Václav Havel: Spasitel Čechů

Právě díky Václavu Havlovi nejsou už Češi národ, o němž nevíme nic

Pokud kdy byl zvolen vedoucí představitel aklamací, pak to byl Havel

Daniel Johnson píše o neohrabaném a na efekt vypočítaném životopisu, který vůbec Václava Havla nepochopil.

Tato recenze vyšla v neděli 24. října 1999 v konzervativním týdeníku Sunday Telegraph.

Před deseti lety nebyl Václav Havel zdaleka známé jméno. Těch několik málo lidí, kteří se zajímali o jeho dalekou zemi, ho znalo jako odvážného, třikrát vězněného disidenta a inteligentní dramatikové jako Tom Stoppard prosazovali jeho absurdní hry o jazyce.

Když jsem cestoval do Prahy za Daily Telegraph jako reportér během sametové revoluce, musel jsem těžce přesvědčovat svého šéfredaktora, že vedoucí představitel davů, kteří se rozhodli ponížit komunisty, není stárnoucí socialista s lidskou tváří z roku 1968 Alexander Dubček, ale těžký piják, silný kuřák, intelektuál, o němž v životě neslyšel.

Společně stáli oba na Václavském náměstí: Dubček za ztracenou naději minulé generace, Havel za idealismus budoucí generace. John Keane píše, že se za scénou odehrával mocenský boj a že se Havel choval neskrupulózně. Ale jestliže kdy byl někdy zvolen vedoucí představitel aklamací, byl to Havel.

V očích světa nyní zastínila Havlova sláva dokonce i jeho největšího předchůdce, Tomáše Masaryka. Havel zachránil čest Čechů: právě díky Václavu Havlovi nejsou Češi už národem, o němž nevíme nic. A  i když ho třeba kritizují, dobře to o něm vědí. Jeho nedávná křehkost znovu jen dokázala, jak silná osobnost je tento Havel, který zvítězil nad cenzurou, zastrašováním, vězněním, intrikami a zvítězil dokonce i nad rozkladem československého státu, jemuž stál v čele.

Proč tedy nazývá John Keane tento obrovský úspěch - jedinečný v postkomunistické Evropě - "politickou tragédií v šesti dějstvích"? Keane byl možná inspirován Havlovým vzorem, avšak nemá Havlovu lehkost. Keane vnutil tomuto životopisu dramatický půdorys, že dokonce kniha končí imaginární představou Havlova pohřbu.

Avšak Keane není pouze životopisec: považuje se za "politického myslitele" a tuto knihu za "studii o moci pro demokraty". A troufale se snaží argumentovat, že dokonce i Havel byl zkorumpován mocí. Poslední "dějství" Havlova prezidentství má jednoduše titulek: "Úpadek. Úspěchu roku 1989 se už nemohlo nic vyrovnat." Avšak deset let v prezidentském úřadě - a takovýchto deset let - že by to byl úpadek, nemluvě už o tragédii?

Tato kniha nefunguje. Didaktický Keanův přístup nejen způsobuje, že je kniha napsána arogantně a pompézně, ale autorovi zabraňuje přiblížit se k osobě, o níž píše. Kniha obsahuje hlubokomyslné analýzy o politických teoreticích, kteří nemají žádnou zjevnou souvislost s Havlem. Skutečná analýza jediného filozofa, který bezpochyby Havla ovlivnil, totiž Jana Patočky, chybí.

Navzdory rigidní dramatické formě je kniha špatně strukturována. Dozvídáme se o Havlově uvěznění v lednu 1989 teprve až po jeho triumfu v listopadu. Smrt jeho populární první manželky Olgy je zmíněna jen jako dodatečná myšlenka v debatě o Havlově druhé nepopulární manželce Dáše. Kapitola o Havlově dlouhém věznění, která je napsána metodou proudu vědomí, se nezmiňuje o Dopisech Olze, které byly zjevně hlavní Keanovou inspirací. O Dopisech Olze se hovoří později, ale jen v souvislosti s Havlovým manželstvím. Dopisy Olze jsou nejotevřenějším výkladem Havlova filozofického přesvědčení, ale z Keanovy knihy se to nedovíte.

Tato "seriózní akademická kniha" vůbec žádnou seriózní akademickou knihou není. I když Keane věnuje mnoho mlhavých stránek tomu, co nazývá "pozdní socialismus", nelíčí Havlovy oponenty. A jeho přátelé zůstávají téměř stejně tak ve stínu jako jeho nepřátelé. Kromě Havlových manželek je plnokrevně vylíčen jen Havlův strýc Miloš, homosexuální filmový režisér (sic), který byl donucen odejít do exilu. Avšak Havlovo prostředí bylo pro něho vždy velmi důležité.

Keane píše květnatě a má ve zvyku mísit metafory. Problém s jeho knihou je to, že je prostě příliš ambiciózní a je příliš intenzívně napsaná. Knihu také velmi podstatným způsobem znehodnocuje Keanova levicová zaujatost. Keane zaujímá více nepřátelský postoj vůči "nevelkomyslné" politice Václava Klause, premiéra, s nímž Havel koexistoval nepříliš lehce skoro po celá devadesátá léta, než vůči "pozdnímu socialismu".

Avšak Klaus nebyl Havlův smrtelný nepřítel, což je dojem, jaký vyvolává Keane, ale jeho neochotný revoluční spojenec. Havlova občanská společnost musela být zprivatizována a Klaus byl jediný člověk, který to dokázal. Jiné slovo pro Havlův výraz "občanský" je "buržoazní". Havel je liberální antikomunista, ne liberální komunista. Keane ho raději vidí jako produkt kontrakultury šedesátých let. V roce 1968 byl Havel v Paříži i v Praze, ale do roku 1989 si dobře uvědomil, kde stojí. Sdělil Čechům, že žili čtyřicet let ve lži. To bylo rozhodující, protože to bylo pravda. "Život v pravdě" byl často nepopulární - jako když se Havel omluvil za vyhnání sudetských Němců.

Avšak Havel přežil nikoliv proto, jak si myslí Keane, že si zamiloval moc, ale proto, že národ, jemuž tak dlouho lhali, potřebuje prezidenta, jemuž může důvěřovat, že nelže.