Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.
Inzerujte v Britských listech!
Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.
Tady je minulé vydání Britských listů.
Adresa Britských listů je zde. Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ
Co je nového v České republice
Čeští politikové, dělejte něco pro lidi! Velký dojem udělala na mě svou věcností a svou konstruktivností zpráva Evropské unie o stavu České republiky, jejíž podrobné shrnutí v češtině jsme zveřejnili zde. Bohužel, lidi tyhle věci jaksi nezajímají, a tak si ji málokdo přečetl. Je to škoda. Jestliže totiž čeští politikové kašlou na situaci obyčejných českých občanů, nechávají je potýkat se s nezvládnutelnou byrokracií, atd., právě Evropská komise se zasazuje v této zprávě za práva obyčejných lidí. Zpráva EU je velká příležitost - vůbec nejde o byrokratické nesmysly, jak se to snaží prezentovat někteří čeští novináři a euroskeptičtí politikové. Ne, kdyby česká vláda dokázala splnit to, co od ní požaduje Evropská unie, lidem v ČR by se rázem žilo daleko příjemněji. Dokáže o tom někdo rozpoutat v ČR veřejnou debatu? Skutečně, podívejte se prosím na tu zprávu a posuďte její závěry sami. Čeští občané by se měli u českých vládních úřadů i sdělovacích prostředků ve vlastním zájmu dožadovat, aby byly nedostatky, na které poukazuje Brusel, odstraněny co nejdříve.
Pozoruhodné svědectví o skutečném průběhu revoluce v roce 1989, jak ho zaznamenal Jan Čulík koncem minulého týdne na pražské konferenci jejích svědků a účastníků, včetně kontroverze týkající se údajné tajné dohody Havel - Dubček o kandidatuře na prezidentský úřad, kterou Havel nesplnil, najdete v tomto vydání Britských listů.
Jen se hodně v ČR hádejme a podávejme na sebe vzájemně trestní oznámení, to skutečně vyřeší všechny problémy. Ministr zdravotnictví Ivan David podává trestní oznámení na ředitelku Fakultní nemocnice v Motole Helenu Ruegnerovou, protože ho prý v sobotu pomluvila. Ruegnerová řekla, že ji David nutí uzavřít nevýhodnou smlouvu s firmou, která má v její nemocnici zajišťovat stravování, a proto na něj podala žalobu.
Nový zákon o povinném ručení dává povinnosti i BIS a vojenské rozvědce, aby daly pojišťovně všechny informace o svých vozidlech. Vláda prý zákon přepíše.
Důchody by prý měly být od příštího roku "odděleny od státního rozpočtu", řekl v České televizi ministr sociálních věcí Vladimír Špidla. To je nesmysl. Důchody nemohou být v ČR nikdy odděleny od státního rozpočtu, protože majetek, který je podkládal, totiž státní podniky, rozdala bez náhrady Klausova vláda. Starobní důchody se platí vybíráním vysokých daní od lidí v pracovním procesu. Jakékoliv "oddělení" důchodů od státního rozpočtu může vždy být pouze formální.
Václav Havel splnil slib a dal Jarmile Zbořilové z předloni v létě zaplavené Bochoře poslat dva obrazy japonských malířů.
Patnáctiminutovou stávkou chtějí dnes odboráři ČKD Vagonka Studénka upozornit na kritickou situaci zadluženého podniku , který bude kvůli nedostatku
provozního kapitálu pravděpodobně nucen počátkem listopadu zastavit výrobu.
Arts and Letters Daily. Kdo má zájem o inteligentnější mezinárodní debatu o filozofii, estetice, literatuře, myšlenkách, kritice, kultuře, historii a umění, nechť pohlédne na stránku http://www.cybereditions.com/aldaily/.
Jak Češi myslí. K desátému výročí pádu komunismu vychází pětisetstránkový výbor z Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Kniha vyjde v nakladatelství Milenium Publishing, Chomutov kolem 20. listopadu 1999. Jan Čulík bude tou dobou v České republice a kdo má zájem, může si s ním domluvit k této věci interview či veřejnou besedu. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.
O rasismu v České republice a o problému zdi v Matiční ulici píše v aktuálním vydání časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.
Praha 1989-1999: Kostlivci na oslavě. Článek o skutečném významu československé revoluce z roku 1989, na základě zkušenosti z nedávné pražské konference historiků na toto téma, zveřejněný česky v pondělním vydání BL, vyšel zároveň anglicky v časopise Central Europe Review na tomto místě.
Ožebračené české intelektuální elity. O ožebračení českých elit, včetně lékařů, píše v časopisu Central Europe Review anglicky Jan Čulík.
Česká literatura bez témat o čem psát. K desátému výročí pádu komunismu
zveřejnila BBC na svých anglických stránkách feature o roli českých spisovatelů a literatury za komunismu a nyní. Anglické zpravodajské stránky BBC obsahují i odkazy na Britské listy a Central Europe Review.
Demonstrace proti rasismu v ČR. Iniciativa proti rasismu plánuje demonstraci proti českým neonacistům. Další informace na adrese http://go.to/ipra.
Článek tohoto čtvrtletí. Byl na něj nominován tento text: Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)
Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.
Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).
Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:
Vazeny pane Culiku,
domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL
zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale
aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr
Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora
Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."
Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe
nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.
Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s
novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.
Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis: Vazeny pane Culiku,
kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo
neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale
jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v
tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco
plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim.
Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.
V Producers' Guidelines BBC se mj praví: Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.
Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.
Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.
Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.
Czech media, Czech politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britské listy.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University). Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
Výběr textů z posledních dní:
Z deště pod okap? Uzavřela česká vláda smlouvu s finanční firmou, stíhanou v USA za podvody?
Správcem Revitalizační agentury, založené Konsolidační bankou, se stalo konsorcium společností Lazard a Latona. Smlouva byla podepsána v pondělí večer. Do revitalizačního projektu bylo zatím zařazeno devět podniků, píší Právo (např. zde) a MFD.
Jenže, americká pobočka podniků Lazard má nyní, jak se zdátrochu pochybnou pověst. Mj. jsou její pracovníci stíháni za tzv. insider trading, obchodování s akciemi na základě výlučných, utajovaných informací. Toto se o firmě Lazard píše na stránkách amerického kapitálového dozoru Securities and Exchange Commission (případ 2 je zde):
Případ 1
Bývalý investiční bankéř Lazard Freres and Co. Robert M. Wilkis byl odsouzen k dvěma souběžným vězeňským trestům za účast na "insider trading" (podnikání na základě výlučných informací). Wilkis údajně na základě výlučných informací vydělal 4 milióny dolarů a umístil si je v zahraničí. Randall D. Cecola byl odsouzen na pět let podmíněně za svou roli v tomto podvodu.
Případ 2
Lazard Freres and Co. LLC je investiční bankovní firma, která provozuje podnikání především v New York City. V relevantní dobu byly firmy Lazard i její předchůdce registrovány u SEC jako makléři a obchodníci s městskými akciemi, podle paragrafu 15(b) a 15B(a)(2) zákonu Exchange Act.
B Shrnutí
Jde o případ městských financí, při němž firma Lazard porušila svěřeneckou povinnost, kterou měla vůči svému klientu, pro něhož poskytovala finanční poradenství (Passaic Valley Sewerage Commissioners). K porušení této povinnosti došlo tím, že firma Lazard neučinila zákonem požadovaná veřejná oznámení před refundovací transakcí, v níž figurovala jako finanční poradce a také prodala cenné papíry firmě Passaic Valley jako hlavnímu účastníku transakce. Firma Lazard také prodala akcie ministerstva financí podniku Passaic Valley s přehnaně vysokou a nezveřejněnou přirážkou.
