• Manželské nevěry Václava Havla: Všechny prezidentovy ženy (Observer)

• Něco osvěty ve věci TV NOVA (Milan Šmíd)

• Výzva těm, kdo jsou přesvědčeni o trvajícím spiknutí komunistů v dnešní ČR: Pošlete prosím - i anonymně - údaje o členech bývalé nomenklatury KSČ, kteří dnes podnikají (Václav Žák)

• Nejenom Praha (Andrew Stroehlein)

• Průzkum sexuálního chování u mladých lidí v České republice: Firma Durex: "České ženy vedou v sexu"

• CME: Češi sledují televizní bitvu (Financial Times)

• Čtení literatury jako proces a zážitek (Ondřej Hausenblas)

• Z nové knihy britského politologa Johna Keana o Havlovi: Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích (Observer)

• Má česká literatura v dnešní době vůbec nějaký smysl? (Petr A. Bílek, Jan Čulík, Lubomír Machala, Antonín Jelínek a další)

• Ekonom Joseph E. Stiglitz a jeho názory na privatizaci ve východní Evropě: Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse? (Jaroslav Teplý)

• K rozhodování o třetím operátorovi mobilních telefonů v ČR: Den v podniku British Telecom: ČR musí přijmout metody moderního managementu (Jan Čulík)

• Internet: Češi jsou připraveni na revoluci (Andrew Stroehlein)

• Vliv ekologických organizací v České republice (Andreas Beckmann)

• Erotický agent KGB "Romeo": Vždyť jsem vám říkal, že jsem špión (Guardian)

• Etika při novinářské práci: Měl šéf správní rady deníku Guardian přijmout státní vyznamenání?

• Ke Kudláčkově prémii na odstranění Klause (Ondráš)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Přeložil Jiří Zlatuška

Článek vyšel v americkém časopise The Atlantic Monthly. Překlad Jiřího Zlatušky zde vychází se svolením autora.

Zde je odkaz na obsah čísla The Atlantic Monthly z června 1999 s anglickou verzí článku.

Staré základy úspěchu jsou pryč. Po celou lidskou historii byly zdroje úspěchu dány ovládnutím přírodních zdrojů -- země, zlata, nafty. Najednou se však odpovědí staly "znalosti". Král znalostní ekonomiky, Bill Gates, nevlastní ani půdu, ani zlato nebo naftu, ani průmyslové podniky. Jak se znalosti využívají pro tvorbu bohatství? Jak je nutné změnit uspořádání lidské společnosti, aby se vytvořilo znalostní prostředí zvyšující bohatství? Jak se v nich rodí podnikavci, kteří  jsou nezbytní pro vytváření změn a tvorbu bohatství? Jaké kvalifikace je potřeba? Znalostní ekonomika klade nové otázky, dává nové odpovědi a vytváří nová pravidla úspěchu.

PRAVIDLO 1: 

Nikdo nikdy příliš nezbohatl tím, že šetřil peníze

Bohatí vidí příležitosti k práci a investicím v situacích, kde existuje velká nestabilita -- nerovnovážné stavy nebo otevřené příležitosti v ekonomice vytvářené novými podmínkami. Něco, zpravidla nějaká nová technologie, otevírá příležitosti vyrazit s novými produkty s velmi odlišnými vlastnostmi nebo s novými procesy s mnohem vyšší úrovní produktivity. To platilo jak pro Johna D. Rockefellera, tak pro Billa Gatese. U obou z nich byly životní úspory jen malou částí výsledného bohatství. Opatrné střádání peněz a investice v normálním rovnovážném stavu vedou ke spokojenému stáří, ale nikdy k opravdovému bohatství. 

V tom, co bude chápáno jako  třetí průmyslová revoluce, je jmění vytvářeno novými technologickými příležitostmi rychleji než kdy předtím. Ve Spojených státech se během posledních patnácti let vytvořilo víc milionářů než za celou předchozí historii -- a to i po korekci na inflaci a změny v průměrném domácím hrubém produktu na obyvatele. Bill Gates může utratit téměř 100 milionů dolarů za svůj dům, ale stále bude mít jen druhý nejdražší dům, který je dnes ve Spojených státech stavěn. Ke třinácti miliardářům z roku 1982 se minulý podzim připojilo 176 dalších. Dohromady těchto 189 lidí vlastní víc než bilion dolarů. Kdyby se hodnocení majetku bylo konalo nikoli v říjnu, ale v červnu, byl by k tomuto seznamu přibyl další tucet lidí, kteří se do něho po zotavení trhu s akciemi dostali nejspíš koncem roku. Být mezi padesáti nejbohatšími Američany předpokládalo v minulém roce mít nejméně 2,9 miliardy dolarů. Nejbohatší Američané své jmění neskrývají, nýbrž se aktivně snaží svá jména na tento seznam dostat a poskytnout doklady o svých financích, aby prokázali, že na něj patří. Chtějí být viděni jako ekonomičtí vítězi. 

Ti poněkud méně zámožní své bohatství ukazují jinými způsoby. Roste spotřeba, která je nápadně viditelná. Zatímco obecná spotřeba vzrostla od roku 1993 o 29 procent, vzrostlo cestování za dobrodružstvím o 46 procent, prodej kvalitních čokolád o 51 procent, perel o 73 procent, luxusních aut o 74 procent a jachet o 143 procent. 

Taková exploze bohatství není v Americe obvyklá. V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech byl ekonomický růst mnohem rychlejší (mezi léty 1950 a 1970 to byl dvojnásobek nárůstu v letech 1970 až 1998) a průměrné bohatství vzrůstalo, avšak nedocházelo k erupci velkého bohatství. Amerika nezrodila naráz generaci super Američanů. Američané padesátých, šedesátých a sedmdesátých let nebyli méně talentovaní, vynalézaví nebo ctižádostiví. Americký politický a ekonomický systém -- demokracie a kapitalismus -- nebyl jiný. Jednoduše zde nebyly příležitosti zbohatnout. 

To, co vidíme v Americe dnes, bylo naposledy vidět v devadesátých letech minulého století během druhé průmyslové revoluce. Dvě inovace tehdy měnily povahu ekonomického pokroku a otevíraly příležitosti budování velkého bohatství. 

Tou první byl zrod průmyslových výzkumných laboratoří. Německo vytvořilo koncept systematického průmyslového výzkumu a vývoje s tím, jak vytvářelo svůj chemický průmysl. Technologický pokrok nepřicházel jen tak, ale kroky k němu potřebné mohly být systematicky vynalézány. Do té doby byl ekonomický rozvoj výsledkem pokroku stavějícího na výjimečnosti těch, které bychom mohli nazvat velkými podnikavými hračičkáři -- Jamese Watta, Henryho Bessemera, Richarda Arkwrighta. Technologický pokrok u nich nebyl spojen s pokrokem vědeckým. Například Bessemer nikdy nevěděl, jaké chemické principy způsobují, že jeho vysoká pec funguje. Jen zkoušel různé věci tak dlouho, až fungovat začala. 

Druhým prvkem podmiňujícím druhou průmyslovou revoluci byla elektřina. Elektrifikace umožnila vznik celé nové skupiny průmyslových odvětví (telefony, filmy) a radikálně změnila výrobní procesy ve všech starých odvětvích. V éře páry roztáčel mohutný stroj ústřední rotující hřídel a na řemenových rozvodech z něj byly poháněny stroje umístěné v dlouhých lineárních továrnách. V novém elektrickém výrobním modelu byly malé elektrické motory umístěny na každý jednotlivý stroj a tyto stroje pak bylo možné v prostoru továrny rozmístit  účelnějším způsobem. To byla raně průmyslová verze toho, co je dnes v počítačovém průmyslu známo jako distribuované zpracování. 

S elektrickou žárovkou se noc proměnila v den. Závislost ceny na výkonu vypadala u elektrické žárovky podobně, jako je tomu u závislosti ceny na výkonu u dnešních počítačů. Množství světla, které můžeme mít za třiatřiceticentovou žárovku od Home Depot, by v roce 1883 bylo bývalo stálo 1445 dolarů (upraveno na vyzářené lumeny, životnost žárovky, inflaci a změnu průměrného příjmu na jednoho obyvatele). 

Možnost něco dělat i po setmění změnila základní návyky. Předtím v průměru lidé spávali devět hodin denně, nyní je to jen o málo víc než sedm hodin. S elektřinou přišly dopravní systémy -- podzemní dráhy a pouliční tramvaje -- které umožnily vznik moderních metropolí. Elektřina začala napájet telefonní komunikační systém, který dovolil malému místnímu trhu přerůst ve velký trh v celostátním měřítku. 

Druhá průmyslová revoluce vytvořila ostrou nespojitost v ekonomických činnostech a otevřela možnosti dělat věci, které nikdy předtím nebyly možné. Také staré věci bylo možné dělat novými způsoby. Ti, kdo byli chytří, i ti, kdo měli štěstí, se nespokojili jen s vysoce kompetitivním podnikáním s komoditami, které měly návratnost "rovnovážného" stavu na trhu cenných papírů. V žargonu ekonomů se stalo to, že vysoké "zisky z nerovnovážného stavu" nahradily nízké "zisky z rovnováhy". Objevila se první skupina bilionářů (v dolarech upravených na inflaci) -- Rockefeller, Carnegie, Mellon, Morgan, Schwab. 

Nerovnovážné podmínky vždy nakonec zmizí. Nová odvětví s vysokými zisky a vysokým tempem růstu se stanou starými odvětvími s mnohem nižšími zisky a normálním tempem růstu. S tím, jak technologie zraje, přestávají náklady klesat rychleji než prodejní ceny. Objevují se konkurenti, kteří prodejní ceny stláčí dolů. Nové produkty se rozšíří všude tam, kde jsou potřeba. Trh, který byl dán růstem, se stává trhem zaměřeným na výměnu. Ale to, k čemu "nakonec" dojde, může trvat několik desetiletí. Přilákat do nových odvětví dostatečné množství kapitálu i lidí, aby se proměnila ve zralá odvětví s normálním tempem růstu i normální mírou zisku, nějakou dobu trvá. Než se tak stane, je zde příležitost, k velkému zbohatnutí. 

