StB nebyla dětskou hrou na špióny
Nepřekvapuje mě, že na stránkách B.L. vypukl spor o roli StB, případně části komunistické nomenklatury, při událostech vedoucích k 17. listopadu 1989 a jejich vlivu na dalším vývoji v naší zemi. Je totiž zákonité, že do tohoto bodu musí dospět každé úsilí, pokoušející se vystopovat podstatu nynější hospodářské a mravní krize ve společnosti. Jan Čulík toto téma zřejmě otevřel, aniž by tušil, právě onou otevřeností B.L, jakou postrádá většina českých médií, zasažených autocenzurou postkomunistické normalizace. Dnes je zjevně tímto problémem zaskočen a klade si otázku, zda jsou tyto konspirační teorie něčím podloženy a kde jsou konkrétní důkazy?
Nicméně, máme - li respektovat právo na vlastní názor, jako normu pro otevřenou a svobodnou diskusi, nelze přijmout rétoriku Martina Škapíka, označující toto právo jako "Britské h....", a jeho vydavatele za provokatéra nebo totálního idiota, jen proto, že existují pochybnosti, zda role StB byla natolik vyhraněná a zjevná, že by zakládala důvod k domněnce konspirace. Slabost takovéto argumentace, předem vylučující jakoukoli diskusi, zjevně spočívá v jednostranném vidění naší nedávné historie, typickém pro Necenzurované Noviny (dříve: Ty Rudá krávo). Na druhé straně však nelze upřít NN, že upozorňovaly na skutečnosti, které tehdejší vládnoucí garnitura bagatelizovala.
Z argumentace Škopíka však lze také vyčíst, že "Cenzurované noviny" přebraly z NN právě to, co je učinilo nevěrohodnými, to je obhroublost a netoleranci (kdo nesmýšlí jako my, je buď estébák, anebo idiot). Petr Cibulka, obklopen lidmi stejného vidění, ač v dobré víře, tak opět ke své škodě nezvládá tu roli, do níž byl okolnostmi vtažen. Lze to lidsky pochopit (s ohledem na to, co si s komunisty užil), ale ne přijmout jako vzor, kudy by se mělo vyrovnání s komunistickou minulostí a postkomunistickou současností ubírat.
Petr Cibulka a jeho "naštvaní muži" by si tudíž měli položit otázku, zda tento styl navýsost nevyhovuje právě těm silám, proti nimž se mnohdy žene jako býk proti červenému hadru. Konspirační vidění světa, podepřené antikomunistickým fundamentalismem, házejícím do jednoho pytle všechny, kteří jeho názor bezvýhradně nesdílejí, jimž NN prosluly zejména v závěru své slávy, v jejichž šlépějích zřejmě pokračují Cenzurované noviny, je zjevně to, co předem diskredituje jakoukoli snahu po vážné diskusi. Jestliže ve svých počátcích byly NN líhní mnoha vynikajících novinářů, upřímně se snažících po čestném vyrovnání se s komunismem, věcně kritizujících pokryteckou politiku Pithartovy a Klausovy vlády, dnes by se kterýkoli z těchto novinářů cítil velmi trapně, kdyby měl publikovat v Cenzurovaných novinách.
Ludvík Vavřina v článku "Estébácké spiknutí" se uchýlil k obdobné rétorice, byť z opačného konce. V informačním vakuu ponechaný občan, každodenně se střetávající s obludnou arogancí moci, nejen té ústavní, ale především přetransformované a překabátěné, odkázán do role "lůzy ulice", nemůže být klasickým příkladem paranoi, jak se mylně domnívá. Tím příkladem jsou spíše ti politici, kteří činili vše pro to, aby se Česká republika od Evropy vzdalovala, například "výrobou" účelově děravých zákonů a vytvářením prostoru pro vznik postkomunistických mafií, na straně jedné, a faktickým vyháněním z privatizace těch občanů, kteří do tohoto hodně narudlého bratrstva nepatřili. Z pohledu těchto lidí se postkomunistický režim musí nutně jevit jako spiknutí, i když mnohdy jde o jevy nezamyšleného účinku.
S čím však nelze souhlasit ani náhodou, je zlehčování v podobě škodolibé arogance, snažící se překrýt polistopadové estébácké hrátky, které zde nepochybně byly a občas ještě přetrvávají. Výroky o spiknutí estébáckém, zednářském a židobolševickém, jsou falešnou kartou, jaká by se neměla na stole nikdy objevit. Pokud na ní pan Vavřina trvá, zřejmě nikdy neslyšel o infiltraci Charty 77 estébáky, Zifčákovi, Glacovi a podobných takédisidentech, nikdy neslyšel o obsazování klíčových pozic v OF agenty StB, o násilném vyhánění z OF nepohodlných jedinců, nezapadajících do obrazu sametové revoluce. Nikdy také neslyšel, že banky spíše zajímal postoj uchazeče o úvěr ke komunismu, než předkládaný privatizační záměr, pokud ovšem byla banka ochotna s takovýmto uchazečem vůbec jednat. To jsou doložitelná a nezpochybnitelná fakta.
