Jiné příhody s prodavači v ČR
Pane Čulíku,
Váš příběh s prodavačkou novin u staroměstské stanice Metra mi připomíná něco, co se mi stalo ještě brzo po sametu v Praze:
Zašel jsem tehdy do prodejny Technické knihy ve Spálence (měl jsem k tomu místu sentimentální vztah ještě ze studií, teď už tam ta prodejna není) a jak jsem z Kanady zvyklý, začal jsem si hned prohlížet regály. Připomínám, že jsem knihy z regálu ještě ani nevytahoval, jak se to dělá u nás, jen jsem si s hlavou v pravém úhlu četl názvy. Prodavačka na mě vylítla jako čert, co prý to dělám, že oni nejsou žádná samoobsluha. Tak jsem jí řekl, že už jsem nebyl dvacet let doma a že se chci podívat, jestli něco nového nevyšlo.
Na tento můj poměrně laciný vtip nezareagovala - asi jí nedošel - leč brmlala dál něco o regulích. Požádal jsem jí tedy, jestli to je možné podle těch samých pravidel, zda by mi nemohla postupně přinést všechny ty knihy na pult, nejlépe jen tak po deseti, aby to nezabíralo celý pult, že bych si prostě chtěl celý ten regál prohlédnout. Uznala, že to je nepraktické a nechala mě u těch regálů. Když jsem pak několik knih vybral a platil jí je, zeptala se, kde že teda bydlím, v té cizině, když jsem nebyl tak dlouho doma. Když jsem řekl, že v Ontariu, povídá celá radostná: "Já tam byla vloni u známých!"
"Počítám jen pár hodin, co?" zkusil jsem, zda se nachytá.
"Proč pár hodin?" zeptala se.
"No vidím, že jste neměla čas prozkoumat, jak se tam zachází se zákazníky!"
Zasmáli jsme se oba - já asi upřímněji, už proto, že ji vůbec nepřekvapilo tvrzení, že se v Kanadě chovají k zákazníkům jinak. Určitě to věděla, ale proč to dělat také v Praze, že?
Jiný příběh mám od malostranské věže Karlova mostu, přibližně z té samé návštěvy Prahy. Žil jsem sice kdysi třicet let v Praze, ale nikde jsem tam předtím nebyl. Vypráví se, že mostecké věže několikrát zachránily Prahu před útočníky a oblíbenou obranou prý bylo vylévat na nepřátele roztavenou smůlu. Jdu ke kase a jsem hned osloven stručným: "Zwanzig kronen!"
A hele, pán je asi auslandr, řikám si, a povídám česky: "Kolik?"
" Zwanzig kronen!" opakuje hlasitě, jako by mě neslyšel.
Vedle něho sedí paní, vypadá jako Češka, obracím se tedy na ni o pomoc: "Prosím Vás, paní, řekněte mu, že jsem Čech a umím ještě navíc číst a že jasně vidím, že je tam napsáno "DOSPĚLÍ - 10 KČS".
A tu vám na mě ten Němec spustí česky: "No jo, pane, jak já mám poznat, že jste Čech?"
"Já myslel, že stačí mluvit česky. Ale víš co?" začal jsem mu jako dobrý Čech tykat. "Ta věž tu už stojí šestset let a myslím, že ona i já to ještě nějakou dobu bez sebe vydržíme. Já sem radši přijdu, až bude mít službu někdo slušnej." A odcházím - mám jistě štěstí, že neměl po ruce tu hořící smůlu...
Jakožto osoba s poměrně dobrou českou - teda částečně libeňskou - výslovností bývám často v Čechách vystaven údělu, který se českému zákazníku může zdát normální, ale jen pro ČR - on sám také dobře ví, že jinde by jim to neprošlo. Někdy to radši zkouším anglicky, situace je sice lepší, ale zato se mě často snaží napálit s cenou. Milerád pak svá poučení říkám obchodníkům k jejich překvapení přímo česky. Asi by to chtělo zase krále Václava, aby chodil tajně mezi ně a případně nařídil hradní stráži, aby je máčela v koši ve Vltavě.
Jak vidím z vašeho příběhu, situace se za těch deset let moc nezměnila, i když, pravda, hulváti jsou tam už dávno v menšině. Obávám se, že jejich chování nemá s jejich osobní svobodou nic společného - pokud mají důvod si stěžovat na naše požadavky, mohou se přesto vyjadřovat slušně. Dobrý a hlavně chytrý obchodník si zákazníka váží a dbá o to i u svého personálu, jinak by zkrachoval.
A ti zbývající? Těžko jim to vyčítat: za komunizmu to bylo přece "normální", ne? Myslím, že vinu máme hlavně my, zákazníci, kteří si to necháme líbit. Budeme-li jim každodenně dávat pořádnou a hlavně účinnou lekci, věřím, že už za pár let se to naučí i oni - ovšem kromě těch mentálně zaostalých, kteří radši vyhynou.
