Vždyť jsem vám říkal, že jsem špión
Bývalý londýnský policista John Symonds působil po dobu osmi let jako "agent Romeo" pro KGB. Pracoval jako kvalifikovaný svůdce, který dobýval zaměstnankyně cizích velvyslanectví po celém světě. Když se vrátil na Západ a nabídl, že odhalí tajemství svých sovětských pánů, bylo jeho svědectví odmítnuto jako údajné fantazírování. Nyní potvrdily dokumenty, které z Moskvy propašoval Vasilij Mitrochin, jeho nepravděpodobné svědectví. V rozhovoru, který se bude vysílat v televizi BBC v neděli 19. září, a který ve zkrácené verzi vyšel v deníku Guardian dne 14. září, líčí Symonds dosti naivně svůj poněkud absurdní příběh. Symondsovi je dnes 64 let. V roce 1972 uprchl z Británie, protože čelil obžalobě z korupce při práci u londýnské metropolitní policie. Už není opáleným svalovcem, jakým byl v době své špionážní kariéry, zaznamenané na dobových amatérských filmech. Dnes je Symonds téměř bez prostředků, má cukrovku a často popadá dech.
Vždycky jsem se chtěl stát policistou. Poté, co jsem byl nucen v roce 1972 utéci do Maroka, byl jsem velmi zatrpklý, protože jsem byl nevinen, byl jsem falešně obviněn a byl jsem donucen odejít z Británie.
Tak jsem začal hledat, co jiného bych mohl dělat, ale měl jsem jedinou životní zkušenost jako policista a armádní důstojník. Spadl jsem do jednoho zaměstnání, kdy jsem učil africká vojska, jak zacházet se zbraněmi. Tak jsem pak skončil jako člověk, který pracuje i s námezdnými vojáky.
Byl jsem rozhodnut poškodit britskou policii co nejvíce, tak jsem obnovil složku obsahující informace [o jiných, údajně zkorumpovaných britských policistech] a dodával jsem tam všechno, co jsem věděl o korupci, prohnilosti, podvodnosti, všechno, o čem jsem slyšel nebo na čem jsem se podílel.
V táboře pro námezdné vojáky jsem se seznámil s člověkem jménem Marcel. Ten tam všechno organizoval. Nabídl, že zařídí, aby moje složka o zkorumpovaných britských policistech vyšla tiskem, protože měl styky v Německu a ve Francii. Často s ním chodil menší muž, světlé vlasy, modré oči a vpředu zlatý zub.
Ukázalo se, že to je šéf rezidentury KGB na ruském velvyslanectví v Rabatu. Marcel a jeho přítel se velmi zajímali o mou složku zkorumpovaných britských policistů. Zejména chtěli vědět všechno o jejich rodinném a jiném zázemí. Jestli mají milenky, jestli jsou to homosexuálové, jestli mají perverzní zájem o pornografii.
Marcel mi pomohl zařídit mi cestu do Bulharska, kde se o mou složku velmi zajímala osoba jménem Nick. Objevili se dva lékaři a okamžitě mi věnovali prvotřídní lékařskou pozornost. Moje krátká dovolená se pořád prodlužovala. Nick chtěl slyšet stále další podrobnosti o určitých lidech. Pak už jsem dokázal docela uhodnout, koho se snaží naverbovat, protože se vraceli k určitým konkrétním lidem.
Na Nickovo doporučení a s jeho vědomím jsem se seznámil s jednou Bulharkou, která pracovala jako jakýsi kurýr, a taky s jednou Němkou, která u ní bydlela na pokoji. Ta Němka mi řekla, že její manžel pracuje pro západoněmeckou špionáž a pracuje nyní na velké věci. Hlídá určitého špióna a nemůže se uvolnit z práce. Řekl jí tedy, aby jela sama na dovolenou. [Hlídal komunistického agenta v úřadu německého kancléře Willyho Brandta.]
Tak jsem to řekl Nickovi a hned po mně chtěli, abych jel do Bonnu, tu dívku tam vyhledal a odvezl ji do Berlína a zjistil o tom víc. Dostal jsem různé instrukce, například že když potřebuju pomoc, mám udělat křídou čáru na určitý kandelábr, dali mi hesla, jimiž se mám pomocníkovi hlásit, a tak dál.
Tak jsem se s tou dívkou setkal, odjeli jsme do Berlína a myslím, že mě tam chtěli, abych začal s tou dívkou chodit. Chtěli nahrávat naše rozhovory a filmovat nás. Bylo to jako život ve špionážním románu. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že je to celé hra. Protože jsem pořád chodili do hospod a do klubů a pořád se jenom pilo.
