kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo
neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale
jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v
tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco
plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim.
Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.
Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.
Jak z krize: Marketing a česká politika
Upadá-li firma, je (už jen z psychologických důvodů) nutné vyměnit její management.
To obvykle dělává správní rada volená akcionáři. V případě státu jeho občané. Kdy
tedy přivedou obyvatelé Česka k moci politickou elitu, která bude schopna řešit
jejich problémy?
Aspirovat na funkci nového šéfmanažera může jen člověk, který není spojován
s dosavadními neúspěchy, do nějž akcionáři (občané) mohou vložit alespoň naději na
změnu. Důvěru akcionářů (voličů), si manažer získává tím, že je schopen přijít
s vizí cíle a cesty, kterou se k němu dobrat. Podmínkou úspěchu takového člověka je
dostatek vůle úspěchu dosáhnout, schopnost hledat efektivní řešení a rychle je
realizovat.
V našem případě musí nový manažer nejprve upoutat pozornost občanů (akcionářů) a
udržet ji po dobu nezbytnou k přetlumočení nabídnuté vize, která musí být jasná a
podaná srozumitelně, aby ji přijala za svou alespoň polovina "akcionářů s hlasovacím
(volebním) právem". V první fázi je pak měřítkem úspěchu právě míra identifikace
veřejnosti s touto vizí, doprovázená vznikem co největšího zájmu o aktivní podíl na
provedení změny. Bude-li jasně stanoven dílčí cíl a bude-li cesta k němu posouzena
většinou voličů jako realistická, může se nový manažer pustit do práce.
Na konci této cesty (která ve skutečnosti nikdy nekončí) by ziskem měly být
"dividendy" ve formě zvýšení životní úrovně, okořeněné bonusem - hrdostí na úspěch a
z ní pramenící vůle v započatém procesu pokračovat.
Záměrně se v tomto textu nezabývám reálnými aktéry současného dění. Z pěti
parlamentních stran si již čtyři vládní křesla vyzkoušely a pátá - byť by jí
předvolební průzkumy připisovaly třeba 110 procent - nemá šanci žádnou skutečnou
změnu provést, protože o ni nestojí. Co ovšem považuji za mnohem horší, je fakt, že
u vesla ODS, US i KDU je pořád generace politiků myšlenkově zcela vybitých a nezdá
se, že by se jejich mladší pobočníci v tomto ohledu nějak lišili. V případě ČSSD
platí to samé co u stran tzv. pravicových.
Aby se mohl objevit nový "šéfmanažer", musí po něm na trhu existovat natolik silná
poptávka, která ho udrží u moci. Jestliže se dnes česká intelektuální elita
rozčiluje, že místní politika stojí za starou bačkoru, měla by se také ptát, zda si
většina populace disponující volebním právem změnu přeje. A nejen to. Mnohem
důležitější je, zda jsou lidé ochotni se na této změně aktivně podílet.
Jestliže existuje velmi omezená cesta k nastartování hospodářského růstu této země
(důsledná privatizace, liberalizace, zpřetrhání vazeb komunistické
hospodářsko-politické nomenklatury, vstup do EU, přizpůsobení se globalizaci), je
možné ji voličům nabídnout. Jen na nich ovšem je, zda vizi přijmou. Pokud ji občané
odmítnou, je to jejich legitimní rozhodnutí a žádná elita s tím nic nenadělá, byť by
její příslušníci sepisovali petice třikrát denně.
Čas pro změnu tak možná přijde třeba až za deset let, kdy už by mohla být poptávka
po tomto typu manažera dostatečně silná (tedy většinová). Rozložení sil pak může
změnit jediné - vymírání generací, které si nepřejí změnu provedenou na základě
pravidla popsaného níže.
Hlavní problém totiž není v tom, že by neexistovala poptávka po manažerovi
(politikovi), který by občanům nabídl lepší životní úroveň, ale v požadavcích na
způsob uspokojení této poptávky. Ty (podle marketingového teoretika Philipa Kotlera)
existují čtyři. První (samovýroba) nepřichází v úvahu proto, že každý jeden občan
nemůže být "šéfmanažerem" svého státu. I další dva způsoby jsou nepřijatelné, byť
praktikované například v Rusku - vynucení (krádež) a žebrání. V úvahu tedy připadá
pouze nejdůstojnější způsob uspokojení poptávky, kterým je směna. K ní dojde jen za
podmínky, že po jejím provedení se budou obě strany cítit bohatší než před jejím
uskutečněním. Aby bylo možné tuto směnu provést v našem případě, musí existovat vůle
k jejímu provedení na obou stranách. Manažer musí mít vůli vést a občané musí mít
vůli začít se řídit pravidly vedoucími ke směně i v každodenním hospodářském životě,
byť by se museli vzdát některých okamžitých výhod stávajícího způsobu uspokojování
svých potřeb a tužeb. Bohužel - zdá se mi - většina obyvatel disponujících volebním
právem zatím není ochotna tato jednoduchá pravidla přijmout za svá a preferuje spíše
"ruské způsoby" uspokojování poptávky. Neuvědomuje si totiž, že právě "směna" je
jediná důstojná a trvale udržitelná cesta k prosperitě, která českou společnost
přirozeně zbaví současné frustrace a deziluze z tržní demokracie.
Jaroslav Plesl,
marketingový týdeník Point
Česká televize: O Kohoutovi bez Kohouta
Další promarněná příležitost české dokumentaristiky
tp
Podobně jako Robert Sedláček v dokumentu o Františku Čubovi pokusili se televizní tvůrci ze skupiny Jitky Pistoriusové zachytit život člověka, který - ačkoli je autorem rozsáhlého dramatického a literárního díla - je takřka výlučně chápan jako "symbol doby". Vyslovilo-li se kdykoli během posledních padesáti let jméno Pavla Kohouta, vyvolalo to automaticky vlnu emocí. Málokdo má názor na kvalitu Kohoutových divadelních her, každý je však ochoten polemizovat o Kohoutovi jako archetypu konformity, pomýlenosti a pokání. Jakoby v české společnosti od 50. až do 90. let dokonale platilo: Řekni mi, co si myslíš o Kohoutovi, a já ti povím, jaký jsi.
Autoři pro svůj popis zvolili nepříliš šťastnou metodu. Dokument není ani autobiografií (sám protagonista dostává slovo až zcela v závěru), ani kvalitní umělcovou biografií a už vůbec ne, jak se tvůrci patrně domnívají, inspirativní esejistickou studií. Faktografické části i precizní, vypointované provedení, ukázky z dobových materiálů jsou - mírně řečeno - nepřekvapivé, Kohoutovi generační souputníci, kteří o něm na obrazovce hovoří, pronášejí až na vzácné výjimky (Pavel Landovský, Václav Havel) banální, bezcenné soudy. Odbyta je i závěrečná fáze výroby (německy mluveným záběrům chybějí titulky, střih je místy velmi chaotický, náročnější měřítko snese snad jen hudba Michala Pavlíčka).