Anglický originál:
Case#1
Former Lazard Freres & Co. investment banker Robert M.
Wilkis is sentenced to two concurrent prison terms for
participating in an insider trading scheme with Dennis B. Levine.
Wilkis allegedly earned $4 million in two offshore
accounts as a result of trading based on inside information.
Randall D. Cecola receives a five-year suspended sentence for
his role in the scheme.
Case #2
Lazard Freres & Co. LLC is an investment banking firm
with its principal place of business in New York City. It is
the successor to Lazard Frhres & Co., a New York limited
partnership. At all relevant times, both Lazard and its
predecessor were registered with the Commission as broker-
dealers and municipal securities dealers pursuant to Sections
15(b) and 15B(a)(2) of the Exchange Act. B. Summary
This is a municipal finance case involving the breach of
Lazard's fiduciary duty to its financial advisory client, the
Passaic Valley Sewerage Commissioners ("Passaic Valley"). The
breach of duty involved Lazard's failure to make necessary
disclosures in an advance refunding transaction in which it
served as financial advisor and also sold Treasury securities
to Passaic Valley as principal. This case also involves
Lazard's sale of Treasury securities to Passaic Valley at
excessive, undisclosed markups.
Případ 3: Další stíhání firmy Lazard za insider trading
Další, nové trestní stíhání firmy Lazard Brothers za podvod spojený s insider trading je vylíčeno v této zprávě z 21. října 1999. Píše se tam:
COLUMBUS, Ohio, Oct. 21 /PRNewswire/ -- The Law Offices of Steven E. Cauley announced today that a class action
lawsuit has been filed in the United States District Court for the Southern District of Ohio, Eastern Division against
Abercrombie & Fitch (NYSE: ANF - news), Lazard Freres, and other responsible individuals within both companies on
behalf of purchasers of Abercrombie & Fitch (``ANF'' or the ``Company'') securities between October 8, 1999 and October
13, 1999, inclusive (the ``Class Period'').
The complaint alleges that on October 8, 1999, the Company tipped off that it had experienced slow third quarter growth to
favored analyst Todd Slater of Lazard Freres, who then informed the Lazard Freres' sales force so its preferred customers
could trade on the inside information. It was not until five days later, on October 13th, that ANF publicly disclosed its slow
third quarter growth, but that it would meet earnings estimates. On October 8th, ANF shares traded as high as $39 3/4, but
after the news was released to the rest of the investing public the share price plummeted to as low as $23 3/8.
The Law Offices of Steven E. Cauley have substantial experience in prosecuting class action lawsuits on behalf of investors,
and recently obtained a $25 million settlement for certain purchasers of Medpartners securities. If you wish to serve as one
of the lead plaintiffs in this lawsuit you must file a motion with the court within 60 days of October 19, 1999. If you have
any questions regarding this lawsuit or how you may be able to recover for the losses you have incurred, please E-mail or
call one of the attorneys listed below:
Shrnujeme česky: Právní firma Steven E. Caule dnes oznámila, že bylo zahájeno trestní stíhání proti podnikům Abercrombie & Fitch, Lazard Freres a dalším odpovědným osobám v těchto dvou podnicích. Podle žaloby upozornila firma Abercrombie & Fitch 8. října 1999 analytika Todda Slatera z podniku Lazard Freres, že zaznamenala ve třetím čtvrtletí pomalý růst. Slater na to upozornil pracovníky firmy Lazard Freres, takže její preferovaní zákazníci mohli pět dní obchodovat na základě těchto výlučných informací. Až 13. října zveřejnila firma Abercrombie & Fitch, že došlo v třetím čtvrtletí k jejímu pomalému růstu. Vedlo to k poklesu akcií této firmy z 39 3/4 dolarů na 23 3/8 dolarů.
Václav Žák k tomu dodává: Lazard jsou tři nezávislé firmy. Pokud vím, zde se jedná o francouzskou pobočku, což je - podle mých informací - slušná investiční banka, která dělá na doporučení EU. Ověřte si své informace.
Poznámka JČ: Podle tiskového prohlášení firmy Latona (viz zde) je však součástí konsorcia na revitalizaci českého průmyslu právě americká firma Lazard Freres & Co. LLC. V tomto tiskovém prohlášení firmy Latona je charakterizována firma Lazard jako "největší světové partnerství s hlavními kancelářemi v New Yorku, v Paříži a v Londýně (viz www.lazard.com). Hovoří se tam tedy o jediné firmě. Na internetových stránkách firmy Lazard Brothers v Londýně se praví:
For more than 100 years, Lazard Brothers has held a unique position among other
merchant banks and investment banks as a result of our close association with the
two other Lazard Houses; Lazard Freres & Co. LLC in the United States, and
Lazard Freres & Cie. in France. The combination of three strong, indigenous
operations, each based in one of the world's principal capital markets, has
resulted in one of the world's strongest advisory groupings.
česky:
Po dobu delší než 100 let má už firma Lazard Brothers jedinečné postavení mezi ostatními obchodními bankami a investičními bankami v důsledku našeho těsného spojení s dvěma dalšími podniky Lazard: Lazard Freres & Co. LLC v USA a Lazard Freres & Cie. ve Francii. Součinnost těchto tří, silných národních podniků, které jsou ve svých zemích založeny na světově nejvýznamnějších kapitálových trzích vytvořila jeden z nejsilnějších světových koncernů v oblasti finančního poradenství.
Je nesporné, že mezi všemi třemi těmito velkými finančními firmami existuje těsná vazba a v ČR by se mělo vědět o tom, že jeden ze tří těchto podniků se dostal v USA do poněkud problematické situace.
Masochistický šepot
Kazi Šťastná
An English version of this article was published here in Central Europe Review .
14. října se pokusil velvyslanec Evropské komise v České republice Ramiro Cibrian splnit nezáviděníhodný úkol: prezentovat v podstatě zápornou zprávu Komise české vládě a také českým novinářům.
Na tiskové konferenci, poté, co Cibrian zvolil svůj běžný obdivuhodný přístup a přečetl hodnocení česky (i když Cibrian česky nehovoří plynně, naučil se sám vyslovovat obtížné hlásky tohoto jazyka a zásadně většinou na veřejnosti promlouvá v češtině) vznikla svým způsobem mezi českými novináři soutěž o to, kdo jako první přiměje velvyslance EU, aby řekl, že byla Česká republika vyřazena z prvního kola rozšiřování Evropské unie.
Tato reakce byla výmluvná, nejen proto, že po celou dobu tiskové konference, během níž Cibrian výmluvně zapřísahal Čechy, aby začali spěchat a zrychlili tempo euroreforem, za mnou chrápal objemný žurnalista, ale také proto, že jak se novináři zoufale snažili vymyslet nové způsoby, jak přimět velvyslance, aby zdrcujícím způsobem srovnal Českou republiku s ostatními kandidátskými zeměmi, mnoho hlavních argumentů velvyslancova projevu - a samotná zpráva Evropské unie - byly jaksi pominuty.
V jedné chvíli Cibrian splnil přání novinářů a vytvořil jakýsi žebříček v ekonomické oblasti. Podle jeho slov a slov zprávy EU jsou Kypr a Malta považovány za plně tržní hospodářství, Maďarsko a Polsko učinily podstatný pokrok stejně jako Slovinsko a Estonsko. Za nimi je Česká republika, kde je "situace, která vyvolává znepokojení". Důležitější ale je, zdůraznil Cibrian, že problémy, jaké existují v České repunblice, nejsou téže velikosti jako problémy existující v ostatních kandidátských zemích. Cibrian podtrhl, že hospodářské reformy, provedené v devadesátých letech v ČR byly nedostatečné a že nyní, o deset let později, stále chybějí určité základní struktury tržní ekonomiky.
