Bez rodného čísla ani ránu

Diskriminace a Pražská energetika

Nemáte-li v ČR trvalý pobyt, nemáte právo platit za elektřinu

Jan Čulík

Některé české podniky jsou, zdá se mi, poněkud nepřipraveny na styk s lidmi ze zahraničí, který se bezpochyby stane běžným, jakmile Česká republika vstoupí do Evropské unie. Nedovedu si představit, že lidi, kteří mají třeba jeden byt v Londýně, druhý v Los Angeles a třetí v Berlíně, by měli být zrovna v Praze diskriminováni, že tam nemají trvalý pobyt?

Člověk často v České republice naráží na opakovaný požadavek po rodném čísle, bez něhož mnohé byrokratické instituce nedají ani ránu. Pojem, že by pro instituce v České republice mohli pracovat třeba i lidé ze zahraničí, a měli by být třeba i placeni do zahraničí, se prosazuje v ČR stále ještě velmi těžce.

Včera jsem však v Praze narazil na skutečně kafkovskou situaci. Nepomohlo ani, že všichni byrokratičtí pracovníci, s nimiž jsem jednal, byli neobyčejně zdvořilí a pracovali v luxusním, dokonale klimatizovaném, na první pohled západně vyhlížejícím prostředí. (Moc západní ale nebylo, když mě vedoucí odbočky Pražské energetiky po několikerém pozměnění instrukcí, co pro jeho byrokratickou firmu potřebuju, poslal zase zpátky na konec fronty, se slovy "Vždyť tady skoro nikdo není".)

Nedávno zemřelá babička mi odkázala v Praze byt. Prošlo dědické řízení a jsem jeho právoplatným majitelem. V úterý jsem se pokusil zaregistrovat se v podniku Pražská energetika jako pravidelný plátce v bytě spotřebované elektřiny.

V Británii jsme se naposledy stěhovali asi před patnácti lety. Pamatuju se, že jsem přeregistroval elektřinu od starého majitele na sebe tím, že jsem odečetl elektroměr, zvedl telefon a zatelefonoval na elektrické podniky, že jsem nový majitel, a od toho a toho čísla na elektroměru budu platit za elektřinu já. Operace trvala přesně dvacet vteřin, nemusel jsem z domova vůbec učinit jediný krok. Kdyby to bylo složitější, ani by to taky nešlo, neboť v Británii je stěhování se z místa na místo národním sportem - kdyby měli lidi při tom vyplňovat desítky formulářů, ekonomika by se úplně zadřela.

V Praze jsem dostal smlouvu o uzavřené odběru elektřiny, kdy jsem se poněkud zděsil, neboť se po mně v ní chtěl dosti přesný výčet elektrospotřebičů v bytě, spolu s jejich spotřebou. Kolik má asi výkon bojler v koupelně? Mají jističe před elektroměrem patnáct ampérů? Měl bych to vědět, přiznávám. V Británii bych to věděl, ale tam by se mě na to nikdo neptal.

Nejprve se zdálo, že problém nebude neřešitelný. Stačilo předložit úmrtní list osoby, od níž jsem byt zdědil, a formulář smlouvy pro odběr energie (s výše uvedenými podrobnými informacemi) opatřený razítkem bytového družstva, jehož součástí můj byt je. Vzal jsem formulář, sedl do auta a zajel za úřednicí bytového družstva pro razítko.

Po návratu do luxusních, klimatizovaných kanceláří podniku Pražská energetika Na chmelnici v Koněvově ulici jsem formulář vyplnil vlastním jménem. Po asi půlhodině čekání, když jsem se dostal k příslušné překážce, vznikl první problém. Nemám rodné číslo, a tak, ač český občan, ukázalo se nemám právo sám platit za elektřinu ve svém bytě. Když se podniku Pražská energetika nabízejí peníze, nepřijme je jen tak od každého. Co kdyby totiž třeba někdy přestal za elektřinu platit? Stále přežívá úzkostnost z komunistického režimu, že lidi, kteří nežijí v České republice, žijí vlastně na jiné planetě a jsou soudně nepostižitelní. (Abych byl férový, britské banky také odmítají vydávat úvěrové karty lidem, kteří nemají v Británii trvalý pobyt, avšak dosud se mi je podařilo zařídit asi třem lidem, krátkodobě v Británii, protože jsem se za ně slovně zaručil. V Británii totiž neplatíte za úvěrovou kartu žádný poplatek, pokud vaše měsíční útrata dosahuje určité úrovně, a nemusíte mít na kontě předem složenou žádnou částku.)