Přitom není pochyb o tom, že na téma "fenoménu" Kohout by bylo možno
natočit hned několik, vesměs daleko poutavějších filmů. Osobitý, efuzivní, někdy až narcistní styl Kohoutova vyjadřování i nesporné dramatikovo charisma přímo vybízí k autobiografickému pojetí dokumentu. Podobně si lze představit "paralelní" životopis Pavel Kohout versus Václav Havel: proč byl jeden až donedávna inventářem národního ikonostasu a postnormalizačním mesiášem, zatímco druhému příslušela role doživotního kajícníka? Není takové rozdělení sympatií hrubou nespravedlností? Anebo proč se nezaměřit jen na období 70. let, kdy Husákův režim považoval Kohouta za jednoho z nejnebezpečnějších disidentů?
Autoři zvolili "zlatou střední" a je nesporné, že chybili. Dokumentu schází úhel pohledu, nemá dramatické napětí ani pevnou osu příběhu a přitom je informačně velmi chudý. Sám Pavel Kohout na předprojekci film - bohužel výstižně - charakterizoval jako "nekrolog s otevřeným koncem".
Co říci o filmu závěrem? Asi bychom křivdili tvůrcům, kdybychom ho označili za podprůměrný - v kontextu "vysvětlovacích" dokumentů ke Třiceti případům je téměř nemožné, aby se cokoli z běžné produkce ČT této pomyslné laťce přiblížilo. Fenomén Kohout je slabý spíš koncepcí než provedením; na druhé straně však bohužel těžko nalézt argumenty, proč film doporučit ke shlédnutí.
Fenomén Kohout, režie: Viktor Polesný, scénář: Viktor Polesný a Pavel Kosatík. V premiéře uvádí ČT2 v úterý 2.11. ve 20.00. Délka: 60 min.
Na druhé straně se přiznávám, že na tenký led odvážných interpretací dostupných faktů a signálů (ano, někdy to bylo
až na hranici spekulace) jsem se vydal zcela záměrně. U druhého článku, za který mne kritizuje pan Bradáč, jsem
výslovně uvedl, že vše je "s ručením omezením" a pouhá hypotéza. Dráždí mne totiž tajemno, nejasnosti a neustálé
klamání tělem, kterému je veřejnost vystavována, a proto jsem v některých případech trochu nadsadil a provokoval tím,
že jsem vyslovil hypotézy o možných motivech i budoucích událostech.
Co se týče chybných interpretací, případně špatného pochopení nějakého vyslaného signálu, nárokuji si zde určitou
licenci na omyl, zvláště pokud nevzniká záměrně, ale z nedostatku dostupných informací.
Co se týče faktických chyb a omylů, kterých jsem se mohl vyvarovat, kdybych si fakta lépe prověřil, tam se musím
omluvit. Ty chyby mne skutečně mrzí.
Ve věci Prima TV a Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání vyžaduje komentář a opravu především tento
odstavec:
Především: moje formulace "prohřešek IPB" nepřímo implikuje porušení zákona ze strany IPB, správnější by
byla formulace, že vlastnictví FTV Premiéra se dostalo do rozporu s bankovním zákonem, a ten rozpor nezpůsobila
IPB, ale změna zákona (od února 1999).
Jak jsem dále zjistil, Domeana není dceřinou společností IPB, kterou IPB stoprocentně vlastní (tu informaci jsem měl
z výstřižků denního tisku). Sněmovní tisk č. 341 (Dodatek ke zprávě Rady) uvádí, že od ledna 1999 jediným
společníkem Domeany se stala NOMURA Capital s.r.o. Tato společnost také figuruje v Domeaně podle aktuálního
výpisu z OR. Kupodivu, když jsem NOMURA Capital v OR vyhledával, nebyla tam, neboť se 4.5.1999 se stejným
IČO "převlékla" do společnosti Quartermaine Capital, kterou vlastní nizozemský The Quartermaine Investment Fund
BV. A pak věřte akutálnosti výpisů z OR.
Nicméně týž parlamentní tisk č. 341 ve své příloze číslo 1 (zpracovala IPB s datem 12.8.1999) s názvem "Současná
majetko-právní struktura" jako stoprocentního vlastníka Domeany uvádí GES Holding a.s. Podíváte-li se do rejstříku,
zjistíte, že předsedou představenstva je Ivan Zach, muž, který se vám v OR objeví 54krát, pokud zadáte jeho jméno v
platných i neplatných funkcích.
Takže odpověď na otázku, komu vlastně patří Domeana, není vůbec jednoduchá, a já ji odpověděl nesprávně. Měl
jsem si to všechno v OR prověřit.
(Jen tak na okraj: K tomu pátrání v OR mne přivedl vlastně až sněmovní tisk 341 a možná, že kdybych ho měl na
www.psp.cz v plném znění, možná bych tu chybu neudělal, pro tisk jsem si musel zajít do parlamentu osobně. Také
výroční zpráva Rady ČR pro R a TV vysílání vedená jako sněmovní tisk číslo 145 na www.psp.chybí. Pokud vím, ta
zpráva tam kdysi on-line byla, nyní již není. Proč? Jenom proto, že byla tak dlouhá?)
Další opravu a vysvětlení vyžaduje odstavec, který hovoří o Lauderově signálu vyslanému do Česka:
Zde základní výchozí fakta sice sedí, ale jejich výklad je zavádějící. Ano, uvedená zpráva ČTK byla zveřejněna, ale já
jsem si tu zprávu špatně vyložil jako signál o ochotě vlády pozitivně reagovat na Lauderovu žádost (veden úvahou:
proč to četka zveřejnila? proč se zdůrazňuje, kolik to bude stát peněz?).
Navíc s touto zprávou "nevyrukovalo" ministerstvo financí, ale ČTK. Jak jsem byl poučen, vláda jako celek v celé
záležitosti sice zaujala pozici mrtvého brouka (nechť rozhodnout soudy a arbitráže), ale úředníci ministerstva financí
pracují tak, jak se od nich žádá, tj. vykonávají vše, co je potřebné, vypracovávají rozbory a předkládají vládě
materiály, mj. také o tom, kolik bude třeba vyčlenit peněz pro mezinárodní arbitráž atd. O těch materiálech pak ČTK
informuje, takže šlo o běžnou agendu bez jakýchkoli dalších podtextů.
Třetí chybu jsem pak učinil v dovětku, který jsem psal narychlo v pondělí ráno po přečtení materiálu v časopise
Týden. Data o hovorech mezi Železným a Josefíkem pocházela z (zcizeného?) účtu Vladimíra Železného, takže pan
Josefík nemá, proč by provozovatele svého mobilního telefonu měl žalovat a moje řečnická otázka byla zcela zbytečná.
Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Právě ty kritické reakce mně pomohly lépe se orientovat v celé kauze. Krátce
řečeno: ta kauza je stále složitá a může mít stále více východisek. To, které jsem naznačil (tj. že CME koupí TV Prima a
nablýská ji do podoby TV Nova), je pouze jedním z možných.