Přestože bilionáři a tržní bohatství dominují novinovým titulkům, je zde ještě jeden způsob, jak se na tvorbu bohatství dívat, který by mohl vytvořit zcela jiné titulky, pokud by se o to někdo chtěl zajímat. Skutečné bohatství je schopnost vyprodukovat více za menší náklady -- vygenerovat tok zboží a služeb bez toho, že bylo nutné obětovat tomu něco jiného ve stejné hodnotě. Nevzniká tím, že čas, který jsme dříve věnovali jiným činnostem, soustředíme na vydělávání peněz. Skutečné bohatství se může vytvořit jen v důsledku zvyšování toho, co ekonomové nazývají produktivitou práce: stejná doba věnovaná práci vytváří větší příjmy (a tedy bohatství), než tomu bylo v minulosti. 

Bohatství lze ovšem také vytvářet tím, že investujeme do laboratoří a do zařízení. Obětujeme-li spotřebu tomu, abychom ušetřili a investovali, musíme tuto obě» odečíst z toku příjmů, který z takové investice získáme. Skutečné bohatství nakonec nevytvoříme tak, že ze spotřeby ubíráme příjmy, které věnujeme na investice, ale jen tak, že pramení z nárůstu produktivity kapitálu -- tím, že získáme víc ze stejného množství zdrojů kapitálu nebo užitím menších zdrojů kapitálu pro utváření stejné úrovně tržního bohatství. 

PRAVIDLO 2:

Úspěšné podniky se na sobě někdy musejí dopustit kanibalismu, aby se zachránily

Podniky musejí být ochotny ničit staré i tehdy, je-li ještě úspěšné, pokud chtějí vytvářet nové, které se úspěšným stane. Nezničí-li se samy, zničí je jiní. 

Nerovnováha znamená stejně velká nebezpečí jako velké příležitosti. Jen šest z dvaceti pěti největších firem z roku 1960 v takovém soupisu bylo i v roce 1997. Většina se spojila s jinými společnosti, ale dvě z těchto dvaceti pěti nepřežily vůbec. Z dvanácti společností, které byly na začátku století v Americe největší, jich jedenáct na začátku jednadvacátého století nebude existovat. Objevily se převratné změny technologie, změnilo se ekonomické prostředí a ony se nebyly schopny přizpůsobit. 

Staré velké firmy rozumějí novým technologiím, které mění svět, a často je dokonce vynalézají, avšak trpí strukturálními problémy, které je téměř nemožné řešit. Když se objeví nová převratná technologie, musí takové firmy zničit starou, aby ji mohly použít. Tak například čtyři z pěti výrobců elektronek nepřešli nikdy na výrobu tranzistorů, které elektronky nahradily -- a pátá z nich už dnes ani není ve hře. Když mikroprocesory umožnily, aby osobní počítače nahradily sálové počítače jako dominantně rostoucí složku trhu v počítačovém průmyslu, odpadla stará jednička tohoto průmyslu, IBM, a objevily se nové, Intel a Microsoft. IBM nové technologii rozuměla a chtěla být konkurenceschopná, ale nedokázala zničit svou starou produkci (sálových počítačů), aby si vybudovala novou. V osmdesátých letech prodala IBM svůj 20procentní podíl v Intelu; kdyby si ho podržela až do dneška, mohla být celková tržní hodnota IBM o téměř 30 procent vyšší, než nyní. 

Nové firmy mají velkou výhodu v tom, že se nemusí samy ničit, aby se zachránily. 

PRAVIDLO 3: 

K příležitostem s vysokým růstem a vysokou návratností vedou kromě radikální technologické změny dvě cesty: sociální nevyváženosti a vývojové nevyváženosti

Ti, kteří vyhledávají nové příležitosti k podnikání, vidí společenské příležitosti ke změnám lidských zvyků. Společnost Starbucks přesvědčila Američany, aby vyměnili svůj šálek kávy za padesát pět centů, který koupili v místní restauraci, za šálek kávy za 2,50 dolaru koupený v kavárně. Změnila konkurenceschopnou komoditu s široce rozšířenými místy prodeje, kde nikdo nevydělával příliš mnoho peněz, v nekonkurenceschopně vymezený produkt a vytvořila rychle rostoucí průmysl s vysokou návratností, ze které může vzejít velké jmění. 

Turistické kanceláře specializované na plavby na lodích využily posunu v demografických trendech: ve dvou dekádách se relativní kupní síla starých obyvatel zdvojnásobila. Sedmdesátníci měli před dvaceti lety příjmy v hotovosti o čtyřicet procent nižší, než měli třicátníci; naráz se však příjmy v hotovosti u sedmdesátníků dostaly 20 procent nad příjmy třicátníků. Rekreační plavby, známé nejméně od dob Kleopatřiných, se staly dokonalou dovolenou pro penzisty: My hýbeme vámi, ale vy se hýbat nemusíte. Někteří majitelé výletních námořních lodí se stali miliardáři díky tomu, že využili společenské nevyváženosti. 

Problém s bohatstvím, které je vytvářeno tímto způsobem, je v tom, že společenská nevyváženost obvykle odráží přesun existujícího bohatství místo vytváření nového. Ti, kdo prodávali běžné šálky kávy, jich dnes prodají méně, a tisíce rodinných restaurací méně vydělají. Dva dolary, které jdou za každý šálek navíc do Starbucku, jsou dva dolary, které nejsou utraceny jinde. 

To, co můžeme nazvat rozvojovou nerovnováhou, existuje kdykoli tehdy, kdy jednotlivé země nebo podnikatelé mohou replikovat aktivity rozvinutého světa ve světě rozvojovém. 

Zhruba rok před tím, než proběhlo předání Hong Kongu z Británie do Číny, jsem seděl v salónku letiště v Hong Kongu a poslouchal rozhovor dvou bohatých čínských obchodníků, kteří zrovna cestovali na šest měsíců do Vancouveru, aby získali kanadské pasy -- jako bezpečnostní pojistku pro případ, že by se věci v Hong Kongu měly zvrtnout. Stěžovali si, že budou muset ve Vancouveru zůstat tak dlouho, protože neviděli nic, jak by tu strávenou dobu mohli využít na vydělávání peněz. Podle líčení, které jsem od nich slyšel, byl Vancouver ekonomickou pustinou. Proč? Vancouver je přece bohatší než Hong Kong. 

Odpověď spočívá v tom, že v Kanadě neexistuje ekonomická nerovnováha. V Hong Kongu mohli tito obchodníci bohatnout tím, že využívali rozdíly mezi rozvinutým světem a chudou, ale nyní otevřenou kontinentální Čínou. Kopírovali jednoduše, co se dělalo v rozvinutém světě, a replikovali to v Číně. Operace s komoditami, které v rozvinutém světě přinášejí nízkou návratnost a nepatrné možnosti růstu, byly v Číně příležitostmi s vysokou návratností a vysokou mírou růstu. Tito obchodníci vynikali v umění replikovat a ve schopnosti přesně načasovat, kdy byly podmínky v kontinentální Číně zralé pro příslušnou konkrétní aktivitu. 

Ve Vancouveru příležitosti k takové replikaci nebyly. Všechny normální aktivity rozvinutého světa zde již existovaly. Ke zbohatnutí ve Vancouveru byly potřeba převratné technologie nebo nové společenské koncepty. Nic z toho však tito obchodníci neměli. Pro ně byl Vancouver skutečně ekonomickou pouští. 

PRAVIDLO 4:

Kapitalismus funguje mnohem hůř v deflačním než v inflačním prostředí

Systematická deflace není nijak zaručená, ale třetí průmyslová revoluce ji učinila natolik pravděpodobnou, že je dost dobrých důvodů pro to, abychom se zamýšleli nad tím, jak se mění standardní ekonomické činnosti v prostředí, kde dochází ke klesání cen. 

Globalizace stláčí ceny. Výroba se přesouvá z nákladných míst na místa levná a v důsledku toho jdou ceny dolů. Vezměte si libovolný výrobek, spočítejte, jaké množství ho lze na světě vyrábět, pokud by každá továrna jela naplno, odečtěte od toho, kolik se ho na světě nakoupí, a zjistíte, že možnosti celosvětové výroby převyšují očekávanou spotřebu nejméně o třetinu. Auta, polovodičové čipy nebo nafta jsou jen tři z mnoha příkladů. U takového převisu výrobních kapacit není nic divného, že jdou ceny dolů. Všechny firmy mají velmi silné důvody snížit ceny tak, aby se jejich produkce udržela na nejvyšší úrovni. 

Globalizace také vytváří tlak na změnu pracovních postupů, na zvyšování produktivity a na snižování mezd. Automobilka BMW využila toho, že se jí podařilo postavit továrnu ve Spojených státech, k tomu, aby přitlačila odbory v Německu ke změně způsobu práce. V Německu se zavedly pružné směny, takže je v době vysoké poptávky je možné v továrnách pracovat i o víkendech.  To dovolilo snížit kapitálové náklady o čtvrtinu. Dělníci v BMW mají dnes něco jako bankovní účet, na který si mohou ukládat odpracovanou dobu po normální směně nebo o víkendu. Když se sníží poptávka, mohou dělníci, kteří nejsou zrovna potřeba, čerpat svou mzdu za takto nahromaděné hodiny na svých účtech. Neplatí se žádné přesčasy, pokud není jasné, že celkové roční množství odpracovaných hodin přesáhne standard. Tuto praxi nyní společnost zavádí i do svých továren automobilka Rover v Británii. Britským dělníkům řekla, že musí překonat rozdíl v produktivitě mezi prací svou a prací Němců, který činí 30 procent. BMW jim nemusí vyhrožovat, že pokud to nedokážou, přesune výrobu jinam. To každý dobře ví. Když se sníží náklady a klesnou mzdy (stejné tlaky stláčí již dvacet pět let americké reálné mzdy ve dvou spodních příjmových třetinách o zhruba jeden procentní bod za rok), musí nakonec začít klesat i ceny. 

Asijská krize tlak na snižování cen ještě podstatně zvýšila. Indonésie a Thajsko musí zvýšit svůj export, a to je možné jedině, sníží-li ceny. Nechtějí-li jejich konkurenti na globálním trhu ztratit svůj podíl na trhu, nezbývá jim nic jiného než toto snížení cen vyrovnat. V rozvinutém světě vzniká podobný tlak z Koreje a Japonska. 

