Vliv ekologických organizací v České republice
Andreas Beckmann
An English version of this article is in Central Europe Review here.
Role a zkušenosti ekologických organizací v nedávné debatě o jaderné elektrárně Temelín odrážejí podstatu, problémy a rostoucí sílu ekologického hnutí v České republice. V intenzívní celostátní debatě, která vedla k rozhodnutí české vlády o osudu temelínské jaderné elektrárny nabyl tento projekt většího významu, než bylo pouze rozhodování o tom, zda je správné podporovat stavbu jaderné elektrárny. Celá řada komentátorů si povšimla, že je problém spojený s bojem o nynější a budoucí rysy české společnosti. Nešlo jen o to, zda bude spoléhat v budoucnosti Česká republika při spotřebě energie na jaderné elektrárny, ale, daleko významněji, o to, jakou roli budou hrát soukromí občané v budoucnosti při takovémto rozhodování - jinými slovy, jakou roli bude hrát v České republice občanská společnost.
Temelín ukázal, jak těsně jsou v České republice spojeny oba tyto problémy - životní prostředí a občanská společnost. Vyšlo najevo, jak silně jsou spojeny vyhlídky ekologických organizací s rozvojem otevřené, angažované a aktivní veřejné kultury, a obráceně. Vládní rozhodnutí dostavět temelínskou jadernou elektrárnu a velká podpora mezi většinou Čechů pro temelínský projekt vytvářejí dojem, že vyhlídky na rozvoj občanské společnosti v ČR jsou velmi špatné, ale zdání možná klame.
Velké drama
Temelín je neuralgickým bodem nejen pro ty, kdo se staví proti jaderné energii, ale také pro ty, kdo jsou pro rozvoj občanské společnosti. Temelín se stal základním symbolem autoritářského vládního stylu vlády Václava Klause, která během devadesátých let zahalila temelínský projekt do tajnosti, a téměř automaticky schvalovala další a další státní výdaje na úhradu obrovských schodků v původně plánovaném rozpočtu a obrovských zdržení ve výrobním plánu. Pokusy získat informace o temelínské elektrárně nebo o veřejných konzultacích, týkajících se tohoto projektu, byly odmítány s ospravedlněním, že stavba temelínské elektrárny byla zahájena před pádem komunismu v roce 1989, a tak se jí porevoluční zákony netýkají.
Před nedávným vládním rozhodnutím dostavět Temelín udržovala celá řada ekologických organizací - zejména hnutí Duha (česká pobočka organizace Friends of the Earth), Calla, Jihočeské matky a Greenpeace, často intenzívní, celostátní debatu o budoucnosti této jaderné elektrárny. Projednou se v této debatě dostala vlivná projaderná lobby do defenzívního postavení.
Ekonomické a technické argumenty pro jadernou elektrárnu - které vytvářely při minulých debatách relativně pevné postavení jaderné lobby - tentokráte nepřesvědčovaly, když kritikové poukázali na dlouhou historii nedodržování rozpočtu, mlžení ohledně čísel a na otevřené lži, rozšiřované podnikem ČEZ, což je polostátní energetická firma, která Temelín staví, a jejími stoupenci. Tradiční refrén jaderné lobby, totiž že ekologové neznají relevantní hospodářské a technické otázky a působí proti národnímu zájmu, se ukázaly být kontraproduktivní. Oponenti argumentovali, že právě Temelín plýtvá národním bohatstvím, a byli schopni toto obvinění přesvědčivě dokázat.
Uvnitř české vlády, kde ministr životního prostředí Miloš Kužvart investoval veškerý svůj politický kapitál do opozice proti Temelínu, i mimo vládu se podařilo ekologům vytvořit pozoruhodnou koalici osob s velkým vlivem na české veřejné mínění, kteří se postavili proti projektu. Dokonce i prezident Václav Havel se na poslední chvíli přidal k debatě a žádal, aby byl Temelín zastaven. Otázka Temelína rozštěpila pozoruhodným způsobem vládu i sociálně demokratickou stranu podle generací na dva velké tábory s radikálně odlišnými názory. Tento rozkol jasně reprezentovali oba hlavní protagonisté v této otázce - mladý aktivista a disident Kužvart, bývalý člen nevládní organizace a proti němu sedmdesátiletý bývalý člen komunistické strany, ministr obchodu a průmyslu Miroslav Grégr.