Kromě toho - díky těmto příspěvkům se můj archiv obohatil o další přírůstky (viz například parlamentní tisk
č.341, ale také i zpráva, kterou Vávra rozesílá poslancům a Týden o ní - se začerněnými jmény - minulý týdenin
informoval). Všem, kteří tuto "zpravodajskou" zprávu nemáte, mohu sdělit: o mnoho jste nepřišli. Byť ta zpráva
má mnoho stránek a hodně výpisů z obchodních rejstříků a hodně jmen (např. jménu Ivan Zach a jeho participaci na
privatizacích Karlovarského porcelánu a Crystalexu se zde věnuje možná až příliš prostoru, na druhou stranu, proč
ne, když o těchto kauzách bylo shromážděno tolik materiálů, které lze ze šuplíků vytáhnout a ve formě
"investigativní zprávy" zákazníkům prodávat), to, co bych od této zprávy očekával, jsem se v ní nedozvěděl.
Protože tou podstatnou nezodpovězenou otázkou je: kam vedou nitky od Šmejcovy České produkční a MEF Holdingu,
jaký kapitál stojí za těmi, kteří poskytují Železnému peníze? A především: kdo ručí za poskytnuté úvěry a také čím,
tj. jakou zástavu banka přijala? Na hluboké mandlové oči Vladimíra Železného se přece úvěry neposkytují. A jestliže
zpráva, kterou si CME a Vávra objednali, na tyto otázky neodpovídá, tak si myslím, že to byly vyhozené peníze.
Závěry, ke kterým zpráva dospívá, že jde o spiknutí IP banky, v němž hraje Železný úlohu pouhého pěšáčka, a že to
spiknutí má vést k ovládnutí televizního (ale prý i rozhlasového ne-li dokonce multimediálního) trhu, který má být
později IP bankou předložen magnátu Murdochovi na stříbrném talíři, sice nepostrádá určitou logiku, leč důkazy zde
chybějí.
Nehledě na to, že na Česko upírají svůj zrak i jiní hráči, na prvním místě UPC se svými "háčky" v SBS, v Českém
mobilu a především ovládající českou kabelovou televizi.
Co se týče moji "rusofobie", či předpojatého postoje vůči ruským podnikatelům, ze kterého jsem byl obviněn panem
Bradáčem v souvislosti se skupováním akcií CME bankovní skupinou Gusinského MOST, ano, i v tomto případě
jsem spekuloval (což jsem v titulku i v textu výslovně sděloval), tentokrát s nadějí, že se někdo přidá v pátrání po
skutečných příčinách těchto nákupů.
Ano, napojení Gusinského na moskevského starostu Lužkova jsem "opsal" z novinářských zdrojů, s touto informací
jsem se setkal vícekrát (např. http://www.the-week.com/98oct18/events2.html), i když chápu, že může jít o novinářské
klišé. Proto vítám, jestliže pan Bradáč dodal podrobnější a zasvěcené informace.
Napojení na národní židovské kongresy, o kterém se pan Bradáč zmiňuje, může, ale také nemusí, mít svůj význam. Mohlo by
naznačovat, že ty nákupy akcií CME jsou možná mezi Lauderem a Gusinským dohodnuté. Kdo ví. Ale to mi stejně
neodpovídá na otázku, co s těmi akciemi chce Gusinskij dělat, k čemu mu budou. (Zmiňovat se o Železném v této
souvislosti je myslím dneska už zbytečné. Podle mého názoru je Železný dnes v této komunitě odepsán.)
Já jsem vyslovil hypotézu, možná divokou - buď má Gusinský zájem o Ukrajinu nebo chce pomoci Lauderovi
"konsolidovat" investice na Východě, tedy i na Slovensku.
Takže ano, já slibuji panu Bradáčovi, že už nebudu démonizovat ruské podnikatele a spojovat je se záhadnými střelbami
a s lidmi, kteří se bez ochranek neobejdou. Ale tu odpověď, jaká bude další strategie CME v podnikání ve střední a
východní Evropě, té odpovědi jsem se ani od pana Bradáče nedočkal.
A tak jsem si na diskusním boardu přečetl jen jediné alternativního vysvětlení nákupů akcií CME investory z
MOSTu. Ruští podnikatelé prý ty akcie CME kupují proto, aby si záměrně zhoršili svoji účetní bilanci před datem,
kdy odevzdávají daňová přiznání, tj. 31.října, a že po 31. říjnu prý opět ty akcie vrhnou zpátky na trh.
Kdo ví. Uvidíme.
P.S. K pravdě se lze dobrat jedině diskusí a konfrontací více informací a stanovisek. Nikdo nemá patent na pravdu.
Prosím, takto berte i moje články. Jsou to příspěvky do diskuse.
Václav Havel Keanův životopis číst nebude, ale dostane z něho vejcuc
Situace v ČR a západní porozumění střední Evropě
Jan Čulík
Vzpomínáte, co řekl Václav Havel na otázku o údajné dohodě Havel-Dubček, kterou jsem vznesl na nedávné pražské konferenci historiků v souvislosti s životopisnou knihou Johna Keana o jeho osobě:
"Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. " Havel dodal, že ji číst nebude, protože je zkreslená, aby se to dobře prodávalo. Dovídám se, že jakmile Václav Havel nedlouho po tomto výroku odešel, přiblížila se k Václavu Žákovi, sedícímu na konferenci Jiřina Šiklová. "Můžu si tu knížku půjčit?" ukázala na Keanovu biografii Václava Havla, kterou měl Václav Žák před sebou na stole. "To je ale Čulíkova knížka," vysvětlil Václav Žák. "Ale já z toho budu muset udělat pro Václava Havla vejcuc," řekla Jiřina Šiklová.
Ale nebuďme na Václava Havla tolik přísní. John Keane má pravdu, když poukazuje na to, že kariéra každého politika nakonec končí selháním, v tom není ani případ Václava Havla výjimkou, nechceme jeho zvlášť samotného v tomto smyslu z ničeho obviňovat, když je to osud každého politika. Pro mě je cenné, že jsem si nad knihou Johna Keana uvědomil, že všichni politikové po vstupu do politické arény ztrácejí integritu. Určitá omluva pro Václava Havla, omluva toho, že mluví jinak na veřejnosti a něco jiného si myslí, může spočívat v tom, jak na to poukázal včera v Observeru Neal Ascherson: Havel je a vždycky byl komediant, divadelní režisér, aranžér umělých představení. (V této souvislosti lze citovat jednu jistě poněkud neférovou - cožpak komunisté předtím dobře vládli? - avšak do určité míry z dnešního pohledu platnou poznámku odcházejícího komunistického papaláše, jíž v listopadu 1989 reagoval na to, jak profesionálně řídilo Občanské fórum demonstrace na Václavském náměstí: "To jo, estrády, ty jim jdou, ještě aby uměli pak tak dobře i vládnout.")