Ceny také velmi rychle snižují nové technologie, zejména ty, které se týkají energie, nerostů a zemědělských výrobků. Počátkem roku se dostaly na absolutní dosavadní minimum ceny ropy. Cena zlata, této spolehlivě vůdčí komodity, také dramaticky klesla z hodnoty, na níž byla před několika málo lety. Nové procesy dramaticky snižují náklady na dobývání surovin z přírody. 

Při poklesu cen hraje roli také snižování velikosti podniků a zadávání prací subdodavatelům. V Americe je běžné, že podniky se svými dodavateli uzavírají smlouvy, které předpokládají každoroční pokles ceny. Výrobci automobilových součástek mají například s velkými výrobci aut podepsány smlouvy vyžadující pokles o tři procenta ročně. Za tyto tvrdé smlouvy  může do značné míry praxe zadávání subdodávek, protože je mnohem snazší tvrdě vyjednávat s externím než s interním dodavatelem. Pokud externí dodavatel na subdodávce nic nevydělá, je to jeho věc. Pokud ovšem nevydělá interní dodavatel, společnost ztratí v prodávající divizi, co divize kupující získá. V celkových ziscích to neznamená žádný vzrůst. Ve Spojených státech vedly tyto postupy k tomu, že v loňském roce poprvé od počátku sedmdesátých let došlo k poklesu cen nových aut. 

V deflační ekonomice je třeba vyhnout se dluhům za každou cenu. Reálné úrokové sazby (nominální peněžní sazby zvýšené o míru deflace) jsou velmi vysoké a dluhy se splácejí v dolarech vyšší hodnoty, než měly dolary vypůjčené. Dlužníci se snaží dluhy splatit co možná nejrychleji, protože zátěž takového dluhu v reálné výši automaticky s časem roste. Klesnou-li ceny o 10 procent, stává se dluh 100 dolarů efektivně dluhem 110 dolarů. Stává-li se ovšem snižování dluhů prioritou číslo jedna, nikdo neinvestuje do věcí, které působí růst. 

PRAVIDLO 5:

Neexistují žádné institucionální náhražky jednotlivců, kteří změnu působí svou podnikavostí

Kapitalismus je proces tvořivého ničení. Nové ničí staré. Tvorba i ničení jsou podstatné pro to, aby ekonomika postupovala dopředu. Proces tvořivého ničení se soustřeďuje kolem podnikavců, kteří uvádějí nové technologie a nové koncepty do aktivního komerčního užití. Ti jsou hlavními činiteli změny v kapitalismu. 

Je třeba rozrušit staré vzorce zavedených zájmů, má-li začít existovat nové, avšak tyto zájmy se brání. Nejsou ochotny odporoučet se tiše do stránek historie. Na konci devatenáctého století vytvořili podnikavci společnosti, které  působí v celostátním měřítku a které zničily někdejší místní společnosti, a na konci století dvacátého vytvářejí společnosti globální, které ničí společnosti působící v jednotlivých státech. 

Historie nás učí, že podnikavost je velmi snadné zadusit. Je to základní lidská vlastnost, ale navzdory svým tvořivým i ničivým schopnostem vlastnost neobyčejně křehká. Podnikavci se mezi většinou lidí ve většině údobí i na většině míst nevyskytují. Existují ekonomické možnosti, ale nikdo je nevidí, chybí energie, která by je využila, nebo je riziko, které je doprovází, příliš velké. 

Není-li společnost uspořádána tak, že staré zavedené zájmy lze odsunout stranou, nemohou se objevit podnikavci. Je třeba budovat společenské systémy, ve kterých mají podnikavci prostor pro ničení starého. Ale ničení starého lze velmi snadno vidět jako krok směrem k chaosu. Společnost, která není připravena se odříznout od starého, není ani ochotná dovolit podnikavcům, aby se v ní objevili. 

Dobrým příkladem důležitosti podnikavého ducha je Evropa. Má větší úspory a investuje více než Spojené státy, má vzdělanější obyvatelstvo a její pochopení základního významu vědy je stejně dobré jako ve Spojených státech, ale z nových oblastí průmyslu jednadvacátého století stavějících na znalostech nevytvořila žádné. Minulý rok byla výrobní část jednoho z posledních vlastních výrobců počítačů Siemens Nixdorf prodána taiwanské firmě Acer. Jak by mohla mít některá oblast na světě vůdčí postavení v jednadvacátém století a přitom být úplně mimo počítačový průmysl? Evropští podnikavci, kteří by měli existovat, neexistují. 

Technologii téměř vždy dominuje sociologie. Myšlenky často zůstávají ležet bez užitku, protože jich lidé nechtějí používat. Skutečnost, že něco jde, ještě neznamená, že se tak také stane. Dostat skutečně velkou myšlenku na trh vyžaduje velkou vytrvalost. Archeologické výzkumy objevily ve starověkém Řecku parní hračky a starověcí Egyp»ané měli parou ovládané chrámové dveře -- přesto se parní stroj jako zdroj energie pro ekonomickou produkci neobjevil až do osmnáctého století. Dříve než se objeví nové revoluční produkty, musí pro ně nastat vhodné sociologické podmínky. 

PRAVIDLO 6: 

Žádná společnost, která si nade vše ostatní cení řádu, nemůže být tvořivá; bez jisté míry řádu však tvořivost mizí

Zauvažujme nad Čínou před koncem patnáctého století. Její zvídavost, instinkt pro výzkumy a motivace pro budování vytvořily všechny technologie, kterých bylo třeba, aby nastala průmyslová revoluce -- něco, k čemu ve skutečnosti nedošlo ještě dalších 400 let. Měla vysoké pece a pístová dmychadla pro výrobu oceli (množství surové oceli, které Čína na konci jedenáctého století produkovala, nebylo dosaženo nikde jinde ve světě po dalších 700 let); střelný prach a děla pro vojenské dobývání; kompas a kormidlo pro geografické průzkumy; papír a knihtisk, železný pluh, koňský postroj, rotační mlátičky a mechanické secí stroje pro tvorbu zemědělských přebytků; uměla těžit zemní plyn; v matematice znala dekadickou soustavu, záporná čísla i koncept čísla nula, což Číňany stavělo daleko před Evropany. Velké čínské armády -- čítající až 28 000 mužů -- prozkoumávaly africké východní pobřeží zhruba ve stejné době, kdy Portugalsko a ©panělsko vysílalo mnohem menší expedice kolem západního pobřeží Afriky. Indický oceán zkoumalo sedm čínských expedic s loďmi, které byly čtyřikrát větší než Kolumbovy. 

K ovládnutí zámořských území ani k industriální revoluci však nedošlo, i když obojí bylo možné. Číňané technologie, které jim mohly dát světovou dominanci, odmítli a nakonec i zapomněli. Nové technologie byly vnímány spíše jako hrozby, nikoli jako příležitosti. Inovace byla zakázána. Imperiální edikty zakázaly stavbu nových záoceánských lodí, stejně jako plavby dál od čínského pobřeží. Koncem patnáctého století převládly snahy po upevnění řádu a přehlušily vrozenou lidskou zvídavost, touhy po zkoumání neznámého a snahu budovat. 

Proti tomu uvažme případ Ruska během sedmdesáti pěti let před ruskou revolucí. V chaosu, který panoval v umírajícím impériu, bujela tvořivost. Vzpomeňme všech těch velkých autorů: Tolstého, Dostojevského, Čechova, Turgeněva, Gogola -- a tento seznam by mohl pokračovat dál a dál. Podobně ve světě hudby a umění. Stravinský, Čajkovský, Kandinský, Kasimir a mnozí další jsou stále hráni v našich koncertních sálech a obdivováni v muzeích. Rusko hrálo vůdčí roli ve vědě. Wilhelm Ostwald byl jedním z prvních nositelů Nobelovy ceny v chemii za práci o rychlosti chemických reakcí. Ivan Pavlov, rovněž nositel Nobelovy ceny, je jedním z vůbec nejslavnějších fyziologů všech dob. Dimitrij Mendělejev sestavil periodickou tabulku chemických prvků. Markovovy řetězce -- pojmenované podle matematika Andreje Markova -- našly širokou škálu aplikací ve fyzice, biologie, lingvistice a ekonomice. Nikolaj Lobačevský vyvinul neeuklidovskou geometrii. Skeptické postoje a odmítání autorit byly tajemstvím vědeckého pokroku. Tím, že žili v chaosu, mohli být Rusové skeptičtí. Ve srovnání s nebezpečím, které znamenala politická revolta proti carovi, byla rizika z vědecké revolty proti převládajícímu vědění malá. 

Tvořivost v chaosu bujela, ano, ale bez jisté míry řádu bylo pro Rusy nemožné této tvořivosti využít pro vybudování úspěšné ekonomiky. Chaos vedl k ještě většímu chaosu a nakonec i k ruské revoluci. Znovu byl nastolen řád. Tvořivost zahynula. 

K tomu, aby společnost rozvíjela a používala znalosti, potřebuje správnou kombinaci chaosu a řádu. Příliš mnoho řádu (Čína) nefunguje. Příliš mnoho chaosu (Rusko) nefunguje. I když nikoli v tak extrémní poloze, jsou Amerika a Japonsko v mnohém podobné Rusku a Číně. Amerika má víc než dost chaosu, aby mohla být tvořivá, ale příliš málo řádu, aby své myšlenky dokázala využít tím nejlepším způsobem. Japonsko má víc než dost řádu na to, aby bylo efektivní, ale příliš málo chaosu na to, aby bylo tvořivé. Oba by mohli získat, kdyby se každý z nich posunul kousek směrem k tomu druhému. Úspěšné společnosti vytvářejí a zvládají napětí mezi řádem a chaosem, aniž by se jim něco z toho vymklo z rukou. Nové myšlenky snadno selhávají, pokud není společnost dostatečně připravena na chaos, který změny způsobují, avšak stejně tak je ve společnosti třeba uchovat vhodnou míru řádu, aby šlo tvořivých průlomů úspěšně využívat. 

Na úrovni jednotlivců se zcela stejné síly projevují jako napětí mezi tradicí a rebelií. Einstein odešel ze střední školy v patnácti; o rok později se zřekl svého občanství; žil na okraji ve společenském, ekonomickém i morálním smyslu; sám sebe nazýval cikánem a byl považován za bohéma. Jeho život byl v jistém smyslu hledáním pořádku v nepořádku, a to jak vědecky, tak společensky. Velká schopnost tvořit vyžaduje nezvratná fakta, divokou představivost a nelogické skoky vpřed, které se pak dokazují tím, že se od nich propracováváme zpět ke známým principům. To dokáží jen rebelové. 

