Etika v novinářské praxi

Měl člen managementu deníku Guardian přijmout od britské vlády čestné vyznamenání?

Jak hlídat Guardian

Žádný jiný tiskový koncern by asi neotiskl kritiku předsedy své správní rady. Guardian byl vždycky jiný - avšak zůstává i nyní věrný svým zásadám, ptala se v sobotu v tomto listě komentátorka Poly Toynbee

Navzdory otřeseným jistotám článek myslím ukazuje, že mají čeští novináři ještě dlouhou cestu, než dosáhnou standardu deníku Guardian. Cituji pro srovnání RESPEKT č. 37 - 6. -- 12. 9. 1999 o televizi Nova:

"Priorita všech priorit byla: poškoď, ponič, očerni Sazku," napsal například někdejší reportér Železného televize Martin Maňák v knize Moje vzpoura proti Nově. Také někdejší šéf zpravodajství Novy Jan Vávra na dotaz Mf Dnes přiznal, že natáčení reportáží na objednávku nebylo ojedinělé. "Stávalo se to," odpověděl v červnu Vávra na nařčení, že reportáži o firmě Pražské pivovary, kterou Nova letos v dubnu odvysílala, předcházela dohoda mezi generálním ředitelem Železným a společností Nomura International. A pozadu nezůstal ani sám Vladimír Železný. V rozrušení nad tím, že jej "podrazil" jeho dlouholetý fámulus, vytáhl těžký kalibr: Jan Vávra prý zpravodajství Novy přizpůsoboval svým politickým sympatiím. Jako příklad uvedl zprávu o Klausově švýcarské vile či prozrazení britského agenta."

JČ

Guardian se odlišuje od všech ostatních britských celostátních deníků, píše Poly Toynbee v Guardianu v sobotu 10. září 1999. Guardian nemá vlastníka. Deník je majetkem Scottova trustu, jehož jediným účelem je, jak to kdysi definovala velkomyslně rodina Scottů, věnovat se zajištění dlouhodobého přežití listu Guardian, "tak, jako dosud". Nemáme vlastníka, nemáme nad sebou žádného Murdocha, Blacka, Hollicka, Rothemera či O'Reillyho (všechno jsou to velcí tiskoví magnáti, pozn. JČ), kteří by nás vodili na nitkách. A samozřejmě, velmi se tím vytahujeme. Naši nepřátelé nás občas obviňují, že se chováme svatouškovsky. Často útočíme na jiné noviny za to, že otrocky sledují zájem svého vlastníka anebo že zkreslují zpravodajství tak, aby to napomáhalo vlastníkovým podnikatelským zájmům.

Deník Guardian bývá často v popředí odhalování a odsuzování politické amorálnosti a nepočestnosti, ať už šlo o konzervativního poslance Neila Hamiltona, který vybíral v parlamentě za interpelace od podnikatelských partnerů peníze, anebo o ministra Jonathana Aitkena a jeho lhaní na veřejnosti. Zastáváme pohodlně až arogantně morální postoj, kdykoliv vzniká podezření, že politické strany u moci rozdávají čestná státní vyznamenání za finanční podporu - právě tato praxe zlikvidovala pro historii pověst premiéra Harolda Wilsona.

Posmíváme se také často udělování čestných uznání (tj. šlechtických titulů jako "sir" a "lord", pozn. JČ) novinářům, šéfredaktorům a vlastníkům denních listů: Siru Davidu Englishovi z (polobulvárního) deníku Daily Mail, Siru Larrymu Lambovi z (těžce bulvárního) deníku The Sun, Lordu Deedsovi z (konzervativního) Daily Telegraphu, Lordu Rees-Moggovi z deníku Times, Lordu Cudlippovi z deníku Mirror i pozoruhodnému povýšení do šlechtického stavu, které udělil Rupertu Murdochovi papež Jan Pavel II.

Čestná uznání za zbabělou, jednostrannou novinářskou práci jsou tak nechutná jako udělování státních vyznamenání za peníze, a z tohoto důvodu by měli novináři s dobrou pověstí učinit všechno, co je v jejich silách, aby se jim vyhnuli.

Takováto čestná vyznamenání jsou vždycky udělována politickými stranami, které tito novináři či šéfredaktoři podporují, nikdy opačnou stranou, a to jejich hodnotu nutně zpochybňuje, ať už jejich držitelé argumentují jakkoliv hlasitě, že jsou naprosto nezávislí. Čím blíže se dostane novinář k tomu, že souhlasí s názorem nějaké politické strany, tím více musí zkoumat svou mysl, zda k tomuto postoji nebyl sveden nějakým politickým úplatkem.

Právě v důsledku silného pocitu politické nezávislosti deníku Guardian odmítl náš předminulý šéfredaktor, Alastair Hetherington, povýšení do šlechtického stavu, dokonce i po odchodu z šéfredaktorské funkce. Nechtěl riskovat, abychom byli pošpiněni toutéž špínou jako jiné noviny. Náš zakladatel, C. P. Scott, také odmítl státní vyznamenání.