Navzdory velkému dramatu, odehrávajícímu se v tisku, konečné rozhodnutí Temelín dostavět nikoho zrovna příliš nepřekvapilo, vzhledem ke složené české vlády, vzhledem k pokračující politické a hospodářské stagnaci, morálnímu rozkladu a často citované "blbé náladě" v české společnosti. Ani veškeré důkazy proti Temelínu a zejména proti osobám odpovědným za řízení stavby, nesnížily podporu pro dostavbu jaderné elektrárny, kterou vyjadřovalo šedesát procent Čechů. Vláda, která není známa tím, že by byla schopna inspirujícím způsobem vést národ, učinila neriskantní rozhodnutí.
Jen o několik měsíců předtím schválila tatáž vláda skromný národní plán úspory energie, jehož účelem je snížit asi 30 procent energetické spotřeby, kterou lze relativně lehce odstranit z rozsáhlého energetického rozpočtu České republiky. Tento plán dále ukázal, že je zbytečné dostavovat Temelín, avšak vláda pro něj neposkytla žádné finanční prostředky.
Při porážce úspěch
Mnoho komentátorů charakterizovalo nejnovější debatu o Temelínu nikoliv jako drtivou porážku ekologických skupin, ale, když se to dá do správné perspektivy, jako jejich dosti podstatné vítězství. Duha a ostatní organizace jistě plavaly v celé věci proti proudu, ve společnosti, která je daleko více charakterizována apatií než aktivní občanskou účastí na věcí veřejných, poslušností vůči úřadům než zdravou skepsí vůči vládnoucí moci. Kritika polostátní energetické společnosti, která staví Temelín, nemohla být víc zdrcující, ale veřejným míněním to nepohnulo.
Úspěch ekologických aktivistů byl zejména pozoruhodný, když si člověk uvědomí, například, že hnutí Duha - které mnozí považují za nejvlivnější ekologickou organizaci v České republice - nemá více než jen hrstku zaměstnanců na plný úvazek a po celé České republice jen několik desítek aktivních dobrovolníků. Jen někteří z těchto dobrovolníků se účastnili na kampani proti Temelínu. Tyto kampaně mají vždycky velmi omezený rozpočet. Dokonce i v součinnosti s ostatními skupinami si lze těžko představit menšího Davida, bojujícího proti Goliáši jaderného průmyslu, s miliardami korun a politickým vlivem a marketingem, který se dá za takové miliardy koupit.
Způsob, jímž se chovaly organizace jako Duha a ostatní není o nic méně pozoruhodný, když se to včlení do historické perspektivy. "Musíte si uvědomit," říká Marek Švehla, komentátor týdeníku Respekt, " že tyto organizace vznikly od začátku devadesátých let v podstatě z ničeho."
Většina omezeného počtu lidí, kteří se podíleli na činnosti pololegálních ekologických skupin za komunismu tyto organizace houfně po roce 1989 opustila a dala se na politiku. Znamenalo to, že ekologické organizace musela úplně znovu vytvořit další generace. Dokázala to za velmi obtížných podmínek: tváří v tvář silnému pronásledování bývalou vládou Václava Klause, která prosazovala představu centralizované společnosti, řízené technokraty, bez obtížného zasahování občanských skupin, a která považovala ekologický aktivismus za nebezpečnou a pomýlenou ideologii. V určitou dobu došla Klausova kampaň tak daleko, že umístil hnutí Duha a několik dalších skupin na oficiální seznam teroristických organizací.
Z páriů v hrdiny
Po nejtemnějších dobách Klausovy éry začíná hrát české ekologické hnutí ve společnosti významnou roli. Je ironické, že právě období nejsilnější perzekuce přispělo k nynější síle českého ekologického hnutí. Pokus označit ekologické aktivisty za oficiální nepřítele státu se nezdařil, skupiny mladých "radikálů" náhle získaly respekt a status mezi tvůrci veřejného mínění a státní politiky.
"Najednou jsme začali být považováni za cenné partnery pro rozvoj otevřené a občanské společnosti v České republice," konstatuje Jakub Patočka, bývalý šéf hnutí Duha a nynější šéfredaktor týdeníku Literární noviny.
Do určité míry obnovilo pronásledování od Klausovy vlády dřívější styky mezi ekologickými aktivisty a jinými politickými aktivisty, usilujícími o vytvoření občanské společnosti. Jde o styky, které jdou zpět až k demokratické revoluci, kdy devastace životního prostředí byla významnou součástí protestů proti komunistickému režimu. Před rokem 1989 poskytovaly ekologické skupiny pololegální prostor pro opozici vůči komunistickému režimu.
