Smí se prodat zboží z výlohy?
V roce 1952 jsem jako čerstvý absolvent techniky uviděl ve výloze bratislavského obchodu s bižutérií krásnou keramickou luční kobylku. Nebyla u ní cena, ale odhadoval jsem ji na 10 Kčs. Ve státním obchodě ("za hluboké totality", jak by se dnes řeklo) jinou neměli, ale prodavačka mi řekla, že není problémem otevřít výlohu (nebyla přístupná z obchodu) a tak vzala od paní vedoucí klíč, výlohu mi otevřela, kobylku nahradila nějakým jiným kouskem a u pokladny mi řekla "25 Kčs". Bylo nad můj rozpočet, ale neměl jsem odvahu kobylku vrátit, protože jsem byl mile potěšen ochotou prodavačky. Ostatně to byla moje vlastní chyba, že jsem se nejprve nezeptal na cenu. K otevření výlohy by asi Jan Werich řekl: "Ono to jde, když se chce".
Pětadvacet korun - že bych něco takového nedokázal vyrobit sám? Nakonec jsem dokázal a začal jsem 'pokoutně' prodávat. O 30 roků později jsem podobné věci vlastní výroby prodával legálně na vánočních trzích v Kanadě. Bylo při tom hodně tělesného pohybu. Zákaznice chtěly vidět podobné kousky, ale v odlišné modré barvě nebo v červené. "Máte?" "Podíváme se". Aby člověk vydělal pár dolarů, musel občas předvést mnoho kousků. Ale není to základem obchodu? Stalo se mi, že můj stánek navštívila rodina, která před rokem koupila pár manžetových knoflíků a během roku se závěr jednoho odtrhnul. "Dá se to opravit?" ptali se. Opravil jsem knoflíky na místě a navíc jim nabídnul, aby si z vystaveného zboží vybrali jeden pár zdarma "za nepříjemnost, kterou vám můj vadný výrobek způsobil". Co následovalo? Ti lidé nakoupili u mě řadu dalších knoflíků, přívěsků, broží a jiné bižutérie s vědomím (jak řekli), že se mohou spolehnout na moji službu. Potěšeni nebyli jen oni mým gestem, ale ještě víc jsem byl potěšen já jejich bouřlivou nákupní reakcí.
Máte pravdu, pane Čulíku, že prodávat neznamená sedět v kukani a brát peníze. Ostatně to asi lidé poznají, jakmile se dostaví konkurence schopná být příjemnější a ochotněji vyhovět zákazníkovi.