Schopnosti podnikat a organizovat, zvědavost, touha objevovat i snaha budovat mohou být posilovány. Užitečná míra zvědavosti charakterizuje ty, kteří zvládli existující soubor vědomostí, ale nejsou jím paralyzováni. 

PRAVIDLO 7: 

Úspěšná ekonomika založená na znalostech vyžaduje velké veřejné investice do vzdělání, infrastruktury a výzkumu a vývoje

Nejedná se jen o věc vynikajících jednotlivců a agresivních podnikavců. Nová ekonomická hra je současně hrou týmovou i individuálním sportem. Bez podpory týmu jednotlivec selže. Bez individuální iniciativy selže tým. Obě tyto složky jsou nutné. 

Některé země investují do výzkumu a vývoje, a jiné nikoli. Správná velikost takových investic není zřejmá. Čtyři ekonomicky nejbohatší země utrácí na výzkum a vývoj velmi podobné procento HDP: Francie a Německo 2,3 procenta, Japonsko 2,8 procenta a Spojené státy 2,4 procenta. Tato podobnost ve výdajích ovšem pramení více z toho, že žádná z těchto zemí nechce, aby jí zbylé tři utekly, než z toho, že by bylo nějak prokázáno, že právě tato hodnota výdajů je ta pravá. 

Většina privátního amerického výzkumu a vývoje, zhruba čtyři pětiny, se uskutečňuje ve velkých firmách. Ale i mezi těmito velkými utráceči se úroveň výdajů velmi navzájem liší: Boeing spotřebuje čtyři procenta z prodeje, Intel devět procent, Lucent 12 procent a Microsoft 17 procent. Úroveň výdajů velmi záleží na konkrétním průmyslovém odvětví a na tom, zda firmy v něm věří, že základní výzkum je opravdu prostředkem k dosažení skutečného pokroku při vývoji nových druhů zboží nebo služeb. Téměř plných 100 procent prodeje i zisků firmy Intel pochází z výrobků vyvinutých během posledních tří let, ale v IBM pochází z produktů vyvinutých v poslední době jen 30 až 40 procent zisků. 

Pro jednotlivé země nebo společnosti není vůdčí postavení v technologické oblasti totéž jako výdaje na výzkum a vývoj. Evropa svůj díl na výzkum a vývoj dává, avšak podíváme-li se na míru vůdčího postavení v technologické oblasti, pak se nezdá, že by se tyto výdaje vyplácely. Aby se mohly vyplácet, musí na výzkum navazovat aktivity, které jsou nutné pro začlenění nově vyvinutých technologií do ekonomiky. To, v čem Amerika zastiňuje Evropu, nejsou ani tak výdaje na výzkum a vývoj v informačních technologiích, jako spíše investice do informačního hardwaru a softwaru. V podílu k celkové velikosti HDP byly v roce 1996 americké investice dvojnásobkem německých nebo francouzských. Nového jsme se příliš mnoho nedozvěděli, avšak velmi se změnilo to, co s tímto poznáním prakticky děláme. 

Návratnost výdajů na výzkum a vývoj v soukromém sektoru (finanční přínos, získaný firmou, která tyto výdaje vynakládá) se v průměru pohybuje kolem 24 procent. Proti tomu společenská návratnost výdajů na výzkum a vývoj (ekonomický přínos získaný celou společností) je zhruba 66 procent (toto číslo vychází ze zprůměrování osmi různých studií), s rozpětím od 50 do 105 procent -- což činí téměř trojnásobek návratnosti privátní. Dva ze tří dolarů z vytvořených celkových přínosů se nedostanou těm, kteří výzkum a vývoj zaplatili. Tento výsledek, který nebyl nikdy v ekonomické literatuře zpochybněn, poskytuje mocný důkaz obrovského positivního přesahového působení výzkumu a vývoje v celospolečenském měřítku. Když to necháme jen na nich, budou soukromé firmy vydávat příliš málo, protože nemohou podchytit všechny přínosy, které z jejich aktivit vyplývají. 

Vzhledem k tomu, že se vláda nezajímá o to, kteří konkrétní Američané z těchto přínosů těží, náleží ji ve výzkumu a vývoji velmi důležitá role. Návratnost výdajů na výzkum a vývoj jen vyšší než návratnost jakýchkoli jiných výdajů v ostatních sektorech ekonomiky. Vláda nyní platí za zhruba 33 procent celkového výzkumu a vývoje, ale s 66procentní návratností by měla vynakládat víc. Američané jako celek do výzkumu a vývoje investují příliš málo. Jednoduše řečeno výnosy z celospolečenských investic do základního výzkumu jsou tak jasné, jak jen co v ekonomice kdy být může. 

Soukromá návratnost má tendenci být mnohem jistější, hledáme-li pouze dílčí rozšíření existujících vědomostí, než když se snažíme o zásadní zlomové objevy; soukromé firmy proto tíhnou víc k tomu, aby své peníze investovaly výrazněji na straně vývoje než výzkumu. Zkracují se také časové prodlevy a v obchodním světě se rychlost stává vším. 

Vzhledem tomuto tíhnutí soukromého sektoru k vývoji by vláda měla soustředit své výdaje do projektů s dlouhou dobou trvání, které posunují hranici základních znalostí. To je oblast, do které nebudou investovat soukromé firmy, avšak zároveň se právě zde odehrávají rozhodující zlomové objevy, které pak vytvářejí příležitosti v soukromém podnikání. To je důvod, proč je důležité, aby byly vládou podporovány biotechnologie. Tam, kde se jim vládní podpory nedostalo -- a to je všude jinde, než ve Spojených státech --, se nerozvinuly. Pro žádnou soukromou společnost není možné vynaložit takové investice, jako to udělaly Národní lékařské instituty, a to ani tehdy, kdy by taková společnost měla jistotu, že se úspěch dostaví, protože peníze na to musely být vynaloženy víc než pětadvacet let dříve, než se objevily první prodejné produkty. 

PRAVIDLO 8:

  Největší neznámou pro jednotlivce ve znalostní ekonomice je, jak kariérně postupovat v systému, kde kariérní postupy neexistují

Vzdělání bylo pro jednotlivce vždy investicí s vysokou mírou rizika. Více než 20 procent absolventů vysoké školy skončí s výdělky menšími, než kolik průměrně pobírají středoškoláci. Investovali, ale to se jim nevrátilo. V poslední době se toto riziko ještě zvýšilo. Jak si máme plánovat investice do vlastní kariéry, když jsme v prosperujících firmách vystaveni snižování stavů? 

Pro moji generaci absolventů střední školy měl koncept kariéry dobrý smysl. V padesátých letech začínalo v Montaně, kde jsem chodil na střední školu, mnoho absolventů střední školy jako dělníci v dolech na měď. Nástupní platy byly dobré a bylo možné počítat s každoročním nárůstem dvou nebo tří procent. Postupovalo se také podle toho, co člověk dovedl. Dělníci postupovali na řidiče vlaků podzemní železnice nebo na řízení jiných těžkých zařízení tak, že získávali nezbytnou kvalifikaci při zařazení na práci pomocníků takových pracovníků. Tomu, kdo prokázal inteligenci a dobrý úsudek, mohla být svěřena zodpovědnost za provádění podzemních výbuchů. Každé povýšení znamenalo vyšší hodinové mzdy. Když dělník dosáhl věku kolem pětatřiceti let, mohl postoupit na nejvyšší úroveň, kdy se stal horníkem pracujícím na zakázkách a začít být placen za metry vykopaného tunelu a nikoli hodinově. V tomto systému kariérního postupu se absolventi středních škol svými výdělky mohli vyrovnat absolventům vysoké školy. 

Ale to vše je nyní už pryč. Ty doly už jsou zavřené. Tisíce lidí, kteří tam pracovali, musely odejít. 

To, co bývalo pravdou jen v průmyslových odvětvích, která upadala -- totiž, že kvalifikace naráz ztratila cenu -- je nyní pravdou všude. Snižování počtu pracovníků se stalo věcí každodenního života i v dobrých časech. Je-li v globální ekonomice lépe k sehnání kvalifikovaná síla někde jinde ve světě, společnosti se tam přesunou, aby si snížily výrobní náklady. Nejsou vázány na nějakou konkrétní skupinu pracovníků. Nové znalosti činí staré kvalifikace zastaralými a firmy chtějí zaměstnávat pracovníky, kteří je již mají.Nechtějí platit za přeškolování. Prosperující americké společnosti navzdory ekonomickému vzestupu propustily každoročně v druhé polovině 90. let více než půl milionu pracovníků. Staré vzorce kariérního postupu jsou pryč. Staří zaměstnanci na celý život zmizeli. 

Dnešním absolventům středních škol se dává výslovně nebo jen mezi řádky na vědomí: "Velmi pravděpodobně se vám nepodaří získat zaměstnání a postup v něm na celý život u jedné společnosti. Budete se muset naučit převzít odpovědnost a aktivně se starat o svou profesní kariéru. Každoroční pravidelné zvyšování platu je věcí minulosti. Pryč je i to, že se o vás někdo bude pořád starat." Pokud jsou upřímní, je to slyšet i od zaměstnavatelů samých. Ale jak se dá podle této rady řídit?

Neexistují-li perspektivy kariérního postupu u žádné jedné společnosti, možná existují tak, že jejich cesta vede mezi několika různými společnostmi. To by znamenalo, že dobré počáteční působení u Společnosti A by vedlo k lepším možnostem další průpravy, lepší práci a vyšší mzdě u Společnosti B. Tímto způsobem ale svět pro většinu zaměstnanců nefunguje. Společnosti si navzájem nesdělují, kteří z jejich zaměstnanců jsou dobří -- a to ani tehdy, když jim samy nemohou nabídnout žádnou možnost dalšího postupu. Nechtějí je ztratit. A i kdyby o tom jiným společnostem řekly, stejně by jim nikdo nevěřil. Ocitly by se v podezření, že se jen chtějí zbavit vlastních špatných pracovníků. Stejně tak neřeknou jiné společnosti nic ani o svých špatných pracovnících. Nechtějí riskovat soudní pře. Pokud se jich někdo zeptá, a to se děje často, společnosti jsou ochotny říct jiným o zaměstnanci, který hledá novou práci jen jediné: Ano, tento člověk pro nás pracoval. 

