátkem devadesátých let chyby, že vybral, podporoval a doporučoval určité lidi pro parlament a pro vládu. Později se ukázalo, že to nebyli správní lidé."

Za Klause a nyní za premiéra Miloše Zemana, konstatují západní diplomaté, učinila Praha jen málo při restrukturalizaci svého hospodářství a při reformě svého právního systému, málo bojuje proti korupci a málo vytváří respekt pro zákonnost, málo ochraňuje zahraniční investice a málo naléhá, aby jednali politikové demokraticky.

"Politika je tady velmi osobní," uvedl Pehe. "Lidé dosud nechápou, že demokracie je něčím víc než jen demokratickými institucemi, že je zapotřebí demokratického ducha kompromisu, diskuse a tolerance."

Havel ve svých projevech pravidelně hovoří o potřebě morálky v české politice a o důležitosti zákonnosti.

Havlova morální prohlášení posilují jeho pověst na Západě, ale jeho kritika není doma vždycky populární.

Zdejší americký velvyslanec John Shattuck pochválil Havla, že "se intenzivně angažuje jako politický vedoucí představitel," zejména v poslední době. "Je ochoten občas využívat svého politického kapitálu k nepopulárním zásahům a rozhodnutím v české politice, " řekl Shattuck.

Havla dlouho podporovalo více než 80 procent národa, ale loni na jaře jeho popularita poklesla na 46 procent, když pohrozil, že bude žalovat autora, který obvinil prezidentovu novou manželku, že mu byla nevěrná, a pohrozil, že odstoupí. Nyní Havla schvaluje asi 52 procent.

V roce 1996, konstatují přátelé, Havlem silně otřásla smrt jeho první ženy Olgy, která zemřela na rakovinu. Jí napsal Havel z vězení dojemné a vlivné "Dopisy Olze". O méně než rok později, v lednu 1997, se Havel oženil s Dagmar Veškrnovou, které je nyní 46 let, je to herečka známá pod jménem Dáša. Někteří Havlovi záviděli, jak je krásná, jiní vyjadřovali názor, že se nehodí na manželku prezidenta. Bulvární tisk a internetové stránky se v tom vyžívaly.

Urbánek uvedl: "Jeho druhá svatba byla znamením změny. Od té doby začala klesat jeho popularita. Olga byla velmi populární a totéž nelze říci o jeho druhé manželce."

Tyhle věci se ale už uklidnily. Koncem září však se znovu potvrdilo, že Havlova svatozář už zmizela. Havel se stal terčem všeobecné kritiky za to, že souhlasil posadit se za volant nového automobilu z automobilky Škoda, kterou ze sedmdesáti procent vlastní Volkswagen a ze třiceti procent český stát. Tím autem jel Havel rychlostí 160 km/h, daleko nad oficiální omezení rychlosti.

Názory: Čest, trpkost a sebepohrdání

Jana Reichlová, dvacetiletá studentka, si stále Havla váží: " Ale neměl znovu kandidovat na prezidenta při posledních volbách" v lednu 1998, řekla. "Myslím, že se stáhl do sebe a lidem se odcizil. Jeho rozhodnutí oženit se s Dášou bylo nešťastné, zejména, že to bylo tak brzo po Dášině smrti."

Jiří Reinisch (50), mechanik, byl velmi zatrpklý. "Myslím, že Havel měl rezignovat na vrcholu své kariéry," řekl. "Už nemá moc co komu říct. A nepotrestal ty, kdo měli být potrestáni, komunistické kádry. Věřil jsem, že Havel vytvoří demokracii a spravedlnost, ale on mě opravdu zklamal. Všem komunistů, kteří kradli, bylo dovoleno ponechat si své bohatství a dnes jsou to šéfové průmyslu."

Reinisch, malý muž se světlými vlasy shrnul, co je na Havlovi špatného: "Dal lidem naději, ale nesplnil ji, a není tak dobrý, jak si to o něm cizinci myslí. Ale nemáme nikoho jiného, kdo by ho nahradil - to je problém. Nikdo tady nemá v zahraničí jeho pověst."

Havel sám sebou i nadále osobně zdravě pohrdá, konstatuje Pehe. "Na jedné straně je opravdu symbolem přechodu k demokracii, ale v mnoha důležitých rysech tento zdejší experiment selhal a navzdory svým projevům a varováním je Havel spojován s tím, co se stalo."

Polovina Čechů, řekl Pehe, "vidí Havla jako symbol politického establishmentu, toho, co se tady dnes děje, co se jim nelíbí, jako symbol prvních deseti let se všemi úspěchy i selháními."