Pokud jim nevěří, dovolím si uvést jeden konkrétní příklad. Dnes pečlivě zamlčovaný agent StB Jaroslav Glac, vydávající se dlouho před listopadem 1989 za chartistu, to dotáhl z předsedy KC OF severomoravského kraje na poslance FS ČSFR. Odhalen byl snad omylem, díky horlivosti někdejšího šéfa krajské správy policie Sprušilem. Doufám, že mi pan Vavřina nebude chtít namluvit, že šlo o individuální čin jednoho kariérismem posedlého estébáka.
Obdobně falešnou se jeví argumentace Václava Žáka, dožadujícího se důkazů o komunistické konspiraci v privatizačním procesu. Jeho obhajoba vzdělanosti těchto elit také neobstojí. Tito soudruzi už totiž ve většině případů prokázali, že nerozuměli kapitalistické ekonomice a neuměli řídit. Jedinou jejich startovní výhodou bylo, že se Pithartova a Klausova vláda postaraly, aby měli bezkonkurenční přístup k úvěrům v bankách, k privatizačním záměrům vlády (respektive FNM) a k potřebným státním úředníkům, kam se normální smrtelník nikdy nedostal. Nelze popřít, že někdejší komunistická elita dnes vlastní 80 procent všech privatizovaných majetků, které jsou však mnohdy beztrestně rozkradeny, vytunelovány, nebo se potácejí na pokraji bankrotu.
Pokud pan Žák neví o nikom z nomenklatury KSČ, který si dnes hraje na právně nepostižitelnou elitu, nechť si udělá čas a seznámí se například s osudem podniku MEZ Postřelmov (někdejší soudruh Vaškuj není v tomto kraji neznámou osobou). Mohli bychom si položit otázku, proč estébák Čadek v poklidu unikal až unikl spravedlnosti, přestože spáchal celou řadu závažných trestných činů (podvod, padělání veřejné listiny, zneužití informací v obchodním styku).
Od věci by však nebyla ani otázka, proč české politické celebrity považovaly za nutné chodit zpívat k ruským mafiánským kmotrům do restaurace "U holubů"? Můžeme jen doufat, že průšvih s praním ruských dolarů nabude rozměrů, jakých by se nikdy neználkové špinavých peněz nenadáli. O tom, kolik ruští oligarchové vyprali v Česku špinavých peněz, se zřejmě budeme dohadovat tak dlouho, dokud ten průšvih nepřeroste český dvoreček. Potom by už nešlo jen o matrjošky za výkladními skříněmi, vydávané za české lidové umění.
Mohla bych uvést řadu dalších odstrašujících případů nepostižitelných zlodějin a jiných lumpáren, ale jak správně ve svém diskusním příspěvku "Estébáci mají v ČR ekonomický vliv" uvedla někdejší předsedkyně DEU Alena Hromádková: "takových příkladů jsou stovky", čili bych jen potvrzovala to, co ví v ČR každý, avšak autocenzura v médiích o tom brání otevřeně a adresně hovořit. Jde zřejmě o ochotu či neochotu je vůbec vidět, natož vidět podstatu příčin, proč tomu tak je.
Nicméně, Alena Hromádková nepochybně ví, o co jde, když říká: “s vysvětlením se nedá pospíchat, ledaže by se někdo chtěl vystavit nejpodivnějším podrazům a útokům na sebe a své blízké". Možná, že má na mysli onu údajnou "nadporučici StB", vedenou pod krycím jménem "Dáša", která si těch podrazů a útoků užívá podnes více než dost. Měla by se však také zamyslet, proč DEU dopadla tak špatně. Ono to totiž velmi úzce souvisí s těmi zdroji, které z nepohodlných lidí vyráběly estébáky. Právě tam se zřejmě ukrývá to, co svádí ke generalizacím o spiknutí.
Vraťme se však ještě na chvíli k Cibulkovým seznamům spolupracovníků StB. Dlouho se tajilo, zřejmě účelově, kde vznikly. Dnes se už ví, že je vyrobila "Komise FS pro vyšetřování událostí 17. listopadu". Nic podstatného samozřejmě nevyšetřila a Zifčák alias Růžička z toho vyšel jako obětní beránek, kdežto řídící důstojníci StB, kteří tuto zločinnou akci naplánovali, jako nechtěné oběti zmatků ve velení. Kdo zametal stopy, je nasnadě. Časem se totiž ukázalo, že téměř polovinu členů komise tvořili agenti StB. O tom se dnes v českých novinách také mlčí. Jakou hodnotu mají Cibulkovy seznamy je tudíž zjevné, z účelu, ke kterému byly vyrobeny. Pouze doufám, že mě pan Václav Žák, či pan Ludvík Vavřina, nebude chtít přesvědčit, že to je paranoidní vidění světa, jimž bychom se neměli nechat otrávit.