V dnešním vydání Britských listů přinášíme dva texty z britského tisku, týkající se České republiky: další recenzi Keanovy knížky o Havlovi od Neala Aschersona, z týdeníku Observer a z téhož listu pár odstavců z článku hodnotícího uplynulé středoevropské desetiletí od Timothy Gartona Ashe. Lze na nich ukázat určité potíže, jimiž trpí anglosaská žurnalistika při interpretaci situace ve středovýchodní Evropě. Aschersonova kritika Keanovy knihy je inteligentní a uvážlivá, přesto však dokazuje, že v porozumění druhých zemí vzniká určité časové zpoždění. Někteří Češi si možná dodnes myslí, že je Británie zemí Sherlocka Holmese, stejně jako se Britové dodnes domnívají, že Němci jsou nacisté, a britští intelektuálové jsou dodnes přesvědčeni, že se nad českým národem tyčí obrovská, nadlidská, téměř ideálně božská osobnost Václava Havla a jen těžko se vyrovnávají s jeho lidskými nedostatky. Ascherson vytýká Keanovi netaktnost, že Havlovi poslední kapitolou knihy, věnovanou jeho pohřbu, připomněl jeho smrtelnost. Prezidenta by to prý klidně mohlo zase dohnat k cigaretám, k whisky a k sprostému nadávání. Jenže mají se upravovat knihy podle toho, aby neurazily ty, o něchž píší? Kde je pak autorova nezávislost?
Z obou dnešních britských příspěvků částečně se týkajících České republiky mi vyplývá jedna důležitá věc. Británie a západní Evropa obecněji není většinou dost dobře schopna vnímat středoevropské země individuálně, samostatně jako Polsko, Maďarsko, Slovensko, Českou republiku. Ve sdělovacích prostředcích vládne silný povrchní trend házet všechny země do jednoho pytle: proto nyní vychází celá řada článků o desetiletém výročí pádu komunismu ve "střední Evropě".
Čeští intelektuálové a čeští občané obecněji mají tendenci přesně opačnou: vnímají vývoj ve své zemi naopak bez mezinárodních souvislostí. Když v recenzi Keanovy knížky o Havlovi autora Neal Ascherson kritizuje, že při vzniknu československé protikomunistické revoluce v podstatě pominul mezinárodní vlivy, má Ascherson pravdu: jenže Keane se zřejmě natolik ztotožnil při psaní své knížky s domácím českým prostředím, že jím toto prostředí v jeho knížce o Havlovi autenticky rezonuje. A v Čechách se málokdo zamýšlí nad zahraničními souvislostmi. V Británii zase málokdo vidí ČR jako takovou, vnímá zběžně jen celou "nepřehlednou", podivnými jazyky mluvící, středoevropskou oblast.
I z článků Timothy Gartona Ashe je zjevné, že Západ prostě chce vnímat střední Evropu jako celek a dělení na Polsko, Maďarsko, Čechy, nerozumí. Přiznávám, že mě Ashovy generalizace a někdy i banality iritují: jenže on interpretuje středoevropskou zkušenost lidem, kteří o ni mají jen minimální informace', tak musí vždycky začínat úplně od začátku.
Jak známo, je nebezpečné prohlašovat rovnou něco úplně nového, nesrozumitelného. Tím neprorazíte. Daleko vděčnější a pro lidi je přijatelnější vycházet z existujících stereotypních pohledů či banalit, potvrdit je a pak je jen neznatelně pozměňovat. Tato metoda má daleko větší naději na úspěch, vzhledem k tomu, že britské sdělovací prostředky jsou přirozeně daleko lépe schopny rozebrat domácí než zahraniční politickou scénu. Timothy Garton Ash, zdá se mi, to dobře ví.
Havlovat, mít a nemít
(To Havel and have not)
Tato recenze knihy Johna Keana "Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích" od Neala Aschersona vyšla v týdeníku Observer 31. října 1999.
"Havel byl tím mužem, který dokázal inscenovat tuto hru zázraků. Obětí bylo postavit se do hlavní role." To řekl letos jeden Havlův přítel. Ale stejně jako mnoho věcí, týkajících se Václava Havla, lze tato slova interpretovat několika různými způsoby. "Tento muž" ... nebyl jediným mužem, který se mohl postavit v roce 1989 do čela české a slovenské revoluce. To, co měl Havlův přítel pravděpodobně na mysli, bylo asi to, že jedině dramatik a režisér Havel dokázal proměnit "hru zázraků" v takovou pozoruhodnou, dojemnou hru o morálce, která se ještě nyní, o deset let později, pořád hraje.
A jaká to byla od něho oběť? Fyzická oběť to určitě byla. Jeho zdraví by bývalo pravděpodobě vydrželo všechno to víno, všechny ty cigarety, všechny ty milenky a dokonce i věznění, kdyby mu jeho milující národ nehodil na ramena ještě i ten prezidentský úřad. Anebo byla ta oběť morální? Celý svět byl nadšen, že - alespoň v Čechách - může vládnout takový sympatický, odvážný hejsek a prostopášník - navrátilo to do politiky trochu radosti. Ale je tento obřadný, nemocný státník tímtéž duchem, který psal o moci bezmocných a žije stále ještě, jako to činil, když byl pronásledovaným svědkem ve věci svobody, "v pravdě"?
John Keane, který má taky smysl pro melodrama, se snaží odpovědět najednou na všechny tyto otázky. Jeho životopis Václava Havla má odvážný podtitul "Politická tragédie". Ale po přečtení knihy musím říci, že mě Keane nepřesvědčil. Profesor Keane říká na začátku a má dost pravdu, že i když zůstává Havel miláčkem světa, o většinu lásky a respektu doma už přišel. "Odehrává se nyní poslední dějství nádherné politické tragédie. Nespokojenost veřejnosti a vážná nemoc, jako dav žebráků, zahalených do pokrývek, se krčí u bran jeho hradu na kopci v Praze."
Keane vidí Havla jako tragédii proto, že je to příběh života "taženého a strkaného mnoha směry, zkrouceného a roztrhaného bouřlivými politickými silami tohoto století". A Keanova kniha dokáže vylíčit to tahání a strkání někdy až do neodbytně děsivých podrobností - začátky opozice po pádu Pražského jara v roce 1968, policejní brutalitu i vězeňskou izolaci - ale někdy je ta kniha jen nástin. To není úplně Keanova chyba. Byly doby, kdy ony "bouřlivé síly" neovlivňovaly příliš Havlovu rodinu. Havlovi byli energický, osvícený buržoazní klan a nacistická okupace je příliš nepostihla. Ani příchod Stalinismu po roce 1948 nevedl k tomu, že by byla uzavřena drahá soukromá internátní škola, do níž Havel začal chodit od jedenácti let. Až kolem roku 1957, kdy byl ve věku jednadvaceti let povolán na vojnu, začal vidět Havel komunistické prostředí kolem sebe jako nepřátelské a absurdní, jako prostředí, které si zasloužilo být satirizováno. Ale jeho politické názory nebyly tak nelítostně urputné jako názory Olgy (jeho manželky), ženy z pražské dělnické čtvrti, která nenáviděla všechny ty "bolševické podvodníky a lháře".