Byla to moje první práce a úplně náhodou to skončilo obrovským úspěchem a dostal jsem pochvalu. Nabídli mi, abych dál žil v Bulharsku a pokračoval v této práci po celém světě. Naučili mě, jak líp milovat. Bylo to velmi příjemné, přišly dvě neobyčejně nádherné dívky a naučily mě to. A tak jsem sváděl různé dívky na různých velvyslanectvích.
Musel jsem projít základním školením. Před cestou do cizích zemí mi bylo vysvětleno, jak nacházet mrtvé schránky na informace a jak psát tajným písmem. Vždycky jsem dostal celou "legendu", nový životopis, který odpovídal pasu, na který jsem cestoval. Ten životopis jsem se musel vždycky naučit. Často byl zvolen tak, aby to bylo pro danou dívku atraktivní. Byla to hra. Všichni to dělali. Britové vysílali sekretářky jako návnadu. Rusové to dělali. Američané to dělali. Francouzi to dělali, Němci to dělali.
Věc je ta, že jsem nikdy nebyl příliš na ženské. Měl jsem dlouhodobý vztah s jednou dívkou, která si myslela, že mi něco je, když jsem po dlouhé měsíce teď nelezl k ní do postele.
Byla to skutečně tvrdá práce. Nebylo to jen pro mé potěšení, pro mé sexuální potěšení. Byla to součást dlouhodobého procesu, jak chytit ženu do osidel a přesvědčit ji, že jsem pro ni jediný muž na světě, pro něhož nakonec opatří dokumenty ze sejfu, a tak.
S kolika ženami jsem spal? Byly jich stovky.
Zvali mě občas to Moskvy. Tam vás ubytovali v dobrém hotelu, kde byla na pokoji televize, v níž byla kamera. Taky tam byly velmi tlusté dveře do koupelny a v nich byla taky kamera. V Moskvě to bylo vždycky velmi příjemné, ale musel jsem vždycky za to zaplatit cenu. Místní moskevské oddělení KGB po mně pořád chtělo úsluhy. Moskevksá KGB byla velmi podobná našemu londýnskému kriminálnímu oddělení policie - zkorumpovaná, tvrdá, dali vám pěstí do obličeje a pak tvrdili, že jste je napadl. A nebyli moc chytří...
Pak už jsem začal být známější. Američané se několikrát pokusili mě unést. Začínal jsem jim být na obtíž, protože jsem jim po celém světě chodil za holkama.
K obratu došlo, když jsem dostal úkol namluvit si manželku amerického rezidenta CIA v Tanzánii. Byl trochu na ženské a měl osamělou manželku, která chodila na procházky na pláži a občas do místního hotelu na krevety. Někdo si toho všiml, a tak mě za ní vyslali. A Američanům se to nelíbilo, a tak když jsem odjížděl z Tanzánie, v letadle seděla americká skupina pro únosy, kteří se chystali mě na konci letu unést. Ale naštěstí letělo letadlo do Etiopie a bylo plné mých přátel, takže sice v letadle bylo několik těch svalnatých Američanů, ale když jsme přistáli, tak tam byli ještě svalnatější Rusové. Začalo to být už dost absurdní.
Takže jakmile jsem se vrátil domů, přiznal jsem, že jsem pracoval pro KGB. Řekl jsem, že jsem jim padl do spárů a že mě využívali pro tyto menší úkoly, ale že jsem dal dohromady trochu informací a jsem ochoten spolupracovat a všechno to prozradit. Avšak britská špionáž se rozhodla neudělat se mnou ani pohovor. Pravili, že povídám nesmysly.
Jestli něčeho lituju? No, víte, nic jsem vlastně neudělal. Co jsem udělal? Žil jsem si pěkně. Řekl bych, dejte se ke KGB a poznáte svět. Procestoval jsem celý svět a měl jsem se při tom fantasticky. Bydlel jsem v nejlepších hotelech, navštívil jsem nejkrásnější pláže, měl jsem přístup ke krásným ženám, neomezené množství jídla, pití, šampaňské, kaviár, cokoliv chcete. To byla moje zkušenost s KGB. Nelituju toho ani minutu, protože jsem byl donucen utéct z Británie.
Koho že to mohlo poškodit? Komu jsem způsobil co zlého? Jediní lidé, jimž jsem způsobil něco zlého, byli policisté v londýnské metropolitní policii, a myslím, že se mnou britská špionáž nechtěla udělat pohovor, protože věděli, že v důsledku toho, že se moje složka o londýnské policii dostala do rukou KGB, spousta lidí byla asi naverbována - nejenom čelní policisté, ale i jiní lidé nahoře a myslím, že chtěli, aby se to nedostalo na veřejnost.