Havel rezignoval na svůj osud - a je hrdý na svá rozhodnutí. "Nestal jsem se prezidentem proto, že bych měl nějakou dlouhou celoživotní touhu být prezidentem," řekl v rozhovoru. "Vzal jsem to na sebe jako službu pro svou zemi. A po deseti letech můžu říct jen jedno: ta služba je daleko těžší, než jsem očekával, když jsem ji přijímal.

Otázka, jestli toho lituju, je jako kdybyste se mě ptali, jestli lituju, že jsem se narodil. Je to prostě mou součástí, beru to jako fakt."

Havel si píše všechny své projevy sám a zdůrazňuje, že "plně využívám svůj tvůrčí talent při své nynější práci". Tento nejlepší český dramatik si však dál připravuje materiál. "To neznamená, že někdy od věci pár kroků neustoupím a nepohlédnu na to ze vzdálenosti a neuložím si ten zážitek v hlavě pro pozdější použití," uvedl.

Ke kontroverzi se také přidala bývalá východoněmecká komunistická strana, nyní Strana demokratického socialismu. Požaduje, aby v Bundestagu směl promluvit také poslední východoněmecký premiér Hans Modrow. Východoněmecký poslanec za stranu Zelených Werner Schulz se vyjádřil, že je to "absurdní".

KGB plánovala zavraždit papeže a odposlouchávat Vatikán

Jaroslav Teplý

Krátký komentář k článku britského profesionálního novináře z pera či počítače člověka, který nikdy novinářem nebyl, ale zato četl a čte všechno, co ti profesionálové píší, tedy všechno, co stihne přečíst.

R. Fisk: ...Reportér je ve výjimečně dobré situaci, kdy může sledovat rakovinu rasismu. Přibližně o rok později jsem byl v jižním Libanonu a hovořil jsem tam se stovkami členů palestinského hnutí Hamas, kteří byli nezákonně vyhoštěni z Izraele a  okupovaných teritorií a zůstali trčet na úpatí jednoho kopce v Libanonu. Většina z nich byli inteligentní muži, několik z nich mělo univerzitní tituly, někteří z Británie. Byli proti "mírovému procesu", ale jen málo z nich zastávalo názor, že by mohli dosáhnout svých cílů násilím. O týden později jsem byl zpátky v Bosně a viděl jsem, jak je CNN charakterizuje jako "extremisty". O tři týdny později v Kalifornii jsem sledoval americkou televizi CBS. Vysílala záběry těchže Palestinců na  studeném svahu onoho kopce a charakterizovala je jako "osoby podezřívané z terorismu"...

J.T. Kdykoliv uplácá Israel nějakou dohodu s Arafatem, která by mohla vzbuzovat naději, že sice pomalu, ale jistě situace směřuje k nějakému urovnání, hned ji HAMAS "shodí" nějakým atentátem. HAMAS totiž nesouhlasí s jakýmkoliv mírovým řešením, je přesvědčena, že židovský stát musí být zničen. Tímto názorem se netají a podle něho také jedná. Většina členů HAMASu nezákonně (podle R. Fiska) vypovězených z Israele byli inteligentní muži, několik z nich mělo universitní tituly, někteří z Británie. Předložili tedy tedy britskému novináři zajímavý rebus: jsou proti "mírovému procesu", ale jen málo z nich zastává názor, že by mohli dosáhnout svých cílů násilím. Jak tedy jinak, třetí možnost neexistuje. Ale existuje možnost, že pracují na obdobných principech, jako mezinárodní mírové hnutí řízené KGB, jehož úkolem bylo svého času ukolébávat západní veřejnost a maskovat agresivni plany SSSR. Americké televisi CBS bych udělil zlatou medaili za absolutní politickou korektnost. HAMAS je uznávaná teroristická organisace, CBS však její zmíněné členy neoznačila za teroristy, nýbrž jen za "osoby podezřívané z terorismu". A nechápu, proč do toho R. Fisk plete rasismus. Slyšel jsem totiž, že Israelci a Arabové jsou si z čistě rasového hlediska dost blízcí, ale to jsem si neověřil, on to za mne někdo udělá..

R. Fisk:...Jak je možné, že Arab, který ohrožuje Ameriku (Osama bin Laden) je "superterorista", kdežto Israelec, který zavraždí vlastního premiéra, je je "fanatik"?...

J.T.: Tohle už je horší. Vydavatel BL by nám měl ověřit, do jaké kategorie britských žurnalistů R. Fisk patří. Prostý čtenář totiž vidí, že israelský fanatik byl pravděpodobně ideologicky ovlivněn nějakou israelskou radikální skupinou, byl v podstatě sám, neměl peníze a zavraždil premiera vlastního státu. Osama bin Laden je multimilionář či miliardář, který vedl a vede odněkud z Afganistanu svou vlastní válku proti USA pomocí nepopíratelně teroristických akcí, jako byl atentát na US vyslanectví v Kenyi. Stavět tyto dva muže na stejnou úroveň je poněkud já nevím jak bych to politicky korektně řekl.