Někteří lidé tvrdí, že byl Havel vždycky politik a že psaní her pro divadlo pro něho byl jen koníček. To není pravda. Havel se nikdy k ničemu nepřidával. Avšak Havel je rozený inscenátor. Když mu bylo kolem šestnácti, v tajné debatní skupině Šestatřicátníci právě Havel organizoval nájezdy, jejichž cílem bylo najít spisovatele a myslitele, které režim odhodil do díry zapomnění. V roce 1964, kdy psal Havel hry pro pražské Divadlo na Zábradlí, byl vůdcem úsilí zachránit literární časopis Tvář před likvidací.
Možná to byla nejšťastnější doba jeho života. Byla to možná doba, která Havlovi vyhovovala nejvíce. Psal a žil tvůrčím, bouřlivým životem s přáteli v období pomalu se zvětšující svobody. Tancoval na akrobatickém laně, ale to lano nebylo napjato příliš vysoko. Pak přišel rok 1968 a začalo jít o daleko vážnější věci. Havel napsal několik dobrých textů na podporu demokracie, nestál však v prvním ranku spisovatelů, dožadujících se svobody. Když Československo obsadily onoho srpna armády Varšavského paktu, odjel s Olgou do Liberce v severních Čechách a pomáhal organizovat odpor.
V roce 1969 napsal Havel vynikající dopis Alexandru Dubčekovi, který ještě tou dobou nepřišel o poslední zbytky své autority, a zapřisáhal ho, aby zůstal pevný. "Lidé by si uvědomili, že je vždycky možné zachovat si ideály a páteř ... že se člověk může postavit lžím, že existují hodnoty, za něž stojí za to bojovat." Na celostátní úrovni bylo už pozdě: Československo mělo být pohřbeno zaživa na dvacet let mlčení a temnoty. Avšak Keane argumentuje, že Havlův dopis Dubčekovi byl Havlovým prvním pokusem "postavit se do čela morální opozice".
Havel to tak ale možná tehdy ještě nemyslel. Měla následovat ještě dlouhá léta bojů: podzemní divadelní představení, otevřené dopisy, založení Charty 77, zatýkání, bití, vězeňské rozsudky. Chartisté, izolovaní ve zděšené zemi, byli velmi různorodým kolektivem. Bývalo by dobré, kdyby ho Keane uvedl v život. Ze zpětného pohledu je obtížné si vzpomenout, že se Havel stal nejznámějším českým disidentem teprve koncem osmdesátých let.
Keanovo potěšení nad Havlem je atraktivní, ale celkově shledávám tuto knihu znepokojující. Zaprvé, představa o "tragédii" není přesvědčivá: je sice možné, že na Pražském hradě v současnosti vládne deprese, ale život člověka, který byl pozvednut z vězení na trůn Osvoboditele, není něčím, co by většina z nás charakterizovala jako tragédii. Větším problémem je ale zvyk pana profesora Keana využívat své knihy jako přednáškového sálu. Znovu a znovu se vyvyšuje nad Havla svými dlouhými a někdy nabubřelými teoriemi o suverenitě, o moci, o první Československé republice a o psychologii pokušení. Někdy to jen vyplňuje mezery, kde je líčení o Havlovi příliš stručné. Někdy je to ale na úkor širšího obrazu. Jak mohou čtenáři posoudit to, co se Havlovi podařilo, když se v knize nedočtou nic o polské opoziční ideologii v sedmdesátých letech anebo o dopadu Gorbačovovy politiky na vládnoucí komunistické strany ve středovýchodní Evropě?
Některé tyto Keanovy pasáže jsou brilantní, jako když srovnává Havlovu vládu na Hradě s Novalisovou vizí, jak by mohl královský dvůr, plný umělců, sloučit monarchii s republikánskými ideály. Avšak Keanovy vsuvky mohou být také hrubé: co proboha Keana vedlo k tomu, aby do knihy zahrnul imaginární reportáž o Havlově pohřbu? Už jen to stačí k tomu, aby to prezidenta přimělo k návratu k cigaretám, whisky a sprostému nadávání.
Střední Evropa: Svoboda nalezená a ztracená
Zveřejňujeme úryvky z článku, který vydal v neděli 31. října v týdeníku Observer Timothy Garton Ash, Ash také nyní strávil "rok ve východní Evropě" kde natáčel pro televizi BBC seriál o tom, jak to po deseti letech se svobodou v této oblasti dopadlo. První část tohoto seriálu, Freedom's Battle, se vysílala na BBC 2 v neděli 31. října v 19.10.
Kromě dobré analýzy poměrů v komunistickém východním Německu, kde Ash strávil určitý čas jako student a chodil tam i s dívkami (východoněmecká tajná policie mu dala přízvisko "Agent Romeo"), psal Ash v poslední době hlavně články o tom, kdy byl on sám svědkem jaké revoluční události a s kterým prominentním revolucionářem kdy mluvil. Jenže pro porozumění skutečnému vývoji v postkomunistických zemích musí asi mít člověk kontakty i s "obyčejnými lidmi" a hlavně - je dobré umět jejich jazyk. Ash se stává v Británii jakýmsi "guru" pro problematiku středovýchodní Evropy. Je mu nutno přiznat zásluhu, že velmi usiluje o včlenění těchto zemí do Evropské unie. Vnímat středoevropský region všeobecně jako jediný celek je sice pohodlné, ale nepřesné. Bylo by možno rozbírat celou řadu výroků v níže uvedeném článku jako trochu příliš generalizujících, stereotypních a pochybných. (Například argument, že členství středoevropských zemí v NATO zajišťuje těmto zemím "poprvé po staletích svobodu" bude přesvědčivý, až tyto země úspěšně a bez úhony projdou krizí, jakou byl Mnichov 1938 a NATO své závazky neodmítne splnit. Trochu pochybné je i Ashovo přesvědčení, že za komunismu byli intelektuálové považováni za "pravé mluvčí národa" - platilo to skutečně v sedmdesátých a v osmdesátých letech? Je Ivan Klíma "jeden z nejlepších spisovatelů starší autorské generace"? Atd.) JČ
V článku v týdeníku Observer nejprve Ash vzpomíná, jak on sám osobně byl svědkem pádu komunismu v Polsku, v Berlíně a pak v Laterně magice v Praze, "kde jsem se připojil k disidentovi Václavu Havlovi, když režíroval svou největší hru s názvem 'Sametová revoluce'". Pak Ash rekapituluje své cesty po střední Evropě a svá setkání s tamějšími svými intelektuálskými přáteli:
(...)
O deset let později, kde jsou nyní tito lidé, ta místa, ty emoce? Na první pohled byste mohli usoudit, že boj za svobodu zvítězil. Přirozeně, mnoho postkomunistických zemí je stále ve strašlivě špatné situaci. Ale většina z nich nezačala sametovými revolucemi. Středoevropské země, které prožily v roce 1989 mírové revoluce, jsou nyní svobodnými zeměmi s relativně stabilními demokraciemi a tržními ekonomikami. Neuvěřitelné je, že jsou nyní členy NATO. Poprvé za celá staletí se zdá být jejich svoboda zajištěna. Říká se frázovitě, že se staly "normálními" zeměmi.