V těchto souvislostech se musím zmínit o ministru zahraničních věcí Kavanovi a řečnické otázce, proč jej Čulík brání. Obávám se, že v této věci se přehlíží podstatné. Vzpomeňme si, co svého času předvedla divákům televize NOVA. Šlo o tajně pořízený záznam údajné schůzky Jana Kavana se svými řídícími estébáky, která se měla stát v nějakém pražském konspirativním bytě, někdy po 17. listopadu. Položme si otázku, proč byl tento záznam pořízen a proč byl tak dlouho uchováván? Proč najednou tito estébáci dostali nutkání chránit mladou demokracii před estébákem Kavanem? Nešlo snad o to, že Kavan nezapadal do plánů někoho jiného? Například těch, kteří dnes hovoří o hrozbě vyprázdnění národního státu a diktátu eurobyrokracie? Sporná je samotná autenticita těchto záběrů. Vylákat někoho někde, a pak tvrdit něco o konspirativní schůzce s estébáky, není žádným problémem. Zarážejícím mementem však je, když na tuto hloupost naletí rovněž ti, jimž Jan Kavan velmi dlouho dodával se zahraničí v komunistickém režimu zakázanou literaturu.
Nemíním sice dělat Janu Kavanovi advokáta, ostatně to mu není ani zapotřebí, jedno je však nepopíratelné. Jako ministr zahraničních věcí odvedl kus poctivé práce a má značnou zásluhu, že Česká republika, přes veškerý legislativní chaos (jaký po sobě zanechala údajně pravicová vláda ODS), do EU přece jen směřuje. Obávám se, že právě to je ten důvod, který "někoho", kdo vždy a včas disponuje zaručeně pravými informacemi (spíše dezinformacemi), pořádně naštval.
O tom všem je třeba hovořit otevřeně, ale bez předsudků a ideologických brýlí. Vznik estébáckých a komunistických mafií už hodně dlouho v Česku nikdo nezpochybňuje. Co natropily, vidíme každodenně. Obávám se, že nelze přistoupit ani na spikleneckou teorii, ani na vinu vlády, která tohle umožňuje (Zemanova ČSSD přece zavinila i zatmění Slunce!). Ta vina má zřejmě mnohem hlubší kořeny, v nichž se proplétají zlovolné úmysly s neschopností a dobré úmysly s naivitou.
Ptejme se, zda na počátku polistopadových změn byla k dispozici jiná alternativa, než ta, jakou občanům naservírovali prognostici a idealističtí disidenti? Zavilý antikomunismus, hlásající kolektivní vinu a útěky na chaty za důkaz kolaborace s Husákovým režim, jakkoli byl aktem zoufalství nad politikou tlusté čáry, nemohl tuto alternativu poskytnout. Zrovna tak ji nemohli poskytnout hledači “třetích cest", usilujících o kompromis mezi tržní ekonomikou a “vymoženostmi reálného socialismu". Pravicová opozice k postkomunistické ODS, reprezentovaná dvaadvaceti pidistranami, spíše sloužící k ukojení vůdcovských ambicí svých zakladatelů, neschopná dohodnout se na čemkoli, byla jen tristním završením tohoto stavu. Nebylo tudíž divu, že ten prostor, který zde byl, zaplnili ti, kteří rychle pochopili co jde a věděli jak na to. Neudivuje tudíž, že z počátku hodně přikrčení soudruzi se zase ocitli v čele, tentokrát jako praporečníci “trhu bez přívlastku".
Bylo zákonité, že tato cesta musela dopadnout špatně. Česká republika se ocitla v situaci, kdy za každé východisko, ať už levicově či pravicově orientované, bude muset zaplatit neúměrně vysokou daň. Hrozba politické nestability a sociálních nepokojů je na spadnutí. Zmírnit tato rizika může jen zásadový rozchod s praktikami postkomunismu a jeho exponenty. To také zahrnuje rozchod s výsadami komunistických a estébáckých mafií a jejích postavení na úroveň obyčejných zločineckých organizací.
Bude však ještě nějaký čas trvat, než ze státní byrokracie zmizí "nepostradatelní experti" a z ekonomiky "soudruzi továrníci", jimž se velmi úspěšně daří dokazovat, že nejsou ani experty, ani podnikateli, ale spíše zkorumpovanou partou, těžící z neschopnosti morálně padlých politiků nastolit v zemi podmínky, zajišťující všem občanům rovnost šancí a rovnost před zákonem. Domnívám se, že právě proto je nutné o těchto věcech otevřeně hovořit. Lepší budoucnost není myslitelná, bez vůle k rozchodu se vším špatným, co nám minulost nadělila.
