Ondráš podotýká
Ke Kudláčkově prémii na odstranění Klause
Nehoráznost inzerátu primitivního kovboje a po jistou dobu respektovaného člena polistopadové elity Josefa Kudláčka se dočkala zaslouženého odsouzení od všech hlavních složek českého politického spektra. Budiž jim to připsáno k dobru.
Ale myslím si, že to nestačí, že by se čeští politici - ale i četní novináři - měli také zamyslet nad tím, zda nejen fašizující radikál Josef Kudláček, ale také oni sami nepřispěli a nepřispívají k nebezpečným situacím, když namísto toho, aby vnitřní pnutí ve společnosti tlumili, tak se je snaží utilitárně - zprava i zleva - využívat ve svůj vlastní prospěch.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na studii maďarského sociologa Elemera Hankisse, ve které píše o regionu střední a východní Evropy. Vyslovuje zde kacířskou myšlenku, že je až s podivem, že se lidé u nás nevraždí stejně jako v bývalé Jugoslávii. Doslova zde říká:
"Současný vývoj a události v těchto společnostech jsou otázkami života a smrti pro každého jednotlivce, rodinu, skupinu a třídu; právě v těchto měsících a letech se rozhoduje o tom, kdo bude v příštích desetiletích patřit mezi vítěze a kdo mezi poražené; kdo bude přechodem k novému sociálnímu a ekonomickému modelu získávat a kdo bude ztrácet; čí děti budou chudé a čí děti budou bohaté; kdo bude patřit k majetným třídám a kdo bude nemajetný. V sázce je příliš mnoho.
Jestliže vezmeme v úvahu všechny uvedené skutečnosti, pak snad budeme ochotni - alespoň na okamžik a jakkoli to může znít cynicky - pokládat jugoslávskou situaci za normální a relativně klidný vývoj v České republice, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku za abnormální. Je fascinující pozorovat disciplinu a morální sílu lidí, kteří chodí po ulicích Budapešti, Varšavy nebo Prahy. Oni žijí ve světě nesnesitelných napětí, nejistot a konfliktů. Proč si nejdou jeden druhému po krku? Proč nekřičí ve svém stresu či bolesti? Jak je možné, že se usmívají, sedí a klidně spolu hovoří a popíjejí svoje až k nepoživatelnosti silná espressa?"
Na tyto otázky Hankiss ve své studii (The Hungarian Media's War of Independence, Analysis - Center for Social Studies, Budapešť, červen 1993) odpovídá tím, že mluví o "disciplině a morální síle lidí". Já osobně bych tu odpověď rozšířil: navzdory omylům a neschopnosti politiků, navzdory deformovanému obrazu reality ve svobodných médiích, člověk zvaný prostý čili normální neztrácí ani v krizových situacích svůj zdravý rozum. A jestliže se dokázal porovnat s blbostí bývalých totalitních režimů, dnes, v době pro svobodné individuum mnohem příznivější, si rovněž dokáže přebrat, co je a co není pro něj podstatné či užitečné.
Nicméně někdy se mi zdá, že politici až příliš na tento zdravý rozum spoléhají, že spoléhají na to, že to, co oni zkazí, se dole nějak samo napraví, že jejich válečné pokřiky rozdělující a polarizující společnost realita nějak obrousí, že se na ně brzy zapomene, a že není třeba se příliš vzrušovat nad tím, když nějací extrémisté - opět zprava i zleva - rozdělávají ohně blízko sudů s dynamitem.
V případě Josefa Kudláčka Václav Klaus svým způsobem sklízí úrodu z dračí setby, u které byl kdysi přítomen, a na jejíž nebezpečí ho tehdy upozorňoval jeho politický oponent Zdeněk Mlynář těmito slovy:
"V případě politických atentátů bývá konkrétní pachatel často nějak "vyšinutý jedinec". Avšak to, kdy se odhodlá k činu a jakou určitou oběť si vyhlédne, spoluurčuje zcela konkrétní politická atmosféra....
Za vznik této atmosféry ovšem nenesou odpovědnost jednotlivci, kteří berou do ruky zápalnou směs nebo zbraň. Odpovědnost nesou především ti, kdo v politických funkcích a veřejných rolích (zejména ve sdělovacích prostředcích) proti narůstání této atmosféry nic neudělali, čelili jí málo a neúčinně. O těch, kdo ji veřejně pomáhali vytvářet, určovat její povahu a směr, ani nemluvě.
Myslím, že pokus zabít Jiřího Svobodu je hrůzným dokladem, jak "duch doby" spojený s politickou nenávistí se u nás šíří bez zábran a je často i výslovně podporován. Může-li vydavatel Českého deníku (Josef Kudláček) psát o tom, jak si v emigraci představoval den, kdy si koupí flintu a bednu munice za účelem honu na komunisty v Čechách - což se pak k jeho lítosti neuskutečnilo - nelze se divit, zkusí-li to někdo jiný s nožem. A co horšího: kmenovým politickým komentátorem téhož deníku je předseda vlády V.Klaus. Protože také píšu pravidelně do novin (byť i do jiných), předpokládám, že lidé předpokládají můj souhlas se zásadním politickým zaměřením listu, jehož jsem autorem. Co když si tedy jiní čtenáři myslí, že zásadní politické úvahy v Českém deníku neodporují názorům předsedy vlády, neboť jinak by tam přece pravidelně nepsal?...
Nestačí znovu vylepovat plakáty o vítězství lásky nad nenávistí. Je nutné, aby pokud už došlo k tomu, že nenávist hraje znovu roli politické hybné síly v našem životě, aby tomu především lidé v rozhodujících mocenských pozicích učinili přítrž."
Citováno z článku Zdeňka Mlynáře "O odpovědnosti za politické atentáty", Rudé právo 8.12.1992
A neodpustím si ještě jednu poznámku na okraj toho paradoxního faktu, že zatímco před deseti chtěl Kudláček střílet komunisty a tiskl Klause, dnes téhož Klause prostřednictvím svých inzerátů chce "odstraňovat". Zdalipak si Václav Klaus někdy uvědomí, že to dnešní házení bláta na jeho hlavu (často od bývalých přivrženců a obdivovatelů) a malování celého období jeho vlády načerno (často nezaslouženě) je vlastně reversní kopií toho, jak on sám a jeho vláda se chovali k minulosti a vládám předchozím, tj. stejně černobíle a nediferencovaně? A zdalipak si totéž uvědomuje také Miloš Zeman, který také nemůže donekonečna svádět všechno jen na Klausovu vládu? Takže chlapci u vesla - už vám konečně došlo, že nežijeme v době, kdy politické posty máte propachtované jednou provždy díky permanentně vládnoucí státostraně? A že v politické demokracii jste jednou dole a jednou nahoře? A že byste se podle toho měli začít chovat?
Váš Ondráš
P.S. pro později narozené: Mlynářův článek komentoval pokus o atentát na tehdejšího předsedu KSČM, filmového režiséra Jiřího Svobodu, kterého 5. prosince 1992 pobodal u vrátek jeho domu neznámý muž, který svoji identitu skryl pod papírovou maskou "veselý tanečník." Pachatel nebyl nikdy dopaden.