Jak se stalo vytvoření občanské společnosti samostatným politickým cílem, o něž začaly usilovat menší strany a určité frakce uvnitř sociálně demokratické strany, status a vliv hnutí Duha a dalších ekologických skupin to posílilo.
"Příští volby budou důležité," konstatuje Patočka. "Je velmi důležité zabránit ODS a ČSSD, aby změnily ústavu. " [v podstatě proto, aby vytvořily dvoustranický politický systém, red.]
"Síly za větší demokracii se budou muset postavit proti ODS a donutit sociální demokraty, aby s těmito silami spolupracovali," pokračuje Patočka a dodává, že ekologické skupiny budou v součinnosti se skupinami na obranu lidských práv a v součinnosti s dalšími aktivisty pro vytvoření občanské společnosti hrát významnou roli."
"Zelení" partneři v politice
Velmi podstatný vliv získaly ekologické skupiny ve vztazích s různými vládními a okresními úřady. Vztahy mezi ekologickými organizacemi a ministerstvem pro životní prostředí se radikálně proměnily od doby, kdy zasedal v Klausově vládě ministr pro životní prostředí František Benda (od 2. července 1992 do 4. července 1996). Ministerstvo nyní považuje ekologické skupiny za partnery - i když často za netrpělivé a kritické partnery - a nikoliv za nepřátele. Byl jmenován speciální styčný ministerský činitel pro komunikaci s ekologickými organizacemi. Ten je informuje o tom, co se děje na ministerstvu. Ministr Miloš Kužvart pořádá pravidelná setkání s ekologickými organizacemi, kde si s nimi vyměňuje názory.
Nová spolupráce je pragmatická: ekologické problémy narůstají, a tak může ministerstvo co nejlépe využívat svých omezených zdrojů tím, že těsně spolupracuje s ekologickými organizacemi. Tyto organizace už hrají životně důležitou roli pro ministerstvo při šíření ekologického vzdělávání stejně jako při ochraně přírody.
Ministerstvo také využívá organizace se speciálními znalostmi. Například Ekologické partnerství programu Práva na informace bylo pověřeno ministerstvem pro životní prostředí, aby vypracovalo vládní návrh inventáře vypouštění toxických látek do životního prostředí. Bylo také ministerstvem jmenováno, aby předsedalo mezinárodní komisi zabývající se inventáři úniku toxických látek do životního prostředí. Econnect, neziskový český poskytovatel internetových služeb, pomáhá ministerstvu životního prostředí zlepšovat kvalitu ekologických informací na internetu.
Avšak ne všechna ministerstva či vládní instituce projevují tak velký zájem jako ministerstvo životního prostředí o spolupráci s nevládními organizacemi, i když mají tyto organizace potenciálně mnoho co nabídnout. Mohly by například pomáhat ministerstvu zemědělství, které má odpovědnost za ochranu lesů a vodních tokůl, anebo státním úřadům na okresní úrovni.
Mnoho státních byrokratů musí teprve překonat hluboce zakořeněný postoj - vytvořený během dlouhých desetiletí komunistické vlády i během staletí habsburského absolutismu - podle něhož jsou oni vládci a nikoliv služebníky občanů. Jejich cílem je podle těchto představ si zachovat vlastní moc a vliv a nikoliv plnit určité úkoly, jako například chránit zdravé životní prostředí. Ekologické skupiny budou moci pozitivně přispívat k činnosti státní správy jen potud, pokud se podaří odstranit tento základní, archaický postoj.
O změnu těchto starých postojů se velmi silně snaží dvě síly: prvním je soubor právních nástrojů, včetně práva podílet se na rozhodovacím procesu a nedávno schválený zákon na právo o informacích, druhou silou je připravovaný vstup do Evropské unie.
"Zelený" zákon a životní prostředí
V roce 1997 vytvořil Nejvyšší soud České republiky svým rozhodnutím precedens: postavil se na stranu koalice ekologických a místních skupin, které obvinily státní úřady z celé řady přestupků, porušujících právo veřejnosti účastnit se na rozhodovacím procesu. Soud také potvrdil, že vláda neplní požadavky, podle nichž je nutno provádět analýzy dopadu vládních rozhodnutí na stav životního prostředí. Bylo to poprvé, co byli státní činitelé důrazně upozorněni, že nerespektují zákony. Otevřelo to dveře pro množství dalších podobných případů.