Za těchto podmínek dobré výsledky ve Společnosti A nic neznamenají, protože k příležitostem další průpravy a povýšení ve Společnosti B nevedou. S tím, jak se pracovníci pohybují z jedné společnosti do druhé, začínají vždy od píky; nemohou využít žádného kariérního postupu, aby se dostali výš. Racionální strategií se stává měnit místa tak dlouho, až narazíte na společnost, uvnitř níž kariérní postupy fungují. S tím, jak se ale počet takových společností snižuje, přestávají prakticky existovat absolventi středních škol, kteří by před sebou měli reálné kariérní možnosti. 

Systém kariérního postupu mezi několika společnostmi naráží také na další problémy.  Pro ty, kteří překročili věk pětačtyřiceti let, je přesun mezi společnostmi obtížný, a po dosažení pětapadesáti nemožný. (Sledování propuštěných ukazuje, že pracovníci starší než pětapadesát zřídka nacházejí dobré místo u dobré společnosti.) Zákony zakazující diskriminaci podle věku mohou chránit starší zaměstnance proti nespravedlnému propouštění z jejich starých firem, ale nemohou jim získat dobré místo u nové společnosti. Zaměstnavatelé mají právo si najímat ty nejlepší pracovníky, které najdou. V rychle se měnícím světě si starší zaměstnanci příliš často přináší překonané zkušenosti a zastaralé znalosti. Vždycky se najde spousta mladých potenciálních pracovníků, kteří vyhlížejí mnohem slibněji. 

Nedostatek kariérních příležitostí je nejdramatičtěji vidět na statistikách o příjmech. Nárůsty reálných ročních příjmů u absolventů středních škol jsou ve věkovém rozmezí od dvaceti do čtyřiceti mnohem menší, než bývaly. Pracovních míst je dostatek, nezaměstnanost je nízká, ale příležitosti si zvýšit kvalifikaci a získat vyšší plat, které na nich závisí, neexistují. Výsledkem je to, že profily příjmů mají plošší průběh. Nedostatek příležitostí získat nové zkušenosti v práci je dalším důvodem toho, že se mezera mezi příjmy absolventů středních a vysokých škol v posledních letech výrazně zvětšila.

Reálné mzdy klesají i pro většinu mužské pracovní síly. Američtí muži nemají bezprostředně po absolvování střední školy  stejnou úroveň kvalifikace jako jejich protějšky ve zbytku industrializovaného světa a ani neabsolvují navazující praktickou průpravu (například v učebních oborech), kterou dává zbytek světa své pracovní síle nepokračující studiem na universitě. Současně ovšem dochází k tomu, že zvýšení příjmů v kategorii nejvyšších 20 procent pracovní síly nikdy nebylo větší. Zvětšující se rozdíly v příjmech a bohatství nevytvářejí problémy pro ekonomiku (v té se prostě vyprodukuje více luxusních aut a méně zboží pro střední třídy), ale pravděpodobně způsobí dlouhodobé problémy v demokracii. Jak se dá hlásat politická rovnost v ekonomice založené na neustále rostoucí nerovnosti? 

Pracovní místa nejsou problémem. Jsou jím vysoké platy a kariérní postupy. Pokud mzdy klesají tak, že se stávají přiměřené kvalifikaci, je pracovních míst vždy dostatek. To je věc, kterou americká zkušenost potvrzuje. Nikdy nebylo víc pracovních míst než v devadesátých letech, ale přitom mzdy poloviny pracovní síly klesají. Na rozdíl od pracovních míst jsou v Americe velmi nedostatkovým artiklem pracovní kariéry. 

Když fungovaly kariérní postupy, věděli ambiciózní pracovníci padesátých nebo šedesátých let, jakou kvalifikaci potřebují pro další postup. Věděli, jaké předměty by si měli doplnit studiem ve večerní škole. Ale jak by někdo mohl své investice do vzdělání racionálně plánovat, když chybí mechanismy kariérního postupu? Jaké dovednosti se zaplatí? Do neužitečných dovedností se nikomu investovat nechce. 

V minulosti byla u široké populace hlavním mechanismem získávání znalostí průprava poskytovaná na pracovišti. S trendem ke snižování počtů pracovníků ale dny rozsáhlých školení jako součásti práce skončily. Co to nahradí? V učebnicích ekonomie si pracovníci u svých zaměstnavatelů začnou platit za průpravu, kterou v dobách, kdy se čekalo, že zde budou pracovat celý život, dostávali zadarmo a pracovali za mzdu nižší, než by dostali u zaměstnavatele, který tuto průpravu neposkytoval. To se ale nestalo. Přijít na to, jaké dovednosti potřebujete získat od svého zaměstnavatele, není jednodušší, než přijít na to, jaké dovednosti si máte koupit od instituce venku. 

V prostředí, ve kterém se stále snižují stavy pracovníků, chybí pocit ekonomického zabezpečení. Když se pracovníků ptáte, jaké faktory považují na svém pracovním místě za nejdůležitější, vychází z toho vždy ekonomické zajištění jako důležitější než maximální mzdy. To ovšem není odpověď, kterou by měl dát Homo economicus. Ten by měl mít zájem na maximalizaci svých životních příjmů a nestarat se o rizika a nejistoty ekonomického života. Skutečné živé lidské bytosti však mají rády pocit, že stojí na pevné ekonomické půdě. Homo economicus se o hladovění mezi jednotlivými pracovními místy nezajímá. 

Paradoxně však dochází k tomu, že právě v okamžiku, kdy bychom se domnívali, že firmy budou budovat užší ekonomické vazby se svými klíčovými znalostními pracovníky, aby si udržely jejich věrnost k firmě, tyto firmy své implicitní sociální vazby s těmito pracovníky rozbíjejí. Jakmile přestanou být potřeba nebo jejich dovednosti zastarají, jsou dnes znalostní pracovníci propouštěni stejně jako kteříkoli jiní. Také oni jsou svědky snižování svých reálných mezd, když se někde na světě najde náhrada, která je levnější. Firmy do průpravy spojené s prací investují méně i pro pracovníky, které si chtějí udržet, protože vědí, že v budoucnu z nich stále méně zůstane. Když jsou pracovníci propouštěni hned, jak přestanou být potřeba, vědí ti lepší, že musí odejít, kdykoli se jim naskytne i jen dílčím způsobem lepší pracovní příležitost. 

S růstem nejistoty na pracovních místech, se snižují počty těch, kteří se silně zajímají o úspěch svého současného zaměstnavatele. Průzkumy ukazují, že i když vazba na profesi zůstala u amerických pracovníků nezměněna, počet pracovníků se silnou vazbou na svého zaměstnavatele se zmenšil o pětinu. Celý systém se vyvíjí směrem k menším závazkům a menším investicím do schopností, i když by se měl pohybovat právě opačně. 

Základním problémem ve Spojených státech je to, že každý zaměstnavatel by se chtěl v systému školení a průpravy svézt zadarmo. "Ty vyškolíš, já najmu," tak je to po americku. Kdykoli klesne nezaměstnanost, začnou si zaměstnavatelé, kteří vůbec žádnou průpravu neposkytují, stěžovat na nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Na svých nářcích nevidí nic divného. Zaměstnanci si ovšem bez perspektivy kariérního postupu nemohou inteligentně potřebnou kvalifikaci získávat sami. Vzhledem k tomu, že budou své zaměstnavatele často měnit, nevědí ani to, jaké dovednosti budou potřebovat, ani to, jak dlouho budou takové dovednosti relevantní jejich výdělkovým příležitostem. Výsledkem je, že -- racionálně -- do svých dovedností neinvestují. 

Když dojde k tomu, že je něco potřeba udělat, ale racionální jednotlivci ani společnosti to neudělají, musí se změnit struktura společnosti tak, aby změnila věci individuálně iracionální na individuálně racionální. Řešení je jednoduché. Francie například ukládá školicí daň ve výši 1,3 procenta výdělků. Účelem není vybrat daně, ale způsobit, že se pro každého zaměstnavatele stane racionálním poskytovat možnosti kvalifikačního růstu. Zaměstnavatelé si mohou náklady na školení odečíst z tohoto 1,5 procenta daní. Vyčerpají-li tedy 1,5 procenta ze svého prodeje na školení svých zaměstnanců, tuto daň vůbec neplatí. Vzhledem k tomu, že by o tyto prostředky v každém případě přišly, stává se pro ty firmy, které to zajímá, školení zbožím, které je zadarmo. Nikdo zaměstnavatelům neurčuje, jak své zaměstnance školit, ale efektivně se jim říká, že v nějaké oblasti to pro své zaměstnance dělat mají. Takový systém pomáhá každému. Zaměstnavatele vede k tomu, aby investovali, jakoby systém kariérních postupů fungoval i přes to, že je zrušen. Musejí-li investovat všichni zaměstnavatelé, nikdo se neveze zadarmo. 

Hlavní nevyřešené problémy

Hlavní problém třetí průmyslové revoluce se stejně snadno vymezí, jak nesnadno se řeší. Technologie vytváří globální ekonomiku, která rychle nahrazuje naše staré ekonomiky národní. Vlády tuto novou ekonomiku nedokáží řídit, ale nikdo, a zejména ne Američané, nemá zájem na vytvoření vhodných forem globální vlády, která by toho byla schopna. Výsledkem je, že lidé žijí v principiálně neřízeném ekonomickém systému. Těžkosti, které vyvolané zvládnutím asijského ekonomického zhroucení v roce 1997 jsou jen první z mnoha podobných těžkostí, které můžeme očekávat.

Národní vlády, jejichž starostí bývalo řízení a zvládání vlastního ekonomického systému, jsou pomalu vytlačovány ze hry. Změny v globálním finančním systému překonávají všechny vlády, kromě těch největších. Vlády ztratily většinu svého vlivu nad pohybem informací a kapitálu. Nemohou ovládat, kdo překračuje hranice jejich států ani fyzicky ani kulturně. Stále ještě mají své armády, ale bojí se jich použít, vede-li se válka zároveň i v televizi. 