Zpět k Pražské energetice: Nemáte-li rodné číslo, jste nedůvěryhodný. Musel jsem vyplnit zplnomocnění, v jehož rámci měl za mou elektřinu platit český občan, s řádným rodným číslem. Tak to taky prý musejí dělat všichni cizinci, ať mají v ČR krátkodobý nebo dlouhodobý pobyt. Sami o sobě jsou nedůvěryhodní, ručit za ně může jen skutečný Čech, který je otrokem českého státu, a tedy soudně postižitelný. Vyplnili jsme zplnomocnění.

Pak ale nastal další problém: podnik zjistil, že nemám v České republice ani ten trvalý, ani krátkodobý pobyt. Proto, ukázalo se, nemám oprávnění platit elektřinu ani ze splnomocněním, ale musím jít k notáři a sepsat s ním zvláštní smlouvu, jejíž součástí bude český občan s řádným rodným číslem. Tento řádný, rodným číslem zaregistrovaný občan, uzavře se mnou smlouvu, jíž se bude zavazovat, že za mě bude platit elektřinu. Protože nejsem obyčejný český občan, Pražská energetika mi bude účtovat za elektřinu prostřednictvím tohoto místního občana s rodným číslem zvýšený, nebytový tarif. Nemám rodné číslo, ani trvalý pobyt v České republice, tak musím platit víc, dobře mi tak.

Napadlo mě, co kdybych uzavřel na místě s nějakým českým občanem nájemní smlouvu, a ten by za můj pražský byt platil za elektřinu sám? Podle vedoucího pobočky podniku Pražská energetika by to šlo.

Tak jsem dostal nový formulář nájemní smlouvy, starý jsem zahodil, aby se to nepletlo, sedl jsem do automobilu a odjel zpět do bytového družstva pro nové razítko. Bez razítka ani ránu. (To je taky zajímavá kulturní náležitost - v Británii razítka vůbec neexistují.)

Po návratu s razítkem jsme nájemní smlouvu, orazítkovanou řádně ve všech jejích kopiích (co s těmi všemi papíry pak asi v tom podniku dělají?) vyplnili jménem českého občana s rodným číslem.

Pak ale vznikl další problém.

Chtěl jsem, aby se účet za elektřinu automaticky odečítal z mého pražského sporožira. Snad přece musí být možné domníval jsem se, aby můj pražský ručitel smlouvy ručil za mé dluhy jen v tom případě, kdyby nebyly zaplaceny. Pražské energetice snad může být jedno, odkud jsou poplatky za elektřinu hrazeny, pokud hrazeny jsou?

To, bylo nám vysvětleno, není možné. Není v žádném případě možné, aby byla smlouva uzavřena s jednou osobou a poplatek za elektřinu by byl hrazen z nějakého jiného sporožira.

Odešli jsme po třech hodinách, strávených bezvýsledným vyjednáváním, bezúspěšně.

Na dotaz řediteli pobočky, že přece snad Pražské energetice musí stačit jako záruka pro případné neplatby má nemovitost, mi ředitel vysvětlil, že i on pracoval v zahraničí, konkrétně v Německu, a i tam se s ním nikdo při pokusu platit za elektřinu jako cizinec nebavil.

No, nevím. Z mé zkušenosti z Británie vyplývá, že pokud někdo vlastní nějakou nemovitost, ta nemovitost se považuje za dostatečnou záruku pro většinu finančních transakcí. Je přirozené možné, že v Německu tento český ředitel žádnou nemovitost nevlastnil.

Mrzel mě marně vyplýtvaný čas. Vzpomněl jsem si na argument Francise Fukuyamy v jeho knize Trust, Důvěra:

Společnosti, které jsou založeny na malé míře sociálního kapitálu (vzájemné důvěry mezi občany) jsou ekonomicky v nevýhodě, neboť to, co se ve společnostech s vyšší mírou důvěry řeší třeba jen slovní, neformální dohodou, musí být ve společnostech, založených na nedůvěře, stokrát jištěno různými právními zárukami. To je velmi nákladné, finančně i časově, a každou takovou společnost to znevýhodňuje vůči zemím s velkou mírou společenského kapitálu, kde se podnikatelé nemusejí tímto právním jištěním zdržovat.

PS. Do pražských plynáren za účelem převedení plateb za plyn na mé jméno jsem se pak už neodvážil.