Pravopizmus
Nedávno jsem se dostal do sporu na toto téma v rámci příprav na dvojjazyčné vydání otcovy prvotiny Mrchopěvci, (cena
Egona Hostovského 1984) které vyjde letos v listopadu v nakladatelství Maťa (vida, reklama).
Otec, takzvané Křesadlo, byl v pravopisu zpátečník, trval na heretických pravopisných konstrukcích typu theorie, pathos
a.t.d. (sic). Jelikož byl v roce 1995 povýšen do posmrtného stavu, je snad na místě jeho pravopis v maximální únosné míře
respektovat. Křesadlo však uznával, že inovace v jazyce vzniká neúprosně "gvúli demogratické dyzguzi", ale kontroval
úvahou, že jazyk spisovný mají vytvářet především spisovatelé, ne polovzdělanci vychovaní marxismem.
Marxismus má tři zdroje, píše v úvodu Mrchopěvců 'auktor' knihy. Jaké, to jsem se v emigraci naštěstí nemusel učit.
Přátelům děkuji za informace, že prameny marxismu jsou vědecký komunismus, historický materialismus a politická
ekonomie. ( To mi připomíná českou politickou scénu.) Obdobně pseudo-vědecky lze tvrdit, že cokoliv má tři zdroje, třeba
ženu, muže a alkohol. Český pravopis má tři zdroje. Výslovnost, etymologii (vývojový původ), a libovůli jazykozpytců z
Ústavu pro jazyk český. Začátkem desetiletí měla navrch výslovnost, jakoby každý dnešní odchovanec českého školství měl
zapotřebí číst si nahlas. V době, kdy se učí ve školách angličtina a používají počítače, mi přijde zbytečně komplikované
prznit slova latinského původu prosazovaním předposledního písmene abecedy, jehož hojnost v českých textech nám i tak
vnucuje klávesnicovou normu QWERTZ.
Při obhajobě tradičního pojetí pravopisu jsem použil v diskusi s redaktorkou jako příklad slovo "pulzovat", které se sice
dnes píše jak uvedeno, ale tento ústupek výslovnosti by mohl vyústit v absurdní pravopisnou normu latinského podstatného
jména. A vida, v pravidlech 1993/94 stálo právě toto neuvěřitelné slovo pulz, ač se takto nevyslovuje, ani tak nevzniklo.
Jeho původem je tedy zvůle jazykozpytců, (nebo zmíněný alkohol?)
Právě jsem si zakoupil Pravidla českého pravopisu (čtvrté, "nové" vydání 1999-2000) ISBN 80-7182-073-3 které vychází z
pravidel roku 1993. Naštěstí se zvedla proti tehdejšímu novátorství v pravopisu taková vlna odporu a občanské
neposlušnosti, že byly vydány dodatky, které jsou v tomto vydání přímo zakomponovány. S potěšením čtu tučně psanou
připomínku v dodatku, že je třeba výslovně upozornit na to, že psaní s ... kdy Pravidla 1993 uvádějí jen z
... je také správné.
Křesadlo považoval bujení ústupků polovdělancům za příznačné v postnejedlovské české společnosti a měl klasické
vzdělání.
Já, odchovaný Britanií, mám všeobecné výhrady k instituciovanému pravopisu, proto, že se jedná o jakousi davovou
sugesci, sociální inženýrství, a tedy nebezpečí mnohem horší, než nesourodost všeho psaného. Jaká to univerzita slavila
650 let? Považuji ze potěšitelné, i příznačné, že nedávná iniciativa se nazývá Impuls 99 a ne Impulz, (ač její obsah není
žádné úchvatné čtení.) Regimentace myšlenek je naštěstí na ústupku natolik, že ani protagonisté impulsů neumějí pořádně
naformulovat, o co jim kráčí, abychom s nimi mohli vymaršírovat k lepším zítřkům.
Pokud davová sugesce pracuje, pak velice nebezpečně, plíživě, zákeřně. Nakonec může vyústit v bláznivé kocourkovství,
zvrácenost lidských hodnot, přijetí císařových nových šatů a opozičních smluv. V zemi, kde si předseda ODS "ani na
mikrosekundu" nepřipouští, že jím podepsaný volební inzerát nebyl fair, je možné cokoliv - i pravopiz. Nebo právě naopak.
Zavrhněme pravopizmus a vše, co z něj vyplývá. Nazývejme věci pravými jmény, nepleťme pojmy a dojmy.
Lidská schopnost domyslet logiku věci od premis až k závěrům, ad absurdum, je evidentní například v hypnose. Hypnosa
spočívá v tom, že se subjektu sdělí cosi, co logicky a neúprosně vyústí v žádaný závěr, ke kterému se subjekt dopracuje
sám. Hypnotisér jen zasadí semínko a zalévá. Ejhle ! Uvede-li hypnotisér, že s každým výdechem se vám odlehčuje ruka,
nebude průměrně sugestibilnímu jedinci dlouho trvat aby ve zdánlivě bdělém stavu užasle sledoval vlastní paži, jak se zvedá,
třeba až do zakázané nacistické polohy. V tomto ohledu je nám vlastní mozek špatným sluhou, rigidním úředníkem a
vykonavatelem.