Z druhé strany moc -- nebo bychom měli říci osvobození od vládního dohledu -- svoboda před vládním dohledem -- globálních podniků roste spolu se schopností společností přesouvat se do nejvýhodnějších míst a nechat jednotlivé země, aby se navzájem předháněly v tom, která nabídne nejlepší nabídky pro atraktivní investiční projekty. 

Nový problém se objevuje s tím, jak se národní vlády kontrahují a globální korporace expandují. A» se podíváme téměř kamkoli, vidíme rostoucí ekonomické nerovnosti mezi zeměmi, mezi formami a mezi jednotlivci. Příjmy z kapitálu rostou, ale příjmy těch, kdo pracují, klesají. Rostou příjmy za kvalifikaci, klesají příjmy nekvalifikovaných pracovníků. Firmy budou buď globálními hráči, nebo se stanou hráči na malé zájmové části trhu. Středně velká národní firma je druh, kterému hrozí vyhynutí. Národní vlády zpravidla jednaly tak, aby takové nerovnosti udržely pod kontrolou. Jakmile ovšem ztratily svou schopnost systém ovládat, ztratily i možnosti ekonomické nerovnosti omezit. Budeme alespoň po nějakou dobu žít ve světě s velkými nerovnostmi ve velmi širokém měřítku. 

Třetí industriální revoluce učinila zastaralými staré instituce, staré způsoby činností, což vyžaduje, aby se změnili jednotlivci, firmy i celý stát. 

Pro jednotlivce jsou zde tři rady: kvalifikace, kvalifikace, kvalifikace. Ekonomické vyhlídky těch, kdo kvalifikaci nemají, jsou beznadějné. To, co teď vidíme -- klesající mzdy těch, kdo nemají dostatečnou kvalifikaci -- bude pokračovat. Zejména palčivé jsou potřeby vzdělání pro spodní dvě třetiny pracovní síly. Ve věku, kdy svvaly vydělávají málo a mozky hodně, musí být jednoduše tato část pracovních sil vzdělána mnohem lépe. Něco je zásadním způsobem špatně, pokud v průměru dosahuje spodní čtvrtina jihokorejských osmáků  lepších výsledků než jejich americké protějšky. 

V padesátých a šedesátých letech bylo jen málo příležitostí pro podnikavost. Dnes je jich spousta. Ale za každým úspěchem, o kterém čteme v novinách, za každým novým miliardářem jsou tucty podnikavců, kteří zkrachují, aniž by si toho někdo všiml nebo kvůli nim někdo truchlil. Rizika neúspěchu jsou reálná. 

Výzvou pro staré komerční firmy je kanibalství. Podaří se jim se agresivně zmocnit příležitostí otevřených třetí průmyslovou revolucí, i když by to znamenalo, že úmyslně zničí své existující ziskové aktivity? Historie dává jasnou odpověď: jen málokdo to dovede a ti, kteří to nedovedou, pravděpodobně zahynou. Nikdy nebyly lepší ekonomické podmínky pro nové firmy. Svět je plný otevřených míst, ve kterých mohou podniky růst bez toho, že se střetávají se zavedenými konkurenty. 

Země, které budou silně investovat do vzdělání, infrastruktury a výzkumu a vývoje budou mít tendenci vítězit. Pro to, abychom si připomínali, kolik svých zdrojů spotřebováváme, potřebujeme zřídit národní rozpočet kapitálových investic. Naše současná záporná míra úspor není cestou k úspěchu. 

Avšak těm, kdo mají dostatečnou kvalifikaci i odvahu riskovat, těm, kdo jsou ochotni ke kanibalismu na svých starých aktivitách a kdo žijí ve společnostech, které hodně investují, těm všem dosud nikdy doba nepřála tolik jako dnes. 

Lester C. Thurow je profesorem řízení a ekonomiky na Massachusettském institutu technologie. Tento článek se v poněkud odlišném tvaru měl objevit v jeho knize Building Wealth: New Rules for Individuals, Companies, and Nations in a Knowledge-Based Economy, která měla vyjít v červnu 1999 v nakladatelství Harper Business. 

Copyright © 1999 by The Atlantic Monthly Company. All rights reserved.

Translation © 1999 Jiří Zlatuška.

Publikace v české verzi se svolením autora.

The Atlantic Monthly; June 1999; Building Wealth - 99.06; Volume 283, No. 6; page 57-69.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

V době, kdy je s politickou situací v zemi spíše spokojeno pouze šestnáct procent občanů a kdy je velmi spokojen pouze jeden člověk ze sta (jak vyplývá z čerstvých dat IVVM) je pro politiky nesporným ziskem již to, když neutrpí ztrátu. Stanislav Gross včera otestoval svou pozici v poslaneckém klubu sociálních demokratů. Ověřil si, že má více než devadesáti procentní podporu, což není k zahození do budoucna.

Neopomněl také naznačit, že se hlasovalo i o tom, jaké formy vnitřního boje se v ČSSD mají či nemají pro příště praktikovat. To je docela důležitá otázka ve chvíli, kdy politici mají plné skříně starých kostlivců a neustále přibývají další. Stanislav Gross svou mobilní epizodou jistě neoslnil, ale ztrátu snížil na minimum.

Podobně čtyřkoalice může brát za zisk, že její strany ve stínu ČSSD a ODS neupadly v zapomnění. Preference jim neklesají a jejich součet po včerejším podpisu dohody o spolupráci činí čtyřkoalici nejsilnějším uskupením v českém politickém rybníku. Pokud do sebe na společné loďce nebudou strkat v příštích volbách, budou pro ČSSD a ODS reálným soupeřem.

Neztrácet ovšem bude pro čtyřkoalici znamenat zisk pouze za předpokladu, že si ČSSD a ODS budou počínat stejně neobratně jako dosud. Tak tomu ovšem nemusí být.

Klaus se Zemanem mohou zítra nahlédnout sebevražednost opoziční smlouvy, rezignovat na přepisování ústavy a místo toho vytvořit koaliční vládu sestavenou nikoli ze straníků ale z odborníků a začít konstruktivně spravovat zemi.

To by samozřejmě čtyřkoalici potopilo. Pravděpodobný scénář to pravda není, ale nelze ho zcela vyloučit.

Touha vládnout a vidět se v televizi nemusí politikovi pouze zatemnit mysl, může ho také přivést k rozumu.

(Vysílá se ve středu 29. září ráno.)

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Důvodem k vážnému zamyšlení nad rozpočtem nemusí být pouze to, že hospodářství nefunguje. Když je hospodářský vývoj příznivý, také jsou s tím problémy. Alespoň v Británii. Řadoví členové labour party se dožadují toho, aby vláda zvýšila výdaje na veřejné účely. Ministr financí Gordon Brown k tomu včera stroze poznamenal že "labouristická vláda si nebude zahrávat s inflací. Nedovolím aby se deficit vymkl kontrole. Nebudeme utrácet peníze, které jsme nevydělali."

Tato řeč sice rozladila odboráře, nicméně Brown jim jasně řekl, že vládní strana není pouze stranou dělnické třídy, jak tomu bylo v minulosti ale i stranou podnikatelů a postoj vlády vysvětlil takto: "Našim nepřítelem nejsou trhy, ale monopoly, nikoli konkurence ale kartely, nikoli zisky, ale privilegia a chamtivost."

Čeští ministři jistě tato slova zaznamenali a určitě o nich budou přemýšlet. Ideální by asi bylo nenápadně se přeptat, zda by vláda Tonyho Blaira nemohla alespoň na vedlejší úvazek vládnout i u nás. Kdyby neutrácela peníze, které jsme nevydělali, a sváděla boj s privilegii a chamtivostí, třeba by během jedné generace odstranila nezaměstnanost a nabídla všem občanům pracovní příležitosti po celou délku jejich aktivního života, jak to Gordon Brown včera slíbil Britům.

Nebylo by prostě špatné mít Blairův kabinet, problém je ale v tom, že už jednu vládu máme. Ta už má plán, jak utratit peníze, které jsme nevydělali a tak může zítra projednávat návrhy na změny ústavy. Podle opozičně partnerské strany jsou ty návrhy tak prodiskutované, že zbývá pouze přesvědčit o nich veřejnost a to nejlépe v televizních diskusích s prezidentem.

Zda bude téhož názoru ČSSD se uvidí, jisté je že prezident už veřejnost se svým názorem seznámil a polemiku v televizi neplánuje.

Vysílalo se 28. září 1999.

Poznámka JČ: Půlhodinový rozhovor s Gordonem Brownem, britským ministrem financí, jsem slyšel v britském rozhlase v pondělí v poledne - bohužel jsem byl venku a neměl jsem možnost ho pro Britské listy natočit. Byl totiž nesmírně relevantní pro Českou republiku, nejen tím, jak ho reportér BBC prováděl, ale i tím, co Gordon Brown říkal. - Mimo jiné hodlá britská vláda podniknout velmi energické kroky ohledně situace v bankovnictví. Mnoho britských bank totiž účtuje nebo se chystá účtovat zákazníkům různé zbytečné manipulační poplatky, přestože stejně vydělávají velké zisky. Jsou to většinou banky, které mají velký podíl britského trhu. Kromě toho však existují i banky, které poskytují britské veřejnosti velmi výhodné a levné služby. Britská vláda bude zveřejňovat systematické informace o tom, které banky jsou pro lidi levnější a které dražší, aby lidem napomohla uplatnit řádně zákon nabídky a poptávky - k tomu totiž potřebujete mít dobré informace. Podobný princip uplatní i v ostatních sektorech podnikání.

Právě to měl Gordon Brown na mysli, když hovořil o tom, že "naším nepřítelem nejsou zisky, není podnikání, jsou to ale monopoly a kartely".

Marek Houša

Pane Culiku,

jsem smutny, kdyz vidim jak bourlivou reakci v Blistech vyvolala stiznost jednoho ctenare na sluzby Ceske Posty. Nejde ted o podstatu stiznosti. Tolik lidi se nevyslovilo k zadnemu, daleko zavaznejsimu tematu. Tim co ted reknu, chci vas a ctenare trochu popichnout.

Domnivam se, ze tato stiznost se vubec nemela v Blistech objevit! Viz. byť prilis strucna, ale preci jen strategie media: "Od července 1996 vydává Jan Čulík internetový deník Britské listy, který se specializuje na konfrontaci myšlenek mezi Západem a Českou republikou."

