České osobnosti v ohrožení
Nemohu se nad polemikou v Britských listech zbavit dojmu, že tak jako mezi ostatními Čechy i mezi těmito čtenáři - ač inteligenty a kulturními lidmi - zní jako pilotní tón obava o svou osobnost všude tam, kde se střetneme s něčím novým, s něčím jiným, co je lepší nebo horší od našeho zvyku a světa.
Jsem si jist, že v téhle osobnostní nejistotě, malém sebevědomí, malé sebeúctě taky!, je zdroj českého rasismu, šovinismu, nacionalismu ve zlém smyslu.
Mezi učiteli, které školím, nebo s nimiž se přátelím, cítím často toto jejich ohrožení kdesi v příčinách jejich jednání ve třídě a škole.
Mezi "akademiky" na univerzitě se mi také zdá, že z nedostatku skutečné sebeúcty, skutečné a pokorné sebejistoty a tím i z nedostatku velkorysosti k druhým pramení tak častá titulární ješitnost, úzká odbornická zaslepenost, nechuť a často i neschopnost stýkat se s reálným světem denních průšvihů při aplikaci odborných poznatků v praxi.
V malicherném českém veřejném životě se často jakýkoliv výrok o stavu české kultury, hospodářství, vlastně čehokoliv vykládá nejdříve jako útok, ohrožující náš národ a víceméně skrytě především mě. A když chceme být jakoby méně osobní, vykládáme cizí výroky jako útok na naši partaj nebo naši ideologii.
Takhle se ovšem nemůžeme sami o sobě nic dozvědět. Jestli mi mé okolí sděluje něco podstatného a taky jestli je to pravda, to si ovšem rozhodnu sám, ale nejdřív to pořádně vyslechnu, jako by to byla pravda, a nebojím se poslouchat a chvíli pak myslet, protože se prostě nebojím se tomu tvrzení vystavit: i kdyby bylo pravdivé, nezničí mě, ne?
Vždyť jestli je pravdivé, budu se snažit napravit to, co se mi vytýká. A jestli je falešné, tak co? Ať si to Jan Čulík myslí, když má důvody, hlavně že já mám protidůvody stejně věcné a stejně přesvědčivé, takže si bez pocitu hlupáctví můžu trvat na svém.
Mívám taky střety s neochotným personálem - nejen v Česku. Naposledy v cizině jsem vychovával zřízence hotelu Club Quarters ve Washingtonu D.C. Na všecky otázky během pobytu totiž říkali nevím, lžičku mi o půlnoci nepůjčili, televize nefungovala a nešli ji seřídit, kdy jedou šatly na letiště nevěděli a nehledali. Spropitného nedostali ani floka a ještě museli poslouchat mé rady. Za trest. (Abyste věděli, to je typ hotelu, ve kterém mají zaměstnanci určité sady výhod, když v něm pobývají sami jako hosti. Kromě toho mají i klientelu vázanou jakýmsi členstvím, no a to je základ pěkného socialismu v jejich palicích...)
Ale v hotelu na Vysočině jsme před týdnem taky museli naučit personál odpovídat na otázky, potvrzovat, že slyšeli objednávku, dokonce odpovídat na pozdrav. Pan šéf zpočátku vypadal jako buran, ale brzy pochopil, že když budou číšníci buzerovat hosty, aby si nepřesedávali každý den s někým jiným ke stolu, ztratí naději, že bychom těch 40 učitelek příští srpen, když už je hostů pořídku, přivezli zase. A hned své lidi proškolil, a aj, byly i úsměvy.
Ale ochota učit se z názorů druhých patrně nastává, až když mi jde o kšeft.
Když Češi slyší, že se jejich prodavačky chovají arogantně, že by policajti neměli schovávat radar do křoví, ale naopak ho pěkně vystrčit, abychom nejeli moc rychle, nebo že by politici neměli být tak bezohledně hloupí, hned se bráníme: vždyť my jsme jedni z nich, jsou to přece naši bratří, soudruzi.
Vymyslel jsem si heslo, které se snažím šířit, protože vidím, jak málo tolerance u nás je vůči názorům nebo vzhledu či původu druhých.
Tolerance totiž není říkat "Cikáni jsou taky lidi," nebo "Mně nevadí, když je někdo chytřejší než já".
Tolerance je ochota vydržet škody, které mi způsobuje odlišnost druhých.
Ondřej Hausenblas