Jak s pravopisem, tak s morálkou. Pokud upřednostňujeme pokleslé a nežádoucí chování, jako přirozenost samu, a
kodifikujeme jej, je to jen začátek, nástup na namydlenou plochu. Obdobně je to s tvrzením, že mnohoženství je lidskému
rodu přirozené a má být legalizováno. (Mužům je možná po chuti, ale ženám sotva.)
Zkuste si nechat naočkovat od nějakého důstojného a důvěryhodného pána nějaký nesmysl. Třeba, že není nic takového,
jako špinavé peníze, nebo, že Havel prahne po moci. Nechte uzrát a vykvasit několik let, a uvidíte, k jakým závěrům to
společnost dopracuje.
Na závěr nabízím báseň, která kdysi vyšla ve Tvaru, literárním obtýdeníku, který má prý být z nedostatku finančních dotací
od ministerstva kultury příští rok povýšen do postmortalie. Vyšel v trochu upraveném, konvenčním pravopisu, ale to nic.
Verš pravidelný je dnes anathema
a báseň správně rýmovat se nemá,
tož, abych nestřetl se příliš s literárním světem,
budu psát pouze claudelovským versaletem,
jenž sice rýmuje se do kupletů,
však lhostejno, jak dlouhý verš má nebo větu,
zda řádek malý je či veliký
a kolikeré jsou v něm slabiky.
Bývaly kdysi doby esteticky přehnané,
kdy uměli psát dokonce i Američané,
Ezra Pound, Conrad Aiken a jak se všichni jmenovali,
ti všichni zcela schopné básně v Americe psali,
ačkoliv New York rovných ulic příšerný je
a v Burgher parloru se stěží najde jaká poesie.
Však v dnešní době, v níž tě nic už nepotěší
zapomněli psát básně už i zpěvní Češi
a stali se s nich vertikální prosatéři
anebo trapní, škobrtaví amatéři,
říkanky jaké dříve uzenáři na reklamu psali,
za ty, dnes zasvěcená kritika je chválí.
Tak českých básníků už téměř není více,
jen v Izraeli jeden starý Žid
a v Americe jedna asi taky Židovice,
těm ale čas již zvolna hranu odbíjí,
a pak je ještě jeden ve východní Anglii.
Ten muž jsem já - Jan Křesadlo,
čas nastavuje mi své duté zrcadlo
a literární hurvínkové velice se zlobí,
nadávají mi rozliční a hlavně austrokatoličtí snobi,
z nichž někteří to dělají i v latině,
leč mechanickými citáty jedině,
neb klasické vzdělání rovněž velmi upadlo
a jedno z mála, co je trochu umí, je zase to Křesadlo,
neboť i Rio Preisner, který lká nad prohnilostí moderního světa,
už neví jak se dělá podmínková věta
a český instrumentál od "Artemis" že je "Artemidou",
Niederle-Groh by vzplakal nad tou bídou,
též jiné dovednosti upadají v zapomnění,
například milovati ženy až do jejich ukojení?
však z dnešních mladíků se sobci prekoxní již stali,
už za Dubčeka děvušky si na to stěžovaly.
Já ovšem dnes již nemám evidenci z první ruky,
neb bych se musel stydět před vlastními vnuky,
neboť jsem stár a temeno mám lysé,
však pochybuji, že by v tomhle zas zlepšily se,
neboť i jinak nelze neviděti,
že to jde všechno pořád od desíti k pěti.
Dříve to uměl každý sám, byť třeba neučený,
dneska jsou na to knihy, kterak milovati ženy,
leč ani to nestačí pro ty tupé tvory,
jak svědčí četné nevěry a rozvodové spory.
I jiné dovednosti mizí, které známe,
neb místo tance jako medvědi se kolébáme,
a místo příjemné muziky k rekreaci
jacísi vlasatci hřmotí a řvou jak draci
a poskakují při tom velmi vztekle,
takovou hudbu jistě mají v muzikantském pekle.
Tak naší kultuře už vůbec odzvání,
a vbrzku básníci už budou jenom lachtani,
a protože se duše stále vrací,
stanu se lachtanem v své příští inkarnaci
a budu skládat poesii vodní.
Však lidé neuslyší mne,
neb nejsou toho hodni.
Poznámka JČ: Myslím, že je velký problém, jak určit, kudy jde hranice mezi vyvíjejícím se jazykovým územ, totiž tím, jak se v současnosti mluví, a mezi strukturními jazykovými chybami. Co je strukturálně a funkčně ospravedlnitelný vývoj a co je pouhá systémová chyba, která zamlžuje komunikaci? Ptal jsem se na to při nedávném semináři pro zahraniční bohemisty odborníky z Ústavu pro jazyk český a profesor Kraus se odpovědi vyhnul. Jiná odbornice, dr. Martincová, autorka loni vydaného slovníku neologismů (z velké části tvořeného anglickými výrazy) konstatovala, že se věc musí vždycky určovat podle typu problému, nikoliv podle jednotlivých slov. Je fakt, že lidi dohání k zuřivosti jakékoliv pravopisné změny, které neodpovídají způsobu psaní, na jaký byli zvyklí, pokud však došlo v užívání jazyka k posunu, a je to funkční, je nutno tyto změny respektovat.