Toto byl dlouhý úvod k obtížné otázce týkající se nynějšího dilematu listu Guardian. Bob Gavron, předseda správní rady Guardian Media Group, což je otcovský koncern společnosti, která vydává deník Guardian, nedávno věnoval Labouristické straně půl miliónu liber. Už v roce 1996, předtím, než se Gavron stal šéfem managementu Guardian Media Group, věnoval Labour Party půl miliónu liber a 100 000 liber tehdejšímu šéfovi Labour Party Neilu Kinnockovi. Gavron byl vždycky členem Labouristické strany.

Letos v červnu, kdy poskytl Gavron Labouristické straně svůj druhý dar, bylo veřejně oznámeno, že má být povýšen do šlechtického stavu (Gavrnon sám byl o tom informován před poskytnutím finančního daru, v březnu). Vyvolalo to podle očekávání protesty a posměch od pravicového tisku. Co by asi napsal Guardian, kdyby učinil totéž předseda správní rady nějakého pravicového listu? Samozřejmě, zaujali bychom jako vždy morální stanovisko a bojovali bychom proti státním vyznamenáním za peníze.

Názor, že Gavron dostává své státní vyznamenání za finanční podporu pro Labouristickou stranu je možná nefér. Gavron dlouhodobě podporuje labouristy a je neobyčejně úspěšným podnikatelem, který si vybudoval velké tiskové impérium. Gavron je také známým filantropem, který rozdal více než 15 miliónů liber charitativním organizacím pro nemocné děti, pro vězně a pro kulturu. Má přesně takové podnikatelské zkušenosti, jakých chce Labouristická strana využívat a jeho dlouhodobá podpora pro labouristy je veřejně známá.

Ale i když píšu tato slova naprosto upřímně, slyším, jak znějí přesně jako omluvy, zveřejňované po dlouhá léta pro daleko pochybnější státní vyznamenání. Je to bláto, které je neodstranitelné, zejména pokud jde o noviny, které se pyšní tím, že jsou lepší než jiné.

Stejně nepříjemné je obvinění, že Gavron využíval Guardianu k tomu, aby si zasloužil šlechtický titul. Představa, že je Gavron zneužíván k tomu, aby Guardian psal víc provládně, je absurdní. Avšak pro novináře, pracující v Guardianu, je znepokojující, že celá věc zpochybňuje to, co píšeme. Nejvíce mají pocit, že jejich práce je ohrožena, ti novináři, kteří ve svých analýzách stojí nejblíže vládě.

Samozřejmě, každý, kdo ví, jak funguje právní struktura Guardianu, ví, že něco takového je nemožné. Scottův trust, jehož předsedou je komentátor Hugo Young, zaměstnává a propouští šéfredaktory Guardianu, ale absolutně nemá jinak co mluvit do redakční linie listu. Do redakční linie listu nemá vůbec možnost zasahovat ani Guardian Media Group, která list řídí finančně, stejně jako mnoho dalších novin a časopisů. Tak přísný je tento edikt, že ve třicátých letech byl odstraněn ze správní rady Guardian Media Group jeden nešťastný podnikatel, protože se zmínil o tom, o čem by Guardian podle něho měl psát. Gavron je neplaceným, neexekutivním předsedou správní rady Guardian Media Group, pod jeho vedením se koncernu vede finančně fenomenálně dobře. Ale správní rada nemá právo s šéfredaktorem nikdy hovořit o tom, co deník Guardian tiskne. Ten je odpovědný jen Scottově trustu.

Jinými slovy, předseda správní rady Guardianu není jeho vlastník: nemůže ovlivňovat šéfredaktora. Přirozeně, všechny deníky vždycky tvrdí, že jsou absolutně nezávislé - jak mají čtenáři vědět, kdy drze lžou? Důvěra veřejnosti v novinářskou profesi je v současnosti nesmírně malá. Snad je důkazem naší redakční nezávislosti to, co by bylo nemyslitelné v jiných novinách - že tiskneme kritiku vlastního šéfa správní rady neboli majitele.

Už sama představa, že si vláda státním vyznamenáním pro Gavrona deník Guardian koupila, jistě vyvolá obscénní poznámky od Alastaira Campbella, tiskového tajemníka Tonyho Blaira, protože Guardian není zrovna nejoblíbenějším listem dnešní labouristické vlády: vládní činitelé vyslovují jméno Guardian se skřípějícími zuby.

Avšak pro Guardian bude trapné, až na něho budou útočit pokrytečtí kritikové a je možné, že bude ochromena důvěra našich čtenářů-

Nemyslím si, že učinil Lord Gavron něco podlého, ale v zájmu deníku Guardian by bývalo lepší, kdyby povýšení do šlechtického stavu odmítl.