Co naznačily doplňovací volby?
V sobotu odpoledne se uzavřely volební místnosti a začalo napjaté počítání odevzdaných hlasů. Čím byly tyto volby tak zajímavé, že vzbudily takovou pozornost? Šlo vskutku pouze o jeden senátní hlas, který by měl rozhodnout, zda dojde ke změnám v ústavních zákonech? Nemá náhodou tento výsledek větší vypovídací hodnotu, než jsme ochotni si připustit? Vždyť skutečnost, že k urnám přišlo pouze 34 procent voličů, přinejmenším vypovídá, že zájem občanů o politiku klesá. Nutno ovšem dodat, že především ze znechucení nad tím, co nám politikové po deset let předváděli.
Podívejme se však na samotné výsledky. Žhavým kandidátem byl od počátku Václav Fischer. Málokdo však očekával, že obdrží 71,24 procent hlasů. Občané tímto nepochybně vyjádřili, že si přejí zásadní změnu. Nebylo kandidátce ODS Jiráskové nic platné, když Fischera zpochybňovala poukazem, že s Fischerem lidé volí soukromý kapitál. Tím přinejmenším dokázali, že slušně nabytý kapitál nejen, že jim nevadí, ale je v českých zkorumpovaných poměrech důvodem k respektu. Zdá se, že ono to s tou českou zapšklou závistí nebude tak horké, jak se nám snaží namluvit někteří advokáti tunelářů a zlodějů.
Dalším překvapením byl propad Jiráskové, kandidující za ODS. Pouhých 12,19 procent je ve zjevném rozporu s průzkumy veřejného mínění. Pro Klause to může být silný signál, že když mají občané možnost volby věrohodnější alternativy, nezaváhají. Je to však také signálem, že styl ODS se už přežívá a začíná být fosilií, nehodnou pozornosti. Ostatně, čím kdo zachází, tím také schází. Nejvíce si však uškodila samotná Jirásková. Jestliže donedávna ji lidé považovali za důvěryhodnou osobu, tím, že se sklonila k nevybíravým až pokleslým útokům na své protikandidáty a šla na úroveň skalních agitátorů ODS, mnoho ztratila.
Volební výsledek kandidáta čtyřkoalice Medka se dal očekávat. V podstatě těch 9,35 procent odpovídá míře oblíbenosti této strany mezi občany. Je to zřejmě tím, že lidé dosud nemohou Rumlovi zapomenout jeho excesy na MV aLobkowiczovi a Pilipovi jejich až prostoduché recepty na oživení ekonomiky. Svou roli taktéž sehrála určitá duchovní vyprázdněnost této strany.
Druhým překvapením byl zajisté propad kandidáta ČSSD. Někdejší disident Srp si odnesl pouhé jedno procento hlasů, což je na vládnoucí stranu žalostně málo. Na vině je nepochybně nejen opoziční smlouva, neoblíbenost ČSSD v důsledku krize, kterou obratná propaganda ODS a US ji hodila na krk, ale taktéž nevyjasněné okolnosti okolo lustračního osvědčení. V těchto souvislostech není možné si nevšimnout staronové bolesti ČSSD, spočívající v nedostatku věrohodnějších a dosud neotřelých osobností.
Pro KSČM a Stanislava Fischera obzvláště musel být volební výsledek velkým zklamáním. Pouhých 5,47 procent je daleko od očekávání a preferencí. Jestliže ty vyzdvihly KSČM do pozice druhé nejsilnější strany, realita ukázala, že jsou spíše výrazem protestu proti aroganci ostatních parlamentních stran, než touhou po starých časech.
Kdyby dnes existovala věrohodná alternativa k parlamentnímu hemžení, právě zdrcující úspěch Václava Fischera ukázal, že na naší politické scéně by se s největší pravděpodobností velmi mnoho změnilo. Jelikož v politice žádná kdyby neplatí a politika je dnes drahá záležitost, můžeme se obávat, že totální prohra Fischerových protikandidátů zůstane jen zoufalým výkřikem těch, jimž se postkomunismus už hodně dlouho zajídá.
