Soukromá podnikatelská činnost na britském velvyslanectví v Praze:
Podnikavosti se meze nekladou
Na britském velvyslanectví bují a kvete soukromé podnikání. Od šaltru, kam chodí pro informace slečny usilující o statut au pair, se bezostyšně rozléhá, hezky česky, že manžel dotyčné zaměstnankyně vyslanectví provozuje k tomuto účelu agenturu, tady máte kontaktní údaje...
Není to příliš britský postup, avšak na české scéně to není nic neobvyklého. Přiznejme si, že podobné praktiky typu 'malá domů' mohou být běžné ve velvyslanectvích na celém světě. U nás jsou jen zřetelněji slyšet, což je ctnostnější, chcete-li, a to tím, že se dotyčná neobtěžuje pokrytecky zakrývat co se děje, nenabízí beze slova diskrétně tištěnou vizitku atp. Prostě považuje za přijatelné chování dávat najevo svou doplňkovou službu veřejnosti, kterou veřejnost žádá, a oficiální dodavatel neposkytuje.
Přijatelnost chování se liší podle společenských konvencí. V některých zemích se sluší poctít hostitelku hlasitým krknutím po zdařilé večeři. Jinde je zas přijatelné nosit podvlíkačky ušité z národní vlajky. When in Rome, do as the Romans do, praví anglické přísloví. (Když v Římě, tak jednej jako Římané)
V Česku se uhlazený kulturenko nadřazeně pohoršuje v divadle nad nevychovanými turisty v džínách (přestože zaplatili víc než on) . Tady je normální paběrkovat soukromé kšefty v rámci příležitostí, které skýtá placené zaměstnání u zastupitelského úřadu Jejího Veličenstva. Jen já, navrátivší se emigrant s dvojím občanstvím, abych se nad tím pozastavoval, s pocitem že to dělá tuplovanou ostudu, jako Čechům tak Britům.
Vrtá mi hlavou, zda v tom zdánlivém nepokrytectví dotyčné úřednice hraje roli tajná řeč čeština, jako v případě dvojích cen - zda by se dotyčná paní zdráhala dělat svému manželovi veřejnou reklamu stejně hlasitě anglicky, jako česky. Manželovi dělá dobrou reklamu. Ale dá se říct, že dělá zápornou reklamu sobě, a britskému velvyslanectví, pokud mluví jen (slovy Petra Bezruče) "páriů řečí" ?
Pan velvyslanec Broucher česky umí, a dobře. Pokud by byl nadoslech, rozuměl by jí, česky nebo anglicky. Podle hlasitosti, bezostyšnosti, a běžnosti reklamních proklamací soudě, asi se pan velvyslanec a jeho britský personál na velvyslanectví málokdy stýká s domorodými zaměstnanci, (protože lidé si jsou rovni, ale někteří si jsou holt rovnější.) Ostatně, kdyby ta paní brala jejich expatriotický plat, neměla by to paběrkování zapotřebí, že ano. Nelze ani vyloučit, že její chování se mlčky trpí, nebo i podporuje, jako forma doplňkového odměňování zaměstnanců. Nedej Bože, že by Briti v Praze dávno nasákli pragmatickým našinectvím.
A co já? Měl bych to nechat bez komentáře, když už to nejde nechat bez povšimnutí, pozdvihnout obočí a něco si myslet, jako Angličan? Není chování paní podnikatelky jen neotesané a naivní? Není ona vlastně morálně lepší, než já, závistivý a maloměšťácký udavač, který ji pomlová na stránkách Britských listů. Proč jí škodolibě lezu do zelí? Měl bych se stydět. Ale nějak mi to nejde. To bude ta česká nátura.
A proč jsem jí to neřekl rovnou do očí, tehdy a tehdy a tehdy.
Inu, potřeboval jsem nějaké listiny, a ona by se mi z pozice svého postavení bývala mohla mstít.
Což ostatně může stihnout, odedneška do té daleké budoucnosti, než jí pan Broucher dá výpověď.
Já její jméno neznám, takže je vůči mně ve výhodě.