Co se tyce reakce ctenaru, je pro me zklamanim. Vzdycky se chytnou na nejakou podobnou banalitu. Viz take treba nedavny clanek o "nahe zpevacce".

A ja to mohu posoudit s velkym casovym odstupem. S Blisty jsem od jejich uplneho zacatku.

I kdyz uznavam, ze forma reakce mluvciho byla neprimerena a zasluhovala odpoved. Efektivnejsi, nez o tom dale mluvit, by bylo, dorucit tuto reakci s komentarem generalnimu rediteli Ceske posty a jeho namestkovi, pod ktereho mluvci spada. Kazdy clovek, ktery si zaslouzil svou vyssi funkci, pochopi, ze pan mluvci udelal velkou chybu. Take personalista a marketingovy reditel CP by meli zaujmout stanovisko.

Ale zpet k Blistum. Vzdy me prekvapovalo, ze pro mne zajimave myslenky, a reakce na ne, zustavaji bez jedine reakce.Jako by je nikdo necetl? Jenze to se neda overit. Bohuzel nemame k dispozici udaje o ctenosti jednotlivych clanku. Kdyz jsem kdysi navrhoval rozdelit jeden dlouhy list, na kterem byly za sebou vsechny clanky Blistu, doufal jsem ze to umozni i statistiku a vytvareni si odkazu na tyto clanky. Statistiku nemame, a odkazy na clanky neobsahuji jmena clanku, ale vsechny jen stejne oznaceni "Britske Listy". Co brani dalsimu zdokonalovani formy Blistu? Snad krome chybejicich odbornych znalosti a ochoty se venovat marketingu tohoto media.

Take diskusni forum Blistu je jedna velika ostuda. A vzdy byla. Nikdy se na nem nediskutovalo o clancich uvedenych v Blistech. Aby tomu tak nadale bylo, dovoluji si navrhnout nasledujici opatreni - odkaz na forum Blistu davat az na konec kazdeho clanku Blistu. A nejak ho podminit predchozim nactenim tohoto clanku - aby neslo si zkopirovat odkaz a jim pak na forum hned skakat. Doufam, ze radu zvanilu by to odradilo.

PS.

Pane Culiku,

myslim, ze jsem k vam byl v predchozim sdeleni prilis ohleduplny.

Fakt, ze Blisty nemaji dosud lepe definovanou strategii a ze kratke a pomerne neprinosne reakce ctenaru zarazujete na vyznamnejsi misto denniho vydani nez jim nalezi - to je predevsim vase odpovednost!

Na druhou stranu a na vasi obhajobu, zatim zadne papirove periodikum, ani treba Respekt - tam dokonce ani nereagovali na e-mail, nema vecne diskusni forum k otistenym clankum. Povazuji to za zkostnatelost techto medii a za mrhani moznostmi modernich technologii.

Bajka o drevorubci rika, ze rezal strom tupou pilou uz nekolik hodin. Kolemjdouci pocestny ho nabada, aby si tu pilu nabrousil. Drevorubec odpoví: " Nemám cas, musim rezat."

Hned to vysvetlim. Ti novinari jako by si vubec neuvedomovali vyznam odborne diskuse nad svymi clanky - jak ohromne jim to muze pomoci jejich clanky a vubec cele periodikum zkvalitnit. Prisunem dodatecnych informaci, korigovanim mylnych nazoru. Namisto toho se vymlouvaji na zamestnanost psanim clanku. ale kdyz pak ten jejich casopis ctu, zda se mi, ze zpracovavaji neaktualni temata. A mam ted na mysli Respekt, Tyden.

I v Euro nebo v Reflexu jedinou komunikaci redakce s aktualnim denim zprostredkovavaji redaktori. Jenze jsou aspon ochotnejsi si veci poslechnout na vlastni usi a videt na vlastni oci, a pak jim jeste prijit na kloub.

Marek Houša

Dana Cihelková

Nepřekvapuje mě, že na stránkách B.L. vypukl spor o roli StB, případně části komunistické nomenklatury, při událostech vedoucích k 17. listopadu 1989 a jejich vlivu na dalším vývoji v naší zemi. Je totiž zákonité, že do tohoto bodu musí dospět každé úsilí, pokoušející se vystopovat podstatu nynější hospodářské a mravní krize ve společnosti. Jan Čulík toto téma zřejmě otevřel, aniž by tušil, právě onou otevřeností B.L, jakou postrádá většina českých médií, zasažených autocenzurou postkomunistické normalizace. Dnes je zjevně tímto problémem zaskočen a klade si otázku, zda jsou tyto konspirační teorie něčím podloženy a kde jsou konkrétní důkazy?

Nicméně, máme - li respektovat právo na vlastní názor, jako normu pro otevřenou a svobodnou diskusi, nelze přijmout rétoriku Martina Škapíka, označující toto právo jako "Britské h....", a jeho vydavatele za provokatéra nebo totálního idiota, jen proto, že existují pochybnosti, zda role StB byla natolik vyhraněná a zjevná, že by zakládala důvod k domněnce konspirace. Slabost takovéto argumentace, předem vylučující jakoukoli diskusi, zjevně spočívá v jednostranném vidění naší nedávné historie, typickém pro Necenzurované Noviny (dříve: Ty Rudá krávo). Na druhé straně však nelze upřít NN, že upozorňovaly na skutečnosti, které tehdejší vládnoucí garnitura bagatelizovala.

Z argumentace Škopíka však lze také vyčíst, že "Cenzurované noviny" přebraly z NN právě to, co je učinilo nevěrohodnými, to je obhroublost a netoleranci (kdo nesmýšlí jako my, je buď estébák, anebo idiot). Petr Cibulka, obklopen lidmi stejného vidění, ač v dobré víře, tak opět ke své škodě nezvládá tu roli, do níž byl okolnostmi vtažen. Lze to lidsky pochopit (s ohledem na to, co si s komunisty užil), ale ne přijmout jako vzor, kudy by se mělo vyrovnání s komunistickou minulostí a postkomunistickou současností ubírat.

Petr Cibulka a jeho "naštvaní muži" by si tudíž měli položit otázku, zda tento styl navýsost nevyhovuje právě těm silám, proti nimž se mnohdy žene jako býk proti červenému hadru. Konspirační vidění světa, podepřené antikomunistickým fundamentalismem, házejícím do jednoho pytle všechny, kteří jeho názor bezvýhradně nesdílejí, jimž NN prosluly zejména v závěru své slávy, v jejichž šlépějích zřejmě pokračují Cenzurované noviny, je zjevně to, co předem diskredituje jakoukoli snahu po vážné diskusi. Jestliže ve svých počátcích byly NN líhní mnoha vynikajících novinářů, upřímně se snažících po čestném vyrovnání se s komunismem, věcně kritizujících pokryteckou politiku Pithartovy a Klausovy vlády, dnes by se kterýkoli z těchto novinářů cítil velmi trapně, kdyby měl publikovat v Cenzurovaných novinách.

Ludvík Vavřina v článku "Estébácké spiknutí" se uchýlil k obdobné rétorice, byť z opačného konce. V informačním vakuu ponechaný občan, každodenně se střetávající s obludnou arogancí moci, nejen té ústavní, ale především přetransformované a překabátěné, odkázán do role "lůzy ulice", nemůže být klasickým příkladem paranoi, jak se mylně domnívá. Tím příkladem jsou spíše ti politici, kteří činili vše pro to, aby se Česká republika od Evropy vzdalovala, například "výrobou" účelově děravých zákonů a vytvářením prostoru pro vznik postkomunistických mafií, na straně jedné, a faktickým vyháněním z privatizace těch občanů, kteří do tohoto hodně narudlého bratrstva nepatřili. Z pohledu těchto lidí se postkomunistický režim musí nutně jevit jako spiknutí, i když mnohdy jde o jevy nezamyšleného účinku.

S čím však nelze souhlasit ani náhodou, je zlehčování v podobě škodolibé arogance, snažící se překrýt polistopadové estébácké hrátky, které zde nepochybně byly a občas ještě přetrvávají. Výroky o spiknutí estébáckém, zednářském a židobolševickém, jsou falešnou kartou, jaká by se neměla na stole nikdy objevit. Pokud na ní pan Vavřina trvá, zřejmě nikdy neslyšel o infiltraci Charty 77 estébáky, Zifčákovi, Glacovi a podobných takédisidentech, nikdy neslyšel o obsazování klíčových pozic v OF agenty StB, o násilném vyhánění z OF nepohodlných jedinců, nezapadajících do obrazu sametové revoluce. Nikdy také neslyšel, že banky spíše zajímal postoj uchazeče o úvěr ke komunismu, než předkládaný privatizační záměr, pokud ovšem byla banka ochotna s takovýmto uchazečem vůbec jednat. To jsou doložitelná a nezpochybnitelná fakta.

Pokud jim nevěří, dovolím si uvést jeden konkrétní příklad. Dnes pečlivě zamlčovaný agent StB Jaroslav Glac, vydávající se dlouho před listopadem 1989 za chartistu, to dotáhl z předsedy KC OF severomoravského kraje na poslance FS ČSFR. Odhalen byl snad omylem, díky horlivosti někdejšího šéfa krajské správy policie Sprušilem. Doufám, že mi pan Vavřina nebude chtít namluvit, že šlo o individuální čin jednoho kariérismem posedlého estébáka.

Obdobně falešnou se jeví argumentace Václava Žáka, dožadujícího se důkazů o komunistické konspiraci v privatizačním procesu. Jeho obhajoba vzdělanosti těchto elit také neobstojí. Tito soudruzi už totiž ve většině případů prokázali, že nerozuměli kapitalistické ekonomice a neuměli řídit. Jedinou jejich startovní výhodou bylo, že se Pithartova a Klausova vláda postaraly, aby měli bezkonkurenční přístup k úvěrům v bankách, k privatizačním záměrům vlády (respektive FNM) a k potřebným státním úředníkům, kam se normální smrtelník nikdy nedostal. Nelze popřít, že někdejší komunistická elita dnes vlastní 80 procent všech privatizovaných majetků, které jsou však mnohdy beztrestně rozkradeny, vytunelovány, nebo se potácejí na pokraji bankrotu.

