Havlovat, mít a nemít
(To Havel and have not)
Tato recenze knihy Johna Keana "Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích" od Neala Aschersona vyšla v týdeníku Observer 31. října 1999.
"Havel byl tím mužem, který dokázal inscenovat tuto hru zázraků. Obětí bylo postavit se do hlavní role." To řekl letos jeden Havlův přítel. Ale stejně jako mnoho věcí, týkajících se Václava Havla, lze tato slova interpretovat několika různými způsoby. "Tento muž" ... nebyl jediným mužem, který se mohl postavit v roce 1989 do čela české a slovenské revoluce. To, co měl Havlův přítel pravděpodobně na mysli, bylo asi to, že jedině dramatik a režisér Havel dokázal proměnit "hru zázraků" v takovou pozoruhodnou, dojemnou hru o morálce, která se ještě nyní, o deset let později, pořád hraje.
A jaká to byla od něho oběť? Fyzická oběť to určitě byla. Jeho zdraví by bývalo pravděpodobě vydrželo všechno to víno, všechny ty cigarety, všechny ty milenky a dokonce i věznění, kdyby mu jeho milující národ nehodil na ramena ještě i ten prezidentský úřad. Anebo byla ta oběť morální? Celý svět byl nadšen, že - alespoň v Čechách - může vládnout takový sympatický, odvážný hejsek a prostopášník - navrátilo to do politiky trochu radosti. Ale je tento obřadný, nemocný státník tímtéž duchem, který psal o moci bezmocných a žije stále ještě, jako to činil, když byl pronásledovaným svědkem ve věci svobody, "v pravdě"?
John Keane, který má taky smysl pro melodrama, se snaží odpovědět najednou na všechny tyto otázky. Jeho životopis Václava Havla má odvážný podtitul "Politická tragédie". Ale po přečtení knihy musím říci, že mě Keane nepřesvědčil. Profesor Keane říká na začátku a má dost pravdu, že i když zůstává Havel miláčkem světa, o většinu lásky a respektu doma už přišel. "Odehrává se nyní poslední dějství nádherné politické tragédie. Nespokojenost veřejnosti a vážná nemoc, jako dav žebráků, zahalených do pokrývek, se krčí u bran jeho hradu na kopci v Praze."
Keane vidí Havla jako tragédii proto, že je to příběh života "taženého a strkaného mnoha směry, zkrouceného a roztrhaného bouřlivými politickými silami tohoto století". A Keanova kniha dokáže vylíčit to tahání a strkání někdy až do neodbytně děsivých podrobností - začátky opozice po pádu Pražského jara v roce 1968, policejní brutalitu i vězeňskou izolaci - ale někdy je ta kniha jen nástin. To není úplně Keanova chyba. Byly doby, kdy ony "bouřlivé síly" neovlivňovaly příliš Havlovu rodinu. Havlovi byli energický, osvícený buržoazní klan a nacistická okupace je příliš nepostihla. Ani příchod Stalinismu po roce 1948 nevedl k tomu, že by byla uzavřena drahá soukromá internátní škola, do níž Havel začal chodit od jedenácti let. Až kolem roku 1957, kdy byl ve věku jednadvaceti let povolán na vojnu, začal vidět Havel komunistické prostředí kolem sebe jako nepřátelské a absurdní, jako prostředí, které si zasloužilo být satirizováno. Ale jeho politické názory nebyly tak nelítostně urputné jako názory Olgy (jeho manželky), ženy z pražské dělnické čtvrti, která nenáviděla všechny ty "bolševické podvodníky a lháře".
Někteří lidé tvrdí, že byl Havel vždycky politik a že psaní her pro divadlo pro něho byl jen koníček. To není pravda. Havel se nikdy k ničemu nepřidával. Avšak Havel je rozený inscenátor. Když mu bylo kolem šestnácti, v tajné debatní skupině Šestatřicátníci právě Havel organizoval nájezdy, jejichž cílem bylo najít spisovatele a myslitele, které režim odhodil do díry zapomnění. V roce 1964, kdy psal Havel hry pro pražské Divadlo na Zábradlí, byl vůdcem úsilí zachránit literární časopis Tvář před likvidací.
Možná to byla nejšťastnější doba jeho života. Byla to možná doba, která Havlovi vyhovovala nejvíce. Psal a žil tvůrčím, bouřlivým životem s přáteli v období pomalu se zvětšující svobody. Tancoval na akrobatickém laně, ale to lano nebylo napjato příliš vysoko. Pak přišel rok 1968 a začalo jít o daleko vážnější věci. Havel napsal několik dobrých textů na podporu demokracie, nestál však v prvním ranku spisovatelů, dožadujících se svobody. Když Československo obsadily onoho srpna armády Varšavského paktu, odjel s Olgou do Liberce v severních Čechách a pomáhal organizovat odpor.
V roce 1969 napsal Havel vynikající dopis Alexandru Dubčekovi, který ještě tou dobou nepřišel o poslední zbytky své autority, a zapřisáhal ho, aby zůstal pevný. "Lidé by si uvědomili, že je vždycky možné zachovat si ideály a páteř ... že se člověk může postavit lžím, že existují hodnoty, za něž stojí za to bojovat." Na celostátní úrovni bylo už pozdě: Československo mělo být pohřbeno zaživa na dvacet let mlčení a temnoty. Avšak Keane argumentuje, že Havlův dopis Dubčekovi byl Havlovým prvním pokusem "postavit se do čela morální opozice".
Havel to tak ale možná tehdy ještě nemyslel. Měla následovat ještě dlouhá léta bojů: podzemní divadelní představení, otevřené dopisy, založení Charty 77, zatýkání, bití, vězeňské rozsudky. Chartisté, izolovaní ve zděšené zemi, byli velmi různorodým kolektivem. Bývalo by dobré, kdyby ho Keane uvedl v život. Ze zpětného pohledu je obtížné si vzpomenout, že se Havel stal nejznámějším českým disidentem teprve koncem osmdesátých let.
Keanovo potěšení nad Havlem je atraktivní, ale celkově shledávám tuto knihu znepokojující. Zaprvé, představa o "tragédii" není přesvědčivá: je sice možné, že na Pražském hradě v současnosti vládne deprese, ale život člověka, který byl pozvednut z vězení na trůn Osvoboditele, není něčím, co by většina z nás charakterizovala jako tragédii. Větším problémem je ale zvyk pana profesora Keana využívat své knihy jako přednáškového sálu. Znovu a znovu se vyvyšuje nad Havla svými dlouhými a někdy nabubřelými teoriemi o suverenitě, o moci, o první Československé republice a o psychologii pokušení. Někdy to jen vyplňuje mezery, kde je líčení o Havlovi příliš stručné. Někdy je to ale na úkor širšího obrazu. Jak mohou čtenáři posoudit to, co se Havlovi podařilo, když se v knize nedočtou nic o polské opoziční ideologii v sedmdesátých letech anebo o dopadu Gorbačovovy politiky na vládnoucí komunistické strany ve středovýchodní Evropě?
Některé tyto Keanovy pasáže jsou brilantní, jako když srovnává Havlovu vládu na Hradě s Novalisovou vizí, jak by mohl královský dvůr, plný umělců, sloučit monarchii s republikánskými ideály. Avšak Keanovy vsuvky mohou být také hrubé: co proboha Keana vedlo k tomu, aby do knihy zahrnul imaginární reportáž o Havlově pohřbu? Už jen to stačí k tomu, aby to prezidenta přimělo k návratu k cigaretám, whisky a sprostému nadávání.