R. Fisk se i v závěru svého článku snaží zařadit znepokojení Západu nad islámským fundamentalismem do i jinde oblíbené rubriky "rasismus". Bohužel jsou muslimští fundamentalisté nejen na Blízkém východě, ale i v Asii (Afganistan, Pakistan, Filipiny atd.). Aby měl R. Fisk pravdu, museli bychom asi redefinovat pojem "rasa".

J.T. 4. 11. 99

Dana Cihelková

Několika týdenní hyperaktivita Klausovy ODS, které jsme dnes svědky, se sice tváří, že ji jde o vytvoření stabilnější vlády, například formou superkoalice, avšak ve světle toho, co se v Poslanecké sněmovně odehrává, je nutno se ptát, zda ve hře není něco jiného a údajně náhlá slabá pozice Zemanovy menšinové vlády není pouze zástupným problémem. Z této úvahy není možno vyjmout ani Unii svobody, jejíž předseda Jan Ruml po loňských parlamentních volbách úspěšně zablokoval vznik levostředové koalice ČSSD, KDU - ČSL a US.

V těchto souvislostech je legitimní ptát se, zda Jan Ruml tehdy neudělal strategickou chybu, jejíž důsledky ohrožují nejen dosud velmi churavou českou ekonomiku, ale taktéž ohrožují vstup ČR do EU. Pokud měl vážné obavy o kompetentnosti Zemanem navrhovaného kabinetu, s přihlédnutím k rozložení sil, vyplývajícím z volebních výsledků, nedávajících žádnou šanci jiným alternativám, dalo by se očekávat, že do takto navrhované koalice US vstoupí, už jen proto, že by měla reálnou možnost přímo ovlivňovat činnost vlády.

Jinou otázkou je, zda se Ruml k této alternativě vyjádřil odmítavě z čistě ideologických důvodů, což by spíše svědčilo o jeho poněkud omezeném rozhledu, nebo sledoval jiné vzdálenější cíle. Pokud ano, pak by politika US korespondovala s politikou ODS mnohem více, než se jeví z veřejných proklamací těchto stran. V konečném důsledku je totiž jedno jestli vstup do EU by byl ohrožen euroskepticismem ODS, vznášející do tohoto procesu řadu obstrukcí, nebo zablokováním akceschopnosti vlády v důsledku zásadně odmítavého postoje US k nějaké formě koalice s ČSSD.

Je totiž nepochybné, že při dodržení zásad respektování volebních výsledků, by byla levostředová koalice optimálním řešením. Vznik pravostředové koalice ODS, US, KDU - ČSL by zřejmě učinil existenci US problematickou, už jen proto, že voliči by se pak ptali, proč US vůbec vznikla. Negativní vztah Rumla k pročištění právního prostředí v hospodářské sféře, jenž vyplývá z jeho zásadního nesouhlasu s akcí “Čisté ruce", spíše svědčí o jeho těsnějším propojení s politikou “gangsterského liberalismu", jak ji v letech 1992 až 1996 bezskrupulózně provozovala ODS. To by nasvědčovalo, že rozdíly mezi ODS a US nejsou zase až tak zásadního charakteru, jak by si lídři US přáli. To by ovšem rovněž vysvětlovalo, proč Ruml neměl a doposud nemá žádný zájem o spolurozhodování v levostředové koaliční vládě.

Rumlovy časté výroky na adresu Zemanova kabinetu, že z principiálních důvodů nemůže US se Zemanem žádným způsobem spolupracovat, respektive, že socialistická vláda se už historicky znemožnila, jsou příliš prostoduché, než aby se jim dalo věřit, že jsou míněny vážně. Podívejme se tedy, jaké by byly perspektivy, kdyby Ruml na tehdejší nabídku ČSSD přistoupil. Zásadním pozitivem by přinejmenším bylo, že zákony předkládané Parlamentu ke schválení by byly konsensuální, tedy ani levicové ani pravicové, pragmaticky respektující danou proporcionalitu v koalici. Jejich průchodnost by byla už předem zajištěná koaliční většinou v Poslanecké sněmovně, což by znamenalo nejen urychlení nutných legislativních změn směrem k EU, ale taktéž posílení důvěryhodnosti vlády a tudíž i posílení důvěryhodnosti českého kapitálového trhu.

Současný politický styl Klausovy ODS je pochopitelný, i když ne vždy akceptovatelný. V podstatě odráží důsledky politiky z dob její dominance, kdy se obklopila silnými lobystickými skupinami, jejichž zájmy teď musí (ať chce či nechce) hájit. Jejím problémem je, že tyto skupiny se pomalu, ale jistě bortí, ztrácejí někdejší vliv i autoritu a tím také ztrácí ODS. Propojenost politiky s ekonomickou sférou, nesoucí riziko vzniku ekonomicko politických mafií, promítající se do právní sféry, se vzhledem k úsilí ČR o vstup do EU nevyplatila. Při současném rozložení sil v Parlamentě se stala nejen pro ODS, ale zřejmě také pro US, velkou přítěží, omezující jejich manévrovací prostor.

Odmítáním spolupráce US s ODS hraje zřejmě Ruml o svou politickou věrohodnost, kdežto odmítáním spolupráce s ČSSD hraje o popření své spoluzodpovědnosti za chyby, kterých se dopustil v Klausově vládě. Ty lobystické tlaky, snažící se o maximální oddálení přizpůsobení právního řádu ČR normám platným v EU jsou zřejmě i v tomto směru velmi silné. Na druhé straně jsou však zde o nic méně silné lobystické tlaky těch podnikatelských uskupení, kterým se podařilo vyhnout problémům a začínají prosperovat. Jejich zájmem je, aby právní normy EU byly, co nejrychleji přijaty. Toho se především dožadují zahraniční investoři, jejichž vliv, s ohledem na krach “specifické české cesty" a “trhu bez přívlastku", začíná převažovat.

Protizemanovské tažení bylo rozpoutáno zamítnutím návrhu státního rozpočtu už v prvním čtení (LN, 21 října, Poslanci smetli návrh...). Lidovci, ODS a US byli proti, ačkoli prostor pro sestavení jiného rozpočtu je vzhledem k omezeným příjmům do státní kasy téměř nulový. Ministr financí Mertlík, o němž nelze pochybovat, že patří mezi nevýkonnější ministry, sice připustil, že by šlo snížit navrhovaný deficit v řádu jedné až tří miliard, což je ovšem částka tak nicotná, že nemůže vyvážit rizika rozpočtového provizória. Podmiňovat výsledky hlasování politickými dohodami, jak se vyjádřil V. Klaus, velmi zavání vydíráním.

Chtít donutit Zemanův kabinet k politické sebevraždě tím, že by přistoupil na požadavky pravice, obsahující rozsáhlé škrty v sociální oblasti, která se i bez nich potácí na okraji propasti, výměnou za příslib, že snad koncem ledna by mohla být schválena jeho pozměněná podoba, není ani z daleka schůdným řešením. Rozpočtové provizórium zahraniční investoři nepochybně vyhodnotí jako signál o politické nestabilitě, což by mělo za následek, že slibně se vyvíjející příliv zahraničních investic (2,5 miliardy UDS za první pololetí) by se mohl zastavit. Dalo by se to sice hodit Zemanovi na krk jako další důkaz neschopnosti jeho kabinetu, ale za cenu vlastního znevěrohodnění.

Poker do něhož se pravice vrhla v nesprávně stanovené době, se začíná podobat morbidní grotesce. Klaus drží Zemana pod krkem slovy: “Je jasné, že rozpočet bude přijat jedině po nalezení nějaké jiné politické dohody. Loňská situace, kdy někdo podpořil rozpočet a nechtěl být za to ve vládě, se nebude opakovat" (LN, 25. října, Klaus: Rozpočet nebude schválen...) Pokud se mu to povede, pak můžeme zřejmě čekat výmluvu: “jeho problém, že přestal dýchat".

Ruml sice v nastalém zmatku vzkázal Klausovi, že koalice ODS, US, KDU - ČSL by byla pro něj přijatelná (LN, 25. října, US trvá na pravicové koalici), avšak Klaus si už loni spočítal, že tak těsná většina by byla pouhým opakováním stejných problémů. Pro něj je varianta duhové koalice všech demokratických stran s výjimkou KSČM mnohem lákavější, minimalizující všechna případná rizika. Sociální demokracii zřejmě před změnami už nezachrání ani rozsáhlejší obměna ministrů. Klaus dal najevo, že mu jde o věci daleko zásadnější. Jaké, to sice neříká, ale dají se tušit z mnoha událostí, mezi něž nepochybně patří závod s časem o vstup do EU.

Nicméně, když se už zdálo, že je Zeman u zdi, z US dezertovala poslankyně Marie Machatá, čímž potvrdila, že v ČR ze všech možných variant vždy nakonec vyjde ta nejhorší. Vize pravicové koalice se asi zhroutila (LN, 27. října. Poslankyně Marie Machatá opustila US), čímž Klaus ztratil poslední trumf, jak nechat Zemana změknout. Zatímco tuto dezerci komentoval slovy: “Nepochybně je to další trhlina," Rumla optimismus neopustil: “Koalice 102 je princip, nikoli matematika". Vypadá to sice zásadově, ale v Parlamentu, podobajícímu se v tuto chvíli reklamě na čtyřbarevnou zubní pastu, platí jiné počty.

ČSSD, jakoby v tu chvíli zapomněla počítat, už druhý den přispěchala Klausovi na pomoc s návrhem na kulatý stůl duhové koalice (Právo, 30. října, Soc. dem. navrhuje kulatý stůl...). Toho se však zřejmě v ODS polekali. Místopředseda Beneš si ihned pospíšil s ujištěním, že nejdříve musí proběhnout dvoustranné schůzky, čímž naznačil, že duhová koalice zřejmě není to, po čem ODS jde, ale je pouze zástupným problémem.

Pro některé pozorovatelé parlamentního hemžení mohlo být překvapením, že Klaus nepřemluvil předsedu lidovců Kasala, aby podpořil vznik duhové koalice (Právo, 2. listopadu, Klaus Kasala neumluvil). O pravostředové koalici se vůbec nebavili. Právo uvedlo, že jeden z účastníků se vyjádřil, že “bylo ve vzduchu cítit, že takovou sestavu ani jedná strana nechce". Pro Kasala je zřejmě dosud velkým rébusem, co Klaus vlastně tažením, jehož cílem by měl být vznik duhové koalice, sleduje.

Překvapení však přišlo v úterý. Ruml se s Kasalem dohodli, že všichni chtějí svrhnout Zemanovu vládu a vytvořit většinový kabinet (LN, 3. listopadu, Kasal s Rumlem se připojili k ODS). Má to však jeden háček - liší se jen v názoru, jak to prakticky zařídit. Prý by se měli nejprve sehnat podpisy nezbytné k vyhlášení nedůvěry vládě, pak jednat o její příští sestavě, pak vládu svrhnout, což prý by nemělo být problémem, protože podle všech “škodí zemi". Prozatím je problémem, kde sehnat potřebné podpisy. Těch je ke svržení vlády zapotřebí 101. Chtít nějaké vyloudit na poslancích ODS či ČSSD je téměř nemožné, asi tak, jak je nemožné konkrétně vysvětlit v čem sociálně demokratická vláda škodí zemi. Přijít s tak kategorickým odsudkem právě v době, kdy se v ekonomice začalo něco hýbat k lepšímu, je teatrální. Přijít s návrhem, že někteří ministři škodí vládě, by rozhodně bylo účelnější a zemi mnohem prospěšnější.

Zbývá se jen otázat, co vše se ještě musí stát, aby politikové dostali rozum a začali se chovat jako lidé, jimž byla svěřena správa věcí veřejných. Ve středečním hlavním zpravodajství uvedla ČT1, že jednání o velké koalici se zřejmě uskuteční. Vypadá to na další kolo rituálních tanců, jejichž konec je zřejmě tak daleko, jak daleko jsou slibované zářné zítřky z počátku let devadesátých. Už teď je však téměř jisté, že urychlení sbližování naší legislativy s normami EU se stává nesplnitelným přáním. Není totiž těžké spočítat si, že po pádu vlády bude trvat nejméně tři měsíce, než nová vládní kobyla znovu zabere. Právě ty tři měsíce jsou nezbytně nutné, aby se dalo dohnat vše, co nám Brusel vytýká a v čem zaostáváme. Nebo právě o to části pravice jde?

K rostoucím preferencím komunistické strany

Jiří Jírovec

"Se vzdělaností obyvatelstva by se mělo něco dělat ..."

Povzdech krále v pohádce Jana Wericha, Princezna Koloběžka

Nejde ani tak o to, že mnohý občan je teď ochoten volit stranu, kterou se učil 40 let nenávidět (kromě Pavla Kohouta, který se ji na začátku učil milovat), ale o důsledky v podobě začarovaného kruhu: Hlupáci, kteří vládli tak, že komunistickou stranu učinili přitažlivou, teď vyzývají občana aby se s nimi spojil.

Jeden z titulků BL nedávno zněl: "Hrozí ČR komunisté a pád do chudoby?" Spojení jména komunistické strany s vidinou chudoby je ovšem zavádějící, protože implikuje, že když nějakým způsobem komunisty odstavíme na vedlejší kolej, vypukne blahobyt.

Jenže ono jde otázky dvě: Hrozí ČR pád do chudoby? a pokud ano, co s tím mohou jednotlivé strany - například komunisté - dělat?

Obávám se, že odpověď na první otázku je kladná. Pád hrozí, protože chudoba stále je, přes všechny iluse o novém světovém pořádku, vedlejším produktem tvorby bohatství, respektive způsobu jeho rozdělování.

Lidé začínají pociťovat životní nejistotu a často i chudobu. Začínají chybět miliardy, které sametoví politikové dovolili rozkrást, projevuje se neschopnost politiků myslet na věci veřejné víc než na ministerská křesla, limusiny a vlastní záhumenky.

Zásadním problémem ovšem zůstává neschopnost definovat problémy s nimiž se ČR potýká a hledat v rámci daných (velmi omezených) možností jejich řešení. Všimněme si, jak rychle se vytratila zpráva o stavu ČR.

V poslední době se často píše o komunisticko mocenských vazbách, které nás brzdí v cestě za lepšími zítřky. Je-li pravda, že tyto struktury vskutku ovládají českou společnost, pak si troufám tvrdit, že jejich hlavní nebezpečí spočívá v tom, že si velmi rychle osvojily pravicovou rétoriku, která se snaží sociálně ekonomické problémy bagatelizovat.

Jaroslav Plesl naznačuje v BL, že cestou k nastartování hospodářského růstu (jehož výsledkem by měly být dividendy ve formě zvýšení životní úrovně okořeněné bonusem hrdosti na úspěch a z ní pramenící vůle v započatém procesu pokračovat) je "důsledná privatizace, liberalizace, zpřetrhání vazeb komunistické mocensko-politické nomenklatury, vstup do EU a přizpůsobení se globalizaci". Takovou vizi je podle něj možné voličům nabídnout a na nich je, zda ji přijmou nebo odmítnou.

Tento citát je ovšem dosti problematický, protože bez informace o tom, že i zprivatizované země, v nichž nikdy komunistické struktury nebyly, mají obrovské ekonomicko-společenské problémy, zastírá podstatu věci.

Frázovitá je i představa o aktivním podílení se voliče na změně, a to na základě vize přijmuté týmž za vlastní. Už jen proto, že vize, zhmotněné do předvolebních slibů, podléhají velmi rychle povolebnímu uvadnutí.

Rukávy vyhrnuté za účelem práce na opatření zářivé budoucnosti jsou pouhou ilusí. Budovatelskou manipulaci s oděvem provozuje (západní) občan většinou proto, aby přežil. Tu a tam třímá obnažená paže třímající pomyslnou hůl, vykonávajíc pohyb, který politikovi naznačuje nelibost, že když je něčeho moc je toho příliš.

Je třeba vidět, že současné hospodářské a sociální problémy ČR nejsou nikterak odlišné od problémů Západu. To, co naši zemi od těchto států odlišuje je míra stupidity politiků, domnívajících se, že stačí být papežtější než papež v přijímání víry svaté.

Vezměme vstup do EU jako příklad. Tuším, že to byl Jaroslav Teplý, který před časem v BL podotkl, že to není samospasitelná záležitost, že se musíme velmi vážně zabývat tím, co se stane s naší ekonomikou. Jsme na přechod připraveni?

Jaký dopad třeba bude mít zvýšení cenové hladiny na úroveň EU? Kdyby se do českých poměrů přenesly ceny kanadské, které se od západoevropských příliš neliší, změnil by se plat kolem 20 000 kč měsíčně na pouhé záchovné minimum. Jak budou na takovou situaci reagovat zahraniční investoři? Spokojí se s menším ziskem nebo přesunou výrobu do někam do Asie? Jak budou přežívat lidé, kteří již nyní mají polovinu?

Euroskepse některých politiků nemusí být jen snahou po odlišení se od smečky, může mít racionální základ? A kde se vůbec bere jistota, že vstup do EU není možné zmršit? Možná, že toto téma je zatím tabu, stejně jako byla před časem privatizace, o níž teď už víme své. Rostoucí podpora komunistické strany odráží zřejmě i tuto nejistotu.

Napsal jsem, že se současné problémy ČR příliš neliší od problémů Západu. Stejné nepochybně platí i pro to, co lidé považují za prvořadé - zaměstnanost, dostupné bydlení a zdravotní péči a přístup ke vzdělání - tedy to, čemu se dohromady říká životní jistoty.

Komunisté mohou - na rozdíl od ostatních politických stran - argumentovat tím, že životní jistoty, které za jejich vlády existovaly, nejen že nebyly nahrazeny něčím dokonalejším, ale že postupně berou za své.

Běžný protiargument je, že to bylo za cenu osobní nesvobody a útlaku. Ten ovšem slábne v okamžiku, kdy si uvědomíme, že i v čistě kapitalistickém světě existují i varianty svobody a bídy a nesvobody a bídy.

V Britských listech se mnohokráte psalo o tom, že pravo-levé politické spektrum politických stran ztrácí svůj dřívější význam. Domnívám se, že tento proces je do značné míry ovlivněn právě hledáním rovnováhy mezi životními jistotami a ekonomickými tlaky globalizovaného světa.