Pokud pan Žák neví o nikom z nomenklatury KSČ, který si dnes hraje na právně nepostižitelnou elitu, nechť si udělá čas a seznámí se například s osudem podniku MEZ Postřelmov (někdejší soudruh Vaškuj není v tomto kraji neznámou osobou). Mohli bychom si položit otázku, proč estébák Čadek v poklidu unikal až unikl spravedlnosti, přestože spáchal celou řadu závažných trestných činů (podvod, padělání veřejné listiny, zneužití informací v obchodním styku).

Od věci by však nebyla ani otázka, proč české politické celebrity považovaly za nutné chodit zpívat k ruským mafiánským kmotrům do restaurace "U holubů"? Můžeme jen doufat, že průšvih s praním ruských dolarů nabude rozměrů, jakých by se nikdy neználkové špinavých peněz nenadáli. O tom, kolik ruští oligarchové vyprali v Česku špinavých peněz, se zřejmě budeme dohadovat tak dlouho, dokud ten průšvih nepřeroste český dvoreček. Potom by už nešlo jen o matrjošky za výkladními skříněmi, vydávané za české lidové umění.

Mohla bych uvést řadu dalších odstrašujících případů nepostižitelných zlodějin a jiných lumpáren, ale jak správně ve svém diskusním příspěvku "Estébáci mají v ČR ekonomický vliv" uvedla někdejší předsedkyně DEU Alena Hromádková: "takových příkladů jsou stovky", čili bych jen potvrzovala to, co ví v ČR každý, avšak autocenzura v médiích o tom brání otevřeně a adresně hovořit. Jde zřejmě o ochotu či neochotu je vůbec vidět, natož vidět podstatu příčin, proč tomu tak je.

Nicméně, Alena Hromádková nepochybně ví, o co jde, když říká: “s vysvětlením se nedá pospíchat, ledaže by se někdo chtěl vystavit nejpodivnějším podrazům a útokům na sebe a své blízké". Možná, že má na mysli onu údajnou "nadporučici StB", vedenou pod krycím jménem "Dáša", která si těch podrazů a útoků užívá podnes více než dost. Měla by se však také zamyslet, proč DEU dopadla tak špatně. Ono to totiž velmi úzce souvisí s těmi zdroji, které z nepohodlných lidí vyráběly estébáky. Právě tam se zřejmě ukrývá to, co svádí ke generalizacím o spiknutí.

Vraťme se však ještě na chvíli k Cibulkovým seznamům spolupracovníků StB. Dlouho se tajilo, zřejmě účelově, kde vznikly. Dnes se už ví, že je vyrobila "Komise FS pro vyšetřování událostí 17. listopadu". Nic podstatného samozřejmě nevyšetřila a Zifčák alias Růžička z toho vyšel jako obětní beránek, kdežto řídící důstojníci StB, kteří tuto zločinnou akci naplánovali, jako nechtěné oběti zmatků ve velení. Kdo zametal stopy, je nasnadě. Časem se totiž ukázalo, že téměř polovinu členů komise tvořili agenti StB. O tom se dnes v českých novinách také mlčí. Jakou hodnotu mají Cibulkovy seznamy je tudíž zjevné, z účelu, ke kterému byly vyrobeny. Pouze doufám, že mě pan Václav Žák, či pan Ludvík Vavřina, nebude chtít přesvědčit, že to je paranoidní vidění světa, jimž bychom se neměli nechat otrávit.

V těchto souvislostech se musím zmínit o ministru zahraničních věcí Kavanovi a řečnické otázce, proč jej Čulík brání. Obávám se, že v této věci se přehlíží podstatné. Vzpomeňme si, co svého času předvedla divákům televize NOVA. Šlo o tajně pořízený záznam údajné schůzky Jana Kavana se svými řídícími estébáky, která se měla stát v nějakém pražském konspirativním bytě, někdy po 17. listopadu. Položme si otázku, proč byl tento záznam pořízen a proč byl tak dlouho uchováván? Proč najednou tito estébáci dostali nutkání chránit mladou demokracii před estébákem Kavanem? Nešlo snad o to, že Kavan nezapadal do plánů někoho jiného? Například těch, kteří dnes hovoří o hrozbě vyprázdnění národního státu a diktátu eurobyrokracie? Sporná je samotná autenticita těchto záběrů. Vylákat někoho někde, a pak tvrdit něco o konspirativní schůzce s estébáky, není žádným problémem. Zarážejícím mementem však je, když na tuto hloupost naletí rovněž ti, jimž Jan Kavan velmi dlouho dodával se zahraničí v komunistickém režimu zakázanou literaturu.

Nemíním sice dělat Janu Kavanovi advokáta, ostatně to mu není ani zapotřebí, jedno je však nepopíratelné. Jako ministr zahraničních věcí odvedl kus poctivé práce a má značnou zásluhu, že Česká republika, přes veškerý legislativní chaos (jaký po sobě zanechala údajně pravicová vláda ODS), do EU přece jen směřuje. Obávám se, že právě to je ten důvod, který "někoho", kdo vždy a včas disponuje zaručeně pravými informacemi (spíše dezinformacemi), pořádně naštval.

O tom všem je třeba hovořit otevřeně, ale bez předsudků a ideologických brýlí. Vznik estébáckých a komunistických mafií už hodně dlouho v Česku nikdo nezpochybňuje. Co natropily, vidíme každodenně. Obávám se, že nelze přistoupit ani na spikleneckou teorii, ani na vinu vlády, která tohle umožňuje (Zemanova ČSSD přece zavinila i zatmění Slunce!). Ta vina má zřejmě mnohem hlubší kořeny, v nichž se proplétají zlovolné úmysly s neschopností a dobré úmysly s naivitou.

Ptejme se, zda na počátku polistopadových změn byla k dispozici jiná alternativa, než ta, jakou občanům naservírovali prognostici a idealističtí disidenti? Zavilý antikomunismus, hlásající kolektivní vinu a útěky na chaty za důkaz kolaborace s Husákovým režim, jakkoli byl aktem zoufalství nad politikou tlusté čáry, nemohl tuto alternativu poskytnout. Zrovna tak ji nemohli poskytnout hledači “třetích cest", usilujících o kompromis mezi tržní ekonomikou a  “vymoženostmi reálného socialismu". Pravicová opozice k postkomunistické ODS, reprezentovaná dvaadvaceti pidistranami, spíše sloužící k ukojení vůdcovských ambicí svých zakladatelů, neschopná dohodnout se na čemkoli, byla jen tristním završením tohoto stavu. Nebylo tudíž divu, že ten prostor, který zde byl, zaplnili ti, kteří rychle pochopili co jde a věděli jak na to. Neudivuje tudíž, že z počátku hodně přikrčení soudruzi se zase ocitli v čele, tentokrát jako praporečníci “trhu bez přívlastku".

Bylo zákonité, že tato cesta musela dopadnout špatně. Česká republika se ocitla v situaci, kdy za každé východisko, ať už levicově či pravicově orientované, bude muset zaplatit neúměrně vysokou daň. Hrozba politické nestability a sociálních nepokojů je na spadnutí. Zmírnit tato rizika může jen zásadový rozchod s praktikami postkomunismu a jeho exponenty. To také zahrnuje rozchod s výsadami komunistických a estébáckých mafií a jejích postavení na úroveň obyčejných zločineckých organizací.

Bude však ještě nějaký čas trvat, než ze státní byrokracie zmizí "nepostradatelní experti" a z ekonomiky "soudruzi továrníci", jimž se velmi úspěšně daří dokazovat, že nejsou ani experty, ani podnikateli, ale spíše zkorumpovanou partou, těžící z neschopnosti morálně padlých politiků nastolit v zemi podmínky, zajišťující všem občanům rovnost šancí a rovnost před zákonem. Domnívám se, že právě proto je nutné o těchto věcech otevřeně hovořit. Lepší budoucnost není myslitelná, bez vůle k rozchodu se vším špatným, co nám minulost nadělila.

Michal Štingl

Poté co v prosinci 1997 zrušil Vrchní soud v Praze územní rozhodnutí na kontroverzní projekt cementárny u Tmaně a v květnu 1998 společnost Českomoravský cement od tohoto záměru definitivně upustila, zaměřily se nevládní organizace na základní problém chráněné krajinné oblasti Český kras - těžbu. Přestože by podle zákona neměla probíhat poškozující hospodářská činnost, je zde provozována řada lomů a těžební prostory zabírají neuvěřitelných 7% procent plochy.

Posledním krokem obce Koněprusy a Dětí Země byl podnět Správě CHKO, aby požádala o provedení tzv. odpisu zásob. Ten by znamenal zmenšení plochy (tzv. dobývacího prostoru), kterou má těžař k dispozici k vytěžení. To však již udělal v roce 1995 územní odbor ministerstva životního prostředí a v zásadě neuspěl. Společnost Velkolom Čertovy schody totiž odmítla vydat dokumentaci, bez které nemohl být odpis proveden. Protože se podobné obstrukce mohou očekávat i tentokrát, obrátily se nevládní organizace a obec Koněprusy na ministra životního prostředí Miloše Kužvarta. Ten se již v minulosti vyjádřil pro nutnost omezení těžby vápenců v CHKO Český kras.

Kampaň “Za záchranu Českého krasu" podporují Nadace rozvoje občanské společnosti a Nadace Partnerství

Pár poznámek z tiskové konference:

Ministr životního prostředí, Miloš Kužvart na včerejší tiskové konferenci Dětí Země uvedl, že bude usilovat o odpis zásob u surovin v druhých zónách chráněných krajinných oblastí obecně. Rovněž vyjádřil souhlas s názorem, že tlak na těžbu vápenců v Českém krasu je enormně vysoký. Řekl, že tento problém chce řešit vedle použití právních nástrojů k omezení těžby také vyšším zpoplatněním surovin těžených v chráněných oblastech a rovněž vyšším zpoplatněním vysoce kvalitních surovin, jakými jsou například vysokoprocentní vápence ve Velkolomu Čertovy schody.

Vedoucí Správy CHKO Český kras, Michael Pondělíček řekl, že lze očekávat tlak na omezení těžby v tomto chráněném území ze strany Evropské unie v souvislosti s ochranou karlštejnské rezervace. Vyplynulo to z návštěvy komisařů ES. Rovněž uvedl, že podle posledních průzkumů se v dobývacím prostoru koněpruského ložiska (čili v okolí Velkolomu Čertovy schody) nalézají stejně cenná stepní společenstva jako jsou ve Svatém Janu.