Letíte-li dnes do Prahy, do Varšavy či do Budapešti, neodlišuje se to od toho, když letíte do Lisabonu, Neapole či do Madridu. A když tam vždycky dorazím, často zjišťuji, že přátelé, kteří po dlouhá léta před rokem 1989 nesměli nikam jezdit, jsou sami ve Francii nebo v Americe nebo v Japonsku. Zjišťuji to, když jim telefonuji na jejich mobilní telefony.
Takže je to šťastný konec? No, ne tak úplně. Strávil jsem většinu letošního roku tím, že jsem cestoval po střední Evropě s televizním týmem BBC ve snaze zjistit, jak byla realizována závratná naděje na svobodu. Byla to zážitek, který vedl k silnému vystřízlivění. Chtěl byl poopravit Byrona a říci, že boj za svobodu nelze nikdy vítězně ukončit.
Nejvíce deprimující byla cesta na ono místo, kde celá revoluce začala: do Leninových loděnic v Gdaňsku. Loděnice se zbavily Leninova jména i jeho sochy okamžitě po revoluci, avšak před třemi lety udělaly bankrot a nyní to tam vypadá jako v muzeu průmyslové archeologie a nikoliv jako ve fungujících loděnicích. Ano, někteří bývalí zaměstnanci si našli novou dobrou práci v soukromém sektoru. Několik z nich se stalo zaměstnavateli v malých soukromých firmách. Ale většina dělníků z gdaňských loděnic ztratila své iluze a vzpomínají na všechno s trpkostí.
Dělníci zahájili celou tuto velkou přeměnu, říkají, a nyní jsou právě těmi lidmi, kteří prohráli. Někteří jsou nezaměstnaní. Ti, kteří zaměstnání mají, jsou lépe placeni než dříve. Ale musejí také pracovat daleko usilovněji. V obchodech je nyní daleko víc zboží. Ale ceny jsou často neobyčejně vysoké pro lidi, kteří vydělávají v přepočtu jen cca 1500 - 2000 Kč týdně. "Východní mzdy, západní ceny," si nyní lidi stěžují.
Veterán odborového hnutí Solidarita, který stále pracuje v loděnicích, Stanislaw Przybysz mi řekl, že za ním lidi chodí a říkají mu: tak za tohle jsme bojovali? Jeho syn Roland, který pracuje v tiskárně, dodává: "Mám teď doma pas a teoreticky mohu cestovat, kam chci. Ale na co mi to je, jestliže si nemohu dovolit nikam jet? Ano, mohou nyní říkat, co si myslí. A přesto se všichni obávají, že přijdou o zaměstnání, pokud si v práci příliš pustí pusu na špacír.
Je ironické, že Rolandův zaměstnavatel je bývalý dělník z loděnic. Hovořil jsem s ním v jeho čisté, moderní kanceláři, zatímco Roland tvrdě pracoval v tiskařské dílně uprostřed chemického zápachu z tiskařských barev. Zaměstnavatel mi řekl zcela otevřeně, že ve své firmě by v žádném případě netrpěl odbory. Tady žádná Solidarita nebude! Není to výjimka. Ve většině polských soukromých firem nejsou žádné odbory.
Takže velký boj o osvobození, který začal bitvou o uznání svobodného odborového svazu skončil tak, že jeden bývalý loďařský dělník se stal šéfem a nyní odpírá jinému loďařskému dělníku právo na členství v odborovém svazu. A zaměstnanci se bojí dát se dohromady, protože by mohli být propuštěni. Roland mi řekl, že všichni zaměstnanci vyjednávají se zaměstnavatelem o platu individuálně a navzájem si nesdělují, jaký je jejich plat. Takže neexistuje ani malá solidarita! To je tedy krásný nový svět!
Mnohé by se mělo dodat, aby to nevypadalo tak deprimujícím způsobem. Všeobecně vzato polská ekonomika rozkvétá, roste téměř nejrychleji v Evropě. Takže byste mohli říci: jen počkejme trochu déle. Trvá to určitou dobu, než prosperita dostihne všechny. Jenže i v našich bohatých západních společnostech je příliš mnoho chudých lidí, k nimž se jaksi prosperita vůbec nedostane. Je jistě útěšné si myslet, že polští dělníci procházejí "přechodným obdobím". Jenže trvá strašlivá pochybnost, že je docela dobře možné, že toto "přechodné období" je už nyní naopak onou "normálností", o níž se tolik snilo.
Pokud nejsou dělníci šťastni, co tedy intelektuálové? Cestoval jsem do Prahy, abych zjistil, co se stalo se spisovateli, umělci a filozofy, kteří vedli "sametovou revoluci". To by přece měli být lidé, kteří by měli být šťastni. Konec konců, strávili téměř dvacet let před rokem 1989 tím, že jim bylo zakázáno publikovat, vystavovat obrazy a cestovat. Často museli vykonávat manuální zaměstnání. Můj přítel historik Pavel Seifter pracoval kdysi jak myč oken. Nyní je velvyslancem v Londýně.
Čeští intelektuálové hovoří daleko optimističtěji. Svoboda projevu, kterou získali, má obrovskou cenu. Mohou vydávat normálním způsobem, nikoliv jen prostřednictvím samizdatu. Jejich hry mohou být veřejně inscenovány, filmy promítány, obrazy vystavovány. Mohou cestovat a nemají už problémy s tajnou policií. Avšak jejich vlastní společenské postavení se změnilo, stejně jako u dělníků. Po většinu moderní historie hráli středoevropští intelektuálové velmi výjimečnou roli. Protože nebyly jejich země svobodné a vlády nebyly považovány za legitimní, k čelným intelektuálům se vzhlíželo jako k pravým představitelům národa. Předčítání jejich textů byla hojně navštěvována a jejich texty šly z ruky do ruky a byly čteny s vášnivou intenzitou. Byla to reakce, jakou mnozí západní spisovatelé záviděli. Jean Paul Sartre přijel v šedesátých letech do Prahy a sdělil českým spisovatelům, jaké mají štěstí, že mají skutečná, vážná témata, o nichž mohou psát. Philip Roth řekl, po návštěvě na Východě, že na Západě je všechno dovoleno a na ničem nezáleží kdežto na Východě není dovoleno nic a záleží na všem.
Nyní v období svobody toto všechno zmizelo. Nikdo už k intelektuálům nevzhlíží jako k morální či politické autoritě. Náhle musejí spisovatelé a umělci soutěžit na přecpaném multimediálním zábavním trhu. Tam, kde kdysi existovala jen orwellovská státní televize, existují nyní ztřeštěné, hrozně komické soukromé televizní stanice s nahými meteoroložkami, satelitní a kabelová televize, množství videa, počítačové hry, zábavní pasáže a mnoho dalšího.
Ivan Klíma, jeden z nejlepších spisovatelů starší autorské generace, kterému bylo před rokem 1989 po mnoho let znemožněno publikovat, si odmítá stěžovat. Daleko více jsme získali než jsme ztratili, argumentuje. Bylo nenormální, aby byli spisovatelé na morálním podstavci. Avšak i on konstatuje tesklivě, když se ho ptám na televizní okruh s nahými meteoroložkami, že "zábava se stala novým Bohem". Zaznamenává také jemnější ztráty. Přátelství bývala těsnější. Částečně to bylo proto, že měli spoustu času pěstovat si přátelství. Dnes všichni spěchají, od jedné schůzky k druhé: interviewy, čtení, konference, cesty do zahraničí. Ale bylo to taky proto, protože existoval společný nepřítel. takže zmizela nejen solidarita dělníků, ale i soudružství spisovatelů.
To nejsou jen historky z dalekých zemí, o nichž víme málo (parafráze Chamberlainova výroku z roku 1938, pozn. JČ) Nová střední Evropa je zrcadlo, v němž se sami můžeme vidět jasněji. Není to taky vůbec příjemná obraz. Je to takový obraz, který vidíte jako první věc ráno v ostrém světle holé žárovky v zrcadle v koupelně, když jste se probudili s těžkou kocovinou.
Nadějí doby před deseti lety bylo, že intelektuální politikové jako Havel či dělničtí politikové jako Walesa nebo prostě množství lidí, kteří se tak zázračně najednou osvobodili od útlaku, budou schopni ukázat Západu něco nového. Možná nějaký nový styl politiky, "občanskou společnost u moci", jak to jednou nazval Jiří Dienstbier, disidentský topič, který se pak stal ministrem zahraničí. Tato naděje byla zklamána. Namísto toho je realita střední Evropy dnes v tolika ohledech - televize, politika, oblékání, životní styl - prostě kopií toho, co máme na Západě. A nadto je to často daleko hrubší, primitivnější, ano, křiklavá a nevkusná kopie naší současné západní konzumní společnosti.
Avšak právě když se to spojí se vzpomínkami lidí na to, co bylo dříve, začíná být zrcadlo tak zajímavé. Jak cestuji po starých přátelích, připomínají mi, jakou hodnotu má svoboda tím, že je pro ně svoboda stále velkou věcí. Ale ukazují mi taky, co to všechno stálo, alespoň v té svobodě, jaká existuje v Evropě v roce 1999. Přestala například existovat ona solidarita, oslabila se přátelství. A vím alespoň o jednom manželství, které přežilo úmyslné úsilí tajné policie ho rozbít, ale nepřežilo příchod svobody.
Nově se dělí čas: je přísně rozdělován na půlhodiny, hlídají ho schůzky, uzávěrky, telefonní záznamníky, stále je nedostatek času. Všichni pořád opakují, že je v dnešním životě daleko více stresu. Statut a totožnost lidí je stále více určován jediným charakteristickým rysem - totiž jejich profesí a postavením v práci. A znovu a znovu: lidé se vracejí k onomu jednoduchému faktu, že všude vládnou peníze, peníze rozhodují, peníze určují všechno. Kolikrát mi přátelé všude říkali, "Víte, dříve jsme nikdy nemluvili o penězích. Teď o nich mluvíme pořád."
V mnoha částech střední Evropy, zejména u chudších lidí to vyvolalo podivný stesk po oné špatné staré éře minimální bezpečnosti, kdy byl stát jednou velkou školkou. Svoboda je tvrdá, vyžaduje mnoho, existuje spousta rizika - a mnoho lidí se jí bojí. Ale když naléháte v podrobnějším rozhovoru a nespoléháte se jen na povrchní průzkumy veřejného mínění - najdete jen málo lidí, kteří by se chtěli vrátit před rok 1989.
Současný liberálně demokratický kapitalismsu je nejhorším možným systémem - kromě všech těch ostatních jiných systémů, které kdy byly zkoušeny.
Skutečně mám ale pochybnosti, zda musí svoboda opravdu vždycky jít ruku v ruce s nejhoršími rysy atomizované konzumní společnosti, jíž vládne konkurence, zábava a reklamní přehánění.
Jak se tak dívám do středoevropského zrcadla, uvažuju trochu smutně nad tím, jak tam ti lidé využili své svobody. Co je ale důležitější: mohlo by nás to přimět k zamyšlení nad tím, jak využíváme své svobody my.
Jak se vyšetřuje v ČR policejní korupce
Tento článek pojednává o případu, kdy jsem na na vlastní oči viděl brát
dopravní policisty úplatek a jak se tento případ vyšetřoval (o oznámení
na policii jsme již psal Britských listech 13.7.1999.
A obecněji o tom, jak se v ČR vyšetřuje korupce.
Stručná rekapitulace případu:
12.7.1999 jsem jel stopem z Plzně do Prahy a vzal mě polský řidič. Těsně před začátkem dálnice nás zastavili
dopravní policisté s tím, že jsme překročili povolenou rychlost asi o 20km.
Ta měla být omezená na 70 km/hod, což až dodatečně jsem zjistil, nebyla vůbec pravda(!)
(žádné omezení tam nebylo, což z místa, kde "chytali", nebylo vidět).
Policisté požadovali po polském řidiči 1000Kč a poté "slevili" na 200Kč - samozřejmě tím pádem
bez toho, aby vypisovali nějaké pokutové bloky. (Tj. si ty peníze nechali pro sebe.)
(mimochodem jde o čtyřproudou silnici dálničního typu - když na dálnici jel český prezident
o 30 km/hod rychleji, policie prohlásila, že by se takový případ řešil domluvou)
Policisté zastavovali pouze cizince, u kterých patrně předpokládali, že si nebudou stěžovat.
Toto se stalo v 11.30 a já to ohlásil na Policejním ředitelství v Praze asi ve 13 hodin (oznámil jsem i
poznávací značku policejního auta).
Tedy v době, kdy tam asi oni policisté ještě stáli.
A co dělo dále?
13.7.1999 mi kpt.Bc.Bázler, který se mnou sepisoval ono oznámení, napsal, že toto oznámení
"postoupil Skupině stížností a kontroly Policie ČR Správy Západočeského kraje Plzeň".
27.8.1999 mi z této "Skupiny stížností" přišlo "Vyrozumění o prošetření podání", ve kterém mi sdělují,
že "nezákonný postup policistů nebyl zjištěn a dokázán" a proto tato věc byla odložena (tj.
pokud se nestane něco mimořádného, tak už se k tomu nikdo nevrátí).Podepsán vedoucí mjr. JUDr. Hora.
Co se dělo ve skutečnosti
Takováto korespondence ovšem neříká absolutně nic o tom, co se skutečně s mým oznámením dělo.
Proto jsem se na to šel zeptat přímo na "Skupinu stížností" do Plzně. Zde jsem mluvil s p.Horou,
který mi sdělil, že mi v podstatě nic sdělit nemůže, neboť nejsem postižený (tedy dle zákona
- jinak se cítím korupcí policie velmi postižen) a jako takový nemám nárok do spisu nahlížet.
Nakonec přeci jen mi alespoň řekl, že oni dostali tento případ až 19.7.1999 (tedy o týden
později). Že došlo k "ztotožnění" oněch policistů, byli vyslechnuti (k mému překvapení
se nepřiznali(-: ) a potom již nezbylo nic jiného, než spis odložit. Na můj dotaz, zda tyto policisty
budou nějak speciálněji kontrolovat apod. mi řekl, že jen v rámci běžné praxe. (Bohužel si p.Hora
nepřál, abych náš rozhovor nahrával, tak nevím, zda jsem vše zapsal přesně.)
Jak se tedy vyšetřuje v ČR korupce?
Bohužel systém je patrně příliš složitý a jako takový může snadno ztroskotat. U tohoto případu
byla naprosto zásadní rychlost, s kterou se postupovalo. Pokud se s tím nedělalo nic okamžitě po oznámení,
je zřejmé,
že po týdnu je již na vše pozdě. Chyba tedy byla hned u policie v Praze (a to šlo o Policejní ředitelství!!).
Následné vyšetřování v Plzni bylo skoro zbytečné a skoro šlo jenom o plýtvání penězy a časem policistů.
Píši skoro neboť alespoň byli vyslícháni dotiční (zkorumpovaní) policisté a už se o nich snad alespoň ví.
Problém je v tom, že i při tomto jasně liknavém postupu policie v Praze, který v důsledku
znamenal zmaření práce policistů z Plzně (a zbytečnost mého oznámení), byl její postup v pořádku
dle zákonů.
Je otázka, zda se při takovémto přístupu ze strany policie můžeme
tak zhoubného jevu, kterým je korupce, vůbec někdy zbavit
(či ji potlačit na úroveň např. skandinávských států). Podle mě nikoliv a je nutno, aby přišel
takový ministr vnitra, který bude proti korupci skutečně bojovat.
Děkuji za jakékoliv reakce k článku
Drastické pracovní podmínky v českých podnicích vlastněných cizinci - je to vina českého středního managementu?
V pátečních BL v rozhovoru mezi osobou vystupující pod názvem Ferdinand a panem Čulíkem popisuje Ferdinand
podmínky, za kterých pracují dělníci v podnicích koupených Němci, a to těmito slovy:
"Měl jsem tu čest se seznámit
zevnitř s několika plzeňskými podniky, které koupili Němci. Strach, poklonkování novým šéfům, vzájemné udávání.
Nesmyslné pracovní vypětí, které nemá nic společného s produktivitou práce a které slouží jen k tomu, aby dělníci
pochopili, kdo je tu pánem. Přiklad: ačkoliv dělníci dělají u strojů nezávisle, bojí se odskočit si na toaletu či k automatu
pro kafe."
To je zajímavá ukázka a jistě je zajímavý a důležitý každý vnitřní pohled do zákulisí toho, čemu se říká "strategické
investice" a podobně. Ačkoli by pracovní podmínky na Západě a další okolnosti související se zaměstnáním neměly být
idealizovány, tak je pravda, že výše uvedená situace zní až drasticky a dělníci na Západě takto popsaným pracovním
podmínkám vystaveni nejsou. Důležitá otázka je, proč je tomu tak zde v případech českých podniků zakoupených
Němci. A to se nemusí týkat pouze pracovních podmínek, ale i toho, jak jsou čeští dělníci pracující v podnicích
s většinovou zahraniční účastí placeni.
Nevěřím tomu, že by například Němci kupovali české podniky s motivací zdejší dělníky využívat za jakýchsi
nesnesitelných pracovních podmínek nebo je ždímat za co nejnižší platy. Na druhé straně však Němci a jiní zahraniční
investoři investují tak, aby to bylo pro ně co možno nejvýhodnější. Otázka však je, jaká je v tomto procesu úloha českého
managementu, který stojí mezi českými dělníky a zahraničním investorem.
Nenese tento management v tomto procesu také
svojí vlastní zodpovědnost? Například zodpovědnost za to, jak bude s českými dělníky nakládáno a jak budou placeni?
Co se týká pracovních podmínek, tam management svoji zodpovědnost samozřejmě má. A ve věci vyjednávání platů jí
má též. Jak se zdejší management k této zodpovědnosti staví?
V oblasti vytváření platových podmínek v oblastech s nižší pracovní silou (sem tam oficiálně probleskne výraz: low-wage
countries) existují dva naprosto rozdílné přístupy, které mohou být rétoricky podobné, jsou však ve svém principu zcela
antagonistické a je mezi nimi rozdíl jako mezi dnem a nocí.
První přístup, který se může týkat zejména využití kvalifikovanější dělnické pracovní síly, vychází z velice podstatných
platových rozdílů v ČR a na Západě a v rámci takového přístupu lze pro české dělníky vyjednávat platy, které budou pro
západního investora stále velmi výhodné, avšak zároveň budou podstatně převyšovat současný plat, uváděný jako
průměrný plat v ČR. Takový přístup dále přispěje jako faktor pro zvyšování platů i v ostatních sektorech v ČR. Západní
investoři neinvestují pouze do oplocených pracovních táborů v jihovýchodní Asii, ale zakládají podniky též v samotné
západní Evropě, specificky například ve Španělsku, ale také v nejbohatších státech západní Evropy. Proč asi? Přijde-li
zahraniční investor do Čech, tak je otevřen určitému jednání a bude zcela vážně a se zájmem poslouchat argumenty o
kvalifikovanosti české pracovní síly, o nutnosti budování dlouhodobého pozitivního pracovního prostředí, o blízkosti ČR
vzhledem k západní Evropě - tedy argumenty, kterými lze tlačit platy zaměstnanců směrem vzhůru. Český management
toto možná ani neví. Také je třeba zvážit charakter a smysl samotné investice. Avšak zvážení všech těchto věcí a jejich
využití ve prospěch zdejší pracovní síly a ve prospěch pozitivního tlaku na ostatní pracovní trh v ČR je do značné míry
zodpovědností místních manažerů a vůbec místních lidí, kteří investici zařizují. Souhrnem: tento první přístup přispívá
k přibližování pracovních a mzdových podmínek české pracovní síly s pracovní silou na Západě.
Druhý přístup je zcela odlišný. Spočívá nikoli ve využití levnější pracovní síly, ale ve využití chudoby a ve špatném
postavení běžných lidí v totalitních nebo post-totalitních nebo jiných pseudodemokratických systémech (oplocené pracovní
tábory v Malajsii (Nike), totalitní režim v Číně, pseudodemokracie v Mexiku, atd.). V takových systémech se místní
management staví mezi pracovní sílu a mezi investora a profituje ze špatné situace místní pracovní síly tak, že sám umožňuje
znevýhodňování této pracovní síly ve prospěch investora a tím se sám obohacuje. Bohužel existují indicie (viz. například
uvedená Ferdinandova ukázka), že i management v ČR má sklony k zavádění podobného investičního chování s cílem
vlastního profitu. Nemusí se jednat zrovna o jakési oplocené tábory, jde spíše o princip daného přístupu. Tento druhý
přístup posiluje pseudo-demokracii, zpomaluje tvorbu demokracie a zpomaluje přibližování pracovních a mzdových
podmínek české pracovní síly k pracovní síle na Západě.
Tyto dva přístupy je nutno adresovat, zásadně od sebe odlišit a určit zodpovědnost místního managementu za to, který
z těchto dvou přístupů bude prosazovat a jaký přínos pro ČR budou mít zahraniční investice v důsledku zvoleného
přístupu.