Vyhrožovat nedozírnými následky v případě vítězství komunistů v příštích volbách je samoúčelný nesmysl, protože jejich manévrovací prostor je omezen současným stavem republiky i okolního světa. To ostatně platí pro jakoukoli vládu, kterou kdy bude ČR kdy mít.

Komunisté mohou slíbit pouze to, že zbylý manévrovací prostor využijí efektivněji než jejich předchůdci. To ovšem může slíbit jakákoli politická strana. Potíž je samozřejmě v tom, že těm teď "státotvorným" to bude těžko někdo věřit. To vede k otázce, zda je možné, aby vznikla zcela nová strana, která by se účinně oddělila jak od komunistické minulosti, tak od stran, které se handrkují o moc od roku 1989. V dohledné době se to asi nestane, protože "nejsou lidi".

Současným politickým stranám je vidina porážky od komunistů jistě nepříjemná - zejména proto, že pro některé menší strany by to mohlo znamenat jejich konec.

To, že by komunisté mohli vytvořit většinovou vládu, je ovšem málo pravděpodobné, protože by museli získat tak velikou nadpoloviční většinu, aby jakékoli jiné řešení vypadalo jako protidemokratická manipulace s míněním voličů. Navíc Západ dal bombardováním Jugoslávie jasně najevo, že když se mu někdo nelíbí, tak s ním zatočí po svém.

Nebezpečí většinové vlády komunistů není v návratu ke stranické nomenklatuře a pěticípým hvězdám na lokomotivách, ale v tom, že okamžitě vypukne tvrdý boj o ztracené pozice hojně využívající metodu býka a červeného hadru, jímž je sice zásadově, ale strategicky nevhodně zachované jméno strany. Bojovým pokřikem poražených politiků, byť veřejně nevyhlášeným, pak bude "čím hůře, tím lépe".

Tento boj, vic o koryta než o vznosné principy, jen oddálí hledání cest jak republiku skutečně povznést.

Jiří Jírovec

PS Jak se na (relativní) levici musí, předvedli názorně v první polovině devadesátých let politikové Progresivní konservativní strany v Ontariu, když po vítězství NDP (New Democratic Party) ve volbách začali varovat před investováním v Ontariu, protože prý "socialistická" vláda nepřeje podnikání. V době, kdy byla v Kanadě ekonomická krise, to byla vskutku výborná služba společnosti.

Stane se biomasa palivem budoucnosti?

Antonín Slejška

Není to tak dávno, co nejenom na Internetu, hořel spor o dostavbě či nedostavbě Temelína, který vrcholil před rozhodnutím vlády, jež se přiklonila na stranu zastánců dostavby. Pak postupně tato debata ustupovala jiným tématům, až se ustálila na dnešním občasném zopakování již dávno známých argumentů. Avšak na pozadí tohoto 'téměř mlčení' probíhala a probíhá na všech stranách usilovná práce (chtělo by se říci každodenní, drobná, masarykovská ). Temelín se dostavuje, stejně jako se připravují a uskutečňují rozličné projekty v oboru obnovitelných energií. Stát si více uvědomil důležitost podpory decentralizovaných řešení využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) a tuto podporu zintenzívnil. Nevládní organizace zvýšily svou odbornost a velké energetické společnosti je přestaly podceňovat (mám dokonce takový dojem, že se tu a tam rodí i nové druhy spolupráce).

Přejděme však ke konkrétnějším informacím:

• Nevládní organizace podporující jednotlivé druhy OZE se sdružily do Asociace pro využití obnovitelných zdrojů energie.
• Byla vypracovány Studie o energetické efektivnosti pro Českou republiku, která mimo jiné ukazuje, že pro nejbližší dobu bude ekonomicky nejvýhodnějším OZE biomasa, k čemuž je však třeba podotknout, že v konkrétních případech může být výhodnější jiný druh OZE či jejich kombinace.
• Pro pěstování biomasy pro energii by mělo být vyčleněno 200 tisíc ha (připomeňme, že odhady rozlohy neobdělávaných zemědělských půd v ČR se pro rok 2000 pohybují od 700 do 1.200 tisíc ha).
• Výše podpory ze Státního fondu životního prostředí např. na obecní výtopnu na biomasu může v současnosti dosáhnout až 80% celkových nákladů (např. 40% nevratná dotace a 40% půjčka s nízkým úrokem; viz směrnici MŽP o poskytování finančních prostředků ze SFŽP).

Existují samozřejmě i problémy, např.:

• Uhelné doly obviňují biomasu, že svým 0,6%-ním podílem bere práci jejich horníkům. Avšak na vině je spíše intenzivní plynofikace, kterou mnozí odborníci považují za stejně nebezpečnou (ne-li více), jako bylo svého času masivní zavádění přímotopů. Zemní plyn je sice velice příjemným palivem pro domovní kotlík, ale jeho cena bude pravděpodobně rychle růst. Navíc peníze za něj vydané jdou z větší části mimo hranice naší republiky a podílí se nemalou měrou na deficitu českého zahraničního obchodu (při využívání OZE zůstávají doma).
• Zemní plyn je často považován za ekologické palivo, ale přitom hlavní viník zintenzivňujícího se skleníkového efektu - CO₂ - je při jeho spalování produkován jen v o trochu menší míře než u ostatních fosilních paliv. Biomasa je z tohoto hlediska neutrální, jelikož při jejím spalování je produkováno jen tolik CO₂, kolik jej bylo při pěstování biomasy fixováno prostřednictvím fotosyntézy. Navíc část biomasy zůstává na poli ve formě kořenového systému a opadaného listí.
• Kotle pro spalování biomasy bývají dražší než např. kotle na uhlí, jelikož biomasa více zplynuje, a proto potřebuje větší prostor pro dohořívání (má delší plamen).
• Palivo na bázi biomasy může mít rozdílné vlastnosti podle vlhkosti či zdroje biomasy* (EU však již zahájila standardizační proces, ke kterému se ČR připojila).
• Není vytvořen dostatečně stabilní trh pro biomasu, takže zatímco někde může být biomasa cenově velmi výhodná, někde dokonce zdarma či za odvoz, tak jinde může být cena neúměrně vysoká či kolísat. Avšak se zvyšujícím se podílem biomasy na energetickém trhu se budou ceny rychle stabilizovat.
• Množství biomasy není dostatečné pro pokrytí energetických potřeb státu - tento nedostatek je řešen narůstajícím úsilím o efektivnější hospodaření s energií a využívání dalších OZE (cílem zastánců OZE však není úplné vytlačení fosilních zdrojů a jaderné energetiky, ale zpomalení a zefektivnění jejich využívání).

Pro úplnost uvedu ještě výhody biomasy, které zatím nebyly zmíněny:

• uchování dnes neobdělávaných půd v zemědělském fondu a využívání zemědělských půd v tzv. marginálních oblastech;
• snížení nezaměstnanosti v regionech;
• vyšší energetická nezávislost obcí a decentralizace energetiky.

Pokud se chcete o problematice energetického využívání biomasy dozvědět víc, podívejte se na web CZ BIOMu či zajděte na některý z jeho seminářů. Nejbližší se koná 18. listopadu v Praze.

Pod pojmem biomasa jsou v tomto článku myšleny pouze ty druhy biomasy, které jsou vhodné pro spalování - zejména: odpadní dřevo, sláma a kůra a cíleně pěstované energetické rostliny či rychle rostoucí dřeviny ve formě štěpky, briket, pelet, polínek, pilin (blíže viz http://biomasa.zde.cz)

Děti Země

"Nevim, zda mame mystifikaci ze strany Reditelstvi vodnich cest povazovat za pouhy lidsky omyl, coz bychom radi, anebo za umysl. Doufali jsme, ze dnes budeme moci pokracovat v dialogu, ktery zacal pred mesicem. Zatim to tak ovsem nevypada," komentuje udalost Sarka Tomanova z Deti Zeme - Decin. Reditelstvi vodnich cest jako investor se kazdopadne pripravilo o moznost mluvit s Detmi Zeme jako s oponenty vystavby vodnich del na Labi.

"Za podivne povazujeme rovnez to, ze investor dosud nestahl zpet dokumentaci o hodnoceni vlivu na zivotni prostredi a nepozadal o zastaveni procesu EIA," rekl mistopredseda Deti Zeme, Jan Dostal z Decina. Presne pred mesicem totiz zastupci Reditelstvi vodnich cest priznali, ze studie zpracovana Hydroprojektem je nedostatecna. Namisto toho tato instituce, podlehajici Ministerstvu dopravy CR, pozaduje vyjadreni ke dvema variantam vodnich del od Spravy CHKO Ceske stredohori.

Cilem Deti Zeme neni zablokovat na Labi lodni dopravu. "Chceme pouze zachovat hodnotu uzemi vazanou na doposud prirozeny tok Labe. Ten ma vyznam i pro jinou ekonomicky dulezitou oblast - turisticky ruch," mluvi o smyslu kampane Deti Zeme Jan Dostal. Usek Labe bez zdymadel je bohatsi napriklad i co do rozmanitosti spolecenstev ryb.

Na nemecke strane hranice vyvolava planovana stavba vodnich del rovnez pochybnosti.