Na to reagoval samolibě jeden mladý český novinář: "Není to poněkud přehnaně přísné hodnocení pro zemi, která má skoro nejvyšší HDP v tomto regionu?"
Cibrian odpověděl, že HDP na jednoho obyvatele není měřítkem, podle něhož posuzuje Evropská unie žadatelské země.
A zase: ten nepochopený argument byl výmluvný: náš HDP je tak vysoký, že přece naše hospodářství funguje - i bez základních ekonomických struktur, které, jak na to poukázal Cibrian a zpráva EU, chybějí. Stejně výmluvné byly velké grafy, které se objevily následujícího dne v českých novinách. Srovnávaly HDP kandidátských zemí a nikoliv zákony či regulační struktury, které existují v těchto zemích. Právě tyto struktury - a jejich znepokojující existenci v České republice - zdůrazňoval Cibrian. Poukazoval na to, že Evropská unie je ochotna být víc tolerantní v otázkách, kde jsou nutné velké investice, jako například v oblasti energetiky a ekologických reforem, avšak nápravu bude EU tvrdě vyžadovat v otázkách týkajících se vnitřního trhu, kde jde jen o zavedení dobrých regulačních struktur.
EU už také není ochotna přijímat jen oficiálně vyjádřený zájem o členství v Evropské unii. Komise bude zájem o vstup do EU "měřit prostřednictvím konkrétního pokroku" při přizpůsobování zemí požadavkům EU.
Namísto toho, aby tuto skutečnost české sdělovací prostředky komunikovaly české veřejnosti, namísto toho, aby se ptaly, proč došlo v mnoha oblastech k tak malému konkrétnímu pokroku a namísto toho, aby zdůraznily Cibrianův argument, že údajné tržní reformy v ČR začátkem devadesáteých let se vlastně dosud vůbec nekonaly, věnovali se čeští novináři převážně jen zjednodušenému srovnávání HDP jednotlivých uchazečských zemí.
Kdyby bývalo došlo k diskusi na tato témata, odstranilo by to široce zastávaný mýtus, že je nynější špatný stav českého hospodářství důsledkem plně fungujícího trhu. Taková veřejná debata by také pomohla odstranit obdobně nesprávnou představu, kterou mají ti, kteří se domnívají, že vděčí za své nynější bohatství a pohodlí úspěšnému přechodu ČR k tržnímu hospodářství.
V ČR dnes převládá nálada, že nic moc nefunguje a zveřejnění zprávy Evropské unie, jak se zdá, vyvolalo masochistickou úlevu samolibého uspokojení, že i někdo jiný řekl, že nic moc nefunguje. Krátce řečeno, zpráva potvrdila, co stejně už všichni věděli.
V týdnech před zveřejněním zprávy vznikaly skoro pokusy překonat záporné hodnocení Evropské unie. Typickou byla zpráva, kterou prezentovala čtyřkoalice české vládě a Bruselu týden před zveřejněním zprávy Evropské komise. Tato čtyřkoaliční zpráva se pokusila předpovědět, že Českou republik bude zajisté Evropská unie kritizovat.
Nyní, když už byla zpráva Evropské komise zveřejněna, dochází k obviňování mnoha lidí. Mnozí také konstatují, že už to všechno věděli dávno. Avšak i když se mnozí ptají: "Čí je to vina", málokdo se ptá, čím to je, že nic nefunguje.
Zpráva Evropské komise by neměla být pro české sdělovací prostředky jen pobídkou pro další apokalyptické titulky jako "JSME NEJHORŠÍ". Zpráva EU by měla být povzbuzením pro sdělovací prostředky, aby začaly zkoumat soudnictví, aby začaly věcně analyzovat hospodářskou reformu posledních deseti let i modely fungujících ekonomik v jiných zemích.
Konkrétní, podrobně psaná zpráva EU poskytuje příležitost ukázat veřejnosti, že není členství v Evropské unii pouze abstraktním cílem, o němž říkají politikové lidem, že je pro ně dobrý, ale že je spojeno s reformami, které jsou nutné, má-li země jako celek řádně fungovat - Nedostatky, o nichž hovoří zpráva EU, jsou totiž nedostatky existujícího českého zřízení, které ovlivňují záporně denní život českých občanů.
Je nutné propojit tuto zprávu s konkrétním, každodenním kontextem, jak ho zažívá na vlastní kůži většina českého obyvatelstva. Člověku z ulice musí začít být jasné, že jeho hodinu trvající boj na místním komunálním úřadu, jeho dlouhá léta trvající soudní spor s místním bytovým úřadem a ohrožení vstupu ČR do Evropské unie jsou součástí jediného, téhož problému.
Příliš často se připouští, aby vstup do Evropské unie zůstával kdesi v abstraktní říši nějakého "obecného dobra" anebo v malicherné říši vzájemných stranickopolitických trumfů. Simplistní diskuse politiků a sdělovacích prostředků ohledně toho, co by ČR měla či neměla dělat, zda by ČR měla do EU pospíchat nebo nemusí pospíchat, odvádějí pozornost od opravdových problémů.
Lidi by se měli ptát takto: Jsou tyto reformy něčím, co Česká republika potřebuje? Je zdržování těchto reforem mně, obyčejnému občanovi, ku škodě či ku prospěchu?
Namísto toho se členství ČR v Evropské unii buď přijímá nebo odmítá nebo bagatelizuje jako zbytečné byrokratické břemeno. Nehovoří se o konkrétních otázkách, tkeré jsou v nedávno zveřejněné zprávě jasně identifikovány.
Typickým příkladem je nedávný halas ohledně zdi, která se staví v Ústí nad Labem mezi (převážně) romským a neromským obyvatelstvem. Po celé dlouhé měsíce, kdy je tato otázka přetřásána v tisku, se opakovaně argumentovalo, že stavba zdi zostudí Českou republikse opakovaně argumentovalo, že stavba zdi zostudí Českou republiku a poškodí obraz ČR v Bruselu. Otázka, zda je stavba zdi vhodným způsobem, jak řešit problém, který vznikl v Ústí, se do českého tisku skoro vůbec nedostala. Ani české sdělovací prostředky nebyly schopny celý problém řádně identifikovat.
Daleko užitečnější než se obávat, "co si o nás pomyslí Brusel" anebo než zpívat známou českou písničku "na Západě to není o nic lepší" by bylo, kdyby sdělovací prostředky zkoumaly podobné pokusy vytváření ghett na Západě a to, jaký to má vliv na tamější komunity. Sdělovací prostředky by se taky měly ptát: vedly takovéto pokusy ke vzniku veřejného smíru tak, jak mnozí tvrdí, že se to stane v Ústí? Diskuse o těchto otázkách by zřejmě do značné míry rozptýlila trpkost, kterou pociťuje mnoho Čechů, že je Západ obviňuje z rasismu a přitom ignoruje v této věci vlastní dvorek.
Bude zajímavé sledovat, zda v nadcházejících měsících bude využito této zprávy EU jako odrazového můstku pro diskusi o nejnaléhavějších českých problémech, anebo zda české sdělovací prostředky budou až do helsinské vrcholné schůzky nebo do příští zprávy EU jen nafukovat povrchní podružnosti, a pak zase začnou volat: "Vždyť my jsme to po celou dobu věděli!"
17. října 1999
Jsou české intelektuální elity ožebračovány?
Už pár dní mě při natahování Britských listů straší před očima titulek Čulíkova článku do Central European Review o "ožebračování intelektuálních elit". Nakonec jsem neodolal a přečetl si ho. Přiznám se, že mě trochu vyděsil. Vedle toho, že se svou dikcí hodí spíš do Naší pravdy nebo Haló novin než do analytického politického měsíčníku, dopouští se většiny základních prohřešků, které Čulík tak přesvědčivě vyčítá českým novinářům: pracuje s pocity a názory místo s fakty, uvádí jednotlivá pozorování a nepřípustně je generalisuje, srovnává hrušky s jablky a nevšímá si skutečností, které by jeho vývody zpochybnily.
Podle Čulíka byly v dobách komunismu platy obyvatel nivelisovány bez ohledu na jejich postavení na spoleenském žeříčku. Po pádu komunismu pak podle něj došlo k diferenciaci v neprospěch universitně vzdělané části populace. Tuto myšlenku dokumentuje přepočtem platu českého a britského lékaře ve směnném kursu (britský je podle Čulíka placen 23x lépe) a svěde c tvími asistenta na pražské elektrotechnické fakultě a učitelů filosofické fakulty, kteří svými platy po zdanění nevydělají ani na průměrný nájem pražského bytu. Čulík argumentuje, že nízké platy demoralisují českou intelektuální elitu a vedou k tomu, že intelektuálové v Česku nedosahují takového společenského uznání a autority, jaký by byl potřebný.
Článek je psán velmi emotivně a jeho argumentace zní přesvědčivě. Podíváme-li se však na objektivní data, s překvapením zjistíme, že ukazují pravý opak. Podle Českeho statistického ústavu stouply v období 1989-1998 průměrné příjmy lékařů takřka čtyřikrát, učitelů 3.5krát, zatímco platy horníků jen jedenapůlkrát (citováno dle časopisu Týden, říjen 1999). Průměrný měsíční příjem nositele vědeckého titulu CSc. dosahoval už v r. 1998 25 000 Kč. Podle studií Sociologického ústavu Akademie věd ČR (Večerník, Matějů) se největším jednotlivým faktorem, ovlivňujícím životní úspěch, stalo jednoznačně vzdělání. Výška průměrného příjmu s dosaženým vzděláním v České republice podle všech statistik lineárně roste.
Když se spokojíme s těmito objektivními daty, vychází nám reakce na Čulíkův článek jako zpráva pro rádio Jerevan: není pravda, že po pádu komunismu došlo v České republice k ožebračení intelektuálních elit, nýbrž je pravda, že relativní postavení intelektuální elity se proti zbytku společnosti významně zlepšilo, a naopak došlo k ožebračení dělnické třídy.
Takové konstatování je sice formálně správně, ale bylo by stejně zavádějící jako Čulíkův článek. Intuitivně všichni cítíme, že učitelé, vědci, knihovnice a lékaři ve státních nemocnicích na tom nejsou dobře. Jak je to tedy ve skutečnosti?
Je dobře si uvědomit, že jen část skupiny lidí, neurčitě vymezená jako "intelektuálové", je zaměstnána ve státních službách. Životní úroveň těch ostatních, ať už podnikatelů nebo zaměstnanců soukromých firem, po Listopadu dramaticky vzrostla, a Jan Čulík to určitě dobře ví. U státních zaměstnanců (většina lékařů a učitelů, vědci, někteří kulturní pracovníci) je zase korektní připomenout, že jejich ubohé tarifní odměny jsou často jen částí jejich příjmů. Proto je neustálá argumentace nízkými tarifními odměnami lékařů trochu demagogická: osmihodinová pracovní doba pro vysoce specialisované povolání prostě neplatí a práce "přes čas" k ní jednoduše patří. Průměrný příjem lékaře se blíží 20 000 Kč a lékaři jsou zaměstnáním s téměř nejrychleji rostoucími příjmy ve státě. Dělit příjem českého doktora v dolarech příjmem jeho britského kolegy a vyvozovat z toho, že britský lékař má 23x vyšší plat, je jednak aritmetická chyba (správný poměr je 12x), jednak metodická nehoráznost: parita kupní síly je úplně jiná a pro Česko vyznívá mnohem příznivěji. Stejně tak je pro pořádek třeba říci, že úspěšný učitel na filosofické nebo jiné fakultě by měl psát, překládat, občas přednášet v zahraničí, případně mít domácí nebo zahraniční granty. (Většinou to ostatně dělá). Tady se však už objevuje problém: snaha "přivydělat" si psaním, překládání, aplikovaným výzkumem atd. může brát čas a energii pro vlastní vědeckou a pedagogickou práci. Aby bylo jasno: rozhodně nechci říci, že situace české inteligence je nějak růžová. Konec konců jsem se několik let aktivně účastnil petičních akcí na podporu české vědy, publikovaných mj. v Britských listech. Sám se vědou živím, učím na fakultě a mám dost hluboko do kapsy. Chci jen upozornit na to, že ideologie a polopravdy vedou jen k ideologickým a demagogickým reakcím "protivné strany" a ničemu nepomůžou. Problémy je třeba nejprve identifikovat, než je bude možno řešit. Jsem přesvědčen, že skutečným problémem není "ožebračování intelektuální elity", jak o něm píše Jan Čulík, ale svízelná situace docela dobře identifikovatelné skupiny "duševních pracovníků", státních zaměstnanců, kteří si kvůli povaze svého povolání nemohou jednoduše zvyšovat příjmy prací v oboru.
V oblasti, které se troufám trochu rozumět (experimentální přírodní vědy na vysokých školách a Akademii věd) to jsou, podle mého názoru pracovníci mladšího a středního věku, právě se navrátivší z dlouhodobých zahraničních stáží. Jsem přesvědčen, že tento stát kriticky potřebuje tyto lidi udržet v zemi a v oboru. Odhaduju, že se jedná řádově o desítky, maximálně stovky lidí. Plošné zvýšení tarifních platů o pár stovek nic neřeší: je třeba vytvořit specifický dlouhodobý program, který by těmto lidem umožnil založit laboratoře a rozjet vlastní výzkumné programy, to vše za zlomek prostředků plánovaných např. na sanaci Vítkovických železáren nebo na plošné rozdávání dětských přídavků bohatým. Možná, že nedávno ohlášený program Národních center by mohl být správným krokem v tomto směru.
Jsem přesvědčen, že i v jiných oblastech lze identifikovat takové relativně úzce vymezené skupiny, které jsou jednak skutečně sociálně ohrožené a současně jsou nositeli "positivní deviace", která může posunout celé obory k evropské úrovni. Diskuse o tom, jaké skupiny to jsou, by byla určitě mnohem užitečnější než ideologické výkřiky nebo řeči o nezbytnosti trojnásobku.
Jan Konvalinka
Vzdělaní chudí
Eroze intelektuálních elit nízkými platy
Jan Čulík
Tento článek je v angličtně zde a odkaz na něj na svých stránkách uveřejnil také prestižní americký internetový časopis Arts and Letters Daily. V članku bylo zřejmě něco, co zaujalo americké editory. Takže si článek v CER přečetlo asi desetkrát více čtenářů než normálně a vyvolal dopisy od Američanů, které časem přeložíme.
Nivelizaci platů bez ohledu na postavení lidí na společenském žebříčku přinesl komunismus. Pád komunismu zkreslil platovou hierarchii v České republice silně v neprospěch univerzitně vzdělaných elit.
Stejně jako se to stalo v mnoha jiných postkomunistických zemích, i Česká republika se po pádu komunismu stala volnou arénou pro neskrupulózní osoby, kterým se podařilo vytunelovat někdejší státní podniky. Stejně jako ve většině jiných zemí na světě je i v České republice nejbohatší třída podnikatelů. Avšak bohatství nutně neznamená vzdělání ani moudrost. Otřesný stav českých sdělovacích prostředků je jedním z přímých důsledků pauperizace české inteligence. Nejúspěšnější a nejvíce placení "novináři v redakcích výdělečných soukromých novin a televizní stanice jsou pologramotní mladí lidé, kteří si o sobě mnoho myslí, v důsledku svých vysokých platů. Právě primitivismus těchto vysoce placených idiotů určuje úroveň celonárodní veřejné debaty.
Je pravda, že ani v západních zemích nepatří lidé v "intelektuálních" zaměstnáních, jako jsou univerzitní učitelé či zaměstnanci v těch hospodářských sektorech, které přímo neprodukují bohatství, k nejbohatším lidem v zemi.
Nicméně se intelektuálním elitám v zemích, jako je Velká Británie podařilo zachovat si obstojnou míru bohatství. Vezměme například britské lékaře. Podle informací z britského ministerstva zdravotnictví je nyní průměrny plat britského obvodního lékaře 50 000 liber ročně (80 000 amerických dolarů). Všeobecný průměrný plat je v Británii asi 20 000 liber ročně. Je to pozoruhodná věc: britský lékař vydělává přibližně třiadvacetkrát více než jeho český kolega. Vypovídá to dost o marginalizovaní roli české inteligence v české společnosti.
České intelektuální elity jsou všechy chudé - lékaři, univerzitní učitelé i učitelé ve školách. To má vážný dopad. Intelektuálové si nemohou kupovat knihy a odborné časopisy. Vědci se nemohou plně věnovat výzkumu, protože si často musejí vydělávat peníze dodatečnými zaměstnáními.
Na Západě jsou intelektuální elity v menšině, ale jejich silná kupní síla znamená, že jsou jejich názory brány vážně. Existují menšinové rozhlasové a televizní stanice, které se zabývají intelektuálními záležitostmi. Tyto okruhy jsou často komerčně výdělečné, protože i když je sleduje jen malé procento obyvatelstva, jeho kupní síla je často větší než kupní síla veřejnosti obecně. Západní intelektuální elity jsou obyčejně hospodářsky relativně silné - vnucují svůj standard společnosti. I když méně vzdělané společenské vrstvy vždycky nutně neposlouchají celé složité argumenty, prezentované elitami, elity nicméně určují tón celostátní debaty. Elitám naslouchají mocní lidé i podnikatelé.
V České republice nemají intelektuální elity pozornost národa, protože mají nízké platy. Jsou demoralizovány a bez vlivu. Studenti končí studium na filozofických fakultách, ale nejdou učit na školy: nemohli by se uživit z malého platu. Absolventi filozofických fakult končí v reklamních agenturách. Tak se dál zhoršuje kvalita českého školství.
"Byrokrace je pomalá a nevýkonná a technické vybavení a finanční podmínky jsou opravdu ubohé," řekl docent Jiří Holý z katedry české literatury na pražské Karlově univerzitě nedávno britské společnosti BBC. Dodal, že plat univerzitních učitelů je ještě nižší než plat lékařů - průměrně vydělávají 109 liber (174 dolarů) měsíčně čistého. Průměrná činže pro (nově najatý) byt v Praze je nyní mezi 240 - 300 dolary měsíčně.
Jan Kyncl, vysokoškolský učitel na elektrotechnické fakultě v Praze, charakterizoval svou univerzitní práci takto:
"Za minulý rok jsem
odpřednášel 152 hodin a 238 hodin vedl cvičení. To obnáší zajišťovat výuku šesti
předmětů základního studia; k tomu patří ještě jeden doktorandský předmět,
individuální výuka zahraničních studentů v angličtině a občas přednášky pro kolegy
o práci s jedním matematickým SW.
Profesor, který zajišťoval přednášky ze zmíněných předmětů, totiž odešel do
důchodu; i kdyby na přijetí nového profesora byly peníze, pokud vím, v bývalé
federaci nikdo takový není (ledaže bychom přetáhli kolegu z Ostravy, Košic nebo
Plzně, což je iluzorní) a přijetí zahraničního profesora z finančních důvodů nepřipadá
v úvahu vůbec. Takže těch sedm předmětů přednáším já... Mimochodem, tohle schéma je na technických VŠ- smutně
aktuální a stereotypní.
Za ten rok jsem stihl mít referát na pěti konferencích, z toho jedné mezinárodní;
pracoval jsem v organizačním výboru jedné česko-britské konference. Opět jsem
v tomto smyslu nepracoval nejlíp: těch konferencí mohlo být více, jenže v ČR a SR
se v mém oboru víc konferencí nekonalo a kolikrát můžu vyjet na konferenci, kde je
vložné 800 Euro (nemluvě o cestovném a dalších vydáních)?
Když přičtu práci v akademickém senátu a jedné odborné neziskové organizaci, je
toho nakonec dost; často z práce odcházím ve 21:10 (škola se zavírá v 21:00, ale
vrátný deset minut počká). Přiznám se ale, že důvod je ten, že většina věcí mě prostě
baví.
V minulých letech jsem
se dozvěděl, že "skleníkový efekt si vymysleli vědci" (ve smyslu vymysleli si ho,
ale neexistuje) a že "vědci jsou lidé, kteří se snaží balamutit veřejnost, aby jim dala
peníze na jejich pochybné projekty" (možná ale necituji Prof. Ing. Václava Klause
zcela přesně).
Náměstek jednoho z ministrů školství chtěl zavést jednotnou normu na počet žáků
na jednoho učitele, která by se týkala škol od mateřských po vysoké. Nechci čtenáře unavovat, ale podobných
deklasujících výroků bylo více. Dnes se naštěstí ministerstvo školství už nesnaží urážet. Ale rozpočet seškrtává
a seškrtává.
V reálném životě se mě studenti na oslavách jejich zakončení studia ptají: ď A Honzo, co ty budeš dělat, až budeš
velkej?" Mají pravdu: můj dnešní život jaksi nekonverguje. K pocitu prestiže bych já osobně potřeboval dobré slovo a naději.
Aby mi třeba někdo zalhal, že bude líp (nikoli nejlíp) a budu bydlet na okraji Prahy v paneláku v garsonce 1+0;
nejsem filosof a tak trosku soukromí k pocitu prestiže potřebuji. "
Central Europe Review 11. října 1999
Václav Havel: Spasitel Čechů
Právě díky Václavu Havlovi nejsou už Češi národ, o němž nevíme nic
Pokud kdy byl zvolen vedoucí představitel aklamací, pak to byl Havel
Daniel Johnson píše o neohrabaném a na efekt vypočítaném životopisu, který vůbec Václava Havla nepochopil.
Tato recenze vyšla v neděli 24. října 1999 v konzervativním týdeníku Sunday Telegraph.
Před deseti lety nebyl Václav Havel zdaleka známé jméno. Těch několik málo lidí, kteří se zajímali o jeho dalekou zemi, ho znalo jako odvážného, třikrát vězněného disidenta a inteligentní dramatikové jako Tom Stoppard prosazovali jeho absurdní hry o jazyce.
Když jsem cestoval do Prahy za Daily Telegraph jako reportér během sametové revoluce, musel jsem těžce přesvědčovat svého šéfredaktora, že vedoucí představitel davů, kteří se rozhodli ponížit komunisty, není stárnoucí socialista s lidskou tváří z roku 1968 Alexander Dubček, ale těžký piják, silný kuřák, intelektuál, o němž v životě neslyšel.
Společně stáli oba na Václavském náměstí: Dubček za ztracenou naději minulé generace, Havel za idealismus budoucí generace. John Keane píše, že se za scénou odehrával mocenský boj a že se Havel choval neskrupulózně. Ale jestliže kdy byl někdy zvolen vedoucí představitel aklamací, byl to Havel.
V očích světa nyní zastínila Havlova sláva dokonce i jeho největšího předchůdce, Tomáše Masaryka. Havel zachránil čest Čechů: právě díky Václavu Havlovi nejsou Češi už národem, o němž nevíme nic. A i když ho třeba kritizují, dobře to o něm vědí. Jeho nedávná křehkost znovu jen dokázala, jak silná osobnost je tento Havel, který zvítězil nad cenzurou, zastrašováním, vězněním, intrikami a zvítězil dokonce i nad rozkladem československého státu, jemuž stál v čele.
Proč tedy nazývá John Keane tento obrovský úspěch - jedinečný v postkomunistické Evropě - "politickou tragédií v šesti dějstvích"? Keane byl možná inspirován Havlovým vzorem, avšak nemá Havlovu lehkost. Keane vnutil tomuto životopisu dramatický půdorys, že dokonce kniha končí imaginární představou Havlova pohřbu.
Avšak Keane není pouze životopisec: považuje se za "politického myslitele" a tuto knihu za "studii o moci pro demokraty". A troufale se snaží argumentovat, že dokonce i Havel byl zkorumpován mocí. Poslední "dějství" Havlova prezidentství má jednoduše titulek: "Úpadek. Úspěchu roku 1989 se už nemohlo nic vyrovnat." Avšak deset let v prezidentském úřadě - a takovýchto deset let - že by to byl úpadek, nemluvě už o tragédii?
Tato kniha nefunguje. Didaktický Keanův přístup nejen způsobuje, že je kniha napsána arogantně a pompézně, ale autorovi zabraňuje přiblížit se k osobě, o níž píše. Kniha obsahuje hlubokomyslné analýzy o politických teoreticích, kteří nemají žádnou zjevnou souvislost s Havlem. Skutečná analýza jediného filozofa, který bezpochyby Havla ovlivnil, totiž Jana Patočky, chybí.
Navzdory rigidní dramatické formě je kniha špatně strukturována. Dozvídáme se o Havlově uvěznění v lednu 1989 teprve až po jeho triumfu v listopadu. Smrt jeho populární první manželky Olgy je zmíněna jen jako dodatečná myšlenka v debatě o Havlově druhé nepopulární manželce Dáše. Kapitola o Havlově dlouhém věznění, která je napsána metodou proudu vědomí, se nezmiňuje o Dopisech Olze, které byly zjevně hlavní Keanovou inspirací. O Dopisech Olze se hovoří později, ale jen v souvislosti s Havlovým manželstvím. Dopisy Olze jsou nejotevřenějším výkladem Havlova filozofického přesvědčení, ale z Keanovy knihy se to nedovíte.
Tato "seriózní akademická kniha" vůbec žádnou seriózní akademickou knihou není. I když Keane věnuje mnoho mlhavých stránek tomu, co nazývá "pozdní socialismus", nelíčí Havlovy oponenty. A jeho přátelé zůstávají téměř stejně tak ve stínu jako jeho nepřátelé. Kromě Havlových manželek je plnokrevně vylíčen jen Havlův strýc Miloš, homosexuální filmový režisér (sic), který byl donucen odejít do exilu. Avšak Havlovo prostředí bylo pro něho vždy velmi důležité.
Keane píše květnatě a má ve zvyku mísit metafory. Problém s jeho knihou je to, že je prostě příliš ambiciózní a je příliš intenzívně napsaná. Knihu také velmi podstatným způsobem znehodnocuje Keanova levicová zaujatost. Keane zaujímá více nepřátelský postoj vůči "nevelkomyslné" politice Václava Klause, premiéra, s nímž Havel koexistoval nepříliš lehce skoro po celá devadesátá léta, než vůči "pozdnímu socialismu".
Avšak Klaus nebyl Havlův smrtelný nepřítel, což je dojem, jaký vyvolává Keane, ale jeho neochotný revoluční spojenec. Havlova občanská společnost musela být zprivatizována a Klaus byl jediný člověk, který to dokázal. Jiné slovo pro Havlův výraz "občanský" je "buržoazní". Havel je liberální antikomunista, ne liberální komunista. Keane ho raději vidí jako produkt kontrakultury šedesátých let.
V roce 1968 byl Havel v Paříži i v Praze, ale do roku 1989 si dobře uvědomil, kde stojí. Sdělil Čechům, že žili čtyřicet let ve lži. To bylo rozhodující, protože to bylo pravda. "Život v pravdě" byl často nepopulární - jako když se Havel omluvil za vyhnání sudetských Němců.
Avšak Havel přežil nikoliv proto, jak si myslí Keane, že si zamiloval moc, ale proto, že národ, jemuž tak dlouho lhali, potřebuje prezidenta, jemuž může důvěřovat, že nelže.
Proč píchat někoho do zadku?
Minulý týden Britských listů byl vyplněn z velké části odhalováním, či pokusem odhalit mocenské ambice našeho
prezidenta. Útok vedl tentokrát téměř osamocen pan redaktor Čulík. Podnětem k tomu byl rozhovor s autorem zatím
nejnovější biografie Václava Havla. Tento autor byl panem Čulíkem velmi positivně uveden a ohodnocen. Snad jen
Nobelova cena chybí.
Tento britský universitní profesor se netají tím, že deset let pracoval na tomto díle proto, aby zlikvidoval některé havlovské
mýty. Vidí v Havlovi mocnáře, kterého je třeba píchat do zadku. Tento výtvor zaplňuje přes 500 stran a možná, že to může
být v některých vinětách i zajímavé a jistě i poučné čtení. Pan Keane, jak se pan profesor jmenuje, doufá, že si jej pan
Prezident přečte. Zatím to vypadá, že k tomu nedojde. Po týdnu čtení Britských listů se tomu nemohu ani trochu divit a to
nejen ze samozřejmého a jednoduchého důvodu, že prezident má i jiné starosti, než číst kdejakou knihu, obzvlášť takovou,
která se aspoň na povrch, jak byla presentována, jeví jako bulvární brak. Já se tedy divím, jestli se tomu někdo diví. Ani já
jsem tuto knihu nečetl. To, nač reaguji jsou výňatky, které nám přednesl pan redaktor a hlavně to, co se kolem toho potom
strhlo.
Jak jsme se dočetli, ve dnech 14. až 16. října uspořádali pamětníci a účastníci historického pádu komunistického režimu v
Československu konferenci, kde si zavzpomínali na dny plné památných, či pamětihodných událostí. Pan Čulík byl
zklamán, očekával něco jiného. Účastníky tyto nazval "kostlivci na oslavě..." Aby zkvalitnil takto jinak banální, nostalgické
tlachání, oživil jednání zásadní a nesmírně důležitou otázkou, (podnět k ní byl dán právě panem profesorem Keanem), zda je
pravdou, že Havel na tajné schůzce slíbil Dubčekovi, že když ho nechá prezidentovat v první volbě, podpoří Dubčekovu
kandidaturu v příštích, řádných prezidentských volbách. Samozřejmě, že to byla tajná dohoda a jako všechny takové či
podobné konspirativní dohody se "odtajní" autorům způsobem, potvrzujícím jejich takřka nadpřirozené schopnosti.
Na tuto prostou otázku dostával pan Čulík řadu odpovědí, ale ani jedna mu neseděla. Nebyl spokojen, protože prostě
nedostal odpověď, jakou chtěl. Snažil se ale velmi intenzívně. Nutno říci, že jsme se jeho zásluhou dozvěděli o zajímavých
detailech událostí, které jsme více či méně všichni znali.
Od počátku jsme znali fakt, že Havel byl zaskočen představou, že by měl být hlavou státu. Bránil se tomu, což je možno z
lidského hlediska chápat. Dubček, naopak, ambiciózní, školený politik z doby předhistorické, o tuto pozici nesmírně
usiloval a s prezidentstvím počítal, a byl zklamán. Jistě, byl symbolem, jakýmsi křehkým totemem, připomínajícím euforii
nezapomenutelného Pražského jara a není těžké pochopit, že se k němu aktéři událostí chovali s mírou úcty.
Přímí účastníci nám zajímavým způsobem připomněli v jaké atmosféře se toto všechno dálo. Připomněli, že ještě nic nebylo
úplně jisté a samozřejmé. Dnes se nám to jeví jinak, ale bylo dobré si připomenout, že komunisté ještě měli téměř vše ve
svých rukou, počínaje Parlamentem a policií konče. Všimli jste si "výpovědi" Stanislava Miloty, (Keaneova korunního
svědka) který doporučoval, aby byli do funkcí zvoleni komunisté a nechat je, "aby ten chlív, který vybudovali sami
vyčistili"?
Nemělo by smysl znovu opakovat a rozpitvávat všechny odpovědi "svědků", odpovědi, které byly pro pana Čulíka
neuspokojivé. Komu to chce být jasné a kdo se nepočítá mezi, bohužel ne nepočetnou, skupinu havlobijců, nechť si je
pozorně přečte v minulých číslech tohoto zajímavého fóra a posoudí sám.
Jméno Václava Havla je široké veřejnosti známé už více než 30 roků. Samozřejmě někomu více, někomu méně. Jeho knihy,
myšlenky a projevy jsou známy po celém světě. Je ctěn jako státník a myslitel u většiny osobností světové politiky a
vnímajících obyvatel této planety. Je mi nepochopitelné, že tento fakt je trnem v oku některým příslušníkům našich národů.
Ne, něco jiného je vidět a poukazovat na chyby a přehmaty, či nesouhlasit s některými názory či činy, než slepě nenávidět,
špinit a ponižovat. Že tomu není tak? Jen se zamysleme nad formou frází a způsobů jakých tito havlobijci používají:
"...pane prezidente, to v čem lidé žijí... není Gottwaldův...marasmus. To je, nebuďte tak skromný, marasmus Váš."
...morálka byla pro něho (Havla) maskou při mocenských hrách... Havel se proměnil ve chtivého vlastních výhod...
...straní se bývalých kamarádů... pečlivě naplánoval mlhavé prohlášení... odpověděl drze... atd. atd. Výčet všech takových
a podobných útoků na Havlovu osobu není možné a ani není třeba vypisovat.
Jen se mi vždy vybaví otázka: Proč? Kde vlastně pramení taková averze k člověku, který věnoval svůj život odporu proti
zlu, zvůli a násilí ku prospěchu nás všech. Promiňte mi malé srovnání se svojí maličkostí. Jsme s Havlem téměř stejně staří.
Též nemám dělnický původ a žil jsem s černou skvrnou na kádrovém posudku. Grebeníčkové minulého režimu mi zavřeli
dveře k vyššímu vzdělání, ale laskavě mi umožnili získat kvalifikaci "universálního nástrojaře", takže jsem ten nejtvrdší
režim trávil v teple u ponku a ne někde s nádvorní partou. Kapituloval jsem. Havel ale získal vzdělání na vlastní pěst,
vlastním úsilím a pílí, navzdory všem soudruhům. Já jsem v roce 68 odešel s rodinou do exilu, on zůstal a rval se s mocí a
trpěl. Sám to vše nazval paradoxy osudu. Takoví lidé už jen proto zaslouží naší úctu. Stavěli se čelem k výzvám doby a
událostem.
A ještě něco! Že se dopouštěl chyb? Což bylo možné jinak? A že se nechová jako demokrat, když odmítá jednat s
demokraticky zvolenou stranou? Já myslím, že se chová jako humanista a stydí se právem, s námi všemi, za to, že se 20%
našich spoluobčanů hlásí k hnutí, které způsobilo ve světě tolik bolu a neštěstí. Ale přesto byl Havel zásadně proti myšlence,
často prezentované, tuto stranu s krvavou minulostí postavit mimo zákon. Odporovalo by to zásadám demokratické
společnosti. Když vidím zde, v USA heilovat holé lebky pod prapory nacistů a provolávat rasistická hesla, mrazí mě po
zádech. Stejná husí kůže mi naskočí při pohledu na hordu Grebeníčkových pěšáků se zdviženými pěstmi zpívající svoji
"poslední bitva vzplála..." I u nich je Havel na piedestalu nenávisti. Jakož i Sládkově partě a Skinheadům.
Naše vlast potřebuje studenou sprchu, vzpamatovat se a začít znovu. Ne, nemám receptu, mé nástrojařské vzdělání na to
nestačí. Mám ale pocit, že ve stavu, v jakém se naše vlast nachází je třeba vzít za jeden provaz a zabrat. Proč se vysmívat,
proč pomlouvat a proč zlehčovat morální výzvy našeho prezidenta, proč stále cítit potřebu "někoho píchat do zadku"? Proč
nepřijmout s vážností a porozuměním iniciativy našich intelektuálů a nenabídnout jim plnou pomoc a podporu, proč????
Havel z piedestalu?
Pane Čulíku,
sleduji texty, jako byl ten pana Jírovce v pátečních BL: říká se v nich cosi jako "Havel je horší, než jsme mysleli, doufali a věřili, zklamal nás, hluboce."
Co se mi na tom nelíbí:
zaprvé se srovnává mýtus světce, který je v nás uložen a byl personifikován Václavem Havlem (resp. Havel byl popsán a popisován jako světec, spolu s vytvářeným kultem jeho ženy Olgy) se skutečným žijícím Václavem Havlem, člověkem z masa a kostí, která má své touhy, vášně, slabosti, také spoustu odlišných názorů a jeho činy občas mohou někoho i pobouřit.
Text pana Jírovce je velmi pěknou ukázkou deziluze, autor v podstatě říká: ano, věřil jsem (jsem schopen víry! a položil jsem ji na oltář světce, však on mě zklamal), hanba zrádci.
Z mého pohledu si za to může pan Jírovec sám neracionalitou vkládanou do mýtu.
Zadruhé mi přijde, jako by se z Václava Havla stával pomalu démon, symbol proradnosti, to jedno z nejhorších, co tu máme (někdo by napsal "typická česká malověrnost"). V duchu binární logiky: už není jednička, je to Nula.
Dodnes si myslím, že přítomnost Václava Havla v politice je jedna z nejlepších věcí, co v této době ve veřejné sféře máme... že nerozumí tomu či onomu nebo dělá chyby: pro mě zůstává nejdůležitějším jeho zájem a schopnost posoudit skutečně důležité věci lidské, schopnosts vyvěrající z nitra, nikoli přecvičeného intelektu (že vidí utrpení Tibeťanů navzdory všem do Číny vyvezeným turbinám, abych uvedl příklad).
Je pravda, že v téhle době Václomila Klauzemana (O.Neff) se mu nevede nejlépe a možná není tou nejlepší osobou do úřadu prezidenta. Měl-li bych hodnotit na škále 0-1, dal bych mu 0.8, ale víte snad o někom, kdo by mohl dostat podstatně více?
Jak blahodárné ignorovat vědecké poznatky
Juliana
Vazeny pane Culiku,
trvam na sve kritice clanku O. Kadlece z 12. 10. a nesouhlasim se zavery
Pavla Kocicky. J. Soler uz mu castecne odpovedel ve filosoficke rovine.
Pavel Kocicka se ve svem textu ale myli take odborne.
Zuzuje pojem neodarwinismu na model prerusovanych rovnovah a podle
zpusobu jeho argumentace se mi zda, ze ma zkreslene predstavy o
chronologii evolucnich teorii. (Tvrdi, ze neodarwinismus [pod nimz rozumi
teorii prerusovanych rovnovah] nebyl podporen paleontologickymi nalezy,
proto ho bylo nutne podporit genetickymi udaji.)
Tedy velmi strucne chronologie:
Darwinova teorie - vyvoj druhu probiha postupne na zaklade prirozeneho
vyberu
podpora evolucni teorie poznanim zakonitosti genetiky a populacni
genetiky (vysvetluje mechanismus evoluce; je davan duraz bud na ulohu
mutaci nebo na vyber kombinaci genu jiz v populaci existujicich)
moderni synteza (Ernst Mayer, George Simpson, G. Ledyard Stebbins),
ktera spojuje vysledky paleontologie, genetiky, botaniky a zoologie.
Kombinuje postupny vyvoj s rychlym vyvojem v nekterych obdobich.
teorie prerusovanych rovnovah, kterou vytvorili Stephen Jay Gould a
Niles Eldredge a ktera predpoklada vyvoj skokem.
V soucasne dobe se vetsina evolucnich biologu priklani k nejake forme
"moderni syntezy". Zastavaji nazor, ze obcas k rychlemu
prerusovani rovnovahy dochazi, ale ze soucasne s tim probiha i vyvoj
postupny.
Takze genetickymi udaji byly evolucni teorie podporeny jiz pred
vytvorenim modelu prerusovanych rovnovah. (I kdyz se samozrejme s
postupujicimi vyzkumy dovidame o mechanismech evoluce stale
vice.)
Pak P. Kocicka dela zavery na zaklade meho tvrzeni, ze asi nikdy
nebudeme znat podminky v praoceanu:
"...vztahy mezi DNA, RNA a bilkovinami jsou tak komplexni a
propojene, ze zivot je mozny jen tehdy, kdyz vsechny tyto elementy
existuji soucasne. Jake sily by musely zpusobit, aby se tak
nepredstavitelne organizovane struktury objevily na zemi najednou?
Nahodna geneticka mutace a prirodni vyber?"
Dostavame se k jadru pudla. Prijme-li nekdo ten ci onen nazor na vznik
zivota a jeho obrovske rozruzneni, je to vzdycky otazka viry. Věř
ve stvoreni, věř v darwinismus, ver si cemu chces, ale netvrd, ze pro
svou viru mas nezvratne vedecke dukazy."
Nikoliv, pane Kocicko, zde se velmi mylite. "Jazyk vedy a
teologie se lisi." Verte si cemu chcete, ale nevydavejte to za
vedecke poznani. Urcite nazory na vznik zivota z praoceanu nevychazeji z
viry, ale z poznatku biochemie, termodynamiky, genetiky, matematiky a
dalsich ved. Za miliardy let, po nez vyvoj trval, mohly probehnout i
deje, ktere by byly v casovem horizontu nekolika let ci staleti vysoce
nepravdepodobne. Takze soucasne teorie mozna nejsou nezvratne, ale jsou
to ty nejpravdepodobnejsi z moznych.
"A jestlize nemas nezvratne vedecke dukazy, kde beres pravo
obvinovat nekoho ze stupidity?"
Vazeny pane Kocicko, pokud chce nekdo psat do novin, mel by mit
poneti o zakladnich ucebnicovych faktech a o soucasnem stavu oboru, o
nemz pise. Tento predpoklad nebyl u O. Kadlece splnen. Pokud do sveho
clanku nakupi tolik nesmyslu, ze to pozna i clovek, ktery se evolucni
biologii nezabyva, vyhrazuji si pravo nazyvat veci pravymi jmeny.
Na zaver mala poznamka. Myslim, ze soucasny neblahy stav ceskych medii i
verejne diskuse je castecne dusledkem propagovani obzvlaste poklesle
formy postmodernismu. Muzete vypravet jakykoliv pribeh a je uplne jedno,
zda souvisi nebo nesouvisi s fakty a realitou. O tom, ktery pribeh
prevladne, rozhodne trh. Na prvni pohled to vypada velmi demokraticky
(kazdy si muze rikat, co chce), ale ve skutecnost to vede v lepsim
pripade k udrzovani statu quo, v horsim k cilene manipulaci. Protoze
zatimco ve svete, kde prevlada nejaka forma racionalniho mysleni, vitezi
teorie, kterou je mozne vedecky prokazat, pro postmodernisty ma v
odbornych diskusich stejnou cenu nazor astronoma i astrologa, profesora
mediciny i homeopata.
A tak LN pisi o tom, ze je evolucni teorie neprokazana, zatimco jini
vyuzivaji jeji poznatky napr. v oboru evolucni biotechnologie. Ve
zkumavce se snazi zrychlit vyvoj co nejucinnejsich molekul pro technicke
a lekarske ucely. (viz. napr. Koltermann A., Kettling U. Biophys. Chem.
66: 159, 1997; Crameri et al. Nature 391: 288, 1998).
Ale pojdme si radeji vypravet pribehy a verit v blahodarnost ignorovani
vedeckych poznatku.
Otázka týdne: hašteření politických stran
(Toto je odpověď Jana Čulíka, připravená na zaslanou otázku pro Radiožurnál na neděli 24.10., avšak rozhlas jaksi v neděli netelefonoval, nebo se nedovolal...)
I v uplynulém týdnu probíhala na politické scéně různá jednání mezi stranami. Přinesla podle vašeho názoru pro veřejnost nějaké zajímavé výsledky, nebo můžeme říct se Shakespearem Mnoho povyku pro nic?
Zaprvé, v globalizujícím se světě kde mají obrovský vliv mezinárodní finanční trhy, už dnes v podstatě nezáleží, jaká politická strana vládne. Všechny vlády musejí dělat, co vyžaduje mezinárodní ekonomika, jinak si investoři odlejou své peníze jinam. I kdyby ve volbách v ČR nyní zvítězili třeba komunisté, rychle by zjistili, že i oni mají svázané ruce a musejí poslouchat diktát mezinárodních trhů, nemá-li rychle dojít k ožebračení celé země. Ještě víc svázané ruce mají vlády zemí Evropské unie a zemí, které žádají o vstup, protože velká část jejich suverenity přechází do Bruselu. Z tohoto hlediska opravdu nemají mezistranická jednání v ČR minulý týden moc význam.
Politikové ze zavedených politických stran jsou zdiskreditováni, nikdo jim nevěří, nemají co říct, ať jsou třeba tisíckrát zváni do televize a pořád tam opakují stejné dlouhé fráze. O co důležitější než jejich hádky je ta velmi rozumná analýza nedostatků ČR z Evropské unie. Mimochodem, ta analýza je silně na straně obyčejných českých lidí, ukazuje, co čeští politikové za posledních deset let zanedbali, a vlastně vysvětluje, proč nyní lidi z protestu podporují komunistickou stranu.
Věnujme víc pozornosti podrobnému znění té zprávy EU a požadujme konkrétní nápravu nedostatků, které vypočítává.
Jak napsala jedna čtenářka internetových Britských listů: Já politikům těch třiadvacet procent KSČM přeji, nepřeji to ale sobě. Problém je, že české politické strany mají velmi malou vazbu na širokou občanskou veřejnost a žijí ve virtuálním světě pseudostranického hašteření. Obrovský politický potenciál má český venkov: tam by mohla vzniknout úplně nová strana: je tam energie, je tam nová krev, mohly by tam být i nové myšlenky? Jenže i kdyby vznikla, pustili by takové nové lidi novináři do televize? Ta se přece soustřeďuje na establishmentové politické hašteření a na obrazovce je pořád Ruml, Mlynář, Zeman, Klaus.